TEN DEN si pamatuji přesně. Konec srpna, vedro jak čert. V malé posluchárně bez klimatizace se nás peklo asi padesát, samé nejlepší mozky státu Pensylvania, které ovšem neměly nárok na pohodlí, protože ústav kvantové fyziky vydával peníze jen a pouze na výzkum.
Začátek přednášky mi utekl díky vose, která vlítla dovnitř pootevřeným oknem a otravovala mě dobrých pět minut, než se konečně ráčila utopit v kelímku s colou. Až pak jsem si všiml pohoršení v obecenstvu. Slyšíme dobře? Anebo si z nás ten podivín utahuje?
Přednášející, norský teoretický fyzik Evald Thorsen, platil za největšího exota v ústavu, protože na rozdíl od nás, kteří jsme pracovali s různými elementárními částicemi, on zkoumal to nic mezi nimi. Dokonce tomu vymyslel i název, nihilium, a po roce výpočtů došel k závěru, že ačkoli to nemá žádnou hmotnost ani objem, kmitá to na způsob vlnění.
Objev nihilia a první experimenty
Síla Thorsenových matematických důkazů byla tak drtivá, že šéf ústavu sestavil pracovní skupinu, která je měla prověřit v praxi. Vedl jsem ji já, jelikož po stáži ve švýcarském CERNu jsem měl slušné zkušenosti s kruhovým urychlovačem částic, potřebným k rozkmitání nihilia. Ale řeknu vám, byla to pěkná dřina.
DO DĚJIN vešel náš pokus číslo 137. Olověný terčík, umístěný v silném magnetickém poli, jsme bombardovali urychlenými částicemi, čím dál intenzivněji, až do úctyhodné frekvence milión nárazů za vteřinu. Pak jsme to stopli a šli se podívat na výsledky. Podle očekávání se u toho uvolňovala spousta energie v podobě vlnění a různých částic (asi jako když při štípání dříví vzniká hluk a lítají třísky), ale v jedné kratičké chvíli se stalo něco zvláštního: přístroje naměřily nulu.
Čtěte také: Výběr stínící tkaniny
Žádné záření, žádné částice, jako by terčík zmizel. TRVALO další rok, než jsme na to přišli, a odpověď nás ohromila: terčík se opozdil v čase! Ano, čtete dobře: sestrojili jsme první stroj času v dějinách. Jeho výkon byl zprvu skromný, dokázal přenést nanogram olova na setinu vteřiny do minulosti, nicméně šlo o průlom.
Jak to funguje?
Jelikož Evaldova matematická rovnice to vysvětluje na sto stranách textu, zjednoduším vám to přirovnáním, že hmota připomíná divadlo, kde částice jsou herci a nihilium kulisy. Pohyb herců vnímáme jako změnu jejich polohy vůči pozadí, a jak se scény řadí jedna za druhou, máme pocit plynutí času. A co takhle rozhýbat i kulisy? Vzpomeňte si na starý filmařský trik, kdy kulisáci běhali za autem se stromečky, aby vyvolali dojem jízdy. Rozkmitané nihilium se chová obdobně, jen s rozdílem, že stromečkáři běhají směrem dopředu, a auto putuje v čase pozpátku.
ŽENY prominou, ale největší vzrušení v životě mi poskytl výzkum nihilia. Je to fascinující, dosud neprobádaná forma hmoty, kterou jsem měl tu čest ovlivňovat jako jeden z prvních lidí v dějinách. S kolegy jsme přišli na to, že nihilium existuje ve dvou skupenstvích: klidovém a aktivním. To klidové je celkem nuda, absolutní nic, kde se pohybují částice, a díky tomu plyne čas. Aktivní, neboli rozkmitané nihilium, je už jiné kafe: samo o sobě představuje plynoucí čas! Když do něj něco ponoříte, předmět se ocitá v jiné časové dimenzi. Síla, co?
Velmi praktickou vlastností aktivního nihilia je také to, že se chová jako plyn. Vyrobíte ho v urychlovači, napustíte do komůrky, a vše, co bylo uvnitř, mizí v dějinách. Aby tenhle zmizík ve spreji nenahlodal i komůrku samotnou, vybavíte její stěny magnetickým polem, kterého se nihilium bojí jako čert kříže.
