Hliněné omítky představují stále populárnější zdravou alternativu ke klasickým materiálům, oproti nimž nabízí některé výhody, kromě jiného i nezaměnitelný dekorativní vzhled. Přirozená regulace vlhkosti v domě, zabránění prostupu par do konstrukcí, dobré akumulační vlastnosti, originální vzhled a pocit tepelné pohody, to vše patří mezi přednosti hliněných omítek. Při správném zacházení se můžete spolehnout i na jejich neomezenou životnost. Probarvené typy těchto omítkových směsí bez povrchové úpravy ani není nutné natírat.
Hliněné omítky jsou už běžně k sehnání v podobě suchých směsí v hrubé i v jemné variantě. Častým argumentem pro použití hliněných omítek je jejich blahodárný vliv na lidské zdraví. Umí totiž nastolit tepelnou pohodu, prospívají alergikům, jejich příznivé parametry tepelné vodivosti navíc v konečném důsledku ušetří náklady na vytápění. Což je zase jeden z důvodu, proč je hlína jednou z favoritek na seznamu materiálů, oblíbených příznivci ekologického stavitelství a alternativních surovin. Mezi další důvody patří staletími prověřená tradice jejich používání, dostupnost z lokálních zdrojů včetně možnosti přípravy omítkových směsí svépomocí doslova z vlastní zahrady a rovněž dokonalá recyklovatelnost bez jakékoli následné zátěže pro životní prostředí. Povrch omítky z hlíny má svoji specifickou podobu a strukturu, která je příjemná na pohled i na dotek.
Hlína je nejstarším stavebním materiálem lidstva. Už od pradávných časů je hlína osvědčeným materiálem díky své kvalitě, odolnosti a zdravotní snášenlivosti. Hliněné omítky upřednostňují zejména zastánci ekologického či alternativního bydlení a přírodních materiálů. Hlavním přínosem je ale blahodárný vliv na zdraví. Systém je určen pro zdění a omítání hliněných (nepálených) stavebních prvků a všech dalších klasických stavebních materiálů při výstavbě a rekonstrukcích staveb. Hliněné omítky slaměných stěn tvoří přirozenou protipožární ochranu slaměných balíků, určují výsledný tvar domu, zajišťují tepelnou i vlhkostní stabilitu vnitřního prostředí a příznivé elektroiontové mikroklima. Mohou zajistit i dostatečnou (pro nízkoenergetický standard) vzduchotěsnost vnitřní obálky vytápěného prostoru anebo větrotěsnost fasády.
Nevýhody a specifika práce s hlínou
Za jistotu nevýhodu hliněných stavebních materiálů je nutné považovat to, že s nimi zpravidla neumějí pracovat řemeslníci, zvyklí na standardní postupy omítání. Hlína totiž vyžaduje osvojení některých specifických dovedností. Přibývá ovšem počet specializovaných „hlínařů“, práci s hlínou se navíc lze poměrně rychle naučit a využít k tomu třeba i různé semináře či praktické workshopy, které čas od času pořádají výrobci i řemeslníci.
U hlíny je nutné brát v úvahu její nižší odolnost vůči vodě. Vystavení nepálené cihly i hliněných omítek přímému vlivu vody snižuje jejich životnost. Řada těchto omítek proto není vhodná pro venkovní použití, některé však ano, jen je nutné vybrat pro fasádu ten správný typ a držet se doporučených postupů zpracování. Omítat lze uvnitř i zvenčí, ale u venkovních omítek je nutné myslet na jejich ochranu před vlhkem.
Čtěte také: Dokonalý povrch betonu
Nevýhodou může být jejich vyšší cena oproti standardním omítkovým směsím na bázi cementu. Příliš rychlé vysychání omítky někdy způsobuje vznik trhlin. Je tedy nutné nanášet omítku na dobře provlhčený podklad a zajistit pozvolné vysychání. Natahujete-li v zimě, je nutné topit a současně větrat.
Co hliněným omítkám škodí?
- Eroze: destruktivnímu působení klimatických vlivů na povrch hliněné konstrukce i povrchy lze zabránit správným zpracováním materiálu i zabránění přístupu vody, například dostatečným přesahem střechy.
- Kondenzace vlhkosti: už při návrhu konstrukce nebo při opravách staveb je nutné docílit toho, aby vodní páry kondenzovaly mimo hliněnou konstrukci. K tomu je třeba vypočítat a stanovit tzv. kondenzační zónu tak, aby byla vně konstrukce. Výpočet by měl dělat odborný projektant. Využívá se k tomu např. systém Cemix Hliněná omítka hrubá (482).
Základní postup omítání hliněnými omítkami
Základní vrstvu hliněné omítky tvoří jílový přilnavostní nátěr v tloušťce do 1 mm (prodává se hotový ke zředění vodou) nebo hliněný nástřik (špric) ve vrstvě do 3 mm. Na ně se nanáší hrubá hliněná omítka o tloušťce 15 až 22 mm, nebo případně hrubá hliněná omítka s příměsí řezanky. Vrstva hrubé omítky se nechá zcela vyschnout (obvykle 3 až 4 týdny). Finální vrstvu tvoří jemná hliněná omítka, případně lze na stěně ponechat do hladka vyhlazenou hrubou omítku a jemnou už nenanášet. Pro menší množství hliněných omítek si vystačíte i s vědrem a míchadlem.
1. Příprava podkladu
Pokud si k omítání zvolíte hliněné omítky, je třeba dobře připravit podklad. Musí být suchý, pevný, savý, zbavený prachu, mastnot a ostatních nečistot. Musí být rovněž dostatečně vyzrálý, aby dále nepracoval a neměnil tvar. Jakékoli savé podklady kromě hliněných stěn je nutné natřít přilnavostním nátěrem, případně hliněným špricem. Konkrétní posouzení podkladu je možné vždy jen na místě. V případě nouze se osvědčilo vyzkoušet omítnout cca 70x70 cm.
Doporučené podklady a jejich skladba:
| Podklad | Doporučená skladba omítky |
|---|---|
| Nepálená cihla | Hrubá hliněná omítka s výztuhou + jemná hliněná omítka |
| Keramický pálený střep (Porotherm) | Jílový nátěr (špric) + hrubá hliněná omítka + jemný hliněný štuk |
| Plynosilikátové tvárnice (Ytong, Porfix) | Jílový nátěr (špric) + hrubá hliněná omítka + jemný hliněný štuk (případně stěrka s perlinkou) |
| Vápenopískové cihly, litý beton, betonové tvárnice | Cementový špric + hrubá hliněná omítka + jemná hliněná omítka |
| Sádrokarton | Jílový nátěr + jemná hliněná omítka (s vyarmováním perlinkou do lepidla) |
| OSB, dřevo, ekopanel a vše na bázi dřeva | Štukatérský rákos + jílový nátěr (špric) + hrubá hliněná omítka s řezankou + perlinka (jutová tkanina) + jemná hliněná omítka |
2. Příprava přilnavostního nátěru nebo špricu
- Jílový přilnavostní nátěr: Jílový nátěr zředíme tak, aby hmota ulpívala na čisté rukojeti zednické lžíce. Hmota ale nesmí být zase moc hustá. Nátěr nanášíme štětkou nebo válečkem.
- Hliněný špric: Hliněný špric připravíme tak, že smícháme jíl s pískem v poměru 1:2 nebo 1:3 a naředíme vodou do konzistence, kterou je možné špricovat zeď zednickou lžící, případně ruční omítačkou (čertem). Špric se před dalším omítáním nechává na rozdíl od jílového přilnavostního nátěru zcela zaschnout.
