Zinkoxid-fosfátový cement je jeden z nejstarších a dosud používaných dentálních materiálů, jehož předchůdcem byl preparát „Dentinagene“ z roku 1877. Současná technologie zubních cementů představuje jeden ze zásadních pokroků učiněných v zubním lékařství. Přes sto let poskytovaly lékařům starší cementy, jako je zinkoxid-fosfátový a zinkoxid-eugenolový, předvídatelnou retenci nepřímých náhrad. Jejich různé variace jsou i dnes stále používány.
Vlastnosti a aplikace Zinkoxid-fosfátového cementu
Zinkoxid-fosfátový cement se vyznačuje především mechanickou retencí, což znamená, že neadheruje k tvrdým zubním tkáním chemickou vazbou. Počáteční pH je do ztuhnutí kyselé, což může způsobovat dráždění pulpy zubu. Nicméně, fosfátový cement nedráždí pulpu tak, jak se dříve předpokládalo (po dobu 48 hodin), ale pouze po dobu tuhnutí (5-7 minut), přičemž vzniká neutrální sůl.
Po namíchání má mít konzistenci řidší smetany. Na podložku (typu báze) se míchá do konzistence tmelu (pro tmelení do konzistence smetany) na drsné (při tmelení lépe na hladké) straně míchacího sklíčka postupným přidáváním prášku do tekutiny. Konzistence podložkového cementu má být co nejtužší - při rozetření na sklíčku (silném, aby dostatečně odvádělo teplo při exotermické reakci tuhnutí) se vrásní (až na hranici drolivosti).
Čím více prášku vmícháme do tekutiny, tím méně kyselý cement bude a hlavně bude minimálně kontrahovat při tuhnutí, což je důležité kvůli retenci ke spodině kavity. Toho můžeme dosáhnout ochlazením jednotlivých komponent i míchacího skla a lopatky v chladicím boxu. Po ztuhnutí, které se dostaví za 15-20 minut, lze přebytky bez problémů odstranit.
Má nižší pevnost v tlaku než některé novější cementy, ale jeho hlavními znaky jsou tixotropie a hydrofilnost. Ve vlhkém prostředí se dezintegruje, a proto vyžaduje suchou kavitu. Rozpouští se v dutině ústní, což může časem narušit okrajový uzávěr náhrady.
Čtěte také: ZOE Cement v Zubním Lékařství
Endodontické aplikace
Zinkoxid-fosfátový cement se také používá jako definitivní cement pro kořenové kanálky. Zabraňuje růstu bakterií a tím sekundárním periapikálním komplikacím. Díky objemové stabilitě poskytuje vynikající vlastnosti uzavření kanálku. Je biokompatibilní a při přeplnění nezpůsobuje dráždění tkáně. Neobsahuje toxické látky a pomáhá zabraňovat neúspěšnosti endodontické terapie, která bývá často způsobena bakteriemi.
Alternativní cementy a materiály
Nicméně, starší materiály, jako je zinkoxid-fosfátový cement, vyžadují v místech s hlubší preparací určitá ochranná opatření, aby se zabránilo možnému podráždění dřeně, popř. jsou v kontaktu s vodou náchylné k vyluhování.
Skloionomerní cementy
V roce 1968 byly vynalezeny skloionomerní cementy. Tyto cementy, podobně jako dříve vyvinuté varianty na křemičitanu, disponují zásadní výhodou ve formě uvolňování fluoridů. I přesto, že se s těmito cementy snadno manipuluje, jsou bohužel rozpustné ve vodě.
Pryskyřičné cementy
S pokrokem a zjednodušením v oblasti adhezivních protokolů se díky vysoké síle vazby, způsobené mikromechanickou a chemickou adhezí, staly velmi populární pryskyřičné cementy. Tyto cementy mají vyšší pevnost v tlaku než předchozí cementy, ale nižší než pryskyřičné, a drží chemickou retencí. Polymerují se světlem nebo duálně (tj. světlem a chemicky). Při polymeraci dochází ke kontrakci. Ve slinách se moc nerozpouští, a proto není vždy nutné udržovat suché pracovní pole. Bondování je u nich vyžadováno pro některé materiály z důvodu jejich křehkosti či velmi malého množství pro adhezi dostupného povrchu, zejména pro kompozitní a keramické inlaye a onlaye. Bondování je důležité i v dalších případech, kdy kónicita preparace či výška zbylých tvrdých zubních tkání nejsou ideální.
