Příspěvek představuje nové znění ČSN 74 4505 Podlahy - Společná ustanovení, platné od 1. srpna 2008 a jeho hlavní odlišnosti oproti starému znění. Norma ČSN 74 4505 Podlahy - Společná ustanovení je v praxi velmi využívaná, avšak její znění z roku 1994 bylo již zastaralé a v některých pasážích dokonce nepoužitelné. Proto se Český normalizační institut rozhodl zařadit do plánu normalizace její revizi ve vztahu k základním ČSN a EN, technickým předpisům a současným technickým požadavkům. S žádostí o její vypracování v loňském roce oslovil České vysoké učení technické v Praze a Kloknerův ústav.
Práce na revizi normy navázaly na již provedený rozborový úkol, který analyzoval znění z roku 1994, a to především ve vztahu k současným platným českým normám a k harmonizovaným normám evropským. Autoři vycházeli především z vlastních odborných zkušeností a dlouhodobých kontaktů s odborníky z oblasti podlah. Vzhledem k tomu, že se materiálová základna v oblasti podlahových konstrukcí i její různorodost rychle rozvíjí, odvisí kvalita aktualizované normy i od co nejúplnějšího připomínkování návrhů normy nejširším spektrem odborníků jak z okruhu projektantů, tak i dodavatelů.
Předkládaná norma prošla mnohastupňovým připomínkováním a oponenturou odborníků, kteří se pohybují v různých materiálových oblastech (dřevěné podlahy, betonové podlahy, plastové povrchy podlah. Byly prověřeny všechny ČSN, resp. harmonizované ČSN EN, na které je odkazováno tak, aby ustanovení revidované normy nebyla v žádném případě v rozporu s těmito dokumenty. Do normy je zapracován i odkaz na změnu Z3 ČSN EN 206-1, která vyšla v tomto roce, atd.
Autoři se domnívají, že nová norma významně posunuje možnosti projektantů i realizátorů navrhovat a provádět podlahové konstrukce podle nejaktuálnějších kritérií a s minimem závad. Revidovány, resp. aktualizovány, byly i zkušební postupy, které jsou pro kontrolu kvality dokončených podlahových konstrukcí nezbytné.
Předmět a rozsah normy
Předmět normy byl nově přeformulován, a to takto: Tato norma stanovuje požadavky pro navrhování, provádění a zkoušení podlah ve stavebních objektech. Norma rozlišuje dva druhy podlah: podlahy v bytové a občanské výstavbě a průmyslové podlahy. Norma se nevztahuje na nemovité kulturní památky a na objekty pro ustájení zvířat. Norma nezohledňuje specifické požadavky sportovních činností na podlahy.
Čtěte také: Jaká je minimální tloušťka betonové podlahy?
Z definice předmětu normy je zřejmé, že největší změnou je rozšíření normy o problematiku průmyslových podlah. Ta nebyla v předchozím znění ČSN 74 4505 vůbec zohledněna.
Termíny a definice
Kapitola Termíny a definice je důležitou součástí každé normy. Měla by zajistit, aby terminologii použitou v normě chápali všichni její uživatelé stejně, a bylo tak minimalizováno riziko nedorozumění v důsledku špatného pochopení textu. Nejdůležitějšími změnami oproti verzi z roku 1994 je zavedení termínu průmyslová podlaha, definování pojmu podlahový potěr (podlahová mazanina) a rozdělení spár v podlaze na smršťovací a dilatační.
Nová ČSN 74 4505 rozděluje podlahy na dva druhy. Kapitola 5 se věnuje podlahám v bytové a občanské výstavbě, kapitola 6 pak podlahám průmyslovým. Rozlišení, do které z nich spadá konkrétní podlaha, je specifikováno právě v definici pojmu průmyslová po- dlaha, která uvádí: Průmyslová podlaha je podlahovou konstrukcí, která je zatížena rovnoměrným zatížením větším než 5 kN/m2, nebo pohyblivým zatížením - manipulačními prostředky, jejichž celková hmotnost je větší než 2000 kg.