- Speciální podklady: Nanášíme-li hliněnou omítku na tvárnice z betonu (ztracené bednění), použijeme raději klasický cementový špric. Na pórobetony se doporučuje natáhnout před nahozením hliněné omítky vrstvu stěrky s perlinkou podobně, jako při omítání polystyrenu. Na nesavé podklady (OSB desky, beton) se připevní rákosová rohož nebo se vytvoří dřevěný kotvicí rošt.
3. Míchání hrubé omítky
Hrubá omítka se smíchá s vodou v předepsaném poměru v bubnové míchačce nebo v kbelíku pomocí míchadla. Po prvním důkladném rozmíchání se směs nechá odstát 3-5 minut a poté se opět znovu promíchá. Směs se nanáší ve vrstvě cca 12 mm. Hliněnou kaši (rozmíchání hrudek místní hlíny ve vodě) je mnohem rychlejší připravit ručním míchadlem s vřetenovou metlou předem v bazéně než v talířové míchačce. Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejlépe připravit v talířové míchačce smícháním hliněné kaše s pískem a slaměnou řezankou nejčastěji v objemovém poměru cca 1:1:1. Záleží však kolik jílu, prachu a písku už v sobě má samotná místní hlína.
Čtěte také: Chlazení betonu
4. Nanášení hrubé omítky
Hrubou hliněnou omítku nahazujeme zednickou lžící na ještě ne zcela zaschlý přilnavostní nátěr. Jádrová vrstva nejlépe přilne ještě k vlhkému špricu, není příliš výhodné dělat zde technologickou přestávku. I když i k suchému špricu přilne omítka dobře, nahazování na vlhký jde přeci jen o něco rychleji. Pro dosažení roviny použijte omítníky a zarovnejte omítku stahovací latí. Můžete však rovněž vyrovnávat omítku bez použití omítníků pouze dřevěným hladítkem. Tloušťka jádrové vrstvy může být 1-8 cm dle rovinnosti podkladu a požadované míry vyrovnání. Jádrovou vrstvu je vhodné nahazovat rovnoměrně, aby následné roztažení a vyrovnání hladítkem bylo co nejméně pracné. V krásně opravené valašské dřevěnici se v interiérech nanášela hliněná omítka na tradiční rošt z latěk. Povrch se následně srovná stahovací latí. Zahlazování se provádí podle potřeby dřevěným nebo nerezovým hladítkem.
5. Vyztužení hrubé omítky
Na hrubou omítku na rákosové rohoži, dřevěném roštu či jakémkoli dalším rizikovém podkladu je dobré natáhnout jutovou tkaninu nebo perlinku. Zamezíte tím případným problémům s praskáním jemné finální omítky. Dělá se to tak, že do zavadající omítky hned po stažení latí nebo dřevěným hladítkem (vyhrubování) natáhnete jutovou tkaninu nebo perlinku a celou plochu takto vyarmované vrstvy omítky uhladíte plastovým hladítkem. Vyztužení hrubé hliněné omítky v případě rákosového podkladu perlinkou, nebo jutou, která ovšem není tak pevná, je nezbytností.
6. Nanášení finální jemné omítky
Jemné hliněné štuky se nanášejí až po úplném vyschnutí hrubého podkladu. Ten před nanášením jemné omítky navlhčíme vodou a hladítkem (doporučuje se plastové z novoduru) na něj natahujeme jemnou hliněnou omítku v tloušťce do 3 mm dle použitého druhu. Finální úprava se dělá ocelovým nebo plstěným hladítkem. Pro povrchovou úpravu hliněné jádrové omítky se používá Cemix Hliněná omítka jemná (433). Podkladní jádrová omítka se důkladně navlhčí. Omítka se nanáší na podklad velkým nerezovým nebo novodurovým hladítkem.
Omítání specifických podkladů
Omítání dřeva a dřevěných materiálů
Při omítání dřeva, dřevocementových či OSB desek je nutné vytvořit nosnou konstrukci pod omítku, která zajistí její lepší soudržnost s nenasákavým podkladem. Omítka se tedy nanáší na štukatérský rákos (palach), opět opatřený jílovým přilnavostním nátěrem nebo špricem. Na něj se aplikuje vrstva hrubé hliněné omítky s řezankou, do ní perlinka a finální vrstvu pak tvoří jemná hliněná omítka.
