Svět umění byl vždy plný inovací, kontroverzí a snahy posouvat hranice vnímání. Od neviditelných soch, které vyžadují aktivaci představivosti, až po monumentální díla plná symbolismu a historických odkazů, umělci neustále testují, co společnost považuje za umění.
Salvatore Garau a umění neviditelného
Italský umělec Salvatore Garau (67), narozený na ostrově Sardinie, je známý svým originálním přístupem k sochařství. V minulosti už vytvořil neviditelnou sochu „Rozjímající Buddha“ nebo obří abstraktní plátno zavěšené na lešení před kostelem v Miláně. Tentokrát se ale překonal a prodal dílo, které vlastně neexistuje, za téměř 400 000 korun. Kupujícímu, jehož jméno nebylo zveřejněno, k němu přidal i certifikát pravosti, který má dokázat, že je neviditelný kousek umění skutečný.
Jeho nová socha s názvem „Jsem“ (italsky „Lo Sono“) je jen kousek vzduchoprázdna. Garau k tomu uvedl: „Vakuum není nic jiného než prázdné místo plné energie, a i když ho vyprázdníme a nic v něm nezůstane, podle Heisenbergova principu neurčitosti má toto ‚nic‘ váhu. Má tedy energii, která se kondenzuje a přeměňuje v částice, tedy v nás.“ Sochař tvrdí, že dílo existuje v jeho mysli. Umělec představil své dílo na Instagramu a na milánském náměstí, přesně 25 metrů před vchodem do Gallerie d‘Italia di Piazza della Scala, vytyčil lepicí páskou čtverec o rozměrech 1,5 metru na 1,5 metru. Podle Garaua musí být dílo vystaveno v soukromém prostoru pět krát pět metrů a v jeho blízkosti nesmí být žádné jiné předměty. Speciální osvětlení a kontrola prostředí však podle autora nejsou potřeba, jelikož dílo nikdo neuvidí. Umělec se setkává s kritikou, lidé mu vyčítají, že dílo ve skutečnosti neexistuje. Garau se brání slovy: „Tohle dílo po vás chce, abyste aktivovali sílu představivosti.“
Tabulka: Porovnání neviditelných soch Salvatora Garaua
| Název díla | Charakteristika | Místo/Status | Cena prodeje |
|---|---|---|---|
| Jsem (Lo Sono) | Kousek vzduchoprázdna, vakuum plné energie | Prodáno na aukci Art-Rite | 380 000 Kč |
| Rozjímající Buddha | Neviditelná socha | Vystavena na milánském náměstí Piazza della Scala | Neprodáno |
Michelangelo Buonarroti: Od podvodu k legendě
Michelangelo Buonarroti, geniální malíř a sochař, se narodil před 550 lety. Jeho život a tvorba jsou obestřeny mnoha nejasnostmi a kontroverzemi. Geniální malíř a sochař je autorem některých z nejslavnějších děl v dějinách umění. Jeho umělecká kariéra slavného malíře a sochaře ale začala podvodem. Vystudoval pod vedením slavného sochaře Lorenza de Medici, o jeho tvorbu ale nebyl mezi bohatými mecenáši zájem.
Čtěte také: Socha draka: Kolínská zajímavost
Rozhodl se proto napatinovat svou sošku spícího Amorka kyselou hlínou a vydávat ji za starožitnost dochovanou z dob antického Říma. Podvrh byl tak věrohodný, že ho neodhalil ani obchodník s uměním Baldassare del Milanese, ani kardinál Raffale Riario, který ji od něj zakoupil. Namísto aby dluh vymáhal od Michelangela, prodal mazaný obchodník sošku obratem někomu jinému (spící Amorek nakonec skončil po mnoha letech až v britském paláci ve Whitehallu, kde padl za oběť požáru). Michelangelo se namísto trestu dočkal pozvánky do Říma, kde se z něj stal vyhledávaný umělec a realizátor lukrativních zakázek. K falšování se proto už vracet nemusel, i když dodnes panují dohady, jestli z jeho padělatelské dílny nepochází i slavné starořecké sousoší Láokoón a jeho synové.
