Cílem tohoto článku je seznámení čtenářů s podrobnostmi v oblasti formulace nátěrových hmot, se zaměřením na základní složku všech systémů, kterou je pojivo. Chemická struktura pojiv jednoznačně určuje silné i slabé stránky budoucí nátěrové hmoty. Nátěrová hmota po nanesení, má-li splnit svůj účel, musí vytvořit film. Této vlastnosti se dosahuje díky pojivové složce, která výrazně ovlivňuje všechny užitné vlastnosti nátěru. Volba pojiva je závislá především na tom, k jakému účelu bude nátěrová hmota použita. Ocelové konstrukce jsou vystaveny nepříznivým vlivům počasí, korozi a mechanickému opotřebení. Správný nátěr je klíčový pro jejich dlouhou životnost a estetický vzhled.
Typy pojiv pro nátěrové hmoty
Klasická pojiva: Lněný olej a alkydové pryskyřice
Klasickým pojivem používaným v nátěrových hmotách je lněný olej, který vytváří lakový film prostřednictvím chemických reakcí se vzdušným kyslíkem. Základní surovinou pro pigmentované olejové nátěrové hmoty je fermež. Ta se však používá jen pro základní nátěry, neboť je schopna vytvořit pouze matné filmy. Pro lesklé vrchní nátěry se olejová složka modifikuje vhodnými tvrdými pryskyřicemi, které umožňují dosažení žádoucích estetických kvalit a odolnosti nátěrů. Mezi tvrdé pryskyřice používané pro tento účel se řadí kalafuna a její odvozeniny upravené chemickou reakcí. Olejové nátěrové hmoty pomalu zasychají, velmi dobře se aplikují štětcem, mají výborný rozliv, dobrou odolnost na povětrnosti, jsou vláčné, ale poměrně málo chemicky odolné.
O stupeň výše v rámci vědeckého pokroku stojí nátěrové hmoty na bázi alkydových pryskyřic. Tyto sloučeniny jsou připravovány cílenou chemickou reakcí alkoholů a kyselin s několika funkčními skupinami v jedné molekule. Vzájemným propojením vzniká polymerní řetězec, který je často upraven rostlinnými oleji, případně dalšími látkami jako je styren, kalafuna, fenolické pryskyřice, maleinanhydrid apod. Modernější alkydy jsou modifikovány isokyanáty (uretanizované alkydy), akryláty nebo silikony. Proměnlivý obsah těchto složek mění nejen vlastnosti, ale i cenu výsledného produktu. Alkydy s přídavkem rostlinných olejů jsou tříděny do skupin podle obsahu oleje (tzv. dlouhé, střední a krátké alkydy).
- Dlouhé alkydy se obvykle volí pro nátěry zasychající na vzduchu s dlouhodobou venkovní trvanlivostí. Čím vyšší je obsah oleje, tím delší je doba zasychání. Tato vlastnost se pozitivně projevuje při nanášení štětcem, protože nedochází k tvorbě stop po tazích. Doba zasychání a další vlastnosti závisejí i na druhu oleje, kterým je alkyd modifikován. Lněné alkydy s vyšší nenasyceností (tj. obsahem dvojných vazeb v řetězci) zasychají rychleji než alkydy sojové, které mají oproti lněným nižší tendenci ke žloutnutí. Uvedené typy alkydů jsou hlavním pojivem v běžných syntetických nátěrových hmotách. Pokud se dále přidává k alkydu olej, vzniká tzv. „zesílená syntetika“, která díky vyšší vláčnosti lépe odolává vlivům povětrnosti. Tyto hmoty s poněkud nižším leskem jsou vhodné pro nátěry dřeva i kovu.
- Střední alkydy se používají v rychleschnoucích na vzduchu zasychajících nátěrových hmotách. Přestože mají odolnost na povětrnosti nižší než dlouhé alkydy, je pro formulaci venkovních nátěrových hmot stále přijatelná. Do této skupiny patří pryskyřice zasychající od 1/2 hodiny do 4 hodin a obecně je lze označit za nejvšestrannější pojivo pro základní a podkladové nátěrových hmot na kovy. Další zlepšení jejich vlastností je dosažitelné např. přídavkem chlorkaučuku, který zároveň urychluje zasychání nátěru.
- Krátké alkydy se v mnohých případech považují za polovysychavé.
Fyzikálně zasychající nátěrové hmoty
Fyzikálně zasychající nátěrové hmoty zasychají pouhým odpařením rozpouštědla bez další chemické reakce a představují další krok v rozvoji polymerní vědy. Do této skupiny pojiv patří nitrocelulóza, akrylátové a vinylické pryskyřice stejně jako chlorkaučuk.
- Nitrocelulóza, přesněji nitrát celulózy, se vyrábí jako pojivo pro nátěrové hmoty v různých viskozitních stupních. Kombinace s dalšími pojivy je u nitrocelulózy nezbytná. V rychlosti zasychání nemá toto pojivo konkurenci, ale pevnost v tahu a přilnavost filmu jsou nevyhovující, jestliže není ve formulaci vedle nitrocelulózy přítomna vhodná modifikující přísada. Proto je nutno ve všech případech kombinovat nitrocelulózu se změkčovadly, která zvyšují pružnost, průtažnost a pevnost v tahu (např. upravený ricinový olej, dibutyl- a dioktylftalát, plastifikující alkydové pryskyřice). Další pryskyřice zpevňují film, zlepšují přilnavost, chemickou odolnost a lesk. Nitrocelulózové nátěrové hmoty jsou kvůli enormně rychlému zasychání méně vhodné pro aplikaci štětcem, protože dochází k "trhání" nátěrového filmu a na povrchu jsou znatelné stopy po tazích štětcem. Jsou také méně odolné na povětrnosti a mají malou odolnost vůči vodě. Další nevýhodou těchto barev je vysoká cena použitých rozpouštědel a zároveň vysoký obsah aromátů.
- Akrylátové pryskyřice jsou sloučeniny esterů kyseliny akrylové nebo methakrylové, případně s dalších monomerů, které zlevňují výsledný polymer nebo mu dodávají žádané vlastnosti. Jsou to termoplastické pryskyřice rozpuštěné v organických rozpouštědlech, které zasychají pouze fyzikálně. Filmy vytvořené z akrylátových pryskyřic se vyznačují výbornou chemickou odolností, jsou čiré a bezbarvé, inertní vůči pigmentům, mají výbornou odolnost proti změně barevného odstínu i na povětrnosti. Reaktivní typy akrylátových pryskyřic se po přídavku vhodné síťující složky vypalují. Tato pojiva tvoří v současné době základ pro vypalovací nátěrové hmoty na povrchovou úpravu karosérií při výrobě osobních automobilů. Pro opravy karosérií se jako síťující složka použije jiný typ tvrdidla reagující i za normální teploty. Tyto hmoty označované jako polyuretanové patří ke špičkovým nátěrovým hmotám s vysokou chemickou odolností i odolností na povětrnosti. Jsou vhodné nejen k opravám karosérií, ale pro všechny nátěry kovů a vyznačují se vysokým leskem i vysokou tvrdostí.
- Vinylické pryskyřice zahrnují takové polymerní řetězce, které vznikly propojením skupiny obsahující dva uhlíky spojené dvojnou vazbou (vinylová skupina). Nejznámějšími představiteli této skupiny jsou kopolymery vinylacetát/vinylchlorid, které vynikají extrémní chemickou odolností i odolností na povětrnosti. Jejich rozpustnost i ve speciálních rozpouštědlech je problematická a připravené nátěrové hmoty mají nízkou sušinu. Nátěry je třeba nanášet v několika vrstvách nejlépe štětcem, protože při pneumatickém stříkání hrozí tzv. "házení nití", které je způsobeno vysokou odpařivostí použitých rozpouštědel. Existují ovšem tak náročné aplikace, kde pouze vinylická pryskyřice poskytuje žádanou vysokou chemickou odolnost. Speciálním případem vinylického polymeru je polystyren. Jako rozpouštědlo se pro polystyren používají aromatické uhlovodíky, nejčastěji xylen. Nátěry na této bázi mají vysokou chemickou odolnost i odolnost vůči vodě. Působením UV záření však degradují a rychle ztrácejí lesk. Jsou tvrdé a křehké, a proto jsou nepostradatelnou složkou formulací změkčovadla, která musí být stejně chemicky odolná a přitom ekologicky přijatelná. Polystyrenové nátěrové hmoty jsou určené k aplikaci štětcem, protože právě zejména ony jsou proslulé "házením nití". Stříkat se však mohou v případech, kdy horší kvalita povrchu není na závadu.