Průmyslovou podlahou je i konstrukce se zvláštními požadavky na odolnost proti obrusu, kontaktnímu namáhání, chemickému působení, a to i v případě, že zatížení je menší než výše uvedené hodnoty. Ostatní podlahy pak spadají do kategorie podlah v bytové a občanské výstavbě. Na oba názvy druhů podlah je tedy třeba se dívat jako na obvyklé umístění podlahy, kritériem pro rozdělení je zatížení. Může nastat situace, že například podlaha v kuchyni pro hromadné stravování bude muset mít větší únosnost než 2000 kg/m2 a bude muset být navržena a provedena podle ustanovení pro průmyslové podlahy.
Z připomínek, které autorům v rámci jednotlivých kol přípravy textu normy došly, bylo zřejmé, že pojmy podlahový potěr a podlahová mazanina, či konkrétně cementový potěr a betonová mazanina, nejsou v povědomí odborné veřejnosti významově pevně ukotveny. Na základě zkušeností z připomínkových řízení i z vlastní praxe a rozhovorů s lidmi z oboru se autoři domnívají, že pojmy podlahový potěr a podlahová mazanina jsou synonyma, která technicky nic neříkají o vlastnostech příslušných vrstev ani o technologii jejich pokládky. To potvrzují například i technické slovníky, které při překladu do němčiny oba termíny překládají jako Estrich, do angličtiny jako screed.
Čtěte také: Beton pro podlahovku
V případě spár v podlaze je třeba rozlišovat na spáry smršťovací, které umožňují, aby proběhly přirozené objemové změny materiálů (zejména betonu), a spáry dilatační, které umožňují teplotní dilataci jednotlivých konstrukčních celků, buď pouze podlahy, nebo celé konstrukce. Dilatační spáry musí zajistit volnost pohybu po celou dobu životnosti konstrukce. Obvykle se osazují speciálními kovovými profily, které zabraňují olamování hran, a vnitřní prostor se vyplní trvale pružným materiálem. Na rozdíl od nich mají smršťovací spáry pouze dočasnou funkci, je třeba je provádět zejména u monolitických vrstev na bázi cementu (cementové potěry, litá teraca apod.) a po odeznění smršťování je vhodné tyto spáry vyplnit tuhou zálivkou.
Technické parametry podlah
Tak jako celá norma, doznala i tato kapitola významné změny. Rozsah příspěvku nedovoluje věnovat se všem technickým parametrům, celkem jich je v kapitole 4 popsáno osmnáct. V následujícím textu jsou proto zmíněny ty, které autoři považují za nejdůležitější.
První dva odstavce se týkají vzhledu podlahy, tedy parametru, který je častým předmětem sporů. Zde je řešen případný vznik trhlin, který je obecně považován za nepřípustnou vadu. Výjimkou jsou betonové podlahy, v jejichž případě se norma odkazuje na základní normy pro navrhování betonových konstrukcí ČSN 73 1201 Navrhování betonových konstrukcí a ČSN EN 1992-1-1 Eurokód 2: Navrhování betonových konstrukcí - Část 1-1: Obecná pravidla a pravidla pro pozemní stavby.
Při postupu například podle ČSN 73 1201 je třeba definovat příslušnou kategorii požadavku na odolnost proti trhlinám. Pokud tento parametr není v zadání uveden, lze využít rozdělení popsané v ČSN 73 1201, které postupuje podle použité výztuže, a tedy podle nebezpečnosti jejího napadení korozí. Pro jednotlivé kategorie jsou definovány příslušné limitní šířky trhlin. Pro dimenzování je zároveň uvedeno, při jakých kombinacích zatížení je třeba je posuzovat.
