Téma vodního hospodářství se v poslední době diskutuje také v oblasti stavebnictví, kde se hledají řešení přátelská k životnímu prostředí. Na trh tak vstupují jednotlivé materiály nebo celé konstrukční systémy, které napomáhají k ochraně vody, zejména v zastavěných územích. Celosvětově se městská prostředí zahušťují a narůstá procento horizontálních povrchů pokrytých konstrukcemi s pevnými a nepropustnými povrchy. V Evropě průměrně žije cca 70 % obyvatel ve městech. Právě uzavření povrchu zpevněných ploch či komunikací má negativní vliv na pronikání vody do podloží, a tím na záplavy a současně na zmenšení zelené infrastruktury a snižování retence podzemních vod.
Vodopropustný beton (pervious concrete - PC) je současným vkladem do budoucnosti. Jako součást konstrukčního řešení má schopnost propouštět velké objemy vody, například při přívalových deštích. Proto se jeví jako vhodný nástroj pro zmírnění vlivu změn klimatu nejen v městských prostředích, ale i v příměstských aglomeracích. Cílem vývoje vodopropustných betonů je navrhnout nejen složení, ale i technologii zpracování a ukládání betonové směsi tak, aby se dala použít jako vrchní pojížděná vrstva vozovek, parkovišť či pochozích ploch.
Výhody a dopady vodopropustného betonu
Vodopropustný beton absorbuje méně tepla než běžné hutné povrchy. Mezerovitá struktura propouští zemní chlad a v kombinaci s odpařováním vlhkosti je ochlazován povrch i okolní prostředí. Na povrchu parkovišť a komunikací se usazují znečišťující látky uhlovodíků a těžkých kovů, jež při dešti odtékají kanalizací do potoků a řek. Systém vodopropustných ploch znečištěné povrchové vody filtruje a čistí přirozeným mikrobiálním procesem. Vodopropustný beton, štěrkové podloží a půda nakládá s vodou stejně, jako by to oblast činila sama, pokud by tam nebylo vybudováno žádné parkoviště.
Vodopropustné plochy řeší komplikace se spádováním rozlehlých ploch. U rozlehlých ploch vyžaduje spádování značný výškový rozdíl nebo potřebu budování rozsáhlé sítě vtoků. Vodopropustné plochy odvádí vodu místním vsakem podloží nebo jednoduchým systémem podkladních drenáží. Mezerovitá struktura vykazuje na povrchu vozovky rychlejší tání ledu a sněhu ve srovnání s nepropustnými povrchy. Voda z tajícího sněhu je odváděna plochou vozovky a nenamrzá na povrchu, nedochází tak ke vzniku ledových ploch. Vodopropustné plochy vyžadují při zimní údržbě až o 70 % méně posypových materiálů.
Vodopropustné plochy mají nezanedbatelný vliv na snížení nákladů za odvod dešťových vod - stočné, zejména u rozlehlých ploch komunikací podnikatelských subjektů. Z ekonomického hlediska jsou drenážní plochy úsporné také kvůli menší potřebě budování kanalizační sítě a nemalou roli hrají také náklady na údržbu komunikačních ploch v zimě. Vodopropustná dlažba je doporučována jako adekvátní náhrada nepropustných povrchů chodníků, příjezdových cest, parkovacích ploch, cyklostezek, teras apod. Její výhodou je nejen zadržování vody v dané lokalitě, doplnění podzemních vod, zlepšení mikroklimatu (vyšší vlhkost a nižší teploty v letním období), ale také např. snížení nákladů na retenční nádrže či omezení zálivky okolní zeleně.
Čtěte také: Zde se dozvíte, jak ochránit vaši fasádu před vodou
Charakteristické vlastnosti vodopropustného betonu
Vodopropustný beton je druh betonu, jehož vnitřní struktura obsahuje navzájem propojené mezery, umožňující protékání vody skrz vytvořenou konstrukci. Takový beton vzniká při určitém poměru složení kameniva a cementové pasty - pojiva. Technologie vodopropustného betonu se odvíjí od technologie mezerovitého betonu. Drenážní vlastnosti vodopropustných betonů jsou úspěšně využívány v Evropě již od 18. století. Drenážní beton může být v určitých případech umístěn také přímo na zhutněnou půdu.
Vodopropustný beton je svou mezerovitou strukturou zásadně odlišný od tradičního betonu, a proto se i výsledné fyzikálně-mechanické vlastnosti budou výrazně lišit. Novou vlastností u tohoto druhu betonu bude vodopropustnost kapaliny. Mezerovitost vodopropustných betonů je zcela zásadní pro prostup kapaliny tímto betonem. Z již známých výzkumů je ovšem patrno, že se stoupající mezerovitostí, respektive vodopropustností, klesá pevnost betonu, což je zcela logické. Efektivní pórovitost pro uspokojivou vodopropustnost je 15-30 %. Mezery ve struktuře jsou od 1 do 8 mm. S touto porozitou je úzce spojena i objemová hmotnost, která činí okolo 70 % v porovnání s tradičním hutným betonem, konkrétně se tedy dostáváme k hodnotám 1600-2000 kg/m3.
Drenážní beton dosahuje obdobných pevností jako běžný beton. Pokles pevnosti v tlaku bude znamenat i pokles dalších parametrů, které jsou úměrné. Mezi ně patří pevnost v tahu za ohybu a taktéž moduly pružnosti. Důležitým faktorem je dosažení běžných odolností povrchů vůči působení chemických rozmrazovacích látek (CHRL) a cyklického zmrazování pro prostředí XF4 a dále obrusnost povrchů. Vodopropustný beton bude tvořit finální vrstvu pojížděných a pochozích povrchů, proto bude denně namáhán na obrus.
Základní sledovanou vlastností vodopropustných betonů je schopnost propouštět vodu. Betony testované v této práci vykazovaly vodopropustnost v rozmezí 10-80 l/min·m2, což odpovídá schopnosti pojmout 10-80 mm srážek za minutu. Historicky nejvíce v České republice spadlo 345 mm za 24 hodin. I ta co do vodopropustnosti nejhorší vytvořená směs by takovéto množství propustila za cca 35 minut a ta nejlepší do 5 minut. I v těch největších extrémech přívalových srážek se nepředpokládá srážková činnost intenzivnější než zmíněné hodnoty vodopropustnosti, což znamená, že propustnost těchto betonů je dostatečná. Neméně podstatnou vlastností PC je schopnost odolávat vnějším vlivům a tedy účinkům povětrnosti, pojezdu vozidel atd. Tato schopnost se dá demonstrovat zkouškou stanovení obrusnosti dle Bohma.
Složení a receptury
Z výše popsaných požadavků na vodopropustný beton pramení návrhy různých receptur tohoto materiálu. Důležitým aspektem je smíchání různých frakcí kameniva, respektive vytvoření vhodné křivky zrnitosti tak, aby byl beton propustný pro kapaliny, ale zároveň aby jeho struktura nebyla příliš pórovitá, a nedocházelo tak k enormním ztrátám pevnosti. Nejpodstatnější záležitostí je optimalizovat křivku zrnitosti pro vodopropustný beton tak, aby kamenivo vytvářelo propustnou, mezerovitou kostru. Co se týče rozsahu použitých frakcí kameniva, tradičně se používají frakce 0-4, 4-8 a 8-16 mm.
Čtěte také: Interakce pěnového polystyrenu s vodou
Zvláště citlivá bude směs na dávkování vody. Předpokládá se, že směs bude pouze zavlhlá a nesmí dojít k předávkování vodou, což by vedlo k následné segregaci, případně rozmísení. Konkrétně hovoříme o vodním součiniteli 0,27-0,33. Předávkování směsi vodou bude znamenat odloučení části příliš tekuté cementové kaše/mléka od zrn kameniva a usazení ve spodních částech vytvořené konstrukce. Vedle cementu lze použít i různé přísady či příměsi pro upravení vlastností směsi.
Lehké kamenivo na bázi expandovaných jílů má velké objemy pórů a povrchové plochy, což z něj činí ideální médium pro biologické ošetření vody. Zásypy z tohoto kameniva slouží jako rezervoár pro nahromaděnou dešťovou vodu, která se postupně vsakuje do okolní půdy a také se vypařuje do okolního vzduchu, čímž ochlazuje okolní prostředí. V kombinaci s vodopropustným betonovým povrchem v městských aglomeracích může lehké kamenivo pomoci vyřešit problémy s nahromaděním srážkové přívalové vody, kterou předčistí a napomůže vrátit zpět do prostředí. Lehké kamenivo lze využít i v technologii vodopropustných betonů, je však třeba zohlednit jeho horší pevnosti a obrusnost. Pro další vylehčení lze také napěnit cementovou matrici.