Pieta a jediný podpis
Ještě mu nebylo ani pětadvacet let, když tvořil na zakázku pro církev sochu Pieta, která je dodnes k vidění v bazilice svatého Petra v Římě, respektive ve Vatikánu. Jako pětadvacetiletý mladík získal od francouzského kardinála Jeana de Villiers zakázku vytvořit pro jeho plánovaný hrob smuteční sousoší. Michelangelo vysochal z jediného bloku mramoru Pietu, která je dodnes považována za zásadní dílo renesance a předchůdce moderního umění. Sochař nerespektoval klasické proporční zásady, ani „historickou“ věrnost postav (Madona vypadá přibližně stejně stará jako její syn). Výsledek ale působí tak dokonale, že ho do Svatopetrské kaple chodily obdivovat davy Římanů.
Jednoho dne prý Michelangelo zaslechl, jak návštěvník tvrdí, že socha je dílem jeho současníka a konkurenta Cristoforo Solariho zvaného Il Gobbo. Aby předešel spekulacím, vyryl na Madoninu šerpu slova MICHAELA[N]GELUS BONAROTUS FLORENTIN[US] FACIEBA[T] - Vytvořil Michelangelo Buonarroti z Florencie. Giorgio Vasari tvrdí, že umělec neuváženého záchvatu pýchy litoval a zařekl se, že žádné jiné dílo nepodepíše. Svůj slib dodržel.
Michelangelo vs. Leonardo: Rivalita titánů
Problémy neměl Michelangelo jen s Il Gobbem. O zakázky a slávu soupeřil s celou špičkou tehdejšího uměleckého světa. Obzvlášť velká rivalita panovala mezi ním a Leonardem da Vinci. Oba renesanční titáni se lišili přístupem k námětům, preferovanými technikami i osobními postoji. Když se střetli na zakázce výzdoby florentské radnice v paláci Vecchio, skončilo to katastrofou. Michelangelo dokončil svou fresku jako první.
Leonardo preferoval náročnější techniku enkaustiky, která pro malbu používá včelí vosk. Použil ho ale příliš velké množství, barvy z rozpracovaného nástěnného obrazu začaly stékat a nenávratně poškodily i hotovou fresku Michelangela. Ten svému kolegovi nikdy neodpustil a při každé příležitosti ho (řečeno hiphopovou terminologií) „dissoval“. Útoky to byly velmi drsné. Jednoho dne se připletl k debatě, kde da Vinci vysvětloval florentským měšťanům pasáž z Danteho básně. Když Leonardo nadhodil, že by Michelangelo mohl přispět svým názorem, odsekl, aby se da Vinci raději staral o svá nedokončená díla. Ťal tím do živého, protože da Vinci v té době vytvořil jezdeckou sochu tak komplikovanou, že ji nedokázal odlít z bronzu.
Čtěte také: Zahradní dekorace z betonu
Davidův diss a pomsta
Leonardo da Vinci na urážku svého kolegy nezapomněl. Vrátil mu ji poté, co byl ve Florencii odhalen Michelangelův David. Zakázka na monumentální sochu do průčelí florentské katedrály vznikla už v roce 1464. Sochaři Agostino di Duccio a Antonio Rossellino si ale s dodaným blokem mramoru nevěděli rady. Po čtvrt století otálení se prokletého kamene chopil Michelangelo. Jak sám tvrdil, v hrubých konturách osekaného mramoru spatřil podobu Davida a během čtyř roků usilovné práce biblického hrdinu z kamenného vězení osvobodil. Na původně zamýšlené místo byla příliš velká a příliš krásná. Když měšťané konzultovali s da Vincim, kam ji umístit, posměšně navrhl, že by bylo nejlepší nahého Davida zakrýt. Po odhalení sochy v roce 1504 pak navíc zveřejnil její obscénní karikaturu.
Ani Michelangelo na urážky nikdy nezapomínal. Svému arcirivalu Leonardovi se pomstil veřejným prohlášením, že v něm jeho Mona Lisa nevzbuzuje žádné emoce (na poměry renesanční Florencie to byla doslova nehoráznost). Neváhal se mstít komukoliv, kdo zpochybnil jeho umělecké kvality, byť by to byl vysoce postavený hodnostář církve - instituce, na jejíž zakázkách byl existenčně závislý. Největší zakázkou, kterou obdržel, byla výzdoba Sixtinské kaple. Práce na stropní fresce mu zabraly čtyři roky a dokončeny byly v roce 1512. Po celých dvaceti letech ho papež Klement VII. pověřil vytvořením fresky za hlavním oltářem chrámu.
Práce na 165 metrů čtverečních velkém obrazu trvala pět let. Klementa VII. během ní vystřídal reformátorský Pavel III. a jeho uvolněnější názory umožnily Michelangelovi popustit uzdu fantazii. Odchyloval se od biblických tradic, valnou většinu svých 390 postav namaloval bez šatů a výjevy smrti mučedníků ztvárnil se znepokojivou realističností. K rozpracované fresce se jednoho dne vypravila kardinálská komise vedená samotným papežem.
Kardinál Biagio da Cesena byl dílem pohoršen a prohlásil, že se hodí nanejvýš na zeď nějaké putyky. Uražený Michelangelo kardinála obratem přimaloval na fresku jako nahého vládce pekel s oslíma ušima a hadem zakousnutým do jeho genitálií. Papež byl evidentně malířovým fanouškem. Když si u něj kardinál stěžoval, odmítl nechat postavu přemalovat. Prohlásil, že obrazy znázorňující peklo jsou mimo jeho jurisdikci.
Nejbohatší umělec své doby
Obliba u bohatých zadavatelů zajistila Michelangelovi život v luxusu. Da Vinciho, Raphaela, Titiana i své další současníky předčil slávou i bohatstvím, které navíc dovedně rozmnožoval uváženými investicemi do nemovitostí. Jeho majetek se odhaduje zhruba na ekvivalent dnešních 50 milionů dolarů, což byla na poměry tehdejších umělců astronomická částka. Jako jediný z renesančních titánů se také dočkal zveřejnění svého vlastního životopisu. Přispěl k tomu fakt, že se dožil na tu dobu neobvykle vysokého věku 89 let a pracoval celkem pro 9 papežů. Působil jako oficiální malíř a sochař svatého stolce a v závěru života i jako nejvyšší vatikánský architekt - dohlížel mimo jiné i na dostavbu chrámu sv. Petra a náměstí Kapitolu.
Čtěte také: Zahradní socha Žena Růžena
David Černý: Kontroverze v moderní české krajině
David Černý (* 15. prosince 1967, Praha) je jednou z nejvýraznějších osobností české výtvarné scény a instalace jeho děl často provází skandály, rozpaky a pohoršení. Studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Do povědomí veřejnosti jej dostalo hlavně přetření smíchovského tanku na růžovo, kůň v Lucerně, miminka na Žižkovské věži, nebo Entropa během českého předsednictví EU v roce 2009.
Vybraná díla a jejich dopad
- Viselec: Obří stříbrná socha muže visícího za jednu ruku vysoko nad zemí v pražské Husově ulici. Vytvořená v roce 1997, představuje hluboké hloubání o možnostech rozhodování.
- Lilith: Obří lesklá žena objímající budovu Fragment v Karlíně. Tato blyštivá socha, vážící 35 tun a měřící 24 metrů, má pohyblivou hlavu a je instalována od podzimu 2022.
- Miminka Babies: Deset černých laminátových miminek šplhajících po Žižkovském televizním vysílači, jedné z pražských dominant.
- Čůrající postavy: Sousoší ve dvoře Hergertovy cihelny na Kampě, umístěné zde od roku 2004, které často vyvolává kontroverzní reakce.
- Hlava Franze Kafky: Stříbrná hlava Franze Kafky, dosahující 11 metrů, je součástí veřejného prostoru u obchodního centra Quadrio na Národní třídě.
- Kůň: Parodie na rytířský pomník sv. Václava v pasáži Lucerna, zobrazující sv. Václava sedícího na břiše mrtvého koně.
- Quo vadis: Plastika Trabantu na vysokých nohách, symbolizující rok 1989 a hromadný útěk východních Němců přes velvyslanectví západního Německa v Praze.
- Hostina obrů: Na autobusové zastávce Sokolská u zdi v Liberci je instalovaná Černého Hostina obrů. Přístřešek zastávky má tvar stolu, na jehož desce - tedy střeše - jsou nejrůznější jídla a předměty.
- Entropa: Šestnáct metrů vysoká satirická instalace, zpodobňující státy Evropské unie, vyvolala poprask během českého předsednictví EU v roce 2009.
- Brouk: Plastika modelu automobilu Porsche 911 připnutého na špendlíku, umístěná u pražského komplexu BB Centrum.
Černý svými díly často vyvolává emoce všeho druhu, od pohoršení až po bezvýhradné nadšení. Jeho sochy se staly nedílnou součástí moderní české krajiny a přispívají k neustálé diskusi o tom, co je umění a jakou roli hraje ve společnosti.
tags: #umělec #socha #odmítnuta #sokl #přijatý #příběh