Hliněné omítky si postupně hledají cestu do moderních interiérů a stávají se oblíbenou volbou pro ty, kteří hledají ekologické a esteticky příjemné řešení. I když je většina lidí má zaškatulkované jako součást pouze přírodních domů, chalup, rustikálních či organických interiérů v odstínu hnědé s představou zaoblených rohů a nerovných zdí, není tomu tak. Ve skutečnosti mohou být dokonale rovné, hlazené i leštěné a decentní. Dají se použít v jakékoliv moderní stavbě.
Vlastnosti a estetika hliněných omítek
Hliněná omítka umí zútulnit, uklidnit a ohřát prostor. Její odstíny dokáží vyvolat příjemné emoce v minimalistickém, skandinávském i industriálním interiéru. Hliněná omítka může hrát různými barvami, od modré, přes hnědou, červenou a růžovou, po žlutou. Pohybujeme se ale v zemitých tónech. Základ tvoří asi 15 odstínů, do kterých lze přidat pigment a barevnou paletu rozšířit. Hledáme-li oblíbenou bílou možnost, nemusíme se vzdávat hliněné omítky. Bílé dosáhneme přidáním kaolinových jílů a bílých písků nebo speciálním nátěrem.
Kromě odstínu si může klient zvolit hrubost finálního povrchu, množství slámy, plev či konopného pazdeří. Záleží, zda chceme dokonale rovný povrch nebo ne, jak moc chceme zaoblené rohy a dokonce zda chceme přidat i trochu lesku.
Omítky se výborně hodí např. do ložnic, dětských pokojů, hotelových pokojů a všude, kde se spí. Krásně se s nimi žije i v obývacích pokojích či domácích kancelářích, kde trávíme mnoho času. Vypadají krásně v koupelnách - zde ale pozor, nejsou vhodné pro přímý styk s vodou - za umyvadla, vany, do sprchových koutů je vhodná stěrka.
Omítky z hlíny jsou ekologické, difuzně otevřené, do jisté míry umí pracovat s vlhkostí a ozonem v interiéru. Hlína dokáže v krátkém čase absorbovat relativně velké množství vlhkosti, uložit ji a později znovu uvolnit. V praxi to znamená, že hliněná omítka ukládá vlhkost, když je jí v místnosti příliš, a opět ji uvolňuje, když se vzduch stane příliš suchým. Kromě toho hlína umí ukládat teplo a má schopnost tlumit zvuk. Navíc je hlína vhodná pro alergiky, jelikož dovede pohlcovat škodlivé látky ze vzduchu včetně cigaretového kouře.
Čtěte také: Jak na dokonalý povrch hliněné omítky
Aplikace hliněných omítek
Příprava podkladu
Základem pro hliněné omítky mohou být standardní povrchy jako například sádrokarton, pórobetonové tvárnice, vápenopískové, keramické, pálené i nepálené cihly, OSB desky, kámen, dřevo a dokonce i stávající konvenční omítky nebo konvenční hrubé omítky. Je tedy možné aplikovat hlínu do interiéru dřevostaveb, paneláků, bytových domů i komerčních prostor. Při výběru omítky do modernějšího interiéru jsou rohy a ostění oken podstatným tématem. S hliněnou omítkou totiž nelze docílit ostrých rohů vzhledem, má totiž menší hranovou pevnost oproti konvenčním omítkám.
Pokud si k omítání zvolíte hliněné omítky, je třeba dobře připravit podklad. Musí být suchý, pevný, savý, zbavený prachu, mastnot a ostatních nečistot. Musí být rovněž dostatečně vyzrálý, aby dále nepracoval a neměnil tvar.
Jakékoli savé podklady kromě hliněných stěn je nutné natřít přilnavostním nátěrem, případně hliněným špricem. Jílový přilnavostní nátěr zředíme tak, aby hmota ulpívala na čisté rukojeti zednické lžíce. Hmota ale nesmí být zase moc hustá. Nátěr nanášíme štětkou nebo válečkem.