- Chlorovaný kaučuk se ve vlastnostech filmu velmi podobá vinylickým pryskyřicím. Vyrábí se chlorováním přírodního kaučuku a obsahuje 67 až 70 % chloru. Chlorkaučuková pojiva zpravidla nevyžadují změkčovadla nebo jiné modifikující složky, i když se obvykle ve formulaci používají s cílem dosáhnout co nejlepších vlastností. Chlorkaučukové barvy jsou vysoce chemicky odolné a dobře vzdorují vodě. U nátěrů kovových předmětů je problémem nižší sušina těchto barev, která vyžaduje vždy nanesení více vrstev. Jako pojivo se chlorkaučuk používá i v barvách bohatých zinkem, které se aplikují jako ochrana železa a oceli proti korozi hlavně u nátěrů lodí a k povrchovým úpravám kovů obecně.
Moderní materiály: Epoxidy, Polyuretany, Vypalovací a Silikonové pryskyřice
Mezi poměrně moderní materiály se řadí epoxidové pryskyřice. Jejich aplikace je rozšířená zejména v oboru průmyslových nátěrových hmot, kde jsou využívány pro výrobu špičkových základních hmot na kovy. Jedním z faktorů, které omezují použití epoxidů, je vysoká cena a také časté potíže při nanášení. Pro některé své přednosti, jako vysoká chemická odolnost i odolnost proti alkáliím nebo vodě, jsou v určitých oblastech nenahraditelné. Epoxidové nátěrové hmoty mají výbornou přilnavost k většině materiálů, pružnost, vysokou tvrdost i lesk, který však působením UV záření na povětrnosti rychle ztrácejí a žloutnou. Epoxidové pryskyřice jsou surovinou pro výrobu dvousložkových nátěrových hmot (barva a tvrdidlo). Obě složky se mísí těsně před zpracováním, což se překvapivě stává zdrojem problémů (omezená zpracovatelnost směsi, nedokonalé promíchání, nedostatečná indukční doba apod.).
Čtěte také: Jak vybrat nátěr na betonovou podlahu
Skupinou pryskyřic, které se epoxidům podobají způsobem zpracování, jsou polyurethany. Jsou to většinou dvousložkové nátěrové hmoty, ale byly vyvinuty i systémy jednosložkové, vytvrzované vzdušnou vlhkostí nebo vypalovací s maskovaným isokyanátem. Jednotlivé složky lze opět označit jako barvu a tvrdidlo. Pojivo pro barvu musí obsahovat reaktivní skupiny umožňující zesíťování pomocí tvrdidla. Tato složka je nejčastěji na bázi akrylátů nebo také polyesterů. Polyurethanové nátěrové hmoty jsou vysoce odolné chemikáliím. Vlastnosti na povětrnosti jsou dány chemickou strukturou tvrdidla (polyisokyanátu), kde opět platí závislost „čím lepší vlastnosti, tím vyšší cena“. Polyisokyanáty, které neobsahují aromatická jádra, poskytují filmy s extrémní stálostí barvy i lesku na povětrnosti. Polyuretany jsou velmi citlivé k přítomnosti vody. Z toho vyplývají problémy při výrobě, protože práškové pigmenty a plniva obsahují až několik procent vody, ale i při aplikaci, kdy vzdušná vlhkost způsobuje povrchové vady nátěru. Jako u všech dvousložkových systémů omezuje jejich použití doba zpracovatelnosti.
Vypalovací nátěrové hmoty umožňují získat tvrdé, trvanlivé a chemicky odolné nátěry během poměrně krátké doby a při minimální potřebě výrobního prostoru. Jsou jednosložkové a tvoří je směs dvou pryskyřic, z nichž jedna nejčastěji obsahuje reaktivní skupiny (modifikovaný alkyd, akrylátová pryskyřice) a druhá působí jako síťující činidlo. Reakce uvedených složek se odehrává za vyšší teploty, tj. od 120 °C výše. Mezi nejvíce užívané tvrdící složky patří močovino- a melaminformaldehydové pryskyřice. Použitý druh síťovadla opět určuje vlastnosti nátěru, ale také vypalovací podmínky (teplota a čas). Melaminové pryskyřice jsou sice dražší než močovinoformaldehydové, ale dávají tvrdší filmy s vyšší venkovní odolností a vytvrzují mnohem rychleji.
Zcela speciálním pojivem jsou silikonové pryskyřice. Ve většině případů se používají k výrobě nátěrových hmot s extrémní odolností vysokým teplotám. K dosažení výborných vlastností filmu je zpravidla nutná právě vyšší teplota. Vodou ředitelný ekvivalent silikonových pryskyřic se často přidává do fasádních nátěrových hmot ke zvýšení odolnosti vůči vodě. Obecně vede přídavek silikonových pryskyřic k nejrůznějším pojivům k výraznému zlepšení vlastností ve smyslu zvýšení odolnosti vodě a na povětrnosti a také k lepší odolnosti vyšším teplotám.
Silikátové nátěrové hmoty jsou založeny buď na bázi vodního skla nebo na bázi silikátů s různou modifikací organickými sloučeninami a různým stupněm předpolymerace. Pro uskutečnění chemické reakce mezi jednotlivými skupinami je nutná hydrolýza silikátů. To je často příčinou selhání silikátových fasádních nátěrových hmot, kdy je pro vysíťování nezbytná vyšší vzdušná vlhkost a přiměřená vyzrálost podkladu. Jejich výhodou je naopak extrémní propustnost pro vodní páry. Další rozšířená aplikace silikátů je v oboru antikorozních nátěrů vysoce plněných zinkem. Jejich ochranná funkce je unikátní (používají se na nátěry lodí), problémem je však stejně jako u fasádních hmot aplikace.
Vodou ředitelná pojiva
Vodou ředitelná pojiva jsou na rozdíl od rozpouštědlových tvořena obvykle nikoliv roztokem, ale disperzí nebo emulzí. V disperzi získané takzvanou emulzní polymerací jsou částice polymeru suspendovány ve vodě. Podobně jako u většiny suspenzí nebo emulzí není kapalina čirá, ale mléčně zakalená. I když vodou ředitelná pojiva nejsou pravými roztoky je možné díky aditivům získat nátěrovou hmotu, která tvoří homogenní film. Tato pojiva jsou nosičem pigmentů podobně jako roztoková a jsou obvykle i více plnitelná.
Čtěte také: Jak vybrat správnou nátěrovou hmotu na beton?
- Z polyvinylacetátových disperzí lze připravit nátěrové hmoty, které se dají pohodlně nanášet různými způsoby. Jejich filmy jsou tvrdé a trvanlivé s vysokou propustností pro vodní páru. Následkem toho se na značně vlhkých podkladech méně projevuje tvorba puchýřů. Čisté polyvinylacetátové disperze se nedoporučují pro venkovní použití, protože toto pojivo snadno podléhá hydrolýze na povětrnosti. Pro vnitřní použití však mohou poskytnout přijatelný a ekonomicky výhodný nátěr. Tyto disperze se používají na nátěry stěn v interiéru a jsou hlavním pojivem v tzv. disperzních klihovkách. Kopolymerní polyvinylacetátové disperze (např. s akrylovými estery nebo estery kyseliny maleinové) mají vyšší odolnost vůči hydrolýze i na povětrnosti a barvy z nich připravené dosahují i při venkovním vystavení velmi dobrých ochranných vlastností. Používají se pro nátěry stěn, ale také pro venkovní fasádní barvy.
- Akrylátové disperze představují finančně náročnější pojiva. Jejich bází jsou nejčastěji kopolymery různých esterů nebo směsi se styrenem. Díky tomuto složení lépe vyhovují aplikaci na povětrnosti, kde jejich výborné vlastnosti zcela vyvažují zvýšení ceny nátěrů. Uvedené disperze se používají pro nátěry dřeva, kovů i betonu. Nátěry na dřevo vyžadují disperze s nižším difúzním odporem, neboť i vyschlé dřevo obsahuje 8 až 12 % vlhkosti, která musí pronikat nátěrem. Naproti tomu v nátěrových hmotách na kov jsou výhodnější disperze s vyšším difúzním odporem, který brání přístupu vlhkosti na povrch kovu. Pro nátěry betonu a omítek ve stavebnictví je nutná vysoká odolnost vůči vodě i odolnost vápenatým iontům. Klasické akrylátové disperze mají malou odolnost proti slepování při styku dvou nátěrů (trpí studeným tokem polymeru), takže nejsou vhodné pro nátěry oken a jiných výrobků, kde na sebe doléhají dvě natřené plochy. Pro tyto aplikace je nutné volit modernější akrylátové hmoty s vysokou odolností vůči dolepování.
- Alkydové disperze vznikly jako ekologičtější ekvivalent klasických syntetických pojiv. Jejich nevýhodou je vysoká citlivost vůči vodě. Ta je dána obsahem smáčedel, s jejichž pomocí se alkydová pryskyřice disperguje ve vodě. Odolnější typy jsou syntetizovány tak, aby jejich chemická struktura po úpravě umožnila smočení vodou (tzv. samoemulgovatelné typy). Oproti akrylátům mají vyšší cenu, ale lépe se roztírají. V současnosti se tyto materiály používají převážně pro nátěry dřeva. Jejich velkou výhodou v tomto oboru je malá molekula pojiva, která snadno proniká do struktury dřeva a zlepšuje ukotvení celého nátěrového systému na podkladu. Díky prosíťování jsou méně náchylné ke slepování.
- Před několika lety se na trhu pojiv objevily polyuretanové disperze. Jedná se o surovinu pro výrobu jednosložkových nátěrů převážně pro aplikaci na dřevo jako parketové laky. Po chemické stránce jde o polyesterové nebo polyetherové řetězce upravené celou řadou funkčních skupin, které jsou prosíťované pomocí isokyanátů nebo umožňují dispergaci ve vodě. Oproti akrylátovým lakům mají vyšší houževnatost při vysoké tvrdosti a zároveň postrádají tzv. studený tok polymeru.
Příprava povrchu a výběr nátěrového systému
Správná příprava povrchu před nanesením nátěrových hmot je klíčovým faktorem pro dlouhodobou funkčnost a životnost povlaku. Pokud není povrch adekvátně připraven, může docházet k předčasnému selhání ochrany, což může negativně ovlivnit efektivitu nátěrového systému. Problémy mohou nastat například při nedostatečné přípravě povrchu před nátěrem, kondenzaci na ocelovém povrchu, příliš tenké vrstvě nátěru nebo nevhodné volbě nátěru pro dané prostředí.
Kritéria pro výběr nátěrového systému
Výběr nátěrového systému je ovlivněn celou řadou elementů. Kritéria jsou samozřejmě volena dle toho, kdo daný výběr provádí. Z pohledu člověka, který nátěr aplikuje je rozhodující rychlost aplikace, potřeba malého počtu vrstev nebo například využití nátěru s tolerancí k horšímu základu. Naopak v případě investora se jedná zejména o cenu nátěrového systému, jeho životnost a snadnou údržbu.
Při návrhu nátěrového systému je velmi důležité stanovit podmínky, které budou na daný výrobek působit. Při určování korozního prostředí je nutné zvážit následující faktory:
- Vlhkost a teplotu (provozní teplotní zatížení a místní relativní vlhkost)
- Přítomnost a vystavení UV záření
- Působení chemických látek na výrobek
- Požadavky na mechanickou odolnost povrchu výrobku
V případě zatížení vodou je také podstatné její složení (sladká, slaná, měkká, tvrdá, obsah jemných nečistot). Korozní agresivita vnějšího prostředí bude mít vliv na:
- Typ ochranného nátěru
- Celkovou tloušťku nátěru
- Požadovanou předúpravu povrchu před nanášením nátěru
Mějte na paměti, že čím bude vyšší korozivita okolního prostředí, tím důkladnější musí být předúprava povrchu. Nátěrové systémy jsou obvykle navrhovány pro takové konstrukční materiály jako jsou ocel, žárově pozinkovaná ocel, žárově stříkaný pozink, hliník nebo nerezová ocel. Dobou životnosti nátěrového systému se rozumí doba, kdy po jeho uplynutí je nutné udělat první údržbu nátěru.
Čtěte také: Použití epoxidových nátěrů
Příprava povrchů
Nenatřená ocelová konstrukce
Ocelové povrchy, které dosud nebyly ošetřeny žádným ochranným nátěrem, mohou být v různém rozsahu pokryté rzí, okujemi nebo jinými nečistotami (prach, rozpustné soli, usazeniny).
Ocelový povrch ošetřený nátěrovým systémem, který je třeba opravit
Stav stávajícího nátěrového systému je třeba vyhodnotit pomocí degradace v souladu s normou, a to vždy při realizaci údržby nátěru. Je třeba určit, zda bude nutné systém zcela odstranit nebo zda je možné ponechat části nátěru.
Žárově pozinkovaná ocel
Na pozinkované oceli se vytvářejí vlivem podnebí různé korozní produkty, které mají různé složení a přilnavost. Tyto produkty výrazně ovlivňují přilnavost použitých nátěrových systémů. U nátěrových systémů pro nižší agresivitu prostředí doporučujeme použít speciální reaktivní základní nátěry, zajišťující zvýšení adheze nátěrového systému.
Kategorie korozního prostředí
Důležitý vliv na správný výběr nátěrové hmoty má taktéž korozní prostředí a požadovaná životnost. Typ nátěrového systému, vrstva, stupeň korozního prostřední a další kritéria ovlivňují finální cenu samotné montované haly.
| Korozní prostředí | Popis |
|---|---|
| C1 | Vytápěné budovy s čistou atmosférou (např. kanceláře, obchody). |
| C2 | Nevytápěné haly, kde může vznikat kondenzace (např. sklady, sportovní haly). |
| C3 | Výrobní prostory s vysokou vlhkostí a malým znečištěním vzduchu (např. prádelny, pivovary, potravinářský průmysl). |
| C4 | Chemické závody, bazény, pobřežní oblasti. |
| C5-I | Vysoce agresivní průmyslové prostředí. |
| C5-M | Vysoce agresivní mořské prostředí. |
Protipožární barvy chrání ocelové konstrukce na požadovanou požární odolnost od R15 (15 minut) až po R90. Zpravidla je výhodné dělat konstrukce na R30. Menší požadavky lze vyřešit statickým výpočtem na odolnost R15 výjimečně i na R30. Cenu nátěru ocelových konstrukcí montovaných hal ovlivňuje především zadání ze strany investora.
Zinksilikátové nátěrové hmoty (ZSN)
Zinksilikátové nátěrové hmoty s vysokým obsahem kovového zinkového pigmentu sférického typu (75-95% hm.) slouží k dlouhodobé protikorozní ochraně. Tyto tzv. dílenské základní vrstvy ("shop primery") se používají k protikorozní ochraně čerstvě otryskaných ocelových profilů v tloušťkách 10-20 μm, s ochrannou funkcí v průběhu jejich dopravy, skladování a montáže. První vodouředitelné formulace s dodatečným tepelným vytvrzováním na bázi sodných vodních skel existovaly již ve 40. letech minulého století v Austrálii (protikorozní ochrana potrubí Morgan - Whyalla). Později v 50. letech bylo tepelné vytvrzování nahrazeno dodatečným chemickým vytvrzováním. Ještě později byly dodatečně vytvrzované ZSN nahrazeny samovolně vytvrzovatelnými formulacemi na bázi vodních skel draselných a lithných. V 60. až 70. letech byly vyvinuty rozpouštědlové ZSN s organickými silikáty, zasychající fyzikálně.
