Stavba rodinného domu přináší mnoho rozhodnutí, která mají zásadní vliv na výslednou kvalitu a efektivitu projektu. Nejvíce se stavitelé obrací k využití ztraceného bednění, což přináší celou řadu výhod při stavbě rodinných domů. Ztracené bednění je neodmyslitelný stavební materiál při stavbě základů, zídek, plotů, patek apod. Hydroizolace spodní stavby je náročná věc, která může mít zásadní vliv na celkovou životnost stavby. Bez dostatečného promyšlení jejího provedení i provedení konstrukcí, které jsou s ní v bezprostředním styku, není zaručena vyhovující funkčnost.
Co je ztracené bednění a proč se používá?
Bednění obecně je v kontextu použití pro stavební účely označení pro formu, kterou je možné naplnit betonovou směsí a po jejím základním ztuhnutí díly formy opět demontovat. Pro účely menších nosných konstrukcí byly vyvinuty právě betonové tvárnice s dutinou. Ztracené bednění se stalo oblíbeným konceptem při stavbě základových konstrukcí a podezdívek, a to díky mnoha přednostem, jako jsou ekonomická efektivita a rychlost výstavby.
Výhoda je jasná: místo pracného stavění a rozebírání šalování jen poskládáte tvárnice na sebe, vložíte výztuž a vylijete betonem. Tvárnice ve zdivu zůstanou a tvoří pohledový nebo zakrytý sokl. Systém je rychlý, přesný a vhodný i tam, kde si nechcete draze platit kompletní zednickou firmu.
Nejčastěji se využívá ztracené bednění z betonu. Tvárnice se vyrábí jednovrstvým vibrolisovacím postupem, díky čemuž nabízejí vysokou užitnou hodnotu, neobyčejnou odolnost a kvalitu. Poskytují maximální pevnost, schopnou odolat i těm nejnáročnějším podmínkám, a minimální nasákavost. Výška ztraceného bednění je 250 mm a délka zpravidla 500 mm. Širší tvárnice, jako jsou Ztracené bednění 20, 25, 30 a 40, poskytují větší prostor pro vyztužení a betonovou výplň, což zvyšuje pevnost a stabilitu výsledné konstrukce. Ztracené bednění nachází využití v širokém spektru konstrukčních projektů. Je ideální pro tvorbu základových pasů, stavbu stěn a příček za předpokladu, že budou vyplněny betonovou nebo maltovou výplní. Tvárnice nejsou primárně určeny pro výstavbu svislých konstrukcí.
Pro přehlednost uvádíme orientační tabulku použití ztraceného bednění:
Čtěte také: Jak na hydroizolaci nad terénem?
| Šířka ztraceného bednění | Doporučené použití | Doporučená třída betonu |
|---|---|---|
| 10-15 cm | Skleník, drobné stavby | C16/20 |
| 20-25 cm | Plot, nízký sokl, menší stavby | C16/20 - C20/25 |
| 25-30 cm | Základy menší garáže nebo dílny | C20/25 - C25/30 |
| 30-40 cm a více | Masivnější opěrná zeď, více zatížené základy | C25/30 a vyšší |
Postup stavby základů ze ztraceného bednění
Základy rodinného domu tvoří většinou betonové základové pasy. Jejich vytvoření spočívá ve vylití výkopu betonem a následně zděním a betonáží ztraceného bednění. Ať už se ztracené bednění využívá pro cokoli, vždy je třeba vyhloubit rýhu do nezámrzné hloubky, do které se bude ztracené bednění ukládat.
1. Výkop a příprava podkladu
- Vytyčte si stavbu - sprejem, kolíky a provázky si označte polohu základů.
- Vykopejte rýhu do nezámrzné hloubky (obvykle 90 cm, podle lokality a projektu).
- Na dno rýhy nasypejte vrstvu štěrku (např. frakce 16/32), zpravidla 5-10 cm.
- Štěrk zhutněte vibrační deskou, aby nedocházelo k sedání základů.