V odstavci Stálobarevnost je reflektována přirozená vlastnost dřeva měnit svůj odstín pod vlivem osvětlení, respektive oslunění. Při nerovnoměrném osvětlení může dojít k nerovnoměrné změně barevného odstínu dřevěných podlah. Další dva odstavce se věnují rovinnosti povrchu vrstvy a místní rovinnosti povrchu. Zde je nutné upozornit, že se jedná o dvě rozdílné vlastnosti, které mají jak rozdílný vliv na užívání podlahy, tak i odlišný způsob zkoušení.
Čtěte také: Důležité aspekty tloušťky betonu u podlahového topení
Autoři by chtěli zvláště poděkovat Ing. Šandovi z firmy Gefos a doc. Matějkovi, kteří významně přispěli k textu těchto odstavců a příslušných odstavců z kapitoly Zkoušení. V případě rovinnosti povrchu se sledují odchylky výškové úrovně náhodně vybraných bodů skutečně provedené podlahy od výškové úrovně definované v projektu. Tento parametr je důležitý zejména pro návaznost podlahy na okolní konstrukce, např. dveře. Maximální dovolené odchylky od rovinnosti nášlapné vrstvy je třeba stanovit v návrhu podlahy, a to v závislosti na konkrétních podmínkách.
Pro omezení možných sporů doporučujeme rovněž definovat maximální odchylky od rovinnosti povrchu pro ostatní vrstvy, zejména pro povrchy, kde na sebe budou navazovat dodávky různých firem. V praxi často dochází k tomu, že na nosnou vrstvu tvořenou cementovým nebo anhydritovým potěrem zbude pouze několik málo centimetrů, které nemohou zajistit dostatečnou únosnost podlahy. Při užívání, v lepším případě již během stavby, pak dochází k překročení únosnosti nosné vrstvy a ke vzniku trhlin v podlaze.
V případě místní rovinnosti povrchu se sledují dva parametry. Prvním je odchylka povrchu podlahy od proložené úsečky reprezentované dvoumetrovou latí (viz tabulka 1). Tento parametr nevypovídá nic o tom, v jaké výškové úrovni byl povrch podlahy proveden, ale je důležitý pro provoz na podlaze a komfort jejího používání. Druhým pak je požadavek na mezní rozdíl rovinnosti nášlapné vrstvy v dilatační nebo smršťovací spáře a ve spárách mezi dlaždicemi (viz tabulka 2). Stanovení tohoto parametru má za cíl vyloučit nerovnosti nášlapné vrstvy podlahy, ve kterých by hrozilo zakopnutí uživatele podlahy, případně drncání přepravních prostředků, které by způsobovalo nadměrné namáhání hran.
Oba tyto parametry byly předmětem mnoha připomínek, které se lišily zejména podle přístupu autora připomínky buď ze strany dodavatele podlahy, nebo ze strany zákazníka. Autoři dokonce obdrželi zcela opačné připomínky (příliš benevoletní/příliš přísné) od pracovníků jedné větší firmy. Je vhodné, aby návrh po- dlahy obsahoval požadavky na oba parametry místní rovinnosti i pro ostatní vrstvy podlahy. Tyto hodnoty je třeba stanovit v závislosti na požadavcích výše položené vrstvy na podklad. Pokud zamýšlenou technologií není možné dosáhnout rovinnosti potřebné pro správné položení následné vrstvy, je třeba v návrhu podlahy počítat s vyrovnávací vrstvou.
Neméně zajímavá a důležitá je specifikace parametrů Tloušťka vrstvy potěru a Mechanická odolnost a stabilita, které jsou významné pro statickou únosnost nosné vrstvy podlahy. Pro tloušťku vrstvy potěru definuje spodní mez skutečného provedení tabulka (viz tab. 3), horní mez pak je omezena 120 % tloušťky předepsané v návrhu podlahy. Zde je třeba si uvědomit, že podlahový potěr je relativně těžký konstrukční prvek. Proto je při případném zvětšení tloušťky třeba posoudit statickou únosnost konstrukce, která podlahu nese.
Zcela nově formulovaný je odstavec týkající se skluznosti. V částech budov, které jsou veřejně přístupné, platí přísnější požadavky, uvnitř bytů a pobytových místností pak požadavky méně přísné (viz tab. 4). Důležité je, že požadované hodnoty musí být splněny i při běžném zašpinění podlahy při provozu budovy nebo u vlhké podlahy.