PIKOGRAM železa. Mikrogram sádry. Miligram uhlíku. Zrnko písku. To jsou příklady čím dál větších předmětů, které se nám povedlo opozdit v čase. Souběžné s tím jsme prodlužovali i míru zpoždění. Naše první vzorky nihilia dosahovaly posunu o zlomek vteřiny, což lidský zrak nepostřehne, a tak jsme navýšili výkon urychlovače a nechali ho běžet takřka měsíc v kuse, abychom vyrobili dryák s účinnosti mínus pět vteřin. Rozhodli jsme se ho otestovat na chlupu mého psa Jerryho.
Čtěte také: Použití stínící sítě na plot
Pokus vyvolal v ústavu obrovský rozruch, do laborky se nám nastěhovalo několik desítek zvědavců, aby na vlastní oči viděli, co se stane. Kdekdo tvrdil, že ne, mnozí se i sázeli, ale sklapla jim čelist, když po vpuštění nihilia chlup spolehlivě zmizel, a o pár vteřin později se objevil na stejném místě. Úspěch! Naše cirkusové číslo sklidilo velký potlesk.
Živé bytosti v časové smyčce
PRVNÍM živým tvorem, kterého jsme poslali do minulosti, byl mravenec. Přežil to bez úhony, a tak jsme obratem přešli na těžší kalibr - myš. Jelikož v ústavu kvantové fyziky chyběl zvěřinec, koupil jsem ji za vlastní v obyčejném chovatelském obchodě. Byla moc hezká. Kožíšek měla zářivě bílý, a na zádech černou skvrnou ve tvaru jedničky. Hned napoprvé jsme na něj pustili nejsilnější nihilium, jaké jsme kdy vyrobili, a posunuli ho o deset vteřin dozadu. Vrátil se však živ a zdráv. Hurááá!
Přítulný hlodavec se stal miláčkem celého oddělení, putoval z ruky do ruky, jak si ho každý chtěl pohladit, jen odpoledne po šichtě se všichni zkušeně vypařili a zbylo na mně, abych se o něj postaral.
Zájem tajných služeb a závod s Ruskem
PÁNOVÉ Patrick Walker a Evald Thorsen se mají ihned dostavit k řediteli! Opakuji! Pánové Patrick Walker a Evald Thorsen se mají ihned dostavit k řediteli! Šéf nás k sobě ještě nikdy nevolal pomocí ústavního rozhlasu, tak jsme měli bobky, že nás zve na kobereček. Do ředitelny jsme vstoupili se svěšenými hlavami jako nějací uličníci z osmé bé, a tam nás sevřela ještě větší hrůza, když vedle šéfa seděli dva zlověstně vypadající cizí muži v černých kvádrech.
Tajemní agenti se mezitím představili. Starší z nich, asi padesátiletý plešatý běloch, se jmenoval podplukovník Morley, o něco mladší statný černoch byl poručík Hicks. Výslech vedl služebně starší Morley. „Naše sekce sleduje úniky amerických moderních technologií do cizích zemí a máme informaci, že jedna taková je nyní intenzivně vyvíjena v Rusku. Stroj pro přesuny v čase.
Čtěte také: Stínící tkanina a plot: Instalace krok za krokem
„V Rusku?! „A co vy, pane Thorsene?“ Agenti vyčítavě pohlédli na Evalda, který se roztřásl strachy. „Budu konkrétnější, pánové“, drtil nás Morley. „Víme, že tuhle technologii vyvíjíte, a že jste se oba předloni zúčastnili kongresu kvantové fyziky v Moskvě.
„Ne. V žádném případě“, odpověděl jsem kategoricky a pohlédl na Evalda v očekávání, že mě podpoří, jenže ten zbledl jako sedma a začal se nebezpečně sunout ze židle. Bacha!!! Bleskově jsme k němu přiskočili, aby se nenatloukl, a společnými silami ho uložili na ředitelovu pohovku. „To nic, zvednem mu nohy a bude dobrej“, komentoval mdlobu Morley. Agent byl pěkný drsňák, ihned pokračoval ve výslechu.
Chudák Evald tam ležel na gauči jako na seanci u Sigmunda Freuda, což mu nejspíš rozvázalo jazyk. „Já...hmmm... jel jsem moskevským metrem a dokončoval nějaké výpočty... hmm... jenže je tam hodně stanic, víte, tak jsem se šel podívat na mapu trasy a... hmmm...
„Tak to prrr, člověče! Na to vám neskočím“, zahřměl Morley. „Radši mi na rovinu řekněte, kolik vám dali. „Moment, pane podplukovníku“, vložil jsem se do diskuse. „O ztrátě notebooku opravdu nevím, kolega ji zatajil i nám, ale na druhou stranu ho znám natolik, že mu věřím. On je opravdu schopen zapomenout cokoli kdekoli.“ Abych agentům vytmavil, s kým mají tu čest, popsal jsem Evaldovu mexickou anabázi s výletem do Panamy, a navrch přidal historku z dallaského letiště, kde ten popleta zabloudil při hledání toalety a po pár hodinách byl nalezen silně podchlazený v zavazadlovém prostoru letadla, které přistálo v kolumbijské Bogótě.
„No tak jo, nebudeme už řešit, jak se ta technologie k Rusům dostala“, shrnul to Morley. „Říkáte myš... o deset vteřin...hmmm“, zachmuřil se Morley. „Na lidech?! To těžko“, nesouhlasil jsem. „Jak velký?“, zeptal se agent. „Jde o oblast nejvyššího státního zájmu, tak udejte parametry, a my vám ho dodáme taky. „Deset kilometrů? Není problém. „Posílejte nám složenky, my to zacálujem.
ŘEKNU VÁM, největším urychlovačem na světě jsou peníze. To, co nám dřív trvalo roky, jsme díky štědrým dotacím Strýčka Sama zmákli během několika málo měsíců. Miniaturní myší komůrku tak brzy nahradila místnost rozměrů telefonní budky. Kdo do ní vstoupí jako první? Z prestižních důvodů si to vzala na starost NASA. Poslali k nám komisi, která se při volbě vhodného kandidáta (nejspíš ze zvyku) držela směrnic platných v kosmonautice, a podrobila nás důkladným výkonnostním testům.
Byla docela švanda, když padesát kvantových fyziků navlékli do tepláků, vyvezli autobusem na armádní cvičiště a přinutili je absolvovat sprinty, vytrvalostní běhy, skoky do výšky a do dálky, hody diskem, vrh koulí, šplh po laně a dokonce i letecké speciality v podobě akrobacie na trampolíně a pětiminutového pobytu v rotující centrifuze. Výsledky byly podle očekávání katastrofální. Mnozí se hroutili již při pouhém běhu, jiní u skoků, a úplnou pohromu znamenaly disky a koule, které nemotorní vědci proměnili ve smrtící nástroje. Sanitky nestíhaly odvážet zraněné.
Úvodními atletickými testy nakonec prošlo jen deset účastníků. Když čtyři z nich následně spadli z lana a dalších pět se zmrzačilo na trampolíně, zbyl na cvičišti jediný kandidát - já. „Gratulujeme, pane Walker!
JE TO TAK. Moje žena Erna si mě drží zkrátka. Co by architektka interiérů dělá většinu práce doma, zatímco já hodně dlím v ústavu nebo cestuji po světě. Po stáži ve švýcarském CERNu, kde jsem strávil dva roky, jí se mnou došly nervy a prohlásila kategoricky, že buď ona, nebo služební cesty. Nějakou dobu jsem pak sekal dobrotu: omezil přesčasy, pečoval o domek, kosil trávník a hrál si s Megan. O večerech, když malá usnula, jsme s Ernou pravidelně otevírali víno a pokoušeli se o druhé dítě. Výzkum nihilia tuto manželskou idylku bohužel narušil.
POPLACH! „Ruští vědci oznámili, že se jim povedlo poslat člověka do minulosti. První chrononaut, jak se cestovatelům v čase říká, se jmenuje Jurij Tatarin. Je mu 32 let a pracuje ve vojenském výzkumném ústavu Krasnoje Sjelo nedaleko Moskvy. Během dnešního pokusu byl přenesen na Rudé náměstí, kde strávil čtvrt hodiny v čase mínus jedna minuta, načež se úspěšně vrátil do současnosti.
Zděšeně jsme koukali na Tatarina, vysmátého blonďatého fešáka, jenž oděn do kombinézy s nápisem „Rossija“ pózoval před davem fotografů s prsty roztaženými do vítězného véčka. Vyhráli jsme! Vše v pořádku? Ani náhodou! Nazlobeně jsme reportáž vypnuli a začali řešit situaci. Bylo těžké skousnout, že nás Rusové předběhli, a také jakým způsobem, protože přenést chlapa o minutu dozadu a navíc na jiné místo, o tom se nám zatím mohlo jen zdát.