Místo přilnavostního nátěru lze použít hliněný špric. Vytvoříme ho tak, že smícháme jíl s pískem v poměru 1:2 nebo 1:3 a naředíme vodou do konzistence, kterou je možné špricovat zeď zednickou lžící, případně ruční omítačkou (čertem). Špric se před dalším omítáním nechává na rozdíl od jílového přilnavostního nátěru zcela zaschnout.
Nanášíme - li hliněnou omítku na tvárnice z betonu (ztracené bednění), použijeme raději klasický cementový špric. Na pórobetony se doporučuje natáhnout před nahozením hliněné omítky vrstvu stěrky s perlinkou podobně, jako při omítání polystyrenu. Před nanášením omítky musí být podklad dobře provlhčený. Na nesavé podklady (OSB desky, beton) se připevní rákosová rohož nebo se vytvoří dřevěný kotvicí rošt.
Čtěte také: Cihlová zeď v interiéru
Omítání dřeva a dřevěných materiálů
Hliněnou omítku lze bez obav využít i v dřevostavbách. Při omítání dřeva, dřevocementových či OSB desek je však nutné vytvořit nosnou konstrukci pod omítku, která zajistí její lepší soudržnost s nenasákavým podkladem. Omítka se tedy nanáší na štukatérský rákos (palach), opatřený jílovým přilnavostním nátěrem nebo špricem. Na tento podklad se pak nanáší vrstva hrubé hliněné omítky s řezankou, do ní perlinka a finální vrstvu pak tvoří jemná hliněná omítka.
Nosný drát rákosových stébel v rohoži by měl být pozinkovaný, ještě lepší je nerezový. Ze stejných materiálu by měl být i drát pro napínání rákosové rohože ke stěně. Rákos připevňujeme sponkami alespoň 18 mm dlouhými ve vzdálenosti maximálně 20 cm. Sponky upevňujeme od středu postupně ke konci. Tím docílíme vypnutí napínacího drátu a rákos se nebude vlnit. Na rákos naneseme přilnavostní jílový nátěr, který vytvoří spojení mezi hrubou omítkou, rákosem a OSB deskou. Poté nanášíme vrstvu hrubé hliněné omítky. Jestliže jsme použili jílový špric (doporučeno na stropy), počkáme na jeho úplné vyschnutí.
Omítání sádrokartonu
Na sádrokarton se hliněná omítka obvykle nedoporučuje, protože pomalé vysychání hrubé hliněné omítky může sádrokartonovou desku narušit. Praktické zkušenosti však ukazují, že lze na sádrokartonovou desku natáhnout tenkou vrstvu hliněného štuku za předpokladu, že se plocha sádrokartonové stěny před omítáním vyarmuje perlinkou, nataženou do lepidla.
Samotné práci předcházela příprava detailů - hlínou jsme chtěli zakrýt i komín, část zděné příčky a napojení na OSB stěnu, přičemž na každý povrch se omítka nanáší trochu jinak a v jiné síle. Na OSB desky je třeba omítku přichytit mechanicky, pomocí sponkami nastříleného rákosu. Asi nejhorší část práce představovalo nastřílení rákosu na OSB desky. Rákosová rohož je nepoddajná, místy se rozpadá a práce s ruční sponkovačkou, která se neustále zasekává, taky není nic extra. Na nastřílený rákos se natáhla - nacpala první vrstva hrubé omítky. Abychom ušetřili jemnou omítku, tenkou vrstvu hrubé jsme natáhli i na cihlovou zeď - aby jemná omítka „nezmizela“ ve vroubkování cihel. Díky tomu, že cihly rychle vtáhly vlhkost první hrubé vrstvy, jsme druhý den mohli vyzkoušet nanesení jemné omítky. Ta se nanášela ve dvou vrstvách, přičemž do první vrstvy jsme na rozhraní různých podkladních povrchů vtlačovali perlinku. Tam kde se hliněná omítka napojuje na jiný materiál a na všech rozích je třeba do první vrstvy jemné omítky (případně do hrubé) zapravit perlinku, která podporuje soudržnost materiálu. Hliněné omítky vypadají skvěle, oproti sádrokartonu je s nimi mnohem příjemnější práce, odpadá hlavně nepříjemné broušení.