- V rýze se zhotoví štěrkový podsyp tl. cca 100 mm, na kterém se vybetonuje podkladní roznášecí betonová deska tl. 50 - 100 mm.
- U menších staveb lze někdy pokládat ztracené bednění přímo na dobře zhutněný štěrkový podsyp. U větších a více zatížených konstrukcí se často zhotovuje spodní základový pas z betonu, na který se tvárnice teprve ukládají - vždy záleží na projektu. Základ doporučujeme provést z betonu třídy min. C16/20.
- Už při betonáži dbejte na to, abyste pásy srovnali do vodorovné roviny.
2. Uložení první řady tvárnic
Jakmile je hotová podkladní betonová vrstva, může se začít se skládáním ztraceného bednění. Se stavbou se začíná vždy v rozích stavby. První řada tvarovek se ukládá na cementovou maltu do vodorovné roviny. Pokud se povedlo vylít základové pásy v rovině, je možné postavit ztracené bednění na pásy na sucho. Pokud je základový pás nerovný, je třeba začít od nejvyššího naměřeného místa a bednění usadit do zavadlého betonu. To nám pomůže srovnat lépe usazené bednění do roviny. Tvárnice ztraceného bednění se podsypou suchým betonem, který v případě potřeby zaručí jednoduché vyrovnání tvárnice. Jakmile jsou betonové tvárnice ztraceného bednění osazeny, napne se mezi nimi provázek a může se začít se skládáním dalších tvárnic. První řadu si pečlivě vyrovnejte do roviny a do pravých úhlů - pomůže vám vodováha a špagát. Rohy je vhodné provázat tak, aby tvárnice do sebe „běžely na vazbu“ (podobně jako zdivo z cihel). Jen tam, kde je potřeba, tvárnice dořežte úhlovou bruskou s kotoučem na beton. První řada je klíčová - pokud bude rovná a přesná, budou dobře sedět i všechny další.
3. Vyztužení konstrukce
Konstrukční vyztužení těchto bednících tvarovek je nezbytné - jedná se v podstatě o stavebnici a jednotlivé tvarovky vytvářejí svými stěnami mezi sebou předěly při vylévání betonem a vznikají tak nespojité segmenty. Proto se provádí spojení těchto segmentů jak svislou, tak vodorovnou betonářskou výztuží. Současně se skládáním tvárnic se do konstrukce ukládá ocelová výztuž (roxory) o průměru 8 - 10 mm. Výztuž zajišťuje, že bude základ odolný vůči zatížení i praskání.
- Vodorovné roxory: Standardní průměr vodorovné žebírkové výztuže je 10 mm třídy B500B. Vodorovná výztuž se umísťuje k okrajům tvarovek, tedy k vnitřnímu a vnějšímu okraji, a prochází průběžně všemi tvarovkami. Toto vyztužení je důležité také z hlediska tlaků, kterými je ztracené bednění namáháno při zhutňování podsypů pod podkladním betonem. Vodorovná výztuž se ukládá do tzv. zámku (výkroje na bocích betonových tvárnic), a to o jednom až dvou prutech v závislosti na šířce bednění a také na projektu stavbu (statický výpočet).
- Svislé roxory: Svislé vyztužení se provádí shodnými pruty betonářské výztuže ve vzdálenosti 250 až 500 mm u vnějšího a vnitřního okraje bednících tvarovek. Tyto pruty je nutné kotvit do již vylitého základového pasu např. pomocí chemické malty, případně je zapíchnout do čerstvě zalitého pasu. Svislá ocelová výztuž je v patě ztraceného bednění již osazena v betonovém základu (výztuž by měla ze základu přečnívat alespoň o 0,8 m), nebo se do základu navrtá. Je nutné si uvědomit, že takto umístěná výztuž v ose bednění je v podstatě úplně zbytečná, jelikož se nachází v oblasti neutrální osy, tedy tam kde je nulové napětí v ohybu v ohybu od případné excentricity zatížení ze svislé nosné konstrukce, která je často vnášená do základu vlivem vyloženého soklu. Umístění výztuže je konstrukční (neplní tedy nosnou funkci) a je potřeba ji správně a efektivně rozmístit.