- Rákos: Nosný drát rákosových stébel v rohoži by měl být pozinkovaný, ještě lepší je nerezový. Ze stejných materiálů by měl být i drát pro napínání rákosové rohože ke stěně. Rákos připevňujeme sponkami alespoň 18 mm dlouhými ve vzdálenosti maximálně 20 cm. Sponky upevňujeme od středu postupně ke konci. Tím docílíme vypnutí napínacího drátu a rákos se nebude vlnit. Na rákos naneseme přilnavostní jílový nátěr, který vytvoří spojení mezi hrubou omítkou, rákosem a OSB deskou. Poté nanášíme vrstvu hrubé hliněné omítky. Jestliže jsme použili jílový špric (doporučeno na stropy), počkáme na jeho úplné vyschnutí.
Omítání sádrokartonu
Na sádrokarton se hliněná omítka obvykle nedoporučuje, protože pomalé vysychání hrubé hliněné omítky může sádrokartonovou desku narušit. Praktické zkušenosti však ukazují, že lze na sádrokartonovou desku natáhnout tenkou vrstvu hliněného štuku za předpokladu, že se plocha sádrokartonové stěny před omítáním vyarmuje perlinkou, nataženou do lepidla.
Čtěte také: Postup pro hlazení betonu
Jak docílit hladkého povrchu
Výrobce omítek Picas doporučuje techniku finální úpravy povrchu hliněných omítek, s jejíž pomocí docílíte pevné a hladké plochy bez nutnosti dalších úprav. Při zahlazování omítky se na povrch dostává jíl, který utváří pevnou a hladkou plochu. Zahlazenou plochu proto není nutné dále upravovat. Cemix Hliněná omítka jemná je vhodná pro úpravu vnitřních hliněných jádrových omítek Cemix. Omítka má po zafilcování jemnou strukturu a přírodně hnědý odstín.
Postup pro hlazení jemné omítky
- První vrstva: První vrstva jemné hliněné omítky se nanese pomocí dřevěného nebo plastového hladítka. Tuto vrstvu udělejte co nejslabší a vyčkejte než dojde k jejímu zavadnutí. Palec vtlačte do omítky. Pokud omítka neulpí na palci a přitom bude stále vlhká a tvárná.
- Druhá vrstva: Následně naneste nerezovým hladítkem druhou vrstvu omítky tak, aby se vytvořil hladký povrch bez děr. Výstupky vzniklé tahy hladítkem nevadí.
- První hlazení: První hlazení provádíme ve chvíli, kdy je omítka zavadlá. Opět vtlačíme palec, na kterém by neměla ulpět omítka a přitom by měla být stále tvárná. Pro hlazení použijeme měkké ocelové hladítko, které položíme na hlazený povrch tak, aby se ho dotýkalo alespoň čtvrtinou své plochy. Je třeba docílit sjednocení povrchu a zatlačení případných tahů po hladítku, které vznikly při druhém natažení. Pokud se při hlazení bude v některém místě lepit omítka na hladítko, místo vynecháme a vrátíme se k němu o něco později. Při přeschnutí povrchu ho navlhčíme pomocí ručního rozprašovače. Po navlhčení vyčkejte dvě minuty, pak je možné pokračovat v práci.
- Finální leštění: Finální leštění se dělá pomocí speciálních plastových hladítek. Jako alternativa poslouží kolečko, vyrobené například odstřižením okrajů z víčka od hořčice nebo velkého balení jogurtu, na němž se otřepy po odstřižení zabrousí jemným brusným papírem. Plocha musí být zavadlá tak, aby se omítka nelepila na víčko a přitom zůstala ještě tvárná. Ve čtvrtkruhových či krouživých pohybech přeleštěte celou plochu.