Pryskyřičné cementy tradičně vyžadovaly přípravu zubního povrchu prostřednictvím leptání, aplikace primeru, následné polymerace a izolace zubu od veškeré vlhkosti, včetně zabránění krvácení z okolních měkkých tkání. Samoleptací pryskyřičné cementy nabízí řešení tradičního kompromisu mezi silou vazby a senzitivitou aplikační techniky. Kombinací výhod bondování a cementovacího protokolu, který je snazší než u klasických cementů, dosahují samoleptací pryskyřičné cementy vynikající retence při jejich současném snadném použití. Přívlastek samoleptací přitom znamená, že není potřeba jakékoliv aplikace leptacích činidel, primerů či jiných adhezivních prostředků na povrch zubu. Poslední pryskyřičný cement od společnosti BISCO posouvá tento koncept ještě dál díky univerzální adhezi ke všem známým populárním materiálům. Dosahuje silné vazby k zirkonu a většině dalších materiálů spolu se snadným odstraněním přebytků a vysokou radioopacitou.
Čtěte také: Použití bílého cementu v praxi
Srovnání dentálních cementů
| Vlastnost | Zinkoxid-fosfátový cement | Skloionomerní cementy | Pryskyřičné cementy |
|---|---|---|---|
| Retence | Mechanická | Chemická (částečně) | Mikromechanická a chemická |
| Rozpustnost ve slinách | Rozpouští se (narušuje okrajový uzávěr) | Rozpustné | Moc se nerozpouští |
| Pevnost v tlaku | Nižší | Vyšší než fosfátové, nižší než pryskyřičné | Vysoká |
| Počáteční pH | Kyselé | Mírně kyselé | Neutrální |
| Dráždění pulpy | Po dobu tuhnutí (5-7 min) | Minimální | Minimální |
| Potřeba suchého pole | Ano (dezintegruje se) | Ano | U samoleptacích méně kritické |
| Uvolňování fluoridů | Ne | Ano | Ne (standardní typy) |
| Polymerace | Chemická | Chemická | Světlem nebo duálně |
Inovativní materiály a římský beton
Společné grantové projekty VŠCHT Praha (Ústav skla a keramiky, skupina anorganických pojiv), ČVUT v Praze (Fakulta stavební, katedra technologie staveb) a ČEZ Energetické produkty s.r.o., Hostivice vedly k vývoji hydraulického pojiva na bázi fluidního popílku, který vzniká jako vedlejší produkt při výrobě elektrické energie spalováním uhlí. Současně byly nalezeny souvislosti vedoucí až k starověkému římskému betonu.
Hydraulické pojivo Sorfix obsahuje po zatvrdnutí jako pojivovou fázi amorfní hydratovaný hlinitokřemičitan vápenatý (C-A-S-H fázi) na rozdíl od portlandského cementu, který obsahuje amorfní hydratovaný křemičitan vápenatý (C-S-H fáze), který téměř neobsahuje hliník. Hlavní krystalickou fází u hydraulického pojiva Sorfix je ettringit. Amorfní hydratovaný hlinitokřemičitan vápenatý (C-A-S-H fáze) byl nalezen v římském betonu jako pojivová fáze při amerických analýzách římských nadzemních a podmořských staveb v oblasti Středomoří. Toto zásadní nové zjištění v chemii cementu bylo publikováno v letech 2014-2017 v pracích dr. Marie Jackson a spol. (University of California, Lawrence Berkeley Labs.). Stáří zkoumaných vysoce zachovalých římských betonů bylo kolem 2000 let (pro srovnání beton z portlandského cementu je znám od 2. poloviny 19. století). Římský beton, na bázi hašeného vápna a rozemletých lávových hornin, se vyznačuje vysokou trvanlivostí, resp. odolností vůči působení agresivních prostředí, jakým je např. mořská voda. Vyvinuté hydraulické pojivo Sorfix je složením hydratovaných produktů (přítomností amorfní C-A-S-H fáze) podobné římskému betonu. Lze předpokládat, že průnikem Al do struktury C-S-H fáze se zvýší trvanlivost betonů z portlandského cementu. Výroba portlandského cementu, který obsahuje po zatvrdnutí amorfní C-A-S-H fázi, není však zatím zvládnuta. Autor: Ing. Martina Šídlová, Ph.D.
Čtěte také: Bílý cement: Přehled
tags: #zinkoxid #fosfatovy #cement #informace