Vrstvení hliněné omítky
Hliněná omítka se skládá ze základní vrstvy jílového přilnavostního nátěru ve vrstvě do 1 mm (prodává se hotový ke zředění vodou) nebo hliněného špricu ve vrstvě do 3 mm. Na ně se nanáší hrubá hliněná omítka o tloušťce 15 až 22 mm, nebo případně hrubá hliněná omítka s příměsí řezanky. Vrstva hrubé omítky se nechá zcela vyschnout (obvykle 3 až 4 týdny). Finální vrstvu tvoří jemná hliněná omítka, případně lze na stěně ponechat do hladka vyhlazenou hrubou omítku a jemnou už nenanášet.
Čtěte také: Článek o Vladimíru Šiškovi a Sboru dobrovolných hasičů Doubravy
Hrubá omítka se smíchá s vodou v předepsaném poměru v bubnové míchačce nebo v kbelíku pomocí míchadla. Po prvním důkladném rozmíchání se směs nechá odstát 3 - 5 minut a poté se opět znovu promíchá. Hrubou hliněnou omítku nahazujeme zednickou lžící na ještě ne zcela zaschlý přilnavostní nátěr. Pro dosažení roviny použijte omítníky a zarovnejte omítku stahovací latí, chcete-li však dosáhnout „rustikálního“ vzhledu, můžete vyrovnávat omítku bez použití omítníků pouze dřevěným hladítkem. Příliš rychlé vysychání omítky může způsobit vznik trhlin. Je tedy nutné nanášet omítku na dobře provlhčený podklad a zajistit pozvolné vysychání. Natahujete-li omítku v zimě, je nutné topit a současně větrat. Na hrubou omítku na rákosové rohoži, dřevěném roštu či jakémkoli dalším rizikovém podkladu je dobré natáhnout jutovou tkaninu nebo perlinku. Zamezíte tím případným problémům s praskáním jemné finální omítky. Dělá se to tak, že do zavadající omítky hned po stažení latí nebo dřevěným hladítkem (vyhrubování) natáhnete jutovou tkaninu nebo perlinku a celou plochu takto vyarmované vrstvy omítky uhladíte plastovým hladítkem. Jemné hliněné štuky se nanášejí až po úplném vyschnutí hrubého podkladu. Ten před nanášením jemné omítky navlhčíme vodou a hladítkem (doporučuje se plastové z novoduru) na něj natahujeme jemnou hliněnou omítku v tloušťce do 3 mm dle použitého druhu. Finální úprava se dělá ocelovým nebo plstěným hladítkem.
Jak docílit hladkého povrchu
Výrobce omítek Picas doporučuje techniku finální úpravy povrchu hliněných omítek, s jejíž pomocí docílíte pevné a hladké plochy bez nutnosti dalších úprav. Při filcování svrchní vrstvy plstěným hladítkem se dostávají na povrch zrnka písku a vytváří strukturální povrch. Pak ovšem dochází k trvalému uvolňování kamínků a proto se filcovaný povrch fixuje nátěrem. Při zahlazování omítky se na povrch dostává jíl, který utváří pevnou a hladkou plochu. Zahlazenou plochu proto není nutné dále upravovat.
První vrstva jemné hliněné omítky se nanese pomocí dřevěného nebo plastového hladítka. Tuto vrstvu udělejte co nejslabší a vyčkejte než dojde k jejímu zavadnutí. Palec vtlačte do omítky. Pokud omítka neulpí na palci a přitom bude stále vlhká a tvárná, naneste nerezovým hladítkem druhou vrstvu omítky. Tuto vrstvu dělejte pečlivě, aby se vytvořil hladký povrch bez děr. Výstupky vzniklé tahy hladítkem nevadí. První hlazení provádíme ve chvíli, kdy je omítka zavadlá. Opět vtlačíme palec, na kterém by neměla ulpět omítka a přitom by měla být stále tvárná. Hlazení proveďte měkkým ocelovým hladítkem, které co nejvíce položte na hlazenou plochu tak, aby se jí dotýkalo alespoň 1/4 své plochy. Je třeba docílit sjednocení po-vrchu a zatlačení případných tahů po hladítku, které vznikly při druhém natažení. Pokud se při hlazení bude v některém místě lepit omítka na hladítko, tak toto místo vynechte a vraťte se k němu o něco později. Při přeschnutí povrchu ho navlhčete pomocí ručního rozprašovače. Po navlhčení vyčkejte dvě minuty, pak je možné pokračovat v práci. Finální leštění se dělá pomocí speciálních plastových hladítek. Jako alternativa poslouží kolečko, vyrobené například odstřižením okrajů z víčka od hořčice nebo velkého balení jogurtu, na němž se otřepy po odstřižení zabrousí jemným brusným papírem. Plocha musí být zavadlá tak, aby se omítka nelepila na víčko a přitom zůstala ještě tvárná.
Ekopanely a hliněné omítky
Ekopanely nemají v povrchových úpravách žádné omezení, ale je důležité vybrat vhodné přípravky a dodržet správné postupy pro maximální životnost a zachování kvality Ekopanelu. V případě, že zvolíte jiného než námi doporučeného výrobce, pečlivě prostudujte dostupné informace o vybraných prostředcích nebo se rovnou obraťte na odborného konzultanta výrobce. Ten by měl být schopen vybrat vhodné ekvivalenty námi doporučovaných systémů povrchových úprav. Pro tuto povrchovou úpravu postupujte dle pokynů námi doporučeného výrobce.
Běžně používané povrchové úpravy Ekopanelů
- Tenkovrstvé omítky vnitřní: Standardní a nejvíce rozšířená forma povrchové úpravy. Na penetrovaný povrch ekopanelu a připravenou spáru mezi jednotlivými ekopanely se natahuje flexibilní lepidlo armované sklovláknitou síťovinou (perlinkou). Na tento povrch lze přímo štukovat, obkládat apod.
- Tenkovrstvé omítky vnější: Prioritou u vnějších povrchových úpravy je kvalita přípravy povrchů, kvalita práce a především funkčnost použitých materiálů. Pro náš systém doporučujeme například systém Jubizol Diffu exteriér.
- Hliněné omítky: Hliněné omítky získávají popularitu mezi zákazníky.
- Obklady: Základní vrstvou pro obkládání považujeme penetraci, na ní nataženou vrstvu tenkovrstvého lepidla armovaného sklovláknitou síťovinou (perlinkou).
- Tapety: Postačující přípravou povrchu je bandážování spár a samozřejmě penetrace.
- Nástřiky: Stejně jako u tapet stačí upravit sádrovým tmelem a spáry mezi ekopanely perlinkou. Další postup již záleží na typu nástřiku.
- Nátěry: Běžně používaná povrchová úprava, velmi jednoduchá, ovšem předpokládá precizní přípravu povrchu, tj. spárování (“špachtlování”) přechodů mezi deskami a překrývání hlaviček vrutů v ploše ekopanelu.
- Obklady palubkami: Tento typ povrchů je také jednoduchý. Stačí si připravit vhodný rošt pro kotvení jednotlivých palubek.
- Obklad sádrokartonovou deskou: Jedná se o další formu úpravy ekopanelu. Běžnými vruty pro sádrokarton lze přímo do ekopanelu bezpečně ukotvit sdk desku do slaměného jádra.
