Žižkov už dávno není černou ovcí mezi městskými částmi Prahy. Nejen pro své obyvatele nabízí širokou škálu vyžití a zajímavostí. Od přírody přes kulturu až po dobré jídlo.
Kulturní epicentrum a střešní zážitky
Na rohu Kubelíkovy ulice najdeš žižkovský labyrint kulturního dění. Na své si přijdou milovníci hudby, divadla, tance, výstav nebo workshopů.
Vyhlídková terasa s jedinečným výhledem na Prahu z prvního pražského mrakodrapu? Střecha Radost! Letní koncerty, párty, tančírny, letní kina a ranní cvičení nebylo nikdy příjemnější.
Pro další tip nemusíme chodit daleko. Jen o pár pater pod Střechou Radost se nachází kino Přítomnost. Do sálu s kapacitou 150 osob a barem vejdeš z ulice Siwiecova.
Prázdný dům, který si na starost vzala parta lidí a udělala z něj místo propojující coworking, ateliéry pro umělce, galerii, foto studio a prostor pro workshopy, vzdělávání a setkávání. To vše v ulici Řehořova 39.
Čtěte také: bolest nohou u dětí po dlažbě
Pokud se ti po kultuře zachce drink a uvolněná atmosféra, stačí jen projít několik žižkovských ulic a narazíš na bar Tiky Taky. Havaj Žižkova najdeš na adrese Cimburkova 22 a rozhodně nečekej pouze vodku s džusem. Za super cenu zde můžeš ochutnat drinky všech druhů a barev.
Potrpíš si na kvalitní pečivo a domácí chléb? Tak to by tě neměla minout pobočka pekárny Náš chléb, po které voní celá Seifertova ulice.
Cheesesteak je v Americe oblíbeným druhem pouličního jídla. Při vývoji svého unikátního receptu, jehož středobodem je domácí omáčka „cheez whiz“, se inspirovali cestami do Filadelfie.
Sport a relaxace v zeleni
Mezi Vítkovem a Olšanskými hřbitovy se nachází rozlehlý park Parukářka. Ideální sportovní odpoledne s přáteli zajistí beachvolejbalový areál v krásném parku v prostředí Vítkova s nádherným výhledem na centrum Prahy. Sport Vítkov nabízí 5 beachvolejbalových kurtů a jeden antukový. Areál funguje celoročně.
Praha disponuje velkým množstvím vyhlídek. Ani Žižkov není o takové skvosty ochuzen. Během návštěvy rozhledny Vítkov nezapomeň také na památník, v němž se nachází stálá expozice, která je věnovaná novodobým dějinám našeho státu.
Čtěte také: Nový stavební zákon a sedlové střechy
Umění na demolované budově: Příběh Mordoru
Na budově Ústřední telekomunikační budovy na Žižkově se vyjímá malba muže, který odnáší v náručí ženu. Nepřehlédnutelná Ústřední telekomunikační budova na pražském Žižkově se demoluje. Zatímco bourací kladiva vidět není, něco netradičního na budově Mordoru přeci jen je. Autorem díla je umělec, který vystupuje pod pseudonymem JW17. Rodák z Hradce Králové žije v Praze. Rád objevuje opuštěné budovy a rád v nich také maluje. Teď se do jeho hledáčku dostal i žižkovský obr.
Malba má velikost šestnáct metrů na šířku a devět metrů na výšku. Dokončit ji trvalo asi deset hodin. „Je to prostě zachránce pražských žen. I když jen na chvíli. Mám rád komiksovou kulturu a postava na střeše výškové budovy je jasnej hrdina.“ Mordor, jak se budově ÚTB přezdívá, si JW17 vybral právě proto, že se bude demolovat. „Podobné brutalistní objekty jsou výjimečné a nemám žádnou radost z jejich chátrání nebo demolice.“
Žižkovská Ústřední telekomunikační budova se začala demolovat letos v lednu. Na bourání dohlíží mimo jiné také hygienici, a to kvůli velkému množství přítomného azbestu. Právě kvůli němu také vše potrvá až do října příštího roku. Pozemek před časem koupil developer Central Group, který zde chce stavět byty. Původní návrh od Evy Jiřičné vzal za své kvůli nesouhlasu UNESCO i města. Jiřičné věže byly moc vysoké. Stavba tu stojí už od sedmdesátých let. Ve své době šlo o nejmasivnější budovu v celé zemi. Ostatně komunistické Československo za její vznik zaplatilo neuvěřitelných jeden a půl miliardy korun. Kdysi moderní chlouba dnes nepřijde vhod a řadu let už je prázdná. Zajímavostí je, že dílo architektů Františka Cubra, Josefa Hrubého, Zdeňka Pokorného, Františka Štráchala a Vladimíra Oulíka spojuje kolektor se starou telefonní ústřednou ve Fibichově ulici, kousek od jiné žižkovské dominanty, a to televizní věže. Právě stavba kolektoru navždy změnila podobu dnešního Olšanského náměstí, protože poškodila historické domy. Umělec JW17 ale nemaluje jen na Mordor. Kromě toho, že JW17 upozorňuje na budovy, které se bourají, také otevírá téma neexistujícího prostoru pro pouliční umění.