U všech typů zinksilikátových nátěrových hmot je pojivem gel kyseliny křemičité a antikorozní pigment kovový práškový zinek, obvykle sférického typu. Při vytvrzování ZSN vstupuje do struktury gelu kyseliny křemičité i Zn, popř. i Fe v adhezní mezivrstvě a výsledný zinečnato-silikátový, popř. železnato-silikátový povlak je anorganicky zesíťován. Obecně platí, že s rostoucím plněním zinksilikátových nátěrových hmot zinkovým pigmentem se ochranná funkce nátěru zvyšuje, ale při velmi vysokém plnění (nad 90% hmotn.) dochází ke zhoršení mechanických a aplikačních vlastností nátěrů (např. náchylnost k suchému nástřiku), proto je nutné respektovat určitý kompromis. Doporučované hodnoty obsahu zinkového pigmentu jsou 80-90% hmotn.
Protikorozní mechanismus ochrany ZSN spočívá jednak v elektrochemickém mechanismu (podobně jako u kovových zinkových povlaků), a dále v bariérovém a filtračním mechanismu. Tyto nátěry mají také dobré frikční vlastnosti (součinitel tření min. 0,4). Kombinací zinksilikátových nátěrů s organickými vrchními nátěry dochází ke zvýšení celkové ochranné funkce, zejména při ponoru ve vodách, neutrálních roztocích a zvýšení chemické odolnosti nátěrového systému, zvýšení estetické funkce nátěrového systému popř. zvýšení teplotní odolnosti při kombinací se silikonovými tepelně vytvrzovatelnými nátěry pigmentovanými lamelárním hliníkem o cca 100 °C (tj. na 400 °C).
Modifikace ZSN relativně malými přídavky vhodných organických pryskyřic vede ke zlepšení některých méně příznivých vlastností ZSN při zachování jeho jedinečných vlastností (teplotní odolnost 400 °C). Dochází k výrazně lepší počáteční přilnavosti i na povrchu otryskaném kulatým abrazivem (granulátem), horní toleranční mez tloušťky modifikovaných ZSN se zvyšuje na min. 120 μm. Příkladem je dvousložkový rozpouštědlový organicky modifikovaný ZSN Pragokor Metal E, výrobce fa. Pragochema, s obsahem kovového zinku v nátěru 83,4 % hmotn., který byl testován na netryskaném (pouze zdrsněné obroušením brusným papírem č. 80) i otryskaném povrchu (ocel. drsnost podkladu po otryskání ocel. granulátem Sa 2 ½ - Rz asi 60 μm).
Doporučení pro nátěry ocelových konstrukcí
Dokumentačně a systematicky mají protikorozní ochranné nátěry, jakož i celou jejich realizaci od návrhu a projektu až po údržbu, důsledně a přehledně zpracovány a schváleny České dráhy. Na webových stránkách www.mosty.cz jsou schválené nátěrové systémy volně přístupné. Tyto informace je však třeba chápat jako vodítko, jako pohled na základě uvedených zadávacích podmínek. Pro zcela objektivní pohled na svoji vlastní realitu je nezbytné, aby si čtenář provedl vlastní analýzy na základě svých konkrétních podmínek.
Při přípravě povrchu se doporučuje tryskání pod nátěry středně hrubým abrazivem, drsnost podkladu Ra 10 μm (ekvivalent Rz asi 60 μm). Pro metalizované podklady je ideální pórovitost metalizace 21 % a její zaplnění barvou z 1⁄3 (ekvivalent „mrtvého“ objemu nátěru 0,07× tl. vrstvy).
tags: #vše #o #naterových #hmotách #na #ocel