Zpracování a pokládka
Pro míchání a dopravu lehkého mezerovitého betonu platí stejné zásady jako u mezerovitého betonu z přírodního kameniva. Technologie výroby a ukládání je odlišná v tom, že se musí počítat s nasákavostí lehkého kameniva. Čerstvý beton je zpravidla pouze zavlhlý, a proto probíhá hutnění pomocí válcování či dusání.
Vodopropustný beton lze zpracovávat v klimatických podmínkách jako u běžného betonu. Optimální podmínky jsou při teplotě +5 °C až +25 °C. Před pokládkou drenážního betonu je důležité navlhčit podklad, který pak betonu dodává vlhkost. V chladném počasí je tento beton citlivější na nárůst pevnosti, protože jeho porézní struktura zabraňuje vytvářet a udržovat hydratační teplo. Největším rozdílem mezi zpracováním vodopropustného a běžného betonu je načasování a odhad rychlosti realizace. Je totiž důležité, aby prováděné úseky byly chráněny či ošetřovány před odparem vody pro zachování čerstvosti cementové pasty a do dvaceti minut byl povrch opatřen krycí PE fólií. V závislosti na velikosti a tvaru plochy může být urovnání směsi prováděno různými způsoby. Čerstvá směs vodopropustného betonu je stlačitelná. Pro získání požadovaných vlastností vozovky je nutné provést příslušnou míru zhutnění. Typ betonové směsi je navrhován pro konkrétní způsob hutnění. Nejslabší části náchylné ke drolení jsou okraje položeného drenážního betonu, proto je vhodné tato místa hutnit intenzivněji. Hutnění může být prováděno mechanickými i ručními válci.
Stejně jako klasický beton, také vodopropustný beton vykazuje smrštění při tvrdnutí a vysychání. Smrštění spodní strany konstrukce je vždy omezeno hrubostí podkladu - a beton má tendenci praskat. Proto jsou vytvářeny spáry sloužící k určení polohy těchto trhlin. U vozovek z vodopropustného betonu existují tři základní typy spár: dilatační spáry, oddělovací spáry a pracovní spáry. Spáry v drenážním betonu je ideální provádět prořezáním. Příčné smršťovací spáry se vytváří 35% až 40% oslabením průřezu vrstvy betonu, podélné spáry pak řezem do hloubky 40 až 45 % tloušťky desky.
Čtěte také: Složení betonu
Je důležité, aby cementová pasta mohla důkladně hydratovat a dosáhnout požadované pevnosti. Je proto velmi důležité zajistit dostatečnou vlhkost v konstrukci nepřetržitě po dobu nejméně sedmi dnů. Nejběžnější způsob ošetřování je celý povrch vozovky pokryt plastovou PE fólií. Tím se uchovává vlhkost a zamezí předčasné vysychání cementové pasty v drenážním betonu. Fólii je nutné umístit na povrch do 20 min.
Podkladní vrstvy
Při návrhu je nutné posoudit vsakovací vlastnosti podloží a stanovit objem přítoku. Ve většině případů je beton ukládán na štěrkový podklad. Tloušťka podkladních vrstev by měla být navržena tak, aby zajistila dostatečnou úložnou kapacitu vody při dešti. Doporučená minimální tloušťka štěrkového podsypu je 150 mm. Tloušťku je vhodné také navýšit např. v oblastech, kde v zimě dochází k delšímu období mrazu. Co se týká hutnění, platí čím větší zhutnění, tím nižší propustnost. U většiny realizací s relativně nízkým provozem by mělo být zhutnění štěrkového podkladu minimalizováno, aby se zajistil přiměřený průsak. Největší hutnění by naopak mělo probíhat na podloží.
V případě výskytu jílovitých zemin je nutné zajistit dostatečnou kapacitu pro uložení vody v podkladní štěrkové vrstvě a popř. doplnit drenáže, jež vodu odvádí do retenčních nádrží apod. Účinnost této dlažby je samozřejmě snížena, vyskytují-li se v podloží jílové nepropustné zeminy. Na FAST VUT v Brně byly vyvinuty receptury hydraulicky stmelených podkladních vrstev (KSC), které splňují všechny mechanické a trvanlivostní parametry a přitom mají vysokou vodopropustnost až 120 l/m2/min.
