Hmoždinka je oválná vložka, do níž se upevňují vruty nebo šrouby. Ty pak ve zdivu lépe drží, nevyviklávají se a nevypadávají. Hmoždinka pomáhá rozložit síly do plochy v materiálu. Ve své podstatě je hmoždinka vložka do různých stavebních materiálů, které jsou nepružné, a díky ní můžeme bezpečně kotvit jak vruty, tak i metrické šrouby a závitové tyče. Naše české slovo je odvozeno od slova hmoždit - deformovat, namáhat - a to znamená, že se při dotahování vrutů a šroubů deformuje a vyplňuje při dotahování prázdný prostor.
Historie hmoždinky
První patent na hmoždinku získal John Joseph Rawlings v Londýně v roce 1911. Hmoždinky se nejprve vyráběly z konopné šňůry. S tím před ním bojovaly celé generace profesionálně i na domácí úrovni, zvláště pak poté, co se začátkem 20. století začaly v budovách zavádět elektrické rozvody. První „hmoždinka“ tehdy byla jen trubička zaražená do zdi. Nedávno zemřelý vynálezce hmoždinky, Němec Artur Fischer, znamená pro domácí kutilství to samé, co Bill Gates pro výpočetní techniku.
Artur Fischer a jeho vynález
Artur Fischer (31. 12. 1919 - 27. 1. 2016) ji „jen“ částečně rozřízl a opatřil z vnějšku fixačními „křidélky“. Budoucí vynálezce a konstruktér se narodil v Tumlingenu v Německu jako syn vesnického krejčího Georga a Pauliny Fischerových. Měl štěstí v tom, že jeho matka rozpoznala technické nadání svého syna a podporovala ho. V letech 1930 až 1933 navštěvoval reálku v Dornstettenu a po ní se vyučil stavebním zámečníkem. Při nástupu do vojenské služby si přál stát se letcem nebo alespoň důstojníkem, ale proto, že nosil brýle a také kvůli chybějící maturitě to nebylo možné. Sloužil potom jako letecký mechanik u Jagdgeschwader 52 a se svou jednotkou se účastnil bitvy u Stalingradu. Z obklíčeného „kotle“ podle vlastních slov „unikl posledním letadlem“. Na italské frontě padl do britského zajetí, z něhož se mu podařilo uprchnout. V roce 1946 se vrátil domů, kde začal pracovat v konstrukční kanceláři Edgara Rößgera. Se svým zaměstnáním v konstrukční kanceláři ale přestal být brzy spokojený a v roce 1948 založil v Hörschweileru malou dílnu „Artur Fischer GmbH & Co. KG“. Ta se postupem času rozrostla a stala známou jako továrna Fischerwerke. K nejznámějším a také nejužitečnějším vynálezům Artura Fischera patří hmoždinka pocházející z roku 1958, vyrobená z plastu (polyamid), provázená reklamním sloganem „Drží v díře jako zvíře.“. Znamenala konec vysekávání zdí, upevňovaní dřevěných špalíčků sádrou do vzniklého otvoru a až do nich potom natlučených skob. Druhým hitem se stala stavebnice „Fischertechnik“ (1965) připomínající Lego, ale více technicky zaměřená. Od roku 1980 vede rodinný podnik Arturův syn Klaus Fischer, a to velmi úspěšně. V roce 2012 dosáhly pobočky Fischer Group po celém světě obratu přes 618 miliónů eur, z velké části díky produkci kotevní a upevňovací techniky. Arturu Fischerovi se nevyhnula ani významná ocenění.
Typy hmoždinek a jejich použití
V současnosti jsou hmoždinky nejčastěji z plastu či nylonu, případně z kovu (mosazi nebo oceli). Hmoždinek se vyrábí mnoho druhů a používají se zejména podle typu stavebního materiálu, do něhož se ukotvují. V současné době je na trhu tolik nejrůznějších hmoždinek, že v nich laik ztratí přehled. Vyznat se v různých typech hmoždinek není zrovna jednoduché. Existují různé typy těchto kotvicích pomůcek pro jednotlivé stavební materiály, ale použít můžete i hmoždinky univerzální.