Filcovaný a hlazený povrch
Nejpodstatnějším rozdílem mezi finální a hrubou hliněnou omítkou je zrnitost písku. Pro finální omítku je ideální velikost zrna písku do 2 mm. Některé finální omítky mohou mít ještě menší zrnitost písku nebo ho nemusí obsahovat vůbec. Množství a druh písku nám ovlivní zrnitost finální omítky. Další, co nám může velmi ovlivnit vzhled finální vrstvy, je způsob závěrečné úpravy povrchu.
- Filcovaný povrch: Filcovaný povrch je nejběžnější povrchová úprava hliněné omítky. K jejímu provedení používáme různé typy molitanových hub. Jejich tvrdost a hrubost si volíme podle druhu omítky a zkušeností realizátora. Filcování provádíme nejčastěji dvakrát za mokra a jednou za sucha. Filcování za sucha je důležitý krok. Výrazně omezí sprašování finální hliněné omítky. Filcovaný povrch bývá na omak hrubý a dá se snadno provádět s jakýmkoli druhem hliněných omítek. Při filcování svrchní vrstvy plstěným hladítkem se dostávají na povrch zrnka písku a vytváří strukturální povrch. Pak ovšem dochází k trvalému uvolňování kamínků a proto se filcovaný povrch fixuje nátěrem.
- Hlazený povrch: Hlazený povrch je složitější disciplína, časově i fyzicky náročnější. Pokud ji chcete dělat profesionálně, potřebujete různé druhy hladítek - plastové, japonské, benátské aj. Vystačit si se dnem od jogurtu (jako hladítkem) můžete na pár metrech doma v obývacím pokoji. U hlazených povrchů obecně platí, čím menší zrnitost materiálu, tím lépe se hladí. Při hlazení nejlevnějších typů finálních hliněných omítek je výsledek nejistý, zdlouhavý a pracný. Jen těžko se dá vytvořit celistvý hladký povrch. V tomto případě je lepší sáhnout po dražších a jemnějších materiálech. Finální vrstva bude příjemná na omak a nebude sprašovat. Kvůli své náročnosti (dražší materiál i práce) tento finální povrch není tak častý jako filcovaný.
Přípravné práce pro finální vrstvu
Než se pustíte do realizace finální hliněné omítky, je potřeba nejdříve zajistit dokončení všech předcházejících kroků a dodržení technologických postupů. Finální hliněná omítka se realizuje na vyschlý a vyzrálý podklad. Je-li podkladem hliněná malta, její vyzrání přichází ve stejný čas jako vyschnutí. Vyschnutí poznáme tak, že podklad má všude stejnou barvu. Při vysychání se mohou objevit trhliny a praskliny. Pokud jsou vlásečnicového charakteru, není důvod je jakkoliv řešit. Vlásečnicovité praskliny způsobuje změna objemu omítky, když ji opouští voda. Pokud se někde objeví větší trhlina, je důležité zjistit, jestli se omítka neoddělila od podkladu. Pokud ano, je nutné toto místo opravit ještě před nanesením finální hliněné omítky. V případě konvenčních lepidel, postupujte dle technického listu výrobce. Před aplikací finální vrstvy, musí být podklad provedený řemeslně správně.
Mějte na paměti, že finální vrstva, kterou natahujete, je pouze krycí - ne vyrovnávací. Pokud máte někde větší nerovnosti (které nechcete), je potřeba je odstranit. Boule oškrabeme pomocí škrabáku na omítku a "lavóry" vyplníme správným množstvím malty. Celoplošně, pomocí škrabáku, odstraníme přebytečné kousky malty, které vznikly při natahování hrubé omítky.
Je důležité si uvědomit, že hliněný štuk je finální úprava. Proto všechny nedokonalosti - spáry u obložek, u lišt, fabion u obkladu - by měla vyřešit hliněná omítka. Po vás už nepřijde žádný malíř, který tyhle drobnosti doladí a povrch sjednotí nátěrem. Opravy a dodělávky na hliněných omítkách jsou náročná záležitost a je lepší jim předcházet.
