Historie stavebních materiálů je neodmyslitelně spjata s vývojem lidské civilizace a technologického pokroku. Ve středověku se sice mnohé techniky opíraly o starověké znalosti, ale zároveň se objevovaly nové přístupy a materiály, které formovaly charakter tehdejší architektury. Tato stať se zaměřuje na klíčové stavební materiály používané ve středověku, jejich výrobu, vlastnosti a uplatnění v kontextu českých zemí a širší Evropy.
Dřevo jako základní stavební materiál
Přestože se vývoj dřevěných staveb vzhledem k přírodnímu původu materiálu hůře prokazuje, existuje řada pevných orientačních bodů na základě archeologických nálezů. Nejstarší prokazatelné stopy nás vedou do starší a střední doby kamenné. Prvními stavbami s nosnou konstrukcí ze dřeva byly v historii lidstva příbytky lovců a rybářů. S odklonem od kočování a přechodem na usedlý způsob života generujícím zemědělství a chovatelství vznikají trvalejší stavby obydlí s delší životností.
Uspořádány jsou již do vyšší organizační jednotky - osady či sídliště s ochrannou palisádou a příkopem. První domy měly nosnou konstrukci ze dřeva, kůly byly zapuštěny do podloží, podlahu tvořil dřevěný rošt podle povahy podloží ukládaný na terén nebo kotvený nad zemí do nosných kůlů stavby. Rozvoj technologické vyspělosti při stavbě obydlí, zejména opracování nosných prvků a jejich spoje, šel ruku v ruce s vývojem nástrojů a klimatickými podmínkami. Dalším přínosným obdobím pro rozvoj dřevostaveb bylo antické Řecko a Řím. V Číně a Japonsku se dochovaly rozsáhlé mnohapodlažní komplexy zejména sakrálních staveb ze dřeva starých tři tisíce let.
Počínaje 7. stoletím se v Evropě rozvíjela znalost těžkých skeletových a hrázděných staveb. V českých zemích bylo převládajícím řešením v období středověku pro obytné domy roubení, němečtí osadníci přicházející do české kotliny v průběhu 13. století obohatili tuzemské znalosti o technologii hrázděné stavby.
Mistrovským příkladem komplexního tesařského díla v domácích podmínkách byla stavba čtyřbokého dvoru jako hospodářské usedlosti, která se počíná objevovat v středoevropském prostoru počínaje 16. stoletím jako důsledek vzniku lesní lánové vsi s většími rozestupy mezi jednotlivými usedlostmi. V Čechách byl tehdejším vzorem panský dvůr z 19.
Čtěte také: Vlastnosti modřínového stavebního dřeva
Dřevo v novověku a moderní době
Novodobé použití dřeva jako stavebního materiálu zaznamenáváme až na sklonku 18. století. Cena stavebního dříví byla v té době závislá na ceně dřeva pro palivo a k využití v dolech. V druhé polovině 18. století se můžeme v českých zemích a na Moravě setkat s projevy energetické krize: neúměrné nároky na kapacity palivového a důlního dříví tehdy vyčerpaly zásoby dřeva. Dřevo i pro svojí vyšší cenu a menší dostupnost přestává být oblíbeným stavebním materiálem a celodřevěná stavba se vytrácí i z oblasti lidového stavitelství.
To postihuje nejen města (zpřísnění požárních předpisů a nové stavební řády, které užití dřeva pro bytovou výstavbu výrazněji omezují), ale i vesnice. Dřevo (pomineme-li stále rozšířené stavby zemědělské a vedlejší) jako konstrukční materiál je vytlačováno do oblasti návrhu krovů a stropních a střešních konstrukcí, kde lze za něj i v průběhu 19. století jen stěží nalézt vhodnou a ekonomicky přijatelnou náhradu. Určitou výjimkou jsou pouze pozemní stavby pro dráhu, kde se dřevo i nadále uplatňuje pro pomocné objekty remíz, drážních domků, WC a skladišť. Tyto do jisté míry pomocné budovy jsou často řešeny jako stavby pro opakovanou výstavbu - jedná se tak vlastně o první pokusy v oblasti objemové typizace v našich zemích.
Pro období národního obrození v 19. století je charakteristická výstavba dočasných divadelních arén ze dřeva, kterých byly v různých českých městech realizovány asi dvě desítky. Přelom 19. a 20. století náleží dřevěným stavbám v oblasti výstavních pavilónů (zejména zemědělské a lesnické expozice) a lázeňských staveb. Rozšířená je rovněž stavba plováren s dřevěnými šatnami, dřevěných sokoloven, turistických a rekreačních chat.
Lidové tradice a tvarosloví starších dřevěných staveb je přenášeno i do klasických zděných staveb do členění jejich fasád, uplatňují se rovněž dřevěné dekorace. S poválečným rozvojem průmyslové výroby dochází k prudkému rozvoji dřevěného stavitelství s užitím prvních lepených a lamelových konstrukcí. Významného uplatnění dosahují sbíjené konstrukce. Rozšíření obchodních a hospodářských styků se Spojenými státy vede rovněž k přenosu know how - zejména systému two by four.
Stavitelé se inspirují, opouštějí těžké masivní trámové konstrukce a nahrazují je levnějšími fošinkovými z jednotného unifikovaného profilu. Vzniká celá řada úsporných halových konstrukcí. V meziválečném období se rozhodujícím objemem těžby stává dřevo zejména materiálem pro bednění betonových (například pohraniční opