Od dávných dob se Čína nazývala „Nebeská říše“. Tento název se nevztahuje jen na sílu a pozici Číny coby „Říše středu“ východní Asie, ale zahrnuje hlubší smysl, který popisuje zemi, kde vedle sebe kdysi přebývali bohové a smrtelníci. Podle tohoto přesvědčení bohové čínskému národu v rozličných dynastiích předávali bohatou kulturu. Proto se o čínské kultuře říká, že je „inspirována bohy“, a je to jediná kultura na světě, která má kontinuální doloženou historii dlouhou 5000 let.
Jejím odkazem je nesčetné množství klasických literárních děl, historických dokumentů, kulturních památek a národních záznamů, které odrážejí její nesmírný záběr. Čínská kultura je nejstarší na světě a je kolébkou života v jihovýchodní Asii. Čínská civilizace je jediná na naší planetě, která se vyvíjela nepřerušovaně od svého vzniku až do současnosti v jediném od jiných izolovaném civilizačním prostředí. S výjimkou novověku nepodléhala cizím vlivům. Svou identitu ztrácí vlastně až v posledních desetiletích v důsledku překotné snahy o technizaci a materiální modernizaci.
Počátky čínské kultury a božské bytosti
Počátky čínské kultury jsou spojovány s osobou Žlutého císaře, který vládl před více než 5000 lety. Kultivoval Tao (neboli Cestu) a oplýval prý nesmírnou mocí a moudrostí. Své poddané učil, jak žít v souladu s Cestou nebes. Starobylé čínské legendy hovoří o mnoha božských bytostech, které lidem předávaly základní prvky kultury. Například Cangjie vytvořil čínské znaky, Shennong předal zemědělství a Suiren Číňany naučil, jak používat oheň.
Starobylé čínské legendy hovoří o mnoha božských bytostech, které lidem předávaly základní prvky kultury. Nejstarší archeologické doklady lidského osídlení na území Číny jsou asi 500 tisíc let staré. V 50. letech byla vykopána nedaleko Xi’anu (Si-an) u vesnice Banpo (Pan-pcho) osada, která umožnila rekonstruovat obraz života neolitické obce. Nejznámější z kultur vzniklých v povodí Žluté řeky je kultura Yangshao (Jang-šao), kterou na konci 3. tisíciletí vystřídala kultura Longshan (Lung-šan).
Filozofické a náboženské základy
Tři náboženství Číny, konfucianismus, buddhismus a taoismus, tvořily základ 5000 let čínské civilizace. Taoistický myšlenkový směr, který se považoval za zdroj čínské kultury, systematicky uspořádal mudrc Lao Zi před 2500 lety ve své knize Dao De Jing (Tao Te Ching). Kniha pojednává o tajuplné Cestě vesmíru, kterou filosof nazývá Tao.
Čtěte také: Průvodce kročejovou izolací
Konfucianismus zdůrazňuje soubor morálních zásad pro vládu, rodinu a chování jedince. Učení filosofa Konfucia (551-479 př. n. l.) se stala vedoucími principy pro téměř všechny čínské dynastie počínaje dynastií Han (206 př. n. l. - 220 n. l.). Ti, kdo si přáli stát se státním úředníkem, museli projít úřednickými zkouškami, jež podrobně zkoumaly uchazečovo porozumění Konfuciovu učení a jeho morální úroveň. Zakladatelem konfucianismu byl Konfucius (letopisy Jaro, Podzim). Hlavní myšlenky: doporučení, aby vládlo více lidí a právo lidu svrhnout špatného vládce. Díky Konfuciovým žákům je známo dodnes.
Roku 67 do Číny přišel ze starobylé Indie buddhismus. Jeho důraz na osobní spasení a meditaci měl na čínskou kulturu hluboký vliv, jenž trvá dodnes. V období dynastie Tang (618-907), kdy čínská civilizace zažívala největší rozkvět, dosáhla náboženství konfucianismu, buddhismu a taoismu svého vrcholu.
Díky těmto vírám čínská kultura vytvořila bohatý a hluboký systém hodnot. Pojetí, že „člověk a příroda musí být v rovnováze“ či že „respektováním nebe člověk pozná svůj osud“, a pět základních ctností dobrotivosti, spravedlivosti, slušnosti, moudrosti a věrnosti (ren yi li zhi xin) mají všechny svůj původ v učení těchto tří náboženství. Tyto principy provázely celých 5000 let čínské historie. Všechny ideologie, jež v minulosti ovlivňovaly čínskou společnost, vznikly v čínském prostředí. Výjimkou je buddhismus, který Čína převzala z Indie, ale i ten si rychle přizpůsobila.