Údržba vodopropustných povrchů
Údržba vodopropustných vozovek je odlišná od nepropustných vozovek. Cílem je udržet propustnost na úrovni navržených vlastností během celé životnosti vozovky. Správně zhotovená vozovka z drenážního betonu může dobře fungovat po celou dobu své životnosti - a to i bez čištění, jelikož i při více než 90% ucpání je drenážní schopnost stále dostačující. Vozovka však bude fungovat lépe, pokud se průběžně odstraní písek, listí a další nečistoty, které jsou postupem času obtížněji odstranitelné. Pro odstranění hluboko usazených nečistot může být použita tlaková voda nebo oplach s vysokým vodním průtokem. Pro zajištění dlouhodobé deklarované propustnosti dlažby je třeba eliminovat zanášení pórové struktury čištěním dlažebního prvku, nečistoty (pouliční smetí, listí apod.) se musí odstraňovat. Je vhodné v pravidelných intervalech provádět čištění dlažby stroji k tomuto účelu určenými.
Obecně jsou obavy z použití vodopropustných betonů v podmínkách opakovaného mrazů a tání. V případě, že je vozovka provedena správně a podkladní vrstvy jsou v odpovídající tloušťce, nevzniká žádný problém. Potřeba rozmrazovací chemie a posypových inertních materiálů je tak výrazně menší. Rozmrazovací prostředky obsahující chlorid sodný nebo chlorid vápenatý mohou být běžně používány. Inertní posypy je vhodné volit se zrnem větším než 2,5 mm.
Testování vodopropustného betonu
Doposud české normy nemají zkoušku či předpis, jak tuto vlastnost zkoušet, a proto bude třeba tyto postupy vytvořit, případně normalizovat. Nutností je vyvinout spolehlivou zkoušku na testování vodopropustných betonů. Výsledkem zkoušky má být množství vody, které je schopno protéct betonem v určitém čase. Celé množství by mělo být ideálně vztaženo na jednotku plochy.
V současné době v ČR neexistuje normová metoda zkoušení propustnosti vody betonovými výrobky. Ve světě se můžeme setkat s různými způsoby zkoušení vodopropustnosti. Německo a USA mají na zkoušení vodopropustnosti normu. Ve Finsku se využívají metody založené na amerických normách. V rámci ČR se přístupy ke zkoušení liší.
Metody zkoušení propustnosti
Zkouška na FAST VUT v Brně
Na VUT FAST byla jednoduchá zkouška pro tyto účely navržena. Postup zkoušky je následující: Připraví se vzorek vodopropustného betonu o rozměrech 200×200 mm, tloušťky 100 ± 20 mm. Následně je vzorek položen na kovový rošt a pod vzorek postavíme kbelík tak, aby voda tekoucí přes vzorek byla zachycena do tohoto kbelíku. Na zkoušený vzorek přiložíme zkušební přístroj a zkontrolujeme, zda těsnění dokonale sedí na vzorku. Přes příložnou desku přístroj zatížíme závažím. Poté kulový ventil zavřeme a naplníme odměrný válec vodou tak, aby se vodní hladina dotýkala černé rysky znázorňující objem 1090 ml. Protože objem vnitřní části kulového ventilu a prostoru pod ním je právě 90 ml, dojde při otevření ventilu k poklesu hladiny vody ve válci na rysku 1000 ml. Ze samotného zkoušení máme naměřeny hodnoty velikosti plochy a a b zkoušeného vzorku a čas, za který projde vzorkem 900 ml vody, tedy t900. Výsledná hodnota je počet litrů, který je beton schopen propustit za jednu minutu plochou jednoho metru čtverečního.
Single ring test (Finsko, USA)
Finové ve svém výzkumu vyvíjeli zkoušku, kterou by vodopropustné betony mohli testovat. Pro prvotní ověření, jestli je propustnost betonu možná, se inspirovali americkými ASTM normami. Využili obyčejné PVC trubky spojené s povrchem betonu silikonovým páskem. Následně do tohoto prostoru nalévali odměřené množství vody a sledovali propustnost. Požadavkem je, aby voda protekla pouze přes vymezenou plochu, což zajišťuje utěsnění PVC kruhu ve styku s měřeným povrchem. Povrch před samotným měřením musí být navlhčen a zkouška musí proběhnout do 2 min od navlhčení. Postup zkoušky je takový, že je povrch zatěžován postupným naléváním 19 l vody, zároveň je pomocí stopek měřen čas. Výsledné hodnoty se pak dosazují do vzorců. Zkouška je označována jako single ring.