Výroba hliněných omítek z místních zdrojů
Je rozdíl, jestli si na vlastní zahradě nakopu hlínu a použiju ji na hliněnou omítku, nebo jestli si koupím hotovou směs přímo od výrobce. Michal Navrátil, specialista na hliněné materiály, uvádí: „Hlína z toho daného pozemku tam pocitově patří, má energii toho místa.“ Když používáme vlastní hlínu, ta nemusí být na zpracování vždy ideální, ale z 95 % hlín, které jsou na pozemku, lze bez problému udělat hrubou omítku, stačí jen mít zkušenost, to zpracování je ale zdlouhavé. Pokud si člověk celý dům staví svépomocí, protože nemá tolik peněz, ale má čas, tak proč to neudělat? Pokud je to jen jedna stěna, je otázka, jestli mám dostatek času to studovat, sbírat zkušenosti, jak to vymíchat, tam je asi lepší si to koupit. Pokud je to na celý dům a nemám tolik peněz, tam se nabízí si to udělat sám.
Světový trend v omítkách se rozděluje do dvou směrů. Jeden je nebudeme do omítek nic dávat, protože jsme výrobci a měli bychom to dokázat vyrobit čisté. Protože ve chvíli, kdy tam něco přidáme, už to není hliněná omítka. Druhý postoj výrobců je musíme to dostat k co nejvíce lidem, tedy aby omítka měla vlastnosti jako třeba vápenná, dáme nějaké přírodní příměsi, o nic tedy nejde. Pokud si člověk chce udělat finální omítku z místa, tak mu nemůže vadit, že bude tmavá, hnědá. Pokud si nechce ztmavit interiér a chce omítku světlou, tak už to sám nedokáže. Velká část lidí si dělá hrubé omítky a ty finální si koupí. Jediný problém, který je u domácích omítek, je ten, že lidé se je snaží udělat co nejjílovější.
Příprava hliněné kaše a jádrové omítky
Hliněné omítky slaměných stěn tvoří přirozenou protipožární ochranu slaměných balíků, určují výsledný tvar domu, zajišťují tepelnou i vlhkostní stabilitu vnitřního prostředí a příznivé elektroiontové mikroklima. Mohou zajistit i dostatečnou (pro nízkoenergetický standard) vzduchotěsnost vnitřní obálky vytápěného prostoru anebo větrotěsnost fasády. Při kladení balíků do stěn na plocho váže hliněná omítka s konci stébel o něco lépe než při kladení balíků "na hranku", ale rozdíl není nijak podstatný.
Výhodné je stavět stěnu ze slaměných balíků už od začátku co nejrovněji. Srovnávání se provádí dřevěnou palicí. Pokud se vám srovnání palicí úplně dobře nepodaří, můžete největší boule seříznout elektrickou protiběžnou pilou ocaskou. Povrch slaměných stěn je vhodné sestřihnout plotostřihem a oprášit od volných kousků stébel, aby byl podklad co nejrovnější, s co nejmenším měrným povrchem, což usnadňuje omítání.
Na řadu přichází první vrstva - hliněná kaše (o konzistenci hodně hustého jogurtu). Tvoří přilnavostní můstek mezi slámou a dalšími vrstvami omítky. Kaši si připravíte rozmícháním jílovité hlíny s vodou pomocí elektrického ručního míchadla s vřetenovou metlou. Stejná kaše potom slouží jako základ i pro všechny další vrstvy hliněné omítky. Můžete ji rovnou připravit do dvou nádrží o rozměrech cca 0,8x1,2x0,8m vyrobených např. z prken a pevné plachty. Hliněnou kaši můžete nanést velkým plastovým hladítkem (18x40cm) na slaměné stěny. Žádné vmasírovávání či vpichování omítky do hloubky balíků, jak se často traduje, není potřebné. Kaše má dostatečnou přilnavost, aby ji stačilo v první fázi nanést hladítkem mírným tlakem a ve fázi druhé rozmazat trochu větším tlakem třemi či čtyřmi prsty ruky tak, aby se odhalili všechny nerovnosti a případné dutiny. Někdy se této vrstvě říká "vrstva odhalovací", po její aplikaci stěna nepřibyde na tloušťce, opticky se spíše zúží, resp. ukáže, kde byla měkká nesoudržná místa. Hliněná kaše je vetřena těsně pod povrch slaměných stěn a lehce povrch slaměných stébel zakrývá. Ruční provedení nezabere při troše šikovnosti více než jednu hodinu na každých cca 10m2 plochy omítaných stěn.