ARCHIRUN 2024: Praha ze střech
Začátkem léta nás zaujala citylight vitrína s plakátem, který zval na jedinečnou akci - na druhý ročník architektonického závodu - ARCHIRUN 2024, kde bylo možné Prahu poznat ze střech historických budov i zrekonstruovaných budov. „Tak to je pecka - řekli jsme si - to je akce přesně pro nás. Máme rádi běhání, historii, Prahu a zajímavá architektonická místa.“
CAMP je Centrum Architektury a městského plánování. Sídlí na Albertově a pořádá nejenom zajímavé výstavy, ale také originální akce, jakým Archirun určitě byl. Naše spojení přineslo točení zajímavého klipu - pozvánky ze střechy funkcionalistického paláce ARA, který dříve byl také obchodním domem Perla. Výhled odsud byl dokonalý a tak vše dávalo tušit, že půjde o velmi výjimečnou akci.
Čtěte také: Bezpečnost antény a kvalita signálu v interiéru
Den D a startuje se od CAMPu po krátkých blocích. Obléknutí v originálních bílých tričkách, které byly součástí startovního balíčku a také se startovními čísly vyrážíme. Vybaveni mapou běžíme směr Václavské náměstí na střechu nově zrekonstruované budovy The Flow Building, odkud jde krásně vidět jak Vítkov, Národní muzeum i na Václavák. Je zajímavé vidět ho tak zeshora, teď honě rozkopaný.
Druhá zastávka je nová, super moderní Masaryčka. Nahoře si připadáme jako na nějaké zahradě či na louce - je tu tolik travin a rostlin. Do třetice běžíme přes Příkopy k paláci ARA, kde už jsme byli, ale dostáváme se na ještě vyšší střechu. Krásně je odsud vidět Pražský hrad, ale i Příkopy, Jungmannovo náměstí, ale i obchodní dům Máj, kam poběžíme záhy. Kdo chce, může si v rámci tréninků všude vyběhnout schody nebo zvolit variantu s výtahy.
Zlatý hřeb ale přichází záhy - střecha Národního divadla. Tady se nedá jet výtahem, ale stoupá se po sametových schodech na terasu pod koňskými spřeženími. Zpátky se vracíme na Albertov, neskutečně nadšení a nabití zážitky a krásnými výhledy. V cíli dostáváme na krk na originální medaili a už jen odpočíváme v chládku, protože vedro 34 stupňů nám dalo zabrat. Byla to dokonalá akce, na kterou budeme dlouho vzpomínat a jsme zvědaví, co v CAMPu vymyslí za trasu na příští rok.