Zkouška dle organizace NCAT (USA)
Další americkou, ale nenormovou zkouškou je zkouška dle organizace NCAT (Národní centrum pro asfaltovou technologii). Při vyhledávání rešerší k této metodě bylo objeveno několik modifikací měřicího postupu. Na rozdíl od jednoduchého prstence zde byla např. používána nádoba, která obsahovala vícero válců o různé ploše. Oficiální produkt od NCAT obsahuje válce čtyři. Největší a nejspodnější válec má plochu 167,53 cm2, následuje druhý s 38,32 cm2, přičemž plocha válců se postupně dál snižuje. Množství vody, kterým zatěžujeme povrch, není ze studie ani z produktového listu této metody známo.
Dvoukruhový infiltrometr (ČSN EN ISO 22282 - 5)
I další zkouška vychází opět z americké normy ASTM D3385-18, v ČR je známá pod označením ČSN EN ISO 22282 - 5 Geotechnický průzkum a zkoušení - Hydrotechnické zkoušky - Část 5: Vsakovací zkoušky. V Německu byla tato norma dříve taktéž platná, nyní je zrušena. Zkouška je oproti výše uvedeným rozdílná v tom, že je využito dvou válců v jedné rovině. Zkouška se využívá hlavně u propustnosti zemin. Výsledkem zkoušky je přítok do vnějšího a vnitřního prstence ke konci zkoušky, kdy dojde k ustálení přítoku vody.
Zkouška dle NLT-327/00 (Portugalsko)
V Portugalsku se vodopropustný beton zkouší dle normy NLT-327/00, v ČR je tato norma známá ve znění ČSN EN 12697 - 40 Asfaltové směsi - Zkušební metody - Část 40: Propustnost in situ. Zkoušená plocha má průměr 48 mm. Po porovnání s výše uvedenými metodami je na první pohled patrné, že zkoušená plocha patří k těm nejmenším ze všech. Výsledkem zkoušky propustnosti je čas, který je potřebný pro to, aby objem vody ve válci klesl z 5 na 1 l. Celkově by měl vzorek propustit vodu o objemu 4 l za určitý čas.
Metodika TZÚS Praha s.p.
Ke stanovení vodopropustnosti betonové dlažby byl v TZÚS Praha s.p., pobočce Brno, vypracován zkušební postup ve dvou variantách. Boční strany zkoušeného dlažebního prvku se po celém obvodu natřou vodonepropustným nátěrem (např. epoxidovým) a po jeho vytvrzení se zkoušený prvek vloží do vsakovacího rámu s vnitřními rozměry maximálně o 1 mm většími, než jsou výrobní rozměry zkoušeného dlažebního prvku, a výšce minimálně 150 mm nad horní plochu zkoušeného dlažebního prvku. Styčná spára mezi horní stranou zkoušeného prvku a vsakovacím rámem se po celém obvodu utěsní pružným tmelem. Po řádném vytvrzení tmelu se takto připravené zkušební těleso umístí centricky na vodorovný ocelový rošt s velikostí oka minimálně 32 × 32 mm, jenž je situován nad sběrnou nádobou se šikmým dnem ve sklonu minimálně 1 : 5 vyústěným do výtokové trubice o vnitřním průměru minimálně 30 mm. Konec odtokové trubky má být umístěn ve výšce minimálně 400 mm nad podlahou. Půdorysné rozměry roštu a sběrné nádoby mají být nejméně trojnásobkem rozměru delší strany zkoušeného dlažebního prvku. Stejně jako u předchozí metodiky je třeba podotknout, že rychlost nalévání vody na povrch ovlivní výsledek zkoušky. Při pohledu na ilustrativní obrázky zkoušky dle metodiky TZÚS je patrná částečná inspirace americkou normou ASTM, v tomto případně má však rám půdorys obdélníkový. Dalším specifikem zkoušky navržené TZÚS je zatírání bočních hran vodonepropustným nátěrem. U žádné jiné zkoušky se toto nepraktikovalo. Připravené vzorky se před zkouškou uchovávají ponořené pod vodou po dobu nejméně 24 h. Zkouška poté spočívá v tom, že se na zkušební vzorek nalévá voda po dobu 15 min a v čase mezi 11. a 12. minutou se odečte objem vody, která vzorkem protekla.
