Ústavní soud České republiky, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, se opakovaně zabývá případy týkajícími se stavebního práva, vlastnických práv a souvisejících procesních otázek. Jeho rozhodnutí mají zásadní dopad na výklad a aplikaci právních předpisů, a to jak v oblasti veřejného, tak soukromého práva. Následující článek přináší přehled několika klíčových rozhodnutí Ústavního soudu, která ilustrují jeho přístup k řešení komplexních stavebních sporů, ochraně základních práv a interpretaci procesních norem.
Nepovolené stavby a ochrana před nezákonným zásahem
Jedním z často řešených problémů jsou nepovolené stavby a možnosti obrany proti nim. Ústavní soud se například zabýval ústavní stížností stěžovatelů Bc. Radovana Myslíka a JUDr. Aleny Myslíkové proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze.
Případ IV. ÚS 540/25: Nezahájení řízení o odstranění stavby
Stěžovatelé se domáhali určení, že se Městský úřad X dopouští nezákonného zásahu tím, že nezahájil řízení o odstranění staveb - konkrétně zahradního domku, opěrné zdi a oplocení - nacházejících se na pozemku jejich sousedů. Krajský soud i Nejvyšší správní soud tuto žalobu zamítly.
Nejvyšší správní soud uvedl, že k nezákonnému zásahu ze strany správního orgánu dochází teprve tehdy, jsou-li naplněny podmínky pro zahájení řízení o odstranění stavby (tj. pokud realizace nepovolených staveb podléhala nějakému povolovacímu režimu), ale správní orgán ho přesto nezahájí. V daném případě sporné stavby nepodléhaly povolovacímu režimu pro své rozměry a umístění a neporušovaly ani jiné právní předpisy. Ústavní soud potvrdil závěry správních soudů a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Případ I. ÚS 1956/19: Nepřiměřenost zásahu do vlastnického práva při nařízení odstranění oplocení
V jiném případě se Ústavní soud zabýval ústavní stížností stěžovatelky, majitelky pozemku s oplocením, u něhož Městský úřad v Jindřichově Hradci nařídil odstranění části přesahující výšku 150 cm stanovenou územním rozhodnutím z roku 1999. Krajský úřad a správní soudy rozhodnutí potvrdily.
Čtěte také: Judikatura k dodatečným povolením staveb
Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozhodnutí správních orgánů a soudů. Konstatoval, že v dané věci lze s ohledem na změnu právní úpravy ve stavebním zákoně spatřit zjevný rozpor s požadavkem přiměřenosti zásahu správního orgánu do práv dotčených osob. Podle aktuální právní úpravy (účinné od 1. 1. 2018) je totiž již možné oplocení do výše 2 m zřídit bez povolení. Ústavní soud zdůraznil, že odstraněním oplocení by došlo k neproporcionálnímu zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, zejména pokud zachování stavby nezpůsobuje újmu jiným osobám či právem chráněným zájmům a územní rozhodnutí se stalo obsoletním. Ústavní soud v nálezu shrnul, že rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení odstranění části stavby představuje nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek za situace, kdy je odstranění části stavby zcela nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva majitele a současně platí, že ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahuje do veřejného práva závažným způsobem, ani nezasahuje do práva jiných subjektů a nezbavuje jiné subjekty právní ochrany.
Je důležité si uvědomit, že závěry vyslovené v tomto nálezu je zapotřebí individualizovat skutkovým okolnostem konkrétního případu. Ústavní soud výslovně zdůraznil, že "nuance bez mála dvou desítek cm oplocení zahrady rodinného domu totiž nelze srovnávat s rozsáhlými tzv. černými stavbami developerů, na jejichž odstranění (na rozdíl od nyní projednávané věci) nepochybně existuje naléhavý veřejný zájem."
Procesní lhůty a soudní ochrana
Ústavní soud se rovněž věnuje otázkám procesních lhůt a jejich vlivu na právo na soudní ochranu, zejména v kontextu změn právních předpisů.
Zkrácení lhůty pro podání správní žaloby novým stavebním zákonem
V jednom z případů se stěžovatelka potýkala s problémem zkrácení lhůty pro podání správní žaloby. V době, kdy jí již běžela původně dvouměsíční lhůta, nabyl účinnosti nový stavební zákon obsahující poloviční lhůtu (jeden měsíc). Zákonodárce však neupravil časově hraniční případy přechodnými ustanoveními.
Ústavní soud v těchto specifických případech absence přechodných ustanovení vyložil, že procesní úpravu plynutí lhůty je nutné vyložit ve prospěch práva na soudní ochranu a na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. První senát Ústavního soudu ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který novou úpravu vyložil tak, že se nepravě retroaktivně vztahuje i na stěžovatelku. Ústavní soud zdůraznil, že nepravá retroaktivita procesních norem se u lhůt pro podání žaloby projevuje specificky, jelikož zpětně zkracuje již vzniklé právo podat žalobu v určité lhůtě, a nelze ji mechanicky prosazovat jako bezvýjimečné pravidlo.
Čtěte také: Řešení proti přelezení plotu
Místní poplatky za reklamní zařízení
Ústavní soud se také zabývá spory o místní poplatky a ochranu vlastnických práv.
