Cihla je lidmi vymyšlený a vyráběný stavební prvek, vlastně lze hovořit o umělém kameni. Je to víceúčelový stavební materiál, který se při výstavbě tradičně spojoval maltou, ovšem současné přesně broušené tvarovky se spojují stavebním lepidlem či pěnou. Historie cihel je stará nejméně 10 tisíc let a cihla je symbolem lidské tvořivosti, adaptace a technologického pokroku. Od prosté vepřovice sušené na slunci po sofistikované pálené cihly a plynosilikátové tvárnice urazila dlouhou cestu. Její historie je zároveň historií našich domovů, měst a celé civilizace. Řemeslo zabývající se výrobou cihel se nazývá cihlářství.
První cihly: vepřovice a sluncem sušené bloky
První historické cihly, zvané vepřovice, vznikaly z obyčejné hlíny smíchané s vodou, často doplněné o slámu nebo plevy, které směs zpevňovaly a zlepšovaly izolační vlastnosti cihel. Formovaly se ručně do jednoduchých dřevěných forem a poté se nechávaly volně vyschnout na slunci, často až 2 roky. Tyto nepálené cihly byly levné, materiál byl dostupný téměř všude a jejich výrobu zvládli i lidé bez složitých nástrojů.
Díky dobrým izolačním vlastnostem chránily obyvatele před horkem i chladem, což z nich činilo oblíbený stavební materiál ve starověku. Jejich slabou stránkou však byla nízká odolnost vůči vodě a mrazu - silný déšť či chladné zimy je rychle narušily, takže vyžadovaly časté opravy nebo výměnu. Nejstarší použití těchto cihel nacházíme v Mezopotámii, Egyptě a v údolí Indu, kde suché a teplé klima jejich trvanlivosti přálo. Přestože dnes působí primitivně, právě tyto jednoduché bloky z hlíny stály u zrodu mnoha prvních měst a civilizací. Ve starověkých městech se často kombinovaly vepřovice s kamennými základy, aby se prodloužila životnost stavby.
Starověká naleziště a metody výroby
- Nejstarší nálezy nepálených tvarovaných cihel se datují do 7500 př. n. l. a pocházejí z Çayönü v oblasti horního Tygrisu v jižní a východní Anatolii poblíž Diyarbakiru.
- První sumerské cihly měly tvar kulatých bochníků uhnětených z hlíny, na protilehlých stranách seříznutých, byly tedy dole ploché a nahoře zaoblené (tzv. plochovypuklé). Teprve v další fázi se objevují cihly s hranami, podobně jako dnes.
- Egypťané vyráběli cihly z bahna a slámy.
- Asi od 4. tisíciletí př. n. l. se objevují cihly na řeckém území. Jsou ve tvaru čtverce (o straně 37 nebo 22 cm.).
- I v Římě se zpočátku používaly cihly nepálené.
Přechod k pálené cihle - revoluce ve stavebnictví
Objev pálené cihly znamenal pro stavebnictví skutečnou revoluci. Lidé si uvědomili, že hlínu lze působením vysokých teplot proměnit v mimořádně odolný materiál, který snese vodu, mráz i mechanické zatížení. Tato technologie se objevila už ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii a rychle našla cestu do dalších civilizací.
Výroba pálené cihly byla složitější než u sušených vepřovic - hlína se musela nejprve vytvarovat, poté pomalu usušit a nakonec vypálit v peci při teplotách kolem 900 až 1 100 °C. Odměnou však byla vysoká pevnost a dlouhá životnost, díky nimž stavby odolávaly staletím. Nevýhodou zůstávala náročnější výroba a vyšší spotřeba energie, přesto se pálená cihla stala symbolem trvanlivosti a kvality, který přetrvává dodnes.
Čtěte také: Jak na dokonalý povrch hliněné omítky
Výroba cihel ve středověku a novověku
Ve středověké Evropě zažívala výroba cihel rozmach zejména v regionech, kde chyběl kvalitní stavební kámen. Cihlářské dílny se zakládaly poblíž ložisek vhodné hlíny a v blízkosti rostoucích měst, kde byla poptávka po stavebním materiálu největší. Výroba byla převážně ruční - hlína se lisovala do jednoduchých dřevěných forem, sušila na vzduchu a poté se pálením v polních pecích měnila na trvanlivý materiál. Středověké cihly často nesly otisky prstů, značky řemeslníků nebo stopy zvířat, které po čerstvých kusech přeběhly. Tyto unikátní detaily dnes pomáhají archeologům určit původ a stáří nálezů.