V souvislosti s technickými parametry je třeba odkázat na kapitolu 7, která má název Zkoušení a obsahuje buď odkazy na příslušné zkušební normy, nebo popis zkušebních metod pro stanovení velikosti příslušných parametrů. To je velmi důležité, protože jiné zkušební postupy mohou vést k jiným výsledkům (viz například problematika stanovování vlhkosti).
Podlahy popisované v kapitole 5 normy jsou prakticky vždy podlahy plovoucí, kdy je nosná vrstva uložena na relativně měkké vrstvě tepelné nebo zvukové izolace. Kapitola je rozdělena na dvě části vztahující se k návrhu podlahy a k jejímu provádění.
Návrh podlahy musí obsahovat:
- b) skladbu podlahové konstrukce, tj. jednotlivé vrstvy, jejich tloušťky, kvalitu, popřípadě i složení vrstev a pracovní postupy pro jejich zhotovení.
- d) řešení dilatačních spár nosné konstrukce, které prochází podlahou.
- h) požadavky na místní rovinnost povrchu podlahových vrstev (ne nášlapné vrstvy). Požadavky musí vycházet z požadavků následné vrstvy na podklad. Pokud požadavky na podklad nejsou technologií spodní vrstvy splnitelné, musí být mezi tyto vrstvy vložena vyrovnávací vrstva.
Body a, b, c, d, e, g jsou prakticky totožné s požadavky původní normy z roku 1994. Nově byly přidány body f, h. Za zdůraznění stojí zejména bod h, protože místní rovinnost povrchu jednotlivých vrstev je častým předmětem sporů na stavbě a zároveň má konkrétní finanční dopad v nutnosti provádět vyrovnávací vrstvu.
Vzhledem k tomu, že norma nemůže postihnout celou škálu individuálních podmínek na stavbě, ani zahrnout požadavky všech vrstev na podklad, je povinnost předepsat požadavky kladena na autora návrhu podlahy, tedy obvykle projektanta.
- požadavky na rovinnost povrchu jednotlivých vrstev podlahy a její dovolenou odchylku.
Dobrou pomůckou pro navrhování potěrů může být tabulka uvádějící nejmenší návrhové tloušťky plovoucích potěrů (viz tab. 5). Z vlastních zkušeností však autoři doporučují uvedené hodnoty považovat za naprosto minimální. Spolehlivé konstrukce lze takto provést pouze při kvalitní a velmi pečlivé pokládce, kdy je tloušťka potěru opravdu dodržena a zároveň vlastnosti materiálu odpovídají požadované třídě v celé tloušťce vrstvy.
V praxi se bohužel velmi často stává, že dobře zhutněný je pouze povrch potěru a hlouběji je potěr relativně mezerovitý. Pak potěr není dostatečně únosný a riziko vzniku poruch je velké.
Druhá část, Provádění, definuje požadavky na firmu provádějící pokládku podlahy nebo některých jejích vrstev. Nová je povinnost sepsat při převzetí staveniště zápis obsahující alespoň údaje jako rovinnost podkladu, tloušťky zadávaných vrstev a rovinnost a místní rovinnost povrchu nejvyšší prováděné vrstvy.
Mezi požadavky na provádění podlahy patří i vytvoření rastru smršťovacích spár ve vrstvách z materiálů podléhajících smršťování. Tyto spáry jsou preventivním opatřením proti vzniku smršťovacích trhlin a zhotovují se buď pomocí bednění, nebo dodatečným nařezáním (nutno provést ještě před vznikem poruch, tj. u cementových potěrů obvykle do 24 hodin). Dobře se osvědčilo pravidlo požadující pro obvyklé nevyztužené cementové potěry vzdálenost smršťovacích spár maximálně třiceti- až čtyřicetinásobek tloušťky vrstvy.