Co je potřeba mít hotovo před finální omítkou:
- Hrubá omítka je dokončena ve všech místech a je vyzrálá.
- Máte hotové veškeré rohy a další detaily.
- Kvalitní provedení ostění oken a dveří (špalety), modelace venkovních a vnitřních rohů, spoje různých materiálů opatřeny armovací síťkou.
- Osazení parapetů.
- Hotové obklady a dlažba.
- Osazení zárubní a volitelně osazení obložek.
- Olištování dřevěných podlah a schodišť (doporučeno, ale není překážkou, pokud hotové nejsou).
Doporučené vybavení:
- Olepovací a zakrývací materiál (pásky, igelity, linoleum, starý koberec, geotextilie).
- Nádoba na mísení (kalfas aspoň 120 l).
- Míchadlo nebo vrtačka s "metlou" na míchání maltových směsí.
- Minimálně dva čisté kýble (na vodu a na materiál).
- Základní omítkářské nářadí (lžíce, žufan, nerezové hladítko - velké i menší, lžíce na detaily - slza, zalamovací nůž).
- Houby na filcování (nejlépe mořská houba, jemná houba a obyčejná kuchyňská).
- Hladítka (v případě hlazené omítky).
- Zárožák (zahnutá štětka s držátkem).
- Lešení.
Technologický postup pro finální hliněnou omítku:
- Důkladně si olepte vše, co nechcete zašpinit.
- Dbejte technologického postupu na materiálu nebo se poraďte se zkušenějším.
- Podklad si navlhčete.
- Udržujte nářadí čisté.
- Míň je někdy víc. Nesnažte se udělat všechny omítky najednou. Není cíl "honit metry", ale vytvořit hezký povrch.
- Při jedné práci se snažte udělat stěnu "od rohu do rohu". Všechna napojení jsou vidět.
- Finální filcování je dobré provést dvakrát až třikrát. První filcování po uschnutí zapraví hrubé nerovnosti. Druhé filcování vytvoří požadovaný povrch. A třetí odstraní přebytečná zrníčka písku.
- Doporučujeme omítku nanášet ve dvou vrstvách následujících chvíli po sobě (podle míry navlhčení). Výsledný vzhled bude lepší.
Na co si dát pozor:
- Správná hustota směsi: ani hustá ani řídká, zkrátka tak akorát. Něco mezi smetanou a pomazánkovým máslem. Asi jako hustější puding.
- Kolem oken, dveří a jiných prvků (dřevěný překlad, vystupující cihla nebo kámen) si dát velmi záležet.
- Při filcování zvolit správnou chvíli: Moc brzo znamená rýhy. Moc pozdě dřinu a přidávání vody. Správná chvíle nastane, když omítka lehce vytváří sametovou strukturu, snadno se zaplňují důlky a mizí nerovnosti. Na povrch vystupují zrníčka písku a plocha se sjednocuje.
- Snažte se nanášet stejnoměrnou vrstvu co nejmenším množstvím tahů.
Nejčastější chyby v technologickém postupu:
- Příliš hustá směs - horší zpracovatelnost, větší spotřeba.
- Příliš řídká směs - horší zpracovatelnost, větší odpad.
- Špatně rozfilcovaný detail kolem pantů oken a dveřní části.
- Po uschnutí finální omítky nepřefilcováno na sucho nebo neometeno.
K finální vrstvě hliněné omítky se přistupuje až po úplném vyschnutí omítky jádrové, čili zde je technologická pauza nutná, jinak se objemové změny dané vysycháním sčítají a dochází tak k trhlinám. Pro aplikaci omítky v zimním období musí být vnitřní prostory temperovány na teplotu min. 15 °C (současně je nutné zajistit dokonalé odvětrání vlhkosti).
tags: #hlazeni #hlinene #omitky #postup