V novověku nastal posun k trvalým cihelnám vybaveným velkými pecemi, které umožnily vyrábět cihly ve velkém množství a s jednotnější kvalitou. S rozvojem architektury se objevily i první specializované tvary. Zakřivené cihly pro klenby, úzké a dlouhé pro komíny či ozdobně tvarované kusy pro fasády, jež dodávaly stavbám eleganci a osobitý styl.
Od 13. století začaly cihelny vznikat i u nás, doslova jako houby po dešti. Cihelny samozřejmě vznikaly na místech, kde byl dobrý zdroj cihlářské hlíny. A někde dokonce později stála jedna cihelna vedle druhé, stačilo si vybrat. V době římské byla pálená cihla natolik ceněná, že nesla značky svých výrobců a stala se běžnou součástí významných státních staveb. Římské legie, které používaly mobilní pece, uvedly cihly do mnoha částí Římské říše. Tyto cihly jsou často označovány značkou té legie, pod jejíž správou se vyráběly.
Historické cihly a jejich využití v architektuře
Historické cihly jsou malými nositeli příběhů - každá z nich odráží dobu, místo a řemeslný um, ve kterém vznikla. Mají často odlišné rozměry, odstíny i textury, které se formovaly podle typu použité hlíny, způsobu pálení a místních stavebních tradic. Najdete je na hradech, klášterech, kostelech, historických domech i starých průmyslových objektech, kde tvoří nezaměnitelný prvek architektonického dědictví. Dnes jsou vysoce ceněné zejména při rekonstrukcích a památkové obnově, protože pomáhají zachovat autentický vzhled stavby.
Typické znaky historických cihel:
- Jemně nepravidelný tvar a ručně tvořený povrch, který jim dodává osobitý charakter.
- Odstíny od jemně krémové po sytě tmavě červenou, dané složením hlíny a procesem pálení.
- Viditelné otisky dřeva z forem nebo stopy po ručním tvarování, které působí jako podpis dávných mistrů cihlářů.
Žalovská cihelna: Případová studie
Žalovská cihelna je pro starousedlíky pořád pojmem, i když od jejího zániku uplynulo už více než 60 let. Z dálky viditelný komín byl odstřelen a okolní stavby určené pro výrobu cihel byly strženy na počátku 60. let minulého století. V současné době, v návaznosti na stavbu nové školy, dochází z iniciativy města k odstraňování starých ekologických zátěží a navážek, aby se pozemek uvolnil a připravil pro další veřejně prospěšnou výstavbu.
Čtěte také: jak aplikovat hliněné omítky
Po bagrech, které odstranily vrchní vrstvy, nastoupili archeologové, protože z historických pramenů bylo možné očekávat zajímavé nálezy. Ukázalo se, že pod novodobou navážkou se zachovalo prakticky celé srdce žalovské cihelny, tzv. kruhová 24komorová pec typu Hoffmann z poč. 20. století (samozřejmě bez stropních kleneb). Kromě jednoho kompletního vozíku pro převoz hlíny, nalezeného již před třemi lety a dnes již restaurovaného a vystaveného před školou, byly objeveny i koleje pro jejich transport a další pozůstatky vybavení cihelny.
Výroba cihel zde probíhala zřejmě již v první polovině 19. století, neboť o těžbě cihlářské hlíny v Žalově nám zanechal zprávu už amatérský archeolog Páter Krolmus (1790-1861). Zásadním ekonomickým impulzem pro velkovýrobu cihel, a to nejen v Žalově, ale i v Roztokách, v Sedlci nebo v Libčicích nad Vltavou, byla výstavba železnice. Ta zcela zásadním způsobem zefektivnila distribuci hotových výrobků, ale také přísun uhlí, coby topného média. Kvalitní cihlářská spraš se těžila v nedalekém zemníku, správně hliníku, dnes již zavezeného skládkou odpadu. Odtud se v těžkých důlních vozících převážela po kolejích do vlastní cihelny.