Vytvořením smršťovacích spár samozřejmě není dotčena potřeba ošetřování potěru. Předepsána je zde nejvyšší dovolená vlhkost podkladu pro pokládku běžných nášlapných vrstev, a to pro cementový potěr a pro potěr na bázi síranu vápenatého (viz tab. 6). Tyto požadavky byly výrazně přepracovány. Oproti normě z roku 1994 byly opraveny chybné hodnoty pro cementový potěr pod dlažbu a pro anhydritové potěry a doplněny byly požadavky pro lité podlahoviny a textilie. Hodnoty pro cementový potěr lze použít i pro vrstvy ze standardního betonu. Pokud je součástí podlahy systém vytápění, je třeba požadavky uvedené v tabulce snížit.
V části Provádění jsou uvedeny ještě požadavky na výsledky kontrolních zkoušek kvality provedeného podlahového potěru pro nejčastěji používané třídy. Protože rozhodujícím parametrem těchto potěrů je třída pevnosti v tahu za ohybu F, jsou požadavky vztaženy právě k tomuto parametru. Jeho dodatečné zkoušení není snadné, zejména pro obtížnost odebírání vzorků potěru pro výrobu zkušebních těles (trámků 40x40x160 mm). Proto jsou v kapitole Technické požadavky uvedeny požadavky na výsledky alternativních zkoušek pevnosti v tahu povrchových vrstev pro cementové potěry. U třídy pevnosti F4 musí být průměrná hodnota pevnosti v tah...
Liapor Mix
Liapor Mix distribuujeme v 30litrových pytlích o hmotnosti cca 21 kg. Liapor Mix je vhodný jak pro vnitřní, tak i pro venkovní konstrukce (např. balkony). Podmínkou je zpevněný a čistý podklad. Manipulace s Liapor Mixem se prakticky neliší od běžného betonu. Nanášejte v požadované tloušťce (doporučujeme min.
Lehký beton Liapor Mix nelze použít na dřevěné konstrukce (podlahy, stropy) z důvodu případného praskání. Tento lehký beton je „křehký“ pro použití na dřevěných „pružných“ podkladech. Liapor Mix je vhodný pro použití na pevných podkladech jako jsou např. beton, keramické a klenbové stropy, apod. Na jedné ucelené paletě je 35 pytlů. Minimální trvanlivost neporušeného balení je 1 rok od data výroby. Na aplikovaný Liapor Mix položte roznášecí vrstvu betonového potěru nebo mazaniny (o min. tloušťce 40-50 mm). Doporučujeme vyztužení jemnou ocelovou síťovinou. Tuto vrstvu můžete ještě srovnat samonivelační stěrkou.
Liapor Mix tvoří ve spojení s potěrovým betonem Liapor Mix Final ideální systém pro realizaci lehkých betonových podlah.
Podkladní beton
V seriálu o betonových základech pro rodinný dům jsme již vybetonovali základové pasy, vyztužili a vylili ztracené bednění, zjistili jak a kam vkládat či nevkládat drenáže, či jak připravit a hutnit podklad pod podkladní betonovou desku. Dnes u podkladního betonu ještě zůstaneme a uvedeme na pravou míru věci okolo vyztužování podkladního betonu. Vkládat výztuž nebo ne? A kam?
Před tím, než si řekneme, kde a jak podkladní beton vyztužit, je nutné si uvědomit několik souvislostí, a především způsob namáhání této nenosné konstrukce. Nejedná se o základovou desku, která se navrhuje v podstatně větších tloušťkách, je vyztužena nosnou výztuží dle statického návrhu a lze ji zatěžovat nosnými konstrukcemi kdekoliv. Dříve se taky nevyztužovalo, tak co!
Častým argumentem stavebníků radilů, sousedů, zedníků a rovněž diskutérů na internetových fórech je, že podkladní desky nevyztužujeme, jelikož v době minulé se toto nedělávalo. Ano nedělávalo se to, jelikož většinou kari sítě nebyly k dostání a zejména se tyto podkladní betony prováděly až po dokončení hrubé stavby. Podkladním betonem se vylévaly jednotlivé místnosti, byly tedy minimálně po místnostech dilatované, byly prováděny v malých tloušťkách 6 cm až 10 cm a beton nedosahoval takových kvalit.