Historický vývoj a dynastie
Legendární počátek čínských dějin řadíme do 21.-20. století před Kristem. První známou, avšak polomýtickou vládnoucí dynastií byla Sia (2100 - 1600 před Kristem). Přesnější zprávy však máme asi až o 300 let později, kdy vládla dynastie Šang. Vláda dynastie Šang začíná v osmnáctém století před Kristem a trvá až do jedenáctého století. Jelikož prameny z pozdějších let se o této dynastii zmiňují jako o dynastii Jin, označujeme ji souhrnně Šang-Jin. Hlavní činností obyvatel bylo tehdy zemědělství, hlavně pěstování proso a pšenice. Již z této doby pocházejí zprávy o pěstování bource morušového. V zemědělství byla používána tažná zvířata; z archeologických nálezů na kostech víme, že již v tomto období Číňané používali obrázkového písma.
Už od Šangů (2. tisíciletí př. n. l.) existuje jasná kulturní kontinuita mezi jednotlivými vládnoucími dynastiemi, která je dána především používaným písemným systémem; částečně také politickým uspořádáním, stejně jako určitými rituály spojenými s kultem předků. Jedno z nalezišť patří pravděpodobně hlavnímu městu Ao, založenému desátým vládcem dynastie v 16.stol. př.n.l. Rozkládalo se na ploše tří a půl čtverečních kilometrů, mělo deset metrů vysoké hradební zdi a pravděpodobně v něm pobývalo okolo sta tisíc lidí. Ve 14. století přestalo Ao Šangům vyhovovat a založili nové hlavní město (od té doby se sami začali nazývat Jinové), které svou velkolepostí ohromovalo jak současníky, tak pozdější generace.
Čtěte také: IPA asfaltová izolace: Co potřebujete vědět
Koncem 11. století př.n.l. na západě vzrostla síla jednoho z oněch vazalských státečků natolik, že si postupně podmanil nejen bezprostřední okolí, ale nakonec dobyl v čele s králem Wu-wangem i Jinské hlavní město. Nazýval se Čoua stal se na 3 století hlavní mocností v oblasti. Ačkoli byli Čouové až na válečnictví méně vyspělí, převzeli postupně většinu technických i kulturních vymožeností Jinů a postarali se tak o přetrvání a další rozvoj tradičních řemesel i umění.
Za vlády dynastie Čou došlo ke sjednocení severní Číny a do tohoto období klademe vznik čínského feudálního zřízení. Čínské území bylo rozděleno na feudální léna, která panovník propůjčoval šlechticům. Ti pak území jim svěřená spravovali. Všichni museli odvádět z pozemků daně a měli též povinnost účasti na společné obraně. V osmém století před Kristem nastal úpadek moci dynastie Čou, říše se postupně rozdrobila na velké množství větších i malých států, mezi nimiž probíhaly neustálé boje. Dokázaly se sjednotit a spolupracovat pouze v případě napadení zvenčí. V pátém století před Kristem měly rozhodující postavení tři větší státy: na východě to byl stát Čchi, na západě Čchin a na jihu Čchu.
Ze vzájemných válek a sporů vyšel vítězně stát Qin (Čchin), jehož vládce Yingzheng (Jing-čeng) byl r. 221 prohlášen Prvním císařem Qinů, což je čínsky Qin Shi huangdi (Čchin Š’-chuang-di) a pod tímto jménem ho znají dějiny. Tento císař uskutečnil řadu reforem a inicioval velkolepé stavby, z nichž nejznámější je bezesporu Dlouhá zeď a Císařský kanál, nejdelší stavba a nejdelší umělá vodní cesta světa. Mezi roky 215 a 210 před Kristem byla zahájena stavba Velké čínské zdi, na které pracovalo přes dva miliony lidí, aby se tak ochránili před nájezdy kočovných kmenů ze severu. Délka zdi činí téměř 6 tisíc kilometrů, tedy více než šířka celé Evropy, výška zdi se pohybuje od šesti do deseti metrů. V době nedávné byly však nalezeny další dosud neznámé části Zdi, a tak se její délka roztáhla na víc jak 8850 kilometrů. Šířka zdi byla stanovena tak, aby zde mohlo jet souběžně 5 až 6 jezdců. O císaři Čchin Š’chu-ang-tiovi se dá se jistě říci, že byl největším čínským císařem. Avšak jeho megalomanské stavební projekty si žádaly stejně velké množství prostředků, které získával zvyšováním daní, což samozřejmě vedlo k nespokojenosti. Po jeho smrti tedy vypuklo povstání, a krátce nato byla vláda dynastie Čchin svržena revolucí Liou Panga (roku 207 před Kristem).