| Zastávka | Popis | Výhledy |
|---|---|---|
| The Flow Building | Nově zrekonstruovaná budova | Vítkov, Národní muzeum, Václavské náměstí |
| Masaryčka | Nová, super moderní budova | Zahrada/louka na střeše s travinami a rostlinami |
| Palác ARA (vyšší střecha) | Bývalý obchodní dům Perla | Pražský hrad, Příkopy, Jungmannovo náměstí, obchodní dům Máj |
| Národní divadlo | Terasa pod koňskými spřeženími | Unikátní panorama Prahy |
Domy v Koněvově ulici: Harmonie s historií a přírodou
Bytový dům se snaží přirozeně zařadit do uliční fronty Koněvovy ulice na pražském Žižkově a nenásilně splynout s okolím. Jeho charakter reflektuje zanikající duch žižkovské zástavby s lehce uvolněnou bohémskou náladou. Působí trochu jako retro, ale chce být současný. Velikost zastavované parcely odpovídá velikosti dvou až tří typických žižkovských činžovních domů. Proto je objekt rozdělen do dvou identických hmot, které se opticky liší pouze v použití barevného odstínu fasády. Kvalita místa spočívá v těsné blízkosti parku Vítkov na severní straně objektu spolu s nově vybudovanou cyklostezkou, která nahradila bývalou železniční trať. Všiml jsem si také zvýšené pozornosti, kterou domu nyní věnuje odborná veřejnost a která autory překvapila. Že ovšem nebyla náhodná, potvrzuje mj. i nedávná nominace novostavby na Cenu Klubu Za starou Prahu. V čem tedy tkví výjimečnost domu, který se na první pohled může zdát docela obyčejný?
Předně je důležité si uvědomit, kde se dům nachází. Naproti přes ulici sice můžeme vidět prázdnou parcelu jako důsledek asanace ze sklonku socialismu, která měla Žižkov tak, jak ho dnes známe, vymazat z mapy a nahradit sídlištěm, což se tehdy v určitém rozsahu i podařilo. Nicméně dům samotný se nachází v bloku, který je, i přes svou specifickou polohu na hraně zastavěného území na úpatí Vítkova, reprezentantem principu zástavby charakterizujícího takřka celou zdejší čtvrť. A dům tento princip plně respektuje - jak zaplněním široké proluky téměř totožnými dvojčaty (která se šířkově blíží okolním činžákům, čímž se navíc autoři elegantně vypořádali s výškovým rozdílem daným stoupající ulicí), tak potvrzením uliční čáry i výškovým řešením korespondujícím s jeho neorenesančními sousedy. Touha být „jen“ dalším v řadě, být klasický a nekřičet, je v tomto případě evidentní a v současné době lačné po extrémech osvěžující. Téma dále rozvíjí uliční fasáda, která od sousedů přebírá nejen velikost okenních otvorů, ale i rytmizaci pomocí říms.
Dům má dvě tváře, což vychází ze zmíněné specifické polohy: zatímco na jedné straně musí odolávat ruchu velkoměsta v podobě frekventované městské ulice, na druhé naopak těží z bezprostředního kontaktu se svahem kopce a v jeho úpatí vedoucí cyklostezkou. Reaguje na to velmi obratně, neboť jeho figura se na jihu pevně drží ulice, a naopak směrem ke svahu se postupně drobí a otevírá přírodě. Nejedná se však o jakousi samoúčelnou výtvarnou exhibici autorů. Výsledný tvar domu je zde vyvolán hlavně potřebou splnění normových požadavků na oslunění jednotlivých bytů, čemuž byly podřízeny kromě celkového objemu také pozice oken či barevnost fasády, kdy bílá barva uvnitř zadního traktu disponuje největší odrazivostí. Zvolená půdorysná stopa ve tvaru dvou písmen T pak zajišťuje dostatečnou vzájemnou vzdálenost dvojčat. Nehrozí tedy, že by si lidé koukali z okna do okna.
Jediné místo, kde je dům příčně prolomen, je průchod skrz pozemek, který tvoří předprostor vstupů do obou dvojčat. Považuji ho za klíčový prvek celého domu, a to nejen proto, že umožňuje vstupovat do bytové části z klidnějšího prostoru, než jaký představuje rušná ulice, ale také proto, že jeho obyvatelům nabízí atraktivní a pohodlné propojení s cyklostezkou. Právě tato spojka je totiž ukázkovým příkladem toho, jak vstřícná spolupráce soukromého a veřejného sektoru může mít pozitivní vliv na prostupnost a obyvatelnost města, což je přístup v našich končinách stále nepříliš běžný. Výsledek dává naději, že podobného propojení se v budoucnu dočkají i další objekty, čímž by se potenciál už nyní oblíbené cyklostezky vedoucí v trase bývalé železnice mohl ještě zvýšit.