Požadovaná minimální hodnota rychlosti vsakování vody tak vychází z ustanovení ČSN 75 6101 pro výpočet stokové sítě a je shodná s požadavkem odvozeným z ČSN 75 9010 pro návrh vsakovacího zařízení při doporučeném součiniteli odtoku y z povrchu vsakovací dlažby o sklonu do 1°, stanoveném hodnotou max. 0,2. Požadavek na vodopropustnost materiálu byl v konečné fázi odvozen z neredukované intenzity patnáctiminutového deště 300 l/(s.ha), udané v ČSN 75 6101, při součiniteli bezpečnosti vsakování f = 2 podle ČSN 75 9010 nebo ČSN EN 12056-3.
Výsledky experimentálního ověření
Při experimentálním ověření bylo navrženo a poté odzkoušeno osm receptur s Dmax 8 mm. Objemová hmotnost se pohybovala v rozmezí od 2050 do 2110 kg/m3, pevnost v tlaku mezi 22,4 a 33,8 MPa a propustnost byla 21,6 až 12,5 l/m2. Pro Dmax 16 mm pak bylo testováno dalších osm receptur, u kterých se objemová hmotnost pohybovala v rozmezí od 2080 do 2160 kg/m3, pevnost v tlaku mezi 24,9 a 34,7 MPa a propustnost od 37,1 do 74,2 l/m2.
Na vzorcích byla zkoušena i obrusnost povrchů podle ČSN EN 1338 Betonové dlažební bloky - měření obrusnosti metodou Bohme. Hodnoty u Dmax 16 mm se pohybovaly kolem 13 000 mm3/5000 mm2, což jsou i pro pojížděné povrchy nadějná čísla. Byla provedena i zkouška mrazuvzdornosti podle ČSN 73 1322 na 100 zmrazovacích cyklů. Poklesy pevností zmrazovaných vzorků v tlaku se pohybovaly od 8 do 15 %.
Vodopropustná dlažba
Vodopropustné jednovrstvé či dvouvrstvé betonové dlažební bloky či desky lze využít jako vodopropustný zpevněný povrch pozemních komunikací všude tam, kde je cíleno na hospodárné využití dešťové vody a také zpomalení odtoku dešťové vody do kanalizačního systému a částečnou retenci v městských aglomeracích, zástavbách rodinných a bytových domů, ale také průmyslových areálech atd.
Existují dva způsoby řešení propustných povrchů s betonovou dlažbou. Jedná se o klasickou dvouvrstvou dlažbu různých tvarů uváděnou na trh dle EN 1338 nebo EN 1339. Minimální šířka spáry by měla být v rozmezí 10 až 30 mm. Dle šíře spár a použitého materiálu dosahují takto zhotovené povrchy propustnosti cca od 50 do 200 l/m2/min.
Druhým způsobem je využití betonové dlažby vyrobené z vodopropustného betonu, která je kladená bez spár, neboť vodopropustnost je zajištěna dlažbou samotnou. V současné době jsou vyvinuté dlažby, které dosahují vodopropustnosti od 80 do 250 l/m2/min. Tato dlažba může být probarvená a její poněkud neobvyklý vzhled a drsnější povrch jsou dány její funkcí.
V rámci projektu MPO TRIO FV40343, jehož cílem je výzkum a vývoj vodopropustného betonu, bylo provedeno provozní testování ve výrobně vibrolisovaných dlažeb, přičemž na více typech dlažebních kamenů byla také postupně odzkoušena škála receptur betonu. Pro návrh receptur byla zásadní křivka zrnitosti kameniva, resp. poměr drobného a hrubého kameniva. Následující tabulka dokumentuje základní fyzikální a mechanické vlastnosti vyrobených vzorků betonových dlažeb ve stáří 38 dní:
| Receptura | Objemová hmotnost (kg/m³) | Pevnost v tlaku (MPa) | Propustnost (l/m²/min) | Obrusnost (mm³/5000 mm²) |
|---|---|---|---|---|
| Dmax 8 mm (rozsah) | 2050 - 2110 | 22,4 - 33,8 | 21,6 - 12,5 | N/A |
| Dmax 16 mm (rozsah) | 2080 - 2160 | 24,9 - 34,7 | 37,1 - 74,2 | ~13 000 |
tags: #vodopropustnost #betonu