Konkrétní rozmístění výztuže vždy přizpůsobte statickému řešení stavby - u rodinných domů a větších objektů by měl návrh zpracovat projektant nebo statik.
4. Skládání dalších řad tvárnic a betonáž
Na první řadu pokládejte další tvárnice tak, aby spáry byly posunuté (vazba zdiva). Průběžně vkládejte vodorovnou výztuž a prostrkujte svislé roxory mezi řadami. Kontrolujte vodorovnost a svislost zdiva (vodováha, laser).
Čtěte také: Jak správně na tekutou hydroizolaci
Jakmile jsou základy ze ztraceného bednění vyskládány, může se začít s betonáží. Po umístění výztuže je nutné tvarovky důkladně navlhčit a následně vybetonovat betonem minimální třídy C16/20 - XC2. Zalévání provádějte opatrně a plynule betonovou směsí měkké konzistence S3 po vrstvách, a to maximálně do výšky 4 vrstev. Maximální výška betonáže bez boční podpěrné konstrukce je 1,0 m, tedy 4 řady tvárnic. Pokud máte konstrukci ze ztraceného bednění vyšší jak 1,0 m, budete muset betonovat vícekrát, případně bude třeba ztracené bednění stabilizovat vhodnou opěrnou konstrukcí, aby bylo zabráněno vybočení stěny/základu. Dbejte na to, aby beton řádně tvárnice vyplnil a nevznikala prázdná místa, která by mohla negativně stavbu ovlivnit. Směs je potřeba lehce zhutnit (tyčí, roxorem, případně ponorným vibrátorem). Dávejte pozor, aby se tvárnice pod tlakem nepraskly - pomůže správná konzistence betonu a postupné zalévání. Horní hranu betonu srovnejte do roviny - na ni se bude napojovat další konstrukce (hydroizolace, zdivo, deska).
Při betonáži je doporučeno vylévat poslední řadu bednění pouze do poloviny jeho výšky. Při betonáži podkladní betonové desky tak dojde k lepšímu spojení a vytvoří se zámek mezi bedněním a podkladní deskou. Typ a třída použitého betonu do ztraceného bednění musí být zvolena s ohledem na projekt. Pro betonování základů se standardně využívá beton třídy C16/20. Pro konstrukce, které jsou vystaveny povětrnostním podmínkám, dešti a mrazu, je vhodné použít kvalitnější beton, a to třídy C20/25, nebo C25/30. Nedoporučuje se betonovat příliš horké a vyhřáté betonové tvárnice. To způsobí nežádoucí jev, kdy se urychlí zrání betonu a neproběhnou zde důležité chemické procesy tak, jak mají. Také je třeba beton v tvárnicích řádně upěchovat a dostat z něj vzduch.
Výzvy a rizika ztraceného bednění z hlediska hydroizolace
Většina tvárnic používaných jako ztracené bednění neodolává v mase prvku dostatečně průniku vody. Také spáry mezi tvárnicemi jsou potencionálními transportními cestami pro vodu. Tyto konstrukce nejsou rovněž realizovány v dostatečné kvalitě. Aby se konstrukce vyrovnala železobetonu, je nutné zajistit správné vyplnění dutin betonem a zejména jeho dostatečné zhutnění. Bohužel, právě výše zmíněná doporučená vazba tvárnic neumožňuje dostatečné hutnění betonu a velmi zřídka je pro prolití tvárnic použit samozhutňující beton. Důvodem je hlavně vyšší cena, která je současně ve valné většině případů i důvodem pro použití ztraceného bednění. Kombinací těchto nepříznivých skutečností dochází k poruchám, které jsou velmi těžko opravitelné bez větších zásahů do konstrukcí i provozu již hotového objektu.
Stěnové konstrukce z prolitých betonových tvárnic, přestože jsou vyztuženy, opravdu nejsou bez pohybu, a pokud je na jejich povrchu pevně uchycena hydroizolace (např. natavením), dojde k jejímu porušení a následně při zatížení vodou i k průsakům. V případě že nedojde k správnému provedení nosné konstrukce, zvyšuje se i riziko porušení kontaktně natavené izolační vrstvy.