V bytovém domě by pochopitelně měly být pod drobnohledem hlavně byty. Zde se jich nachází celkem 78 v různých kategoriích od garsonek, respektive ateliérů až po byty čtyřpokojové, situované ve vyšších podlažích. Dispozice jsou účelné, dobře využitelné, prostorově adekvátní dané kategorii. Žádné třikrát zalomené chodby, které se stále objevují v řadě developerských projektů, ačkoli zejména dispozice větších bytů v posledním podlaží doznaly oproti původnímu návrhu poněkud nešťastných klientských změn.
Společné komunikační prostory jsou sice logicky minimalizovány, nicméně z domu rozhodně není cítit křečovitá snaha prodat každý centimetr, jak tomu často bývá. To potvrzuje jak velkorysé trojramenné schodiště s velkým zrcadlem, tak vstupní haly obou dvojčat, které mohou v budoucnu sloužit třeba jako místo konání schůzí SVJ.
Radost - a obzvlášť proto, že se jedná o Žižkov, který platí za svéráznou čtvrť s nezaměnitelnou atmosférou - mám také z toho, že se autoři pokusili do novostavby promítnout i místní specifika. Někdy takové snahy dopadají krkolomně. Ať už se jedná o filigránské zábradlí uličního balkonu připomínající zdejší „pavlačáky“, zadní část s průchodem evokující místní dvorky, nebo retro motivy na dlažbě či mřížích, jsem přesvědčen, že se povedlo najít rovnováhu mezi nostalgií a soudobostí. Samostatnou kapitolu představuje fasáda. V takové omítkové velmoci, jakou naše končiny v minulosti byly, je opravdu sympatické po čase zase vidět, že i na zateplovací systém se dá natáhnout něco jiného než „trojka“. Kombinace hladkých a hrubých ploch dodává domu neobvyklou měkkost, která hezky kontrastuje s exaktností plechových říms a okenních rámů. V souvislosti s tím se sluší zmínit, že výše uvedené finesy neznamenaly vyšší cenu bytů, metr čtvereční se zde prodával za v Praze tehdy běžných asi 70 tisíc Kč.
V podobném duchu bych mohl pokračovat dál. Za mnohem užitečnější však považuji osvětlit onu „magickou formuli“, která stojí za tím, že dům v Koněvově dopadl tak dobře. Vedle vstřícných úředníků, kteří rozhodně nebývají pravidlem, má lví podíl na výsledku pochopitelně tandem developer - architekt. Z domu je cítit jejich velká souhra a vzájemná důvěra, která plyne jistě i z toho, že se architekti s investory už nějakou dobu znají.
A developer? Pánové z Polné, odkud pocházejí, tímto projektem debutovali. Inu, slušný start. Ovšem opět nikoli náhodný. Jedná se totiž o trojici majitelů společnosti, která se od svého vzniku v roce 1993 zabývá výrobou foukaných izolací, a tedy i regenerací bytových domů. Odtud je pak cesta k vlastnímu developmentu poměrně přirozená. Mimochodem díky tomu příliš nepřekvapí, že dům nepokulhává ani po řemeslné stránce. Dle toho, do jaké pozice se investoři za 25 let dostali, je jejich práce naplňuje a baví. Nejinak tomu muselo být v případě domu v Koněvově. A není to jen dojem - na webu sami uvádějí, že dům je jejich „srdcovka“. Po návštěvě nemám důvod nevěřit. Koneckonců na střeše v ateliéru s fantastickým výhledem si nakonec zřídili svou pražskou pobočku. A proč? Protože zde v roli developerů v osvědčeném tandemu pokračují na dalších podobných projektech. Tak nějak by to asi mělo chodit. Držím palce!
Nečekejme však, že podobní poctivci zachrání mizernou situaci s byty, která aktuálně panuje nejen v hlavním městě. Zatím představují objemově marginální část trhu, jež nemá předpoklady do situace razantně promluvit. V tomto ohledu jsou na tahu jiní hráči, kteří by měli konat, co dovedou, jako jsou místní samosprávy a především pak magistrát.
Domy propojují rušnou ulici s klidem vrchu Vítkova průchodem - a vytvářejí tak fascinující zkratku veřejných prostranství. Z pohledu vlastních jmen zeměpisných pak propojují dva vojevůdce, které od sebe dělí více než pět století - připomínají letokruhy lokality, v níž se usadily. Stojí u cyklostezky, mají proto kolárnu; kdyby stály u řeky, měly by kotviště pro lodě. Logicky - a tak to má být.