Případ IV. ÚS 3397/22: Místní poplatek za stavbu pro reklamu
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost obchodní společnosti BigBoard Praha, a. s., proti vyměření místního poplatku za umístění stavby pro reklamu na veřejném prostranství. Stěžovatelka namítala, že uložená povinnost uhradit místní poplatek je porušením jejího práva na ochranu majetku, neboť příslušné právní předpisy uložení místního poplatku v daném případě neumožňovaly, a že oplocení stavby pro reklamu není její součástí. Dále tvrdila, že byla zklamána ve svém legitimním očekávání, jelikož v době uzavření nájemní smlouvy a umístění stavby nebylo předmětné prostranství uvedeno v obecně závazné vyhlášce jako veřejné prostranství podléhající místnímu poplatku. Soudy se s jejími argumenty vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
Ústavní soud konstatoval, že jak městský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě. Závěry napadených rozhodnutí shledal ústavně souladnými a neshledal důvodu pro zásah do výkladu a použití podústavního práva. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti pouze pokračovala v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry správních soudů.
Exekuce odstraněním stavby a práva vlastníka
Specifickou oblastí jsou také případy exekuce odstraněním stavby, kde Ústavní soud řeší otázky práv vlastníka, který nebyl účastníkem nalézacího řízení.
Případ I. ÚS 3167/24: Odstranění stavby ve vlastnictví stěžovatele
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele Miroslava Jánského, který se domáhal vyslovení, že mu byla uložena povinnost strpět odstranění stavby v jeho vlastnictví. Stěžovatel namítal, že ačkoli je výlučným vlastníkem pozemku, nebylo s ním v průběhu správního řízení jednáno a exekuční titul směřuje pouze proti stavebníkům, nikoli proti němu. Již dříve se stěžovatel domáhal zrušení usnesení soudního exekutora, kterým bylo stanoveno datum zahájení prací směřujících k odstranění stavby. Ústavní soud tyto ústavní stížnosti odmítl.
Čtěte také: Použití asfaltových pásů v protiradonové izolaci
Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2167/24 uvedl, že byť stěžovatel nebyl považován za účastníka exekučního řízení, obecné soudy se skutečnostmi, které stěžovatel uváděl v ústavní stížnosti, ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ústavní soud se zabýval i argumentem, že nelze vykonat rozhodnutí, kterým byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka stavby. Ústavní soud v citovaném usnesení výslovně uvedl, že byla-li v nalézacím řízení uložena povinnost odstranit stavbu stavebníkům, pak lze (resp. je nutno) také proti těmto osobám vést exekuci. Ztotožnil se se závěrem obecných soudů rozhodujících v řízení o zastavení exekuce, že tvrzená vada spočívající v absenci souhlasu vlastníka s uložením takové povinnosti je možnou vadou nalézacího řízení, která se do exekučního řízení nepřenáší.
Ústavní soud neshledal důvodu se od tohoto svého závěru odchýlit a konstatoval, že o neústavní zásah do práv stěžovatele by šlo v situaci, kdy by v přecházejícím správním a soudním řízení, včetně exekučního, nemohl své námitky uplatnit. V daném případě však stěžovatel v nalézacím řízení nebyl aktivní a důsledný.
Ochrana pohody bydlení a sousedská práva
Ústavní soud se také zabývá ochranou práv občanů proti negativním dopadům stavebních záměrů na sousedních pozemcích.
Případ II. ÚS 3199/24: Povolení stavebního záměru na sousedním pozemku a pohoda bydlení
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele Ing. Petra Hamerníka proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který potvrdil povolení odstranění stávajících staveb a schválení nového stavebního záměru (rodinného domu s prodejnou) na sousedním pozemku. Stěžovatel namítal, že nová stavba naruší pohodu jeho bydlení, dojde ke zvýšení dopravního provozu a imisí.
Městský soud i Nejvyšší správní soud žalobu zamítly. Soudy uvedly, že nová stavba dodržuje stavební normy a nenarušuje místní poměry. K námitkám zhoršení pohody bydlení městský soud konstatoval, že lokalita je již hustě zastavěná, nová budova se zvýší jen o 60 cm a nedojde k nepřípustnému zastínění. Nejvyšší správní soud navíc zdůraznil, že jeho úlohou není domýšlet argumentaci ve prospěch kasačního stěžovatele, a stěžovatel v kasační stížnosti pouze opakoval svou žalobní argumentaci.
Ústavní soud potvrdil závěry správních soudů a ústavní stížnost odmítl. Zjistil, že odůvodnění napadeného rozsudku a jemu předcházejícího rozsudku městského soudu jsou podrobná, srozumitelná, logická a přesvědčivá. Ústavní soud neshledal žádné vady, které by měly za následek porušení ústavnosti. Argumentace stěžovatele byla navíc obecná, nekonkrétní a postrádala ústavněprávní rozměr.
Snížení státní podpory stavebního spoření
Ústavní soud se zabývá i otázkami spojenými s finančními aspekty bydlení a státní podporou.