Nové stability nabyla Čína za vlády dynastie Chan (206 před Kristem - 3. století n.l.). V tomto období dochází ke konfliktům úřední státní správy a aristokracie, která se snaží obnovit svá práva. Společně s vítězstvím nad Huny a obsazením dalšího území došlo k otevření cesty do Evropy, které se později říkalo „hedvábná cesta“. V prvním a druhém století našeho letopočtu se z Indie do Číny dostal Buddhismus. Šířili jej bonzové, to byli kněží, kteří se buď věnovali rozjímání nebo aktivní činnosti. V této době dochází k rozvoji hospodářství, kultury i vědy (vynález papíru, inkoustu). Současně se šířením buddhismu došlo též k prvnímu vpádu severních kočovných kmenů.
V roce 589 se podařilo vytvořit centralizovanou říši Sui (Suej), jejímž hlavním městem bylo druhé hanské hlavní město Luoyang (Luo-jang). Za této dynastie kvetly vědy a umění, byl vybudován průplav, který spojil řeky Žlutou a Dlouhou. Záliba suejských císařů v přepychu vedla k nespokojenosti podřízených. Ta vyvrcholila zradou jednoho z vojevůdců - Li Yuana (Li Jüan), který v r. 626 obsadil město Chang’an (Čchang-an), dnešní Xi’an (Si-an) a prohlásil se císařem. Nová dynastie dostala jméno Tang (Tchang). Dynastie Tang přežila tři století. Tangové vybudovali tři hlavní města, jedno přepychovější než druhé.
Čtěte také: Radon a asfaltová izolace
Do nejvýznamnějšího z nich, města Dlouhého klidu - Chang’an (Čchang-an), nyní města Západního klidu - Xi’an (Si-an), směřují téměř všechny trasy naší cestovní kanceláře. Kromě těchto měst zažila v době Tang své období slávy města Kanton, Hangzhou (Chang-čou) a Chengdu (Čcheng-tu). Posledně jmenované, nyní hlavní město Sichuanu, se dokonce stalo na čas sídlem císaře, který sem uprchl před povstalci. Tangové bojovali s turkotatarskými kmeny obývajícími rozsáhlá území Střední Asie. Za cenu nelítostných válek museli před jejich nájezdy chránit své zemědělské oblasti a hedvábnou cestu.
Chang’an byl východním terminálem hedvábné cesty, která se v době Tang stala významnou spojnicí Číny se západním světem. Putovali po ní nejen obchodníci, ale i učenci, cestovatelé a diplomaté. Díky těmto stykům se podstatně rozšířily znalosti Číňanů o okolním světě. Na východě udržovali Tangové styky s Japonskem, na jihu s Indií, Vietnamem (tehdy An-nan = Uklidněný jih), Barmou a Malajským poloostrovem.
Čínská civilizace a její izolace
Číňané žili v podnebesí uprostřed (říše středu - Čung-kuo) a tudíž byli vystaveni blahodárnému působení Nebes nejvíce. Ostatní národy žili při okrajích a v rozích, a tak v těchto zemích panoval chaos a strašlivé podmínky. Obyvateli žijícími v těchto končinách Číňané pohrdali, nazývali je barbary čtyř světových stran a považovali je za divoké a primitivní násilníky. Čínská civilizace je jediná na naší planetě, která se vyvíjela nepřerušovaně od svého vzniku až do současnosti v jediném od jiných izolovaném civilizačním prostředí. S výjimkou novověku nepodléhala cizím vlivům.
Čínské civilizační prostředí se na rozdíl od evropského vyznačuje náboženskou tolerancí a absencí snahy o kolonizaci cizího území. Na počátku dynastie Ming (konec 14. a začátek 15. století) se technická vyspělost Říše středu promítla m.j. do schopnosti stavět lodě, které byly 30krát větší než lodě, s jakými skoro o sto let později přeplul Kolumbus Atlantik. Čínští mořeplavci zajížděli až k jižnímu cípu Afriky, ale nikdy cizí území nekolonizovali. To byl také jeden z důvodů, proč Číňané dlouho nechápali, jaké důsledky pro ně bude mít objevení se evropských kolonizátorů u čínských břehů.
Ve 20. letech 15. století mingský dvůr dálkové plavby zakázal, Čína se uzavřela světu a v technickém vývoji ustrnula. Z konfrontace se Západem ve druhé polovině 19. století vyšla poražená.
Charakteristické rysy a tradice
Velkou část čínské kultury představují legendy a mytologie a pro starobylý čínský kalendář to platí zrovna tak. Nejvýznamnějším čínským svátkem je Čínský Nový rok. Je to jedno z mála období, kdy se rodiny sejdou, aby se společně oddávaly jídlu, ohňostrojům a zábavě vůbec. Tradice opět vychází z mýtu, kdy bájná nestvůra ohrožovala právě na Nový rok místní venkovany. S tradicí jsou úzce spjaty také ohňostroje, které oslavy Čínského Nového roku provázejí.