Jádrová vrstva nejlépe přilne ještě k vlhkému špricu, není příliš výhodné dělat zde technologickou přestávku. I když i k suchému špricu přilne omítka dobře, nahazování na vlhký jde přeci jen o něco rychleji. Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejlépe připravit v talířové míchačce smícháním hliněné kaše s pískem a slaměnou řezankou nejčastěji v objemovém poměru cca 1:1:1. Záleží však kolik jílu, prachu a písku už v sobě má samotná místní hlína. Pokud vám vzorek příliš praská, přidejte písek anebo řezanku. Pokud vzorek málo lepí, nesnadno přilne na stěnu anebo je málo soudržný, přidejte jílovitou hlínu. Hliněnou kaši (rozmíchání hrudek místní hlíny ve vodě) je mnohem rychlejší připravit ručním míchadlem s vřetenovou metlou předem v bazéně než v talířové míchačce. Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejsnažší provést hned po aplikaci první "odhalovací" vrstvy (přilnavostního můstku) dříve než uschne. Nejrychlejší je naházet jádrovou omítku rukama, poměrně zblízka a ne příliš velkým švihem, aby se zbytečně neodrážela a nepadala na zem. Tloušťka jádrové vrstvy může být 1 - 8 cm dle rovinnosti podkladu a požadované míry vyrovnání. Jádrovou vrstvu je vhodné nahazovat rovnoměrně, aby následné roztažení a vyrovnání hladítkem bylo co nejméně pracné. Používám běžné plastové hladítko 18 x 40 cm, jehož 40 cm dlouhou hranou vytvářím kvazirovinu - od oka a z ruky. Větší rovinnosti je možné dosáhnout pomocí stahovací lati, s hliníkovou se pracuje lépe než s dřevěnou. Je také dobře možné provést jádrovou vrstvu mnohem rovněji v celé ploše stěny - do omítníků, je to ale asi dvakrát pracnější než kvazirovina od oka.
Slaměné domy jsou z hlediska tepelné stability blíže zděným stavbám než lehkým dřevostavbám. Sláma má sama o sobě poměrně velkou tepelnou kapacitu danou mj. i skupenskými změnami vody (voda-pára) v jejích kapilárách. Trendem jsou omítky spíše slabší, v součtu všech vrstev cca 3 cm, protože se tím šetří pracnost a z hlediska akumulace tepla se to nijak zásadně neprojeví. Ani v mrazech, po přerušení vytápění, teplota ve slaměném domě neklesá o víc než 2 °C za 24 hodin, pokud je aspoň relativně těsný.
K finální vrstvě hliněné omítky se přistupuje až po úplném vyschnutí omítky jádrové, čili zde je technologická pauza nutná, jinak se objemové změny dané vysycháním sčítají a dochází tak k trhlinám. Při provádění venkovních hliněných omítek hydrofobizovaných kravincem přidávám kravinec v poměru cca 1:1 do hliněné kaše. Kaši s kravincem pak při provádění venkovních omítek používám jako základ pro všechny vrstvy: špric, jádrovou i finální. Pokud kravinec nemá smrdět, je zapotřebí uchovat jej v suchu anebo ve stínu. Je-li více dní rozmočený ve vodě a je na sluníčku, tak může začít zapáchat značně.
tags: #hlinene #omitky #palubky