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/23: Zrušení snížené státní podpory stavebního spoření
Ústavní soud zamítl návrh poslanců ANO na zrušení snížené státní podpory stavebního spoření. Podle soudu změna neporušila ústavu ani nezasáhla do práv lidí na bydlení nebo ochranu jejich majetku. Poslanci kritizovali jak samotné snížení podpory, tak i to, že nová pravidla platí i pro dříve uzavřené smlouvy. Maximální výše státní podpory klesla od roku 2024 z dvou tisíc na tisíc korun ročně.
Soudce zpravodaj Milan Hulmák uvedl, že převážil zájem státu na snižování rozpočtového schodku a ozdravení veřejných financí. Stát není součástí smlouvy o stavebním spoření a podpora, kterou poskytuje, není nároková. Jde o formu pomoci ze státního rozpočtu, kterou může stát podle potřeby měnit. Soud se také zabýval tím, že změna se vztahuje i na smlouvy uzavřené před novelou, a konstatoval, že nejde o zpětnou platnost v pravém smyslu, protože změna se týká až budoucích vyplacených částek. Lidé nemohli mít jistotu, že dostanou podporu ve stejné výši po celou dobu spoření.
Změna pohledu na přezkum souhlasů stavebních úřadů
Důležitou změnou v procesním právu je také nová judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se přezkumu souhlasů vydávaných stavebními úřady.
V průběhu loňského roku došlo prostřednictvím usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2019, čj. 1 As 436/2017-43, ke změně pohledu správních soudů na možnost přezkumu souhlasů vydávaných stavebními úřady podle stavebního zákona. Nejvyšší správní soud nově dovodil, že příslušné souhlasy mají povahu rozhodnutí správních orgánů. Doposud platilo, že se příslušné souhlasy za správní rozhodnutí nepovažovaly a obranou proti nezákonným souhlasům byla „zásahová“ žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správních orgánů. Na základě takové žaloby však mohl správní soud „pouze“ správnímu orgánu zakázat z tohoto nezákonného souhlasu vycházet v jeho další úřední činnosti, případně mu uložit, bylo-li to možné, obnovení stavu před nezákonným zásahem.
Z praktického pohledu bude zapotřebí u doposud probíhajících soudních řízení ze strany žalobců změnit žalobu tak, aby odpovídala žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Zároveň se podstatně prodlužuje lhůta k podání žaloby. Vzhledem k připravovanému novému stavebnímu zákonu je budoucnost souhlasů podle stavebního zákona nejistá, a to z důvodu, že z věcného záměru i z paragrafového znění vyplývá zavedení jednotného správního rozhodnutí směřujícího k vydání jediného rozhodnutí o povolení stavby. Toto rozhodnutí by mělo nahradit dosavadní územní souhlas, ohlašování dle stávající zákonné úpravy stavebního zákona, souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru a společný územní souhlas.
Soudní rehabilitace a právo na spravedlivý proces
Mimo oblast stavebního práva se Ústavní soud zabývá i otázkami soudní rehabilitace.
Případ II. ÚS 2656/22: Soudní rehabilitace po nezákonné vazbě
Druhý senát Ústavního soudu vyhověl stěžovateli, kterému bylo v minulém režimu zahájeno trestní stíhání pro podezření z pokusu trestného činu poškozování zájmů republiky v cizině a byl nezákonně držen ve vazbě, ačkoliv trestní stíhání bylo následně zastaveno. Obvodní soud návrh stěžovatele na soudní rehabilitaci zamítl pro opožděnost, s tím, že na jeho případ dopadá prekluzivní lhůta pro podání žádosti na soudní rehabilitaci.
Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil pro rozpor s principy spravedlnosti a porušení práva na zákonného soudce. Ústavní soud konstatoval, že restriktivní přístup, který obecné soudy při interpretaci zákona o soudní rehabilitaci zvolily, nelze akceptovat. Z dikce § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci vyplývá, že nepostihuje jen situace, kdy nedošlo k zahájení trestního stíhání, nýbrž všechny v úvahu přicházející situace, což vyplývá z formulace „i když nebylo zahájeno trestní stíhání“ a jejího teleologického výkladu, založeném na smyslu zákona o soudní rehabilitaci. Bylo by nelogické, aby za stejných podmínek osoba, jíž zákon přiznává právo účasti na předmětné soudní rehabilitaci, měla na ni nárok v situaci, kdy byla vyšetřována a zbavena osobní svobody bez zahájení trestního stíhání, a druhá osoba by na ni nárok neměla jen proto, že proti ní trestní stíhání zahájeno sice bylo, ale neskončilo konečným rozsudkem, nýbrž zastavením trestního stíhání po propuštění z nezákonné vazby.
Z uvedených případů je patrné, že Ústavní soud hraje klíčovou roli v dohledu nad dodržováním ústavnosti a ochranou základních práv občanů v nejrůznějších oblastech právního řádu, včetně stavebního práva, procesních lhůt a státní podpory. Jeho rozhodnutí přispívají k precizaci výkladu právních norem a zajištění spravedlivého procesu.
tags: #ustavni #soud #proti #blokovani #staveb