Základní rozdělení podle materiálu
Typ hmoždinky vybírejte vždy primárně dle materiálu zdi. Pro specifické materiály volte raději hmoždinky pro konkrétní druh materiálu. Na výběr máte různé typy od hmoždinek do sádrokartonu, polystyrenu, pórobetonu i klasického zdiva, až po natloukací hmoždinky, jež unesou poměrně velkou váhu a jsou vhodné pro sádrokarton, beton i klasické zdivo. Pokud si nejste jisti materiálem zdi, existují i univerzální hmoždinky.
Čtěte také: realizace strojních omítek
Přehled typů hmoždinek a jejich použití:
- Univerzální hmoždinky: Vyrábí se z kvalitního nylonu, jsou univerzální a dá se s nimi kotvit v betonu, v plné cihle a kameni. Nevhodné jsou naopak pro duté cihly, pórobeton, sádrokarton a polystyren. Vyrábí se v mnoha délkách i provedeních. Pracuje se s nimi tak, že vyvrtáme vrtákem otvor, do kterého se hmoždinku zatlučeme, následně se vlivem utahování vrutu hmoždinka roztáhne v otvoru.
- Zatloukací hmoždinky: Používají se při kotvení do plných materiálů jako je beton, plná cihla, kámen. Rozdíl v univerzální hmoždince a zatloukací je ten, že hmoždinka obsahuje zatloukací šroub, který se nešroubuje, ale zatluče kladivem. Používají se v betonu, plynosilikátu, ale také v děrovaných cihlách a všude tam, kde stavební materiál není plný.
- Uzlovací hmoždinky: V dutinách se hmoždinka zauzluje. Uzlovací hmoždinka může mít límec, který zabraňuje jejímu vklouznutí do otvoru. K dokonalému výsledku dospějeme pouze tehdy, použijeme-li maximální možný průměr vrutu a dodržíme délku tak, aby se hmoždinka zauzlovala.
- Plastové hmoždinky do sádrokartonu/polystyrenu: Plastové hmoždinky se zavrtávají samy a díky usazovacímu nástroji jde práce hezky od ruky. Sádrokarton, který je silnější než 15 mm je nutno předvrtávat. Pro rychlou aplikaci doporučujeme použít usazovací nástroj. Jsou to hmoždinky, které se bezpečně roztáhnou v měkkých materiálech, kde je kotvení problematické.
- Kovové hmoždinky do sádrokartonu: Kovová hmoždinka do sádrokartonu je z kvalitní zinkové slitiny, k její aplikaci není potřeba žádný nástroj, stačí pouze křížový bit, ruční šroubovák nebo akušroubovák. Používají se všude tam, kde máme desky, panely - například sádrokarton, cementovláknité desky, dřevotřískové desky a dutinové cihly. Principem těchto hmoždinek je, že se v dutině roztáhnou.
- Rámové hmoždinky: Rámová hmoždinka může být jak plastová, tak i kovová. Má dlouhý dřík a rozpěrná zóna je dlouhá tak, aby kotvení bylo bezpečné. Kovová rámová hmoždinka se používá zejména pro upevnění okenních rámů, rámů dveří a všude, kde je nutností ukotvit vyšší váhu. Vruty v těchto hmoždinkách se dodávají se zápustnou nebo šestihrannou hlavou.
- Lešenářské hmoždinky: Tyto hmoždinky se používají nejčastěji pro upevnění lešení, odtud název lešenářské. Hmoždinky jsou z kvalitního plastu a mají jednotný průměr 14 mm, vrtáme vrtákem pr. 14mm a používáme vrut průměru 12mm. Jsou vhodné zejména pro beton, přírodní kámen a plnou cihlu.
Kdy zvolit plast a kdy kov?
Plastový nylon je univerzál pro většinu domácích prací a kutilství. V současnosti jsou hmoždinky nejčastěji z plastu či nylonu, případně z kovu (mosazi nebo oceli).