Co teď? Stavět urychlovač o délce tisíc kilometrů? Ačkoli peníze by se na to možná našly, měli jsme pocit, že naši konkurenti použili nějakou vychytávku, která řeší problém levněji. „Kdysi mě napadlo, že když se aktivní nihilium chová jako vlnění, mohly by se jeho kmity zesílit pomocí interference.
„Zajímavý nápad“, pokýval uznale agent Morley. A kurva! „Je to jen teorie. „Každopádně to ale ověříme.
„Vědci z pekingské univerzity dosáhli nového rekordu v časovém transferu. Jejich chrononaut Čang strávil půl dne v čase mínus jedna hodina. Během té doby se nepozorovaně procházel ulicemi Pekingu a plnil různé úkoly.
Den D: Cesta do minulosti
TAK, NASTAL DEN D. Sedím v průhledné komoře, do níž je vpouštěno nihilium. Nemám strach. Minulý týden jsme tuhle směsku odzkoušeli na Davidu Copperfieldovi, který si bez nejmenších problémů odbyl celodenní výlet do Washingtonu v čase mínus jeden měsíc. Ano, čtete správně: Evaldův nápad zafungoval! Vyrábíme nihilium netušených vlastností, s jehož pomocí to hodláme Rusům i Číňanům pořádně natřít. Zatím to jde dobře. Při přesunu nemám žádné potíže, vnímám sklopné sedátko pod zadkem, mění se jen zrakové vjemy přicházející zvenčí komory. Připomínají zpětné přetáčení záběrů z průmyslové kamery. Zprvu na nich vidím i sám sebe, jak jsme dnes ráno s kolegy startovali stroje, následuje tma, jak bylo v noci v laboratoři zhasnuto, a pak vstupuje do akce uklízečka. Na vlastní oči mohu zhodnotit její včerejší večerní směnu.
JAK JISTĚ TUŠÍTE, cílem mé mise není kontrola práce uklídových služeb. Jde o úkol celonárodního významu, který by se dal rozdělit do tří bodů: za prvé je třeba napravit pošramocenou prestiž Spojených Států pomocí nového rekordu v časovém transferu, za druhé vyzkoušet v praxi, jak člověk takový přesun snáší, a za třetí mám v hlavním městě zjistit něco vysoce tajného pro CIA. Můj přistávací bod se jmenuje Glover Archbold. Je to park západně od centra, v podstatě kus lesa uprostřed velkoměsta. Jelikož jsem byl poslán o měsíc dozadu na začátek března, leží tu ještě zbytky sněhu. Zima mi ale není.
Vnímám příjemnou teplotu vzduchu uvnitř komory, jenž cestoval v čase spolu se mnou a nyní kolem mě vytváří jakousi ochrannou bublinu. Díky ní jsem pro okolí neviditelný, neslyšitelný, nedotknutelný - zkrátka dokonalý duch. Na druhou stranu i já se tady nemůžu ničeho dotýkat. Minulost se už stala, nelze ji měnit, aby nedošlo k logickým průserům typu, že bych tu třeba našel sám sebe a zastřelil ho (kdo by teď cestoval v čase - můj zombík?). Možná vám tedy vrtá hlavou, kde se vlastně „fyzicky nacházím“ - v komoře fyzikálního ústavu v Pensylvánii, anebo v Washingtonu? Správná odpověď zní „tak napůl“, a abyste ji pochopili, musíte od základů změnit svoje myšlení.
Naše tělo se skládá z molekul, které se za běžných okolností pohybují v klidovém nihiliu, díky čemuž se nacházíme „tady a teď“. U aktivního nihilia to neplatí. Na začátku mise se učím chodit. Bez kontaktu s terénem to nejde, chybí třecí síla potřebná k tomu, abych se rozešel či zastavil, tudíž zapínám systém pro virtuální pohyb, zvaný „digiwalk“ (v podstatě mašíruju uvnitř komory po pohyblivé podložce, senzory mi snímají nohy a počítač podle těchto dat průběžně mění vlastnosti nihilia tak, aby se měnila moje poloha). I přes značnou složitost systém funguje slušně. Po pár minutách zácviku si už vesele bloumám lesem a bavím se tím, že procházím skrze stromy. Ať žijí duchové!
Zvláštní je také setkání s havrany. Popíjení vodu z louže, aniž by mě viděli, tak je pozoruji úplně zblízka.
tags: #štípání #klonů #na #plot