Význam a principy hydroizolace základů
Hydroizolace spodní stavby je náročná věc, která může mít zásadní vliv na celkovou životnost stavby. Bez dostatečného promyšlení jejího provedení i provedení konstrukcí, které jsou s ní v bezprostředním styku, není zaručena vyhovující funkčnost. Vzhledem k tomu, že je obvykle velmi těžké provedenou hydroizolaci opravit, je nutná pečlivost při provádění. Pro správný návrh hydroizolačních vrstev je nutné zamyslet se nad celou konstrukcí spodní stavby. Jistě je rozdíl mezi nepodsklepeným rodinným domem na železobetonové základové desce a odkalovací nádrží čističky odpadních vod v exteriéru a pod úrovní terénu. Návrh by měl spočívat i v promyšlení samotné nosné konstrukce, která by měla s hydroizolací spolupůsobit.
Čtěte také: Hydroizolace šikmé střechy - montáž
Lámete si hlavu, jak omítnout ztracené bednění, a potom na něm neustále nacházíte výkvěty a mapy? Příčinou nebude chybný postup omítání, ale spíše zanedbaná nebo zcela opomenutá vodorovná hydroizolace. Myslet na ni je tedy nutné i u stěn ze ztraceného bednění.
Typy a řešení hydroizolace základů
K hydroizolaci spodní stavby lze přistoupit několika způsoby a jistě mohou být všechny více či méně funkční. Který vybrat a který je ten nejlepší, je složitá otázka a její zodpovězení závisí na celé řadě kritérií.
1. Membránové izolace
Konstrukce byla z vnější strany ve většině případů izolována membránovou izolací, která byla cca z 80 % z natavených bitumenových pásů. Ta byla standardně chráněna např. geotextilií a obsypána. V aplikacích, které to vyžadují, je možné konstrukci kombinovat s membránovou izolací. Toto řešení však již není tak elegantní jako „bílá vana“.
Hydroizolace na bázi MS polymerů
Hydroizolace na bázi MS polymerů mají vlastnosti, kterými se vyznačují všechny materiály z této skupiny. Těmi nejdůležitějšími jsou ovšem snadná aplikace a vysoká pružnost, která umožňuje hydroizolacím překlenovat trhliny. Izolaci lze použít jak pro utěsnění lokálních poruch nebo nově prováděných prostupů, tak i jako celoplošně prováděné membrány fungující jako hydroizolace spodní stavby. V mnoha aplikacích se tento materiál osvědčil v kombinaci s běžnými polymercementovými stěrkami, které nahradil v místech, kde je vyžadována větší pružnost (styk materiálů, „přetření“ trhlin, styk konstrukcí stěna - podlaha atd.). V těchto případech může účinně nahradit běžně používané pružné pásky, které jsou do konstrukcí vkládány.
Funkční vlastnosti, které jsou zejména oceňovány, jsou vysoká přídržnost k podkladům bez potřeby penetrace, aplikace bez nebezpečí vzniku bublin, možnost aplikace při nízkých teplotách a vlhkém podkladu, dobrá zpracovatelnost a vysoká pružnost. Právě poslední tři z vlastností jsou hlavní devizou MS polymerů při „soutěžení“ s materiály na bázi polyuretanů, silikonů a akrylátů, které jsou používány v podobných aplikacích.
- Oproti MS polymerům mají polyuretany dvě zásadní výhody: po vytvrdnutí nemají polyuretany lepivý povrch, který by bylo možné povrchově znečistit, a druhou výhodou je pouze nízká cena. Oproti tomu problémy polyuretanů MS polymery nevykazují. Jde především o lepší odolnost proti UV záření, menší smrštění, absenci rozpouštědel a izokyanátů.
- Hlavní výhodou MS polymerů proti silikonům je odolnost vůči UV záření. Tato slabina silikonů se u MS polymerů nevyskytuje.