Mají vlastnosti domů z přelomu 19. a 20. století, které stojí kolem - prostě činžáků. Jsou, pravda, trošku širší, ale co je bez chyby. Dole cosi pro hospodu nebo obchod či analogii řemeslné dílny; nahoře okna bytů, balkony, nějaký ten dekor či textura v omítce a zámečnických výrobcích, trocha parády nad korunní římsou, nějaký ten vzor ve vstupech a v dlažbách, cosi jako domovní znamení, atraktivní průhledy ze schodiště do vnitřností staveb. Mají jméno. Prostě vše, co bývá u dobrých staveb zvykem, bez hledu na dobu vzniku.
Posuny v důsledku proměn požadavků na bydlení, stavebních technologií, obecně přijímaných estetických vzorců a proměn režimu ulice jsou pochopitelně, a proto správně ve všech relevantních rovinách: formální, funkční, konstrukční, významové, narativní, v jednom důmyslném propletenci příčin a následků.
Podobu fasád netvoří ani umělecká díla významných osobností, ani prefabrikované reliéfy a římsy (ani rafinovaná geometrie a kresba vzácného kamene prohlašující ornament za zločin). Hlavní fasády jsou potaženy abstraktním vzorem omítek různé hrubosti, pro každý dům v jiném odstínu. Moc víc toho s kontaktním zateplovacím systémem ani udělat nelze. Balkony nezdobí byty ve druhém nadzemním podlaží, které kdysi bývaly největší a nejkomfortnější, ale byty s touto charakteristikou v podlaží nejblíže korunní římse. Ty nejcennější jsou pak nad ní a nabízejí impozantní výhledy na panorama Prahy s jeho dominantami Národního památníku na Vítkově, Žižkovské televizní věže, hřebene Petřína a Strahova. Zabírají místo někdejší půdy. Její roli přebírají sklepní kóje v suterénech a obtížně využitelných místech dispozice, jež je hlubší díky konstrukčním možnostem. Průchod, který by dříve vedl do dvora, dnes plní roli propojky na cyklostezku (jež nebývala součástí veřejných prostranství). Průchod zároveň přebírá roli komorního předprostoru vstupů do domů, když ulice dnes není tak obyvatelná jako před sto lety. Poloha domů je pak ve srovnání s obdobím vzniku čtvrti opět atraktivní díky blízkosti centra, kontextu kompaktní zástavby, fungující MHD - oproti období modernismu, kdy bylo bydlení atraktivní díky splachovacímu záchodu a tekoucí i teplé vodě v každém bytě.
Soudobý jazyk, užívaný pro artikulaci hmot s využitím fasád (zřetelné vykrojení základní hmoty výrazně odlišeným pojetím omítek), zde nachází opodstatnění: světlý odstín přivádí světlo do prostoru mezi domy. Znak města Polná - sídla stavebníka - je milou analogií domovního znamení, stejně tak milá je hra geometrií dlažeb a obkladů vstupních hal. Rafinovaná je modifikace lodžií, teras a balkonů, disponovaných tak, že jsou vždy uživatelné, aniž by vyžadovaly dotvoření obyvateli. Oceňujeme prozíravost autorů, vzešlou z odpozorovávání. Příběh domu není autory vyprávěn explicitně. Iniciuje napětí vyvolané tajemstvím napovězeného, návštěvníkem postupně objevovaného a obyvatelem denně prožívaného. Stavby se otiskují poctivě do místa, proto jsou autentické. Důstojně se zařadily mezi své o více než sto let starší bratry. Svým o čtyřicet let starším panelovým bráchům hledí do tváře, aniž by se jim vysmívaly. Sebevědomí lépe vyjádřit asi nelze. Archaické postupy nebyly cílem autorů. Naším cílem není vyhodnocení míry jejich naplnění. Prostě - když se věci dělají s potřebnou mírou citu a intelektu, mají souvislost s historií všeho (místa, typologie, stavitelství atd.), aniž by tato souvislost byla přímým úmyslem. Dvojdům na Koněvově je výsledkem poctivé práce. Je dokladem toho, že správně aplikovanou typologii lze úspěšně adaptovat pro aktuální potřeby i po několika staletích. Prý se jedná o první developerský počin stavebníka. Prostě - když se věci dělají s rozumem a pevnou půdou pod nohama, není třeba silných gest pro silný výkon.
