Kostel sv. Václava ve Vápenném Podole je pozdně barokní stavba, která se nachází v obci Vápenný Podol. Tato obec, jejíž první písemná zmínka pochází z roku 1513, je známá svými vápencovými lomy, které fungovaly od středověku až do roku 1965, a také léčivým pramenem využívaným jako lázně již od roku 1586.
Od kaple k farnímu kostelu
Původně na místě dnešního kostela stála kaple, zasvěcená sv. Václavu. Byla postavena v roce 1726 za panování hraběte Jana Josefa Šporka.
Důvodem výstavby byl zvýšený lázeňský ruch a silné náboženské cítění, které vyžadovaly zřízení místa pro bohoslužby v blízkosti lázní. Jelikož u pramene stávala socha sv. Václava a pramen se podle ní nazýval „Svatováclavský“, bylo přirozené, že i kaple bude zasvěcena tomuto zemskému patronu.
V nově postavené kapli se konaly služby Boží každé neděle a ve svátky. Za tímto účelem sem docházel duchovní z Heřmanova Městce, který toho času také Podol spravoval. Hrabě Špork navíc dosadil a vydržoval poustevníka, který měl za povinnost starat se o kapli a zvonit klekání. Poustevník žil v poustevně, která se nacházela uprostřed obce. Posledním poustevníkem v Podole byl Josef Ephrem a Sta Maria, pocházející ze zámožné rodiny z Čáslavi. Po smrti rodičů přenechal zděný dvůr sourozencům a vstoupil do poustevnického řádu Ivanitů. Obydlí poustevníka v Podole bylo sice prosté, ale velmi upravené.
Když císař Josef II. všechny poustevny zrušil, našel Josef Ephrem a Sta Maria útulek v městeckém špitále, kde v roce 1803 dokončil svou pozemskou pouť.
Čtěte také: Průvodce londýnskými kostely
Zřízení lokálie a stavba kostela
Ke konci 18. století, na základě reforem císaře Josefa II., který v Chrudimském kraji založil čtyři fary a 26 lokalií k pohodlí věřících, byla zřízena i v Podole 28. dubna 1785 nová lokalie.
Prvním lokalistou, který v Podole působil, byl kaplan Josef Peregrin Hrdlička z panství pardubického městečka Sezemice, kde se také v roce 1755 narodil. Dne 15. května 1788 se přistěhoval do Podola. Své povinnosti prozatím vykonával v kapli, kam se vešlo 50 osob. Tato kaple stála na místě, kde nyní stojí kostel sv. Václava, až do roku 1790, kdy byla zbořena.
Jelikož zde nebyla žádná farní budova, byl P. Josef Peregrin Hrdlička ubytován v hostinském lázeňském domě „U bílého lva“ až do roku 1801. Přízemní faru dal postavit baron Filip Karel z Greiffenklau v roce 1802. Opravována byla v letech 1869 a 1884, v roce 1899 k ní bylo přistavěno první patro a místnosti upraveny. V roce 1858 byla podolská expozitura povýšena na farnost. Od roku 2011 je kostel filiálním ve farnosti při děkanství v Heřmanově Městci, k níž byla místní farnost připojena.
Se stavbou kostela sv. Václava bylo započato v roce 1788 na místě původní kaple a byl dostavěn v roce 1790. Stavební náklady byly hrazeny ze zádušního jmění hrbokovského kostela a z náboženského fondu, který byl v josefínské době vytvořen z prodeje rušených klášterů.
Věž kostela byla dostavěna později, v roce 1796. Do ní byly přeneseny dva zvony z 16. století z Hrbkova. Oba musely být v 19. století přelity. Ve 20. století byly zabrány pro válečné účely: větší zvon, sv. Václav, v roce 1918, a druhý zvon - sv. Jan spolu s dalším menším zvonem v roce 1941.
Čtěte také: Kostel s římskou dlažbou
Z původní kaple je nad postranními (v současné době zazděnými) dveřmi zasazen kámen, který nese latinsky psaný nápis, česky znějící: „Tato kaple stojí k větší cti a slávě sv. Václava, patrona našeho.“
Vybavení a výzdoba kostela
Kostel je jednolodní s předsíní na západní straně a s věží nad hlavním průčelím. Při vstupu hlavními dveřmi do chrámu je po pravé straně kříž s kropenkou a podstavcem. Vše je zhotoveno z jednoho kusu dřeva (z té větve, která se ulomila ze stromu, když rodina hrabat Šporků vyjela hledat vhodné místo, kde se měla kaple postavit).
Hlavní oltář
Nad hlavním oltářem je obraz sv. Václava na koni s vévodskou korouhví, patrona našeho národa, namalovaný akademickým malířem Františkem Müllerem z Chrudimi. Nad ním je socha Pána Ježíše. Po obou stranách jsou sochy dvou klečících andělů a zemských patronů Cyrila a Metoděje, a také sochy sv. Vojtěcha a sv. Prokopa. Na okenních obrazech po stranách oltáře vyniká sv. Anežka a sv. Josef. Jsou označeny letopočtem 1848 - 1898 s věnováním od Jana Pleskota a J. Pazdery. Zajímavá je dřevěná soška mužské postavy, která ve zdvižených rukách drží misku pro paškál. Toto dílo vyrobil mistr Moštěk, bratr jednoho z administrátorů farnosti.
Boční oltáře a další výzdoba
Po stranách lodě je možno spatřit oltáře Panny Marie s Ježíškem a sv. Ludmily se sochou světice, dodané firmou Krejčík z Prahy. Ty byly společně s hlavním oltářem slavnostně posvěceny 6. května 1894. U jižní stěny je socha sv. Jana Nepomuckého z konce 19. století taktéž od řezbáře Krejčíka. Nad ní visí obraz Panny Marie. Na protější zdi doplňuje výzdobu barokní obraz „Klanění sv. tří králů“, provedený Janem Onghersem, žákem Braunovy školy.
Varhany a hodinový stroj
V roce 1874 byly na věž kostela zabudovány věžní hodiny. V roce 1892 byly na kůru kostela postaveny varhany věhlasným varhanářem Emanuelem Štěpánem Petrem z Prahy, které nahradily starší nástroj zhotovený před rokem 1853 Karlem Josefem Trnkou.
Čtěte také: Architektura betonových kostelů
Významné události a rekonstrukce
- 1899: Královéhradecký biskup Msgre. ThDr. Edvard Jan Brynych zde udílel sv. biřmování.
- 1940: Proběhla rekonstrukce chrámu Páně, který byl slavnostně posvěcen 22. září 1940.
- 1946: Byla provedena další oprava, na níž pocházela subvence ministerstva školství a osvěty z položky na běžné opravy umělecko-historických památek.
- 1970. léta: Uskutečnila se další obnova chrámu Páně.
- 1993: Neznámý pachatel odcizil v sakristii 2 kalichy ze žlutého kovu a barokní vyřezávanou sošku.
- 25. června 2008: Nad obcí se přehnalo ničivé tornádo, které pohnulo věží kostela a strhlo i část střechy. Na jaře roku 2009 se prováděly opravy.
- 2021: Byla dokončena oprava vitrážových oken.
Vápencové lomy a život v obci
Vápencové lomy ve Vápenném Podole, Nuticích a okolí byly známy již od nepaměti. Těžba vysoce kvalitního vápence byla ukončena v roce 1965. Lomy se rozkládají v obvodu osad Podola, Nutic až téměř k Citkovu a na druhé straně k Boukalce až ku Prachovicům. Obsahují šedý vápenec zrnitý i mramor. Tu a tam se vyskytuje i v jiných tvarech jako krápník (hojně ve slujích a jeskyních) a také jako krystalizovaný a dvojlomný.
Původně vápenec lámala vrchnost nebo soukromníci s jejím povolením. V roce 1846 však občan Jošt zjistil, že všechen vápenec, ať už na soukromém či vrchnostenském pozemku, náleží vrchnosti Heřmanoměstecké. Po roce 1848 začali někteří občané lámat vápenec a pálit vápno pro sebe, nedbajíce této podmínky. Zároveň byla podána žaloba na vrchnost, aby bylo vymazáno nesprávné vtělení do knih. Spor trval v Chrudimi až do roku 1867 a byl ukončen ve prospěch obcí, které musely zaplatit vrchnosti po 100 zlatých jako výkupné.
Techniky těžby a výroba vápna
Lámání vápence se dělo od dob nepamětných. V dřívějších dobách bylo velmi primitivní a namáhavé, s použitím dřevěných a později železných klínů. Balvany a větší kameny se rozbíjely železnými palicemi. V zimě se muselo na skále topit, aby se dalo lámat. Teprve asi v roce 1850 se začal k trhání skal používat střelný prach.