- Oproti akrylům MS polymery zrají i při zvýšené vlhkosti. Současně je možné je zatížit vodou trvale.
Membrána Proofex Engage
Proofex Engage je speciální vodotěsný systém membrány tvořený článkovitým pletivem spojeným s membránou ze směsného polyetylenu a polypropylenu, který umožňuje čerstvému ukládanému betonu se s membránou vzájemně propojit, čímž se vytváří tuhý mechanický spoj. Poskytuje betonu, resp. betonovým konstrukcím, odolnost proti vodě, vodním párám i plynům. Jedná se o membránu, která se stane integrální součástí betonu a díky její tuhosti je možné ji využít jako ztracené bednění. Typicky je možné ji použít jako vrstvu zhutněného štěrku bez podkladního betonu. Spoje jsou řešeny samolepicími páskami a případně svařováním. V případě potřeby je možné membránu aplikovat na povrch betonu i dodatečně, čehož je využíváno u konstrukcí, které jsou povrchově degradovány okolním prostředím a je nutné je zachovat z technických či jiných důvodů.
2. Bílé vany a sekundární krystalizace
Zcela nejjednodušším řešením, které je ve vyspělých evropských státech hojně používáno, je provedení konstrukce spodní stavby z monolitického železobetonu, a to technologií tzv. bílých van. Jedná se o konstrukce ze železobetonu, které vedle funkce nosné plní ještě funkci vodotěsnou. To vyžaduje dodržení celé řady zásad navrhování a provádění konstrukcí.
Pozornost je tedy potřeba věnovat, vedle míry zatížení vodou, rovněž volbě betonu s omezenou tvorbou trhlin (omezeným smršťováním), kaveren a pórového systému (ztekucení řešené plastifikátory), jeho ošetřování a současně omezení vzniku trhlin v povrchových vrstvách konstrukcí vyztužením na mezní šířku trhlin (0,1-0,2 mm - v závislosti na typu konstrukce). Je také vhodné předem promyslet způsob, technologii a materiály pro sanace případných imperfekcí. Např. je jistě možné prosakující železobetonovou konstrukci injektovat tlakovou injektáží pomocí polyuretanů nebo epoxidů. Ovšem pokud je taková injektáž provedena v prvním kroku a nezafunguje, je těžké přistoupit k jiným řešením, jako je třeba použití sekundární krystalizace. Pórový systém je v tomto případě naplněn materiálem, a není tedy umožněn styk aktivní látky sekundární krystalizace s betonem, resp. cementem. V tomto případě je možné samozřejmě postupovat obráceně.
„Zdokonaleným“ systémem spodní stavby je použití betonu, který obsahuje přísadu sekundární krystalizace. Informace, které jsou zde uváděny, byly ověřeny zkouškami materiálu Xypex. Tím je zajištěna zvýšená odolnost betonu proti průniku kapalin do jádra betonu i skrz celou konstrukci. Současně je tím zajištěna zvýšená schopnost betonu samozhojení (kolmatace) v místě menších kaveren, trhlin (do šířky 0,4 mm) a dalších imperfekcí. S výše popsanou schopností kolmatace trhlin do šířky 0,4 mm lze dosáhnout ekonomičtějšího návrhu konstrukce technologií bílé vany. Kritéria šířky trhlin 0,1-0,2 mm souvisí právě se schopností betonu samoutěsnit trhliny této šířky (i bez použití přísad). Pokud je tedy použita přísada sekundární krystalizace (např. Xypex), lze dosáhnout ještě lepších výsledků.
Ochrana proti radonu
Posledním přínosem, který je potřeba zmínit, je omezení průniku plynů skrz konstrukce. Aktuálním je zejména prostup radonu, kterému je třeba dle ČSN 73 0601 bránit v průniku konstrukcemi. Tato norma současně nepřipouští betonovou konstrukci jako jedinou možnou izolaci proti průniku radonu v 1. třídě těsnosti. Zkoušky prováděné na materiálu Xypex ovšem ukazují, že je to trochu krátkozraké rozhodnutí, a to zejména v místech, kde plní deska i hydroizolační funkci. V těchto místech je zřejmá jakákoli porucha, a to tak, že dojde k jasným projevům netěsnosti na povrchu železobetonové konstrukce.
