Když Divadlo bez střechy začínalo ve Vyškově, nemělo domácí scénu, proto byl název souboru nasnadě. V současnosti herci Adriana Roučková a Alois Kummer s nadsázkou tvrdí, že by se měli jmenovat spíš Divadlo bez derniér.
Historie a proměny souboru
Soubor Divadla bez střechy vznikl v roce 2003. Kolikrát ani netušili, že odehraná repríza byla tím posledním představením dané inscenace. Z různých osobních důvodů totiž ostatní členové odcházeli. Alois Kummer sám v souboru účinkuje od roku 2006, Roučková s ním začala spolupracovat o rok později.
Zakládající osobností a donedávna i dramaturgem byl Vladimír Golda. V poslední době se však začal víc věnovat tréninku dívčího volejbalu. Ozvěna z jeho činnosti však stále tvoří dobré renomé souboru. V současnosti jsou herci ve fázi hledání nějaké další linie divadla.
„Část cesty s námi prošli i herci, kteří dnes působí v profesionálních moravských divadelních souborech: Petra Lorencová, Dalibor Dufek, Sarah Haváčová a Zbyšek Humpolec. A samozřejmě celá řada herců amatérských. Kdybych měl vyjmenovat všechny, co se za dobu existence Divadla bez střechy podíleli na přípravě a realizaci některého z představení, vydalo by to nejmíň na dva další články,“ říká Alois Kummer.
Divadlo bez střechy spolu s dalšími soubory zaštiťuje vyškovské občanské sdružení Thalia. „Dlouho jsem byla jeho předsedkyní, takže znám soubor nejen z této pozice, ale i z herecké stránky. Pravidelně hraji v některých představeních. Mám ráda kolektiv lidí Divadla bez střechy,“ dodává Adriana Roučková.
Čtěte také: Hydroizolace šikmé střechy - montáž
Repertoár a divácká základna
Divadlo bez střechy je od počátku divadlem, které hraje hry pro náročnějšího diváka. Právě orientace na složitější komornější kousky byla idea Vladimíra Goldy. „Myslím, že obecně šlo o hledání hluchého místa v nabídce vyškovské divadelní produkce. Ve Vyškově existuje několik souborů, které inscenují velké formy, převážně komediální kusy. I když od začátku akceptujeme i humornou stránku, hrajeme hlavně tragikomedie s realistickou, někdy až krutou rovinou,“ vysvětluje Kummer.
Najít si se složitějším žánrem cestu k divákům není jednoduché. Adriana Roučková uznává, že v dnešní době mají lidé dost svých starostí, a tak nemají náladu na náročná témata. „Když už ale přijdou, nelitují. Věřím, že každého se to nějak vnitřně dotkne, divadlo má vyvolávat emoce,“ dodává. Z hlediska návštěvnosti je prý určitě těžší vystupovat se složitějšími tématy na menším městě než třeba v Brně.
„Měla jsem kolegy, kteří vystudovali JAMU a měli velký problém prorazit v Prostějově, podobně jako my ve Vyškově. A tak se začalo říkat, že Haná je zakletá," vzpomíná Roučková. Pro ni samotnou je zaměření divadla ideální. „Hodně mě baví, když stojím před výzvou, jak roli pojmout a mám možnost se herecky zdokonalovat. Zkoušení pro mě skýtá bádání a objevování. Je to cesta, na níž se kolikrát správné pojetí vyloupne až třeba při páté repríze. Ráda bych si zahrála i odlehčený kousek, ale pouze jako zpestření.“
Příklad inscenace: Produkt
Loni v květnu uvedli premiéru hry britského dramatika Marka Ravenhilla s názvem Produkt. Co se týká aktuální hry, divadelníci odehráli jen premiéru, ale chystají reprízy.
Výzvy a fungování neziskového souboru
Vzhledem k tomu, že soubor působí v oblasti menšinového žánru, je neziskový. „Hrajeme bez honoráře a jsme rádi, když se nám vrátí investované peníze za autorská práva a kostýmy," vysvětluje Kummer. Jednoduché není jen najít si stálou diváckou základnu. Jak říkají, ne každá hra se dá hrát, byť by byla ideální. Otázkou jsou totiž divadelní práva.
Čtěte také: Postup opravy panoramatické střechy BMW
„Autory, kteří nejsou po smrti déle než sedmdesát let, sice můžeme hrát, ale někdy stojí licence opravdu dost peněz. Což si můžou dovolit jen profesionální divadla. Stejně tak jsme si loni vybrali hru, a zjistili jsme, že ještě nebyla premiérovaná profesionálním divadlem. Jako amatéři jsme ji nemohli uvést.“
Neplánované situace na jevišti
I přes poctivé nazkoušení se někdy nevyhnou neplánovaným a vtipným situacím. „Například přeřeky jsou běžné. Nejhorší je, když si člověk ani neuvědomí, že nějaký pověděl. Jindy se mi podařilo vžít do role tak, že jsem v afektu odhodila skleněný popelník,“ říká Roučková.
Komické podle ní bylo i představení hry Dvojhlavý orel v Činoherním klubu v Praze. „Hrála jsem ho těhotná. Jenže jsem představovala královnu, která už deset let truchlí po svém zesnulém manželovi," popisuje. Přesto právě toto představení považuje za jedno z nejlepších.
Kummer zase vzpomíná na situaci při premiéře hry Krize v Besedním domě ve Vyškově. „Zrovna se strhla velká bouřka. Na střeše domu se stala nějaká chyba v odvodu vody, která nám začala téct na jeviště, kde jsme hráli. Hra pojednávala o krizi v manželském páru. Manželka zrovna tvrdila, že poslouchá déšť. Manžel otevřel okno a oponoval, že to není možné, že neprší.“ S ohledem na techniku nakonec nemohli představení dohrát. „Na představení byla i moje mamka a myslela si, že voda na jevišti je jeho součástí.“
Čtěte také: Bezpečná renovace eternitové střechy
tags: #divadla #bez #strechy #informace