K pálení vápna se v nejstarších dobách používalo dřevo v malých pecích, jámách, které lze dodnes tu a tam spatřit. To značně trpěly okolní lesy. Pec se za příznivých okolností vypálila za 4 až 5 dní. Vápno se prodávalo buď na místě, nebo se hned rozváželo, a to buď domácími "vápeníky" nebo z okolních vesnic. Prodávalo se na pece, na míru, korce, někdy i na váhu. Korec se prodával za 4 i více zlatých, což byly zlaté doby vápenictví.
Rozvoj vápenného průmyslu
Nejčilejší obchod s vápnem byl od roku 1846, kdy se stavěly dráhy, později při stavbách cukrovarů a konečně po roce 1870. Do roku 1868 se vápenec užíval pouze k pálení vápna. Téhož roku začal nový život ve Vápenném Podole - počal se vést obchod s vápencem do cukrovarů, jelikož podolský vápenec je saturačním vápencem. Již od roku 1858 se v malém vedl obchod s vápencem do skelných hutí. Prvními obchodníky byli Heřmanovský a Podroužek.
Vzhledem k nedostatku dřeva k pálení vápna a rostoucí spotřebě se začalo uvažovat o pálení vápna uhlím ve větší míře. Této myšlenky se ujal František Musil z Práchovic, držitel rolnické živnosti v Podole. K jeho podnětu byl v roce 1872 založen „První spolek ku vyrábění vápna ve Váp. Podole“. Továrna o dvou pecích byla postavena na pozemku z části obecním, z části patřícím J. Pleskotovi. Téhož roku byl založen druhý, akciový spolek ku vyrábění vápna, jemuž dal podnět František Pavlíček st., tehdejší starosta obce. Oběma podnikům se dařilo velmi dobře a nechtíce si konkurovat, spojily se. Spojení trvalo 6 let.
Doprava vápna
Obchodníci s vápnem nakládali na vůz den před vyjetím. Na jeden povoz se vešlo 2 - 2,5 tuny vápna. Vápenický vůz - fasuněk - byl dřevěný, loukoťová kola byla okovaná dřevěnou obručí a opatřen byl ojem, nejčastěji z březového dřeva. Proti dešti byl krytý celtou, navlečenou na výztuhách z březových prutů. Pojízdní vápeníci měli své okolí až do 50 km rozděleno na rajony a každý si ten svůj pečlivě hlídal. Jezdili ode vsi ke vsi a volali: "Vápno, vápno." Rozvoz trval někdy i několik dní.
Jeskyně ve Vápenném Podole
Těžbou vápence ve Vápenném Podole zmizely některé krasové útvary, a naopak nové byly odkrývány. Starší těžbou zde bylo odkryto několik jeskyň, rozměrnějších vodních kanálů a korozí rozšířených dutin. Vstupy do obou jeskyní byly otevřeny těžbou v jámovém lomu, který se nacházel za hřbetem západního úbočí údolí Podolského potoka (cca 500 m západně od kostela ve Vápenném Podole).
Zavážením lomů hrozilo i zasypání vchodů a znepřístupnění obou jeskyň. To byl okamžik, kdy se do hry zapojily tehdejší orgány ochrany přírody. V těchto jeskyních bylo zjištěno významné zimoviště netopýrů, hlavně vrápence malého, kriticky ohroženého druhu. Byla založena betonová šachta, která se několikrát nastavovala díky neustálému ukládání materiálu až do současné výšky 60 m nad dnem horizontální spojovací chodby jeskyní.
Charakteristika jeskyní
- Podolská jeskyně: Hlavní částí je propasťovitá prostora s výškou asi 20 m a šířkou 3 - 5 m. Souvisí s ní systém stísněných prostor a krasových kanálů, takže celková délka měřičského polygonu je cca 150 m.
- Páterova jeskyně: Tvoří ji řada propojených dómů a menších prostor dosahující výšky 4 m. Má dvě části - „starou“ objevenou v roce 1965 a „novou“ objevenou v roce 1992. Nejzápadnější část „nové Páterovy jeskyně“ je vyzdobena sintrovými povlaky a krápníky. Délky měřičského polygonu jsou 120 a 110 m.
Do nejnižší části obou jeskyní zasahuje hladina spodní vody a jsou zde jezírka.
tags: #kostel #vapenny #podol #informace