Tyto aspekty mají samozřejmě významný vliv na snížení vlivu smršťování betonu a jeho ošetřování, které bylo nepochybně jednodušší. Rovněž nároky na hydroizolace a protiradonové izolace byly často opomíjeny a nekladla se na ně taková důležitost jako v nynější době. Konec konců zejména hydroizolace někdy nebyla na stavbě vůbec a vše bylo vyřešeno důkladným odvedením vody od objektů - naši předci uměli a chtěli odvádět vodu pryč od svých obydlí, proto je někdy nepochopitelné, že si ji lidé drenáží vědomě přivádějí ke svým objektům.
Tři způsoby, jak provést podkladní beton
V zásadě jsou tři možnosti, jak podkladní beton provést, což také okrajově zmiňuje ČSN 730601 Ochrana staveb proti radonu z podloží.
- podkladní beton se ukončí u základového pasu.
- podkladní beton se umístí nad základové pasy.
- podkladní beton se konstrukčně spojí s pasem v jeden celek, tj.
Postup dle bodu a) vyžaduje perfektní zhutnění podsypu a nejlépe zajištění podkladního betonu proti svislému posunu - např. vložení výztužných trnů. Obecně se tento postup u novostaveb nedoporučuje a ani nepoužívá. Postup dle bodu c) vyžaduje statický návrh nosné výztuže. Železobetonové desky jsou tak nosnými konstrukcemi ve formě stropu, který se opírá o žebra vyztužené základové pasy. S tímto postupem se setkáváme např.
Bod b) navazuje na další článek 6.1.7 výše zmíněné normy, kde je zmiňováno, že podkladní betony se doporučuje provádět v nejmenší tloušťce 100 mm a s celoplošným vyztužením sítí 150 mm krát 150 mm při horním povrchu. Alternativně lze podkladní betony vyztužit rozptýlenou výztuží. Je nutné si uvědomit, že jsou tyto požadavky na tloušťku a vyztužení podkladního betonu uváděny s ohledem na požadavky pronikání radonu z podloží do obytných a pobytových místností.
Vyztužování desky při horním povrchu je tedy z pohledu této normy prováděno z důvodů, aby se nevyskytovaly případné trhliny a praskliny, které by mohly poškodit protiradonovou izolaci. Při návrhu podkladní desky je nutné tento požadavek akceptovat. V další části článku se budeme zabývat podkladním betonem umístěným nad základové pasy, což je běžný standard u dnešních staveb.
Kromě požadavků dle normy ohledně ochrany staveb proti radonu působí na podkladní desku další vlivy (vlastní zatížení podlahy a užitné zatížení podlahy). Stanovením těchto vlivů určíme, kde a jak podkladní desku vyztužit. Nejkritičtějším místem podkladní desky je styk se základovým pasem. Základový pas bude zatížen zdivem a velikost zatížení bude vyšší než zatížení na podkladní desku. Základový pas po obvodu stavby tak bude sedat více než podkladní beton, ve kterém mohou vznikat při horním povrchu tahová napětí.
Naopak při poklesu pasu pod vnitřním nosným zdivem vzniká namáhání tahem u spodního okraje, a to vlivem spojitosti podkladní desky. Toto namáhání zachycuje výztuž u spodního okraje, kterou navrhujeme vždy a v celé ploše. Reálné sednutí pasů je s ohledem na 1.GK velice nízké, většinou do jednoho milimetru, případně jednotek milimetrů. Proto provádíme toto vyztužení pouze v místě styku pasu a desky. Výztuž po celé ploše při horním povrchu nemá pro podkladní desku opodstatnění (vyjma dle doporučení normy ochrana staveb proti radonu z podloží).
Nyní se dostáváme k vyztužení při spodním povrchu podkladní betonové desky. Toto vyztužení je nezbytné a jeho absence nebo vyztužování jen při horním povrchu je vždy chybným návrhem. Velmi často na těchto jednoduchých stavbách dochází k nerovnoměrnému zhutnění podloží pod budoucí podkladní deskou. Jednak nelze dostatečně hutnit plochu v místech, kde je uložena kanalizace a jednak se míra zhutnění nijak neměří. Proto mnohem častěji, než že by výrazně poklesl základový pas, má tendenci lokálně poklesnout zhutňovaná zemina pod deskou. V těchto lokálních poklesnutích se deska ocitá ve vzduchu a je tedy namáhána tahovými silami při spodním povrchu. Je nutné tento spodní povrch vyztužit, jelikož tato skutečnost může nastat.
Dalším a dle mého názoru výrazným aspektem je, že pokud provádíme standardní podkladní desku tloušťky min 150 mm, ukládají se na její povrch příčky, které vyvozují zatížení a opět to může být v dutých místech, které samozřejmě nevidíme (zesílení základů pod příčkami je uvedeno v kapitole 1). Zde už reálně hrozí praskliny při dolním okraji desky. Podkladní deska tak může vykazovat lokální průhyby, které mohou mít za následek také praskání zděných příček. Z těchto důvodů vyztužujeme desku v celé ploše při spodním povrchu.
Cílem je tedy mít správně založené nosné základové pasy a podkladní desku vyztužit dle doporučení v tabulce č.1. s ohledem na výše popsaná rizika. Posledním důvodem a neméně důležitým je smršťování betonu, zejména u deskových konstrukcí. Při zrání betonu dochází k vysychání nevázané vody a smršťování při jeho hydrataci (postupné zrání a zvyšování pevnosti). Beton tedy snižuje při zrání svůj objem a tím zejména na jeho horním povrchu vznikají tahová napětí.
Smršťování je tím větší, čím je okolní prostředí sušší a teplejší a čím je nižší zrnitost kameniva. Je naprosto nevhodné přilévat do mixu s betonem vodu - tím sice výrazně omezíme následné smršťování, ale také snižujeme jeho pevnost. Abychom předešli trhlinám je nutné při ostrém slunci započít po cca 1,5-2 hodinách od betonáže s jeho ošetřováním. Nejúčinnější je v počáteční fázi mlžení nebo kropení vodou a ochrana před sluncem. Mlžíme a kropíme vždy vodou o teplotě shodné s teplotou betonu. Je proto vhodné mít na stavbě plastovou nádrž s odstátou vodou. Naprosto nejlepším ošetřováním betonu je jeho zakrytí geotextílií, kterou následně kropíme vodou. Pokud beton, jak již bylo psáno výše také separujeme od zeminy fólií, je toto ošetřování nejlepší variantou.
Tímto vhodným ošetřováním, nejlépe po dobu jednoho týdne, přesuneme smršťování do doby, kdy se v betonu vyvine vyšší tahová pevnost a nevzniknou tak trhliny a praskliny. Konečná velikost smrštění je shodná a záleží jen na provádění ošetřování, zdali na konci zrání budou na povrchu trhlinky či nikoliv. Návrh výztuže doporučuji provádět s ohledem na výše popsané souvislosti. Použitý beton pro podkladní desku min C16/20 - XC2. Svislou výztuž ze ztraceného bednění lze zahnout a provázat s horní výztuží v podkladní desce. Vznikne tak tužší spoj mezi deskou a základovým pasem.
Při návrhu je nutné zohlednit také nerovnoměrné sedání stavby, druh zeminy mezi základy, smršťování betonu a další proměnné, které mohou návrh ovlivňovat. Tento článek a v něm uvedená doporučení jsou pouze informativního charakteru a nelze jej považovat jako závazný. Jako poslední věc k podkladní desce zmíním, za jak dlouhou dobu po betonáži je možné ji zatížit.
tags: #minimální #tloušťka #betonu #norma