Výroba cihel byla zprvu ruční, když hlavní pracovní silou byly místní ženy a děti. Až počátkem 20. století byla zavedena moderní strojová výroba s nepřetržitým provozem, která byla pochopitelně mnohem produktivnější. Prakticky všechno zdejší cihelné zdivo postrádá výrobní znaky žalovské cihelny, výrazné Ž na ploché straně cihly. Většina použitých cihel je bez označení nebo mají označení číselné, a to z boku. Zdá se, že cihly s reliéfem Ž mohou pocházet ještě ze staré ruční výroby, zatímco číselně označené jsou již produktem pozdější strojové výroby.
Moderní cihlářství a jeho rozvoj
20. století přineslo další vývoj - vznikly plynosilikátové tvárnice a duté cihly, které zlepšily tepelněizolační vlastnosti a snížily hmotnost zdiva. Tyto materiály doplnily a částečně nahradily tradiční plné cihly, zejména v bytové a průmyslové výstavbě. V roce 1813 byla objevena lehčená dutinová cihla, která byla předzvěstí dalšího bouřlivého vývoje cihlářského průmyslu, samozřejmě i v důsledku stále se zvětšujícího podílu strojní práce.
Bylo totiž nutno stavět ve velmi krátké době stále více budov, jak obytných tak průmyslových, pro množství lidí proudící do měst. Od poloviny 19. století se postupně rozvíjí výroba pálených cihel, především pak díky patentu F. E. Hoffmanna na kruhovou pec z roku 1858.
Čtěte také: Estetika a zdraví s hliněnými omítkami Picass
Současné trendy zahrnují energeticky úsporné pece, které snižují spotřebu paliva a zároveň zlepšují kvalitu výpalu, recyklaci materiálů, například přidávání drcených starých cihel do nových směsí, čímž se snižuje odpad, a výrobu cihel s vylepšenými izolačními vlastnostmi, které přispívají k nižší energetické náročnosti moderních staveb. Cihly se dnes vyrábí formováním hlíny do pravidelných útvarů (nejčastěji kvádrů s poměrem stran 4:2:1, existují však i složitější moderní tvary).
Typy moderních cihel
Z cihelných materiálů známe tradiční plné pálené cihly, lícovky pro estetické využití, lícové cihly ražené (výroba ražením hlíny do speciálních forem), cihly klinker (též se jim říká zvonivky pro zvuk, který vydávají při poklepu, vlastně jde o lícové cihly vysoké kvality a s nasákavostí do 6 %), věncovky (využití pro zakončení zdi tzv. věncem), duté cihly (příčkovky, ve směru nejdelšího rozměru jsou v cihlách vytvořeny typicky dvě dutiny čtvercového průřezu) a cihelné tvárnice, které jsou nejčastěji dutinkové. Dále jsou známé a okrajově využívané cihly vínovky (slouží k uložení lahví), trativodky (odvodňují zeminu) a cihelné pásky (slouží k obkládání stěn a různých povrchů).
| Typ materiálu | Hlavní výhody | Období rozšíření |
|---|---|---|
| Pálená plná cihla | Pevnost, odolnost, dlouhá životnost | Od starověku dodnes |
| Dutá cihla | Lepší izolace, nižší hmotnost | 20. století |
| Plynosilikátová tvárnice | Výborná izolace, snadné opracování | Od 20. století |
Výroba cihel v ČR - tradice a současnost
Výroba cihel v České republice má kořeny hluboko v minulosti a její rozvoj úzce souvisel s urbanizací a stavebním boomem. Už v 19. století fungovaly po celé zemi stovky menších i větších cihelen, které zásobovaly rychle rostoucí města. Po roce 1945 přišla éra industrializace, kdy vznikaly velké státní podniky schopné produkovat miliony kusů ročně.
Dnešní české cihelny patří k moderním provozům, kde se tradiční řemeslné principy snoubí s plně automatizovanými linkami a přísnou kontrolou kvality. Ještě do poloviny 20. století byly na našem území stovky cihelen. Množství cihelen bylo tenkrát logické, jelikož potřeba cihel při rozrůstání se především městských aglomerací od druhé poloviny 19. století byla enormní. K uzavření mnoha menších cihelen došlo za druhé světové války a jejich provoz nebyl po válce často obnoven. A ve druhé polovině 20. století zanikla většina ostatních cihelen. Nejen pětileté plány, zestátnění a centralizace výroby, ale i nástup jiných stavebních materiálů daly cihlám a tedy cihelnám pořádnou herdu do zad. Hlavním konstrukčním materiálem se v tu dobu stal železobeton. A do dnešních dnů se udržela tradiční historická výroba cihel jen ve zlomku původních cihelen.
Heluz: Moderní lídr v českém cihlářství
Na začátku byla ručně vyráběná pálená cihla, dnes na ni navázala již šestá generace potomků zakladatele tradiční rodinné cihelny v Dolním Bukovsku. Ta byla založena před 147 lety (v roce 1876), kdy pan Jan Řehoř postavil první žárovou pec a z vytěžené hlíny vypálil první cihly. Na konci 19. století se řízení podniku ujal syn zakladatele František Řehoř a hned se pustil do modernizace. Na místě staré cihelny postavil čtrnácti komorovou kruhovou pec s 36 metrů vysokým komínem, který výrazně zasáhl do vzhledu krajiny. Brzy navíc přibyla další dominanta, totiž 33 metrů vysoký komín parního stroje. V období první republiky pak byla modernizována těžba cihlářské hlíny, kdy krumpáče nahradil korečkový bagr na elektrický pohon a k lisu se hlína dopravovala na kolejových vozících.
Společnost HELUZ (skupina HELUZ Group) dnes provozuje 4 závody ve 3 lokalitách. K původnímu závodu v Dolním Bukovsku byly postupně zakoupeny závody v Libochovicích a v Hevlíně. V roce 2009 byl uveden do provozu plně automatizovaný závod na výrobu cihel, největší a nejmodernější ve střední Evropě, kde se mimo jiné vyrábí i takzvané „nejteplejší“ evropské cihly HELUZ FAMILY 50 2in1 broušená s integrovanou tepelnou izolací. Z pohledu tepelné techniky tyto cihly splnily dnešní požadavky o více jak deset let dříve. Navíc nebyly technické parametry zateplené cihly HELUZ dodnes překonány. Cihly HELUZ FAMILY 2in1 broušená jsou skutečně tím nejlepším materiálem pro stavby moderních pasivních a nízkoenergetických domů, respektive domů s takzvaně téměř nulovou spotřebou energie (NZEB). Zdivo HELUZ FAMILY 2in1 broušená splňuje již od šířky 440 mm bez potřeby dodatečného zateplení doporučené hodnoty pro pasivní domy. V šířce 500 mm pak tyto cihly plněné patentovaným způsobem polystyrénovými kuličkami dosahují hodnoty součinitele prostupu tepla U = 0,11 W/m2K, což jsou nejlepší tepelně-izolační parametry na trhu. Navíc požadavky na budovy s téměř nulovou spotřebou energie splňují všechny cihly HELUZ FAMILY od šířek 38 cm již od roku 2010.
Rozměry klasické cihly a normy
Rozměry cihel se v průběhu staletí neustále vyvíjely a přizpůsobovaly potřebám stavitelů, dostupným formám i místním tradicím. Zatímco dnes je v České republice podle platných norem standardem rozměr 290 × 140 × 65 mm, u starších historických cihel lze narazit na výrazně odlišné velikosti - často bývaly delší, užší nebo naopak mohutnější, což souviselo nejen s regionálními zvyklostmi, ale i s typem staveb, pro které byly určeny. Dnešní norma zajišťuje snadnou kombinovatelnost a kompatibilitu cihel, což usnadňuje moderní výstavbu, zatímco u historických staveb je potřeba při opravách či rekonstrukcích hledat nebo vyrábět cihly na míru, aby přesně odpovídaly původním rozměrům.
tags: #hlinene #cihly #susene #na #slunci #dejepis