Jak vybrat a použít hmoždinku správně
Pár rad na začátek: Základní rozlišení, do čeho hodláme přidělat hmoždinku, lze provést zaklepáním. Jestliže potřebujete poradit, obraťte se na odborníky.
Rozlišení materiálu zdi
- Pokud zní materiál dutě, jde o děrované nebo dutinové cihly. Cihly a děrované cihly poznáte podle červeného prachu při vrtání.
- Pokud zvuk dutý není, odvrtejte malý kousek zdi a prozkoumejte prachové částice.
- Sádrovláknité desky produkují bílý vláknitý prach a sádrokarton bílý jemný prach, který zůstává na vrtáku.
- Při vrtání do betonu vzniká jemný sypký bílý prach.
- U pórobetonu je prach bílý, hrubozrnný a lehce mastný.
- Vápenopísková cihla má bílý prach, který je na dotek pískový.
Výběr vrtáku a vrtání
Standardně platí: průměr vrtáku rovná se průměru hmoždinky. S průměry hmoždinek se shodují průměry vrtáků a je to jeden z údajů, které obvykle najdete na balení i na samotné hmoždince. Například pro hmoždinku s označením S8 zvolte vrták o průměru 8 mm. Průměr vrtané díry by měl odpovídat velikosti hmoždinky. Zahajte vrtání vypnutým příklepem a nízkým počtem otáček. Až vrták zabere, zvyšte počet otáček. Pokud vrták nezabírá, zapněte vrtačce příklep.
- Vrtání do zdiva, jako jsou cihly, pórobeton, či další měkčí minerální materiály lze použít klasickou vrtačku bez příklepu.
- Do tvrdších materiálů volte vrtačku s příklepem.
- Do betonové zdi se dostanete pouze za pomoci pneumatického kladiva.
Umístění hmoždinky a vrutu
Z vrtaného otvoru vždy odstraňte prachové částice ideálně vysavačem a umístěte hmoždinku. Pokud nejde vsunout, můžete ji opatrně zatlouct kladivem. Když je hmoždinka na pozici, umístěte vrut do hmoždinky. Jestliže vyvrtáte do měkkých stavebních materiálů díru o 1 mm menší, než je průměr hmoždinky, zvýší se nosnost a bezpečnost a hmoždinka se nebude protáčet při montáži. Vrut musí do hmoždinky pasovat naprosto přesně.
Výpočet délky vrutu a hloubky otvoru:
Správnou délku spočítáte pomocí jednoduchého pravidla: délka hmoždinky + tloušťka montovaného předmětu + průměr šroubu/vrutu. Hloubka vrtaného otvoru by pak měla odpovídat délce hmoždinky + 1 cm. Při výběru vrutu nebo šroubu dbejte na to, že každý typ hmoždinky vyžaduje jiný typ. Vždy se řiďte údaji na obalu.
Čtěte také: Charakteristika jelena sika v západních Čechách
Co dělat, když hmoždinka nedrží?
Důvodů, proč hmoždinky ve vyvrtané díře nedrží, může být hned několik. Nejčastěji je chyba v samotném kutilovi, který měří jen jedno nebo který měří na špatných místech. Často může dojít k provrtání většího otvoru, než je potřeba, tudíž hmoždinka vypadává. Taky se často stává, že se vyvrtá malá díra. Pokud hmoždinka v díře protáčí a nemáte po ruce větší hmoždinku, profík si pomůže kouskem dřívka nebo stahovací páskou, kterou do otvoru přidá k hmoždince.
K výběru a nákupu hmoždinek lze přistoupit několika způsoby. Pro občasné kotvení podpěry na poličku, skříňky či věšáku do zdi nebo třeba pro uchycení laťového roštu pro lehký obklad z palubek si do dílny nakupte základní zásobu univerzálních hmoždinek v několika velikostech.
Čtěte také: České obloukové mosty z betonu
tags: #kdy #se #zacaly #v #cechach #pouzivat