Informace o projektu bytového domu Koněvova
- Místo stavby: Koněvova 37, 39, Praha 3
- Účel stavby: bytový dům
- Autoři: Peter Lacko, Filip Tittelbach, Adam Kekula, Lenka Dvořáková / A.LT Architekti (Praha)
- Spolupráce: Tomáš Balej, Michaela Dlouhá
- Investor: IP Izolace Polná
- Projekt: 2013-2015
- Realizace: 2015-2016
- Zastavěná plocha: 1 387 m2
- Obestavěný prostor: 28 600 m3
- Počet bytů: 78
- Náklady: 125 mil. Kč
Dětský útulek na Vinohradech: Zapomenutá hrdinka
Židovské muzeum v Praze a Městská část Praha 2 již dva roky spolupracují na zpracování židovské historie Vinohrad. V minulém pořadu jsme Vám přiblížili historii monumentální vinohradské synagogy. Není přesně známo, kdy byl zřízen nouzový útulek pro malé děti, situovaný v boční přístavbě vinohradské synagogy. Pravděpodobně na konci roku 1939, po odjezdu posledního vinohradského rabína Gustava Sichera do Palestiny a vystěhování posledního kantora Šaje Suda do Ameriky. Útulek byl židovskou obcí zřízen v obytných prostorách uvolněných jejich odchodem.
Podle vzpomínek Edity Flusserové, jedné z ošetřovatelek, byli prvními klienty děti uprchlíků z Německa a ze zabraného českého pohraničí. Vedoucí útulku se stala Hanka Epsteinová, dnes téměř neznámá hrdinka sociální práce s dětmi za druhé světové války. Starší děti chodily na procházky po ploché střeše domu, neboť do parků či na jiná veřejně přístupná místa již za okupace coby Židé chodit nemohly.
Budoucí izraelská spisovatelka Ruth Bondy, která byla v útulku zaměstnána jako kuchařka, dodnes vzpomíná na neuvěřitelnou energii tělnaté a podsadité paní Epsteinové, na nasazení, s nímž se dětem věnovala. Jedním z chovanců útulku byl i Benno Grünfeld, narozený 4. dubna 1938. Jeho rodiče pocházeli z Polska a zřejmě nikdy nezískali československé občanství. Od počátku protižidovských štvanic žili v bídě a do péče sociálních institucí židovské obce svěřili jak Benna, tak jeho starší sestřičku Anitu.
V říjnu 1941, po začátku deportací osob označených za Židy, se dětský útulek musel vystěhovat. Nacisté jej nahradili skladištěm ukradeného židovského majetku: obrazů, grafik, a kuchyňského vybavení. Hlavní sál vinohradské synagogy se současně změnil na sklad konfiskovaného nábytku. Tříletý Benno Grünfeld byl zařazen do vůbec prvního z transportů a spolu s ním byli deportováni i jeho rodiče a dva sourozenci. Cílem jejich cesty bylo ghetto v polské Lodži. Na nádraží malého Benna a jeho starší sestru doprovázela Ruth Bondy. Z cesty na shromaždiště jí utkvěla v paměti hlavně všeobjímající lhostejnost, nevšímavost okolí, jako by již byli pouhý vzduch, neviditelní duchové. Benno s rodiči i sourozenci v Lodži zahynul. Vedoucí židovského útulku v Sázavské ulici Hanka Epsteinová byla deportována až po zrušení posledního z pražských dětských útulků v červenci 1943. V práci s malými dětmi pokračovala v Terezíně a posléze i v dětském bloku takzvaného rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Několik svědků po válce vzpomínalo, jak děti zpívaly české a hebrejské písničky, hlavně "Šla Nanynka do zelí" - a hrály si na apel a na mrtvé, neboť nic jiného než denní rytmus koncentračního tábora neznaly. Bohužel zřejmě neexistuje jediná fotografie zachycující podobu této obdivuhodné ženy, která sama stejně jako téměř všichni její svěřenci zahynula. Informace o útulku v Sázavské ulici jsou velmi vzácné, z jeho chovanců a chovanek zřejmě přežil jeden jediný chlapec. Pokud si někdo na Hanku Epsteinovou či na děti ze Sázavské vzpomíná, prosíme, podělte se s námi.
tags: #chozeni #po #zizkovskych #strechach #informace