Co se týče čínské hudby, ta je od té západní v mnohém odlišná. Liší se také nástroje, na které Číňané hrají. Kapitolou samou pro sebe je čínská etiketa, kterou je potřeba osvojit si ještě dříve, než do Číny zavítáte. Číňané se obecně velmi rádi usmívají, neustále zdraví, děkují a prosí. Také nikdy nezvyšují hlas, což byste si měli dobře zapamatovat. Je považováno za nezdvořilé zírat někomu do očí. Mezi mnoha lidmi se snaží Číňané vyhnout očnímu kontaktu, aby získali soukromí.
Pokud jste hostitelem, je zvykem, že u stolu začínáte jíst jako první. Nebojte se mlaskání anebo říhnutí - to je projevem toho, že vám přichystané jídlo chutná. Pozor si ale dávejte na výraz tváře, Číňané z něj dokáží vyčíst mnoho.
Rozdíly mezi severní a jižní Čínou
Na severních sprašových stepích, kde vznikla říše Šangů (a už předtím existovaly kultury spojované s ještě starší, historicky nedoloženou dynastií Sia) se pěstovaly spíše jiné obilniny než rýže, hlavně proso. Typickým jídlem severní Číny byly obilné placky a jakási obdoba našich knedlíků. Krajina do stepi přecházela víceméně plynule, takže na okrajích byl rozšířený chov dobytka. Čaj, rýže či pojídání různých z našeho hlediska exotických tvorů jako hadů a žab má původ v jižní Číně. Zde původně existovala odlišná kultura, tvořená i odlišným obyvatelstvem, od období Čou se však čínská kultura začala šířit k jihu do povodí Jang-c.
Změna nastala až po pádu dynastie Chan ve 3. století n. l., kdy byla severní Čína ovládána dynastiemi „barbarského“ původu. Centrum čínské kultury se v té době posunulo k jihu, kde získala mnohé dnešní rysy. „Jižní“ charakter čínské kultury se ještě posílil v době Sungů, kdy sever ovládali Kitani a po nich Džurčeni. Jih byl v té době jednak více ušetřen vojenských konfliktů, jednak byla tato část země úrodnější. Za Sungů se podařilo zavést pěstování rýže tak, aby dávala dvě úrody do roka (to na severu nebylo možné, sprašové oblasti v zimě promrzají). Vlhčí klima a hustší síť řek umožnily stavbu rozsáhlých soustav kanálů, což zlevnilo dopravu potravin.
Někdy se uvádí, že i dnes existuje/přetrvává dost velký rozdíl mezi severní a jižní Čínou. Máme tendenci pokládat východoasijské kultury plošně za kolektivistické, jindy se ale rozlišuje individualistická a Západu spíše podobná Čína severní od kolektivistické Číny jižní. Rozdíl obou kultur má být dán právě povahou zemědělství, pěstování rýže vyžaduje spolupráci, společné stavby vodních děl apod. Podle všeho se v Číně i jinde v jihovýchodní Asii pije čaj asi od poloviny 1. tis. př. n. l.
Přehled čínských dynastií a klíčových událostí
| Dynastie / Období | Doba vlády | Klíčové události a charakteristika |
|---|---|---|
| Xia (Sia) | 2100 - 1600 př. n. l. | První známá, polomýtická dynastie, počátky zemědělství. |
| Shang (Šang) / Yin (Jin) | 18. - 11. století př. n. l. | První písemné památky, pěstování bource morušového, bronzové odlitky, opevněná města. |
| Zhou (Čou) | 11. - 3. století př. n. l. | Sjednocení severní Číny, vznik feudálního zřízení, počátky čínského filozofického a náboženského myšlení (yin-yang, pět prvků). Období Jaro a Podzim, Období válčících států. |
| Qin (Čchin) | 221 - 207 př. n. l. | První císař Qin Shi Huangdi, sjednocení Číny, reformy státní správy, budování Velké čínské zdi a Císařského kanálu. |
| Han (Chan) | 206 př. n. l. - 220 n. l. | Rozkvět vědy a umění, otevření Hedvábné cesty, příchod buddhismu, vynález papíru a inkoustu. |
| Sui (Suej) | 589 - 618 n. l. | Sjednocení Číny, rozvoj věd a umění, vybudování průplavu spojujícího Žlutou a Dlouhou řeku. |
| Tang (Tchang) | 618 - 907 n. l. | Vrchol čínské civilizace, rozkvět konfucianismu, buddhismu a taoismu, rozvoj Hedvábné cesty, poezie (Li Po, Tu Fu), kaligrafie. |
| Song (Sung) | 980 - 1279 n. l. | Rozvoj řemesel, velkých měst, knihtisku, výroby papíru, používání kompasu, rozvoj vzdělanosti a encyklopedismu, neokonfucianismus. |
tags: #izolace #starověké #čínské #kultury #informace