Vzorky, které byly testovány, mají změřený difuzní koeficient vůči průniku radonu, který dosahuje u konstrukcí od tl. 50 mm minimálně úrovně ostatních, běžně používaných izolací. Železobetonové konstrukce spodní stavby mají obvykle tloušťku minimálně 250 mm. Z toho vyplývá, že jako protiradonová izolace je v konstrukci použita 5krát větší tloušťka, než by teoreticky byla za potřebí. Případné poruchy nebo imperfekce v konstrukci by tedy musely procházet celou tloušťkou konstrukce. V aplikacích, které to vyžadují, je možné konstrukci kombinovat s membránovou izolací.
Hydroizolace opěrných zdí ze ztraceného bednění
Opěrná zeď je spolehlivým podpůrcem, který každý den udržuje stabilitu svahu a brání jeho posunu. Před stavbou opěrné zdi je třeba provést hydrogeologický průzkum (HGP), abychom zjistili typ podloží, zatřídění zeminy a hladinu podzemní vody. Pro jednoduché stavby poslouží HGP formou kopaných sond. Pro složitější stavby je třeba sondáž pomocí kopaných či vrtaných sond a dále laboratorní rozbor zemin - zejména rozbor zrnitostního složení, stanovení úhlu vnitřního tření zeminy, koheze, objemové hmotnosti atd. Rozbor by měl být proveden pro základovou půdu (zemina, na které stěna bude stát) a zeminu, která bude působit na rub zdi tlakem. Součástí HGP by v každém případě mělo být ověření hladiny podzemní vody. Zvýšená hladina podzemní vody může vyvolat zvýšené nároky na konstrukci drenáže zdi, kterou lze pro specifické podmínky provádět pod stěnou (pokrývková drenáž) nebo za stěnou (komínová drenáž).
Pro zajištění správného odtoku vody je nutné, aby terén za opěrnou zdí byl mírně vyspádovaný směrem od konstrukce. Dno výkopu pro štěrkový základ (300 mm) by mělo být vyspádováno v minimálním sklonu 1:12 (cca 5° nebo 8 %) směrem k zadnímu líci stěny. Tloušťka štěrkového polštáře se mění v závislosti na sklonu drenážní trubky, aby byl zajištěn její plynulý spád. Drenážní trubka - Na úrovni základové spáry se pokládá perforovaná drenážní trubka (ø100-150 mm se žlábkovaného nebo profilovaného HDPE nebo PVC), která je obsypána štěrkem a obalena geotextilií, aby se zabránilo jejímu zanášení jemnými částicemi. Trubka se uloží do nejnižšího místa štěrkového polštáře a zajišťuje odvod vody z celého drenážního systému stěny. Spád trubky je obvykle ke koncům stěny. Drenážní rigol se provádí těsně za korunou zdi a má za účel zamezit přetékání povrchové vody přes korunu zdi a prosakování povrchové vody do zdi. Přetékající voda způsobuje zašpinění zdi. Rigol se buduje v rámci pokládání poslední vrstvy zeminy. Odvádí vodu ke koncům stěny nebo do vpusti. Nejčastěji je proveden z asfaltu nebo nepropustného betonu. Může to být ale také vrstva málo propustné zeminy.
Praktická aplikace tekuté hydroizolace (příklad z realizace)
Následující popis detailně rozebírá kroky při aplikaci tekuté hydroizolace na stěny sklepa ze ztraceného bednění. Zvolený postup minimalizuje práci s otevřeným plamenem.
1. Příprava podkladu
- Prvně je nutné zamést stávající asfaltovou hydroizolaci.
- Pak se musí vytvořit v rohu mezi asfaltovým pásem a stěnou ze ztraceného bednění tzv. fabion, abychom měli pro nanášení hydroizolační vrstvy pozvolný náběh (nikoliv pravý úhel). Pro vytvoření fabionu se používá rychle tvrdnoucí materiál s označením PLANITOP.
- Malta by po namíchání měla mít takovou konzistenci, aby ze lžíce nestékala, ale také, aby na ní nezůstala stát jako sádra. Před aplikací se navlhčí vodou spodní část stěny ze ZB. Poté se malou lžící nanese tenká vrstva na hydroizolaci a na ZB.
- Do koutů se přidá větší množství malty a na šířku lžíce se uhladí pod úhlem 45°.
- Ze zatvrdlé malty je před další aplikací nutné odškrábat drobné nerovnosti a případné přebytky malty uvízlé na hydroizolaci.
- Poté se drátěným kartáčem přejede hydroizolační pás přibližně v šířce 10 cm, aby se z vrstvy asfaltu odstranil písek a jiné nečistoty. To proto, aby se následná hydroizolace dobře propojila s asfaltovým pásem na desce.
2. Penetrování podkladu
- Před nanášením hydroizolace je nutné podklad napenetrovat. K tomu se použila penetrace Plastimul C, která se ředí s vodou v poměru 1:10.
- Penetrace se namíchá v nádobě a nanáší malířským válečkem. Ve spodní části a u fabionu se použije štětec.
- Během schnutí penetrace se připraví pruhy výztužné tkaniny. Ty jsou potřebné ve spodní části sklepa pro ochranu přechodu mezi vodorovnou a svislou plochou.
3. Nanášení hydroizolace
- Následně se aplikuje hydroizolace Plastimul 1K Super Plus. Hmotu není třeba nijak promíchávat, je připravena.
- Prvně se nanese tenká vrstva na stěnu, fabion i 10cm kus hydroizolace na podlaze. Vrstva se zmenší hladítkem opravdu jen na velikost kuliček, které hydroizolace obsahuje.
- Zubatým hladítkem s výškou zubu 6 mm se nanese další vrstva, do které se vkládá výztužná tkanina a postupně se hladítkem do vrstvy zapraví. Pruhy tkaniny se překládají přes sebe o 10 cm.
Nejčastější chyby při stavbě ze ztraceného bednění
Při práci se ztraceným bedněním je třeba dávat pozor na následující chyby, které mohou vést k problémům, včetně těch souvisejících s hydroizolací:
- Nesprávný výběr velikosti ztraceného bednění: Pro dosažení odpovídající pevnosti je nutné provést správný výběr konkrétního rozměru tvárnic. Návrh konstrukce je práce pro kvalifikovaného projektanta, případně statika.
- Špatné vyrovnání řad tvárnic: Každopádně je ale důležité nezanedbat už samotné založení první řady. Každá nepřesnost se dalšími vrstvami jen sčítá a vodováha nebo stavební laser je nutným příslušenstvím. Špatně vyrovnaná první řada znamená, že se vše „se veze“. Věnujte první řadě maximum času.
- Nedostatečně zhutněný podsyp: Dochází k sedání a vzniku trhlin v základu.
- Špatná volba armatury a její použití: Návrh řešení by měla opět zpracovat odpovědná osoba dle odpovídajících výpočtů. Pozor je také třeba dát na správné kladení jednotlivých prutů. Ty svislé mají procházet celou výškou konstrukce a měly by být kotveny i do podkladu. Horizontální výztuž má za účel provázání jednotlivých tvárnic ve vodorovném směru. Jako taková tedy musí vést i přes rohy a v místech napojení.
- Nedostatečné upěchování betonu: Ať zvolíte kteroukoli možnost, vždy důsledně dbejte na dokonalé zatečení betonové směsi do všech vrstev ve svislém i vodorovném směru. Dutina bez vyplnění představuje významné oslabení konstrukce a zhoršení její pevnosti.
- Příliš tekutý beton při lití vysokých zdí: Tvárnice se mohou prasknout.
- Neřešená hydroizolace: Vlhkost postupně znehodnotí zdivo nad soklem.
tags: #hydroizolace #zakladu #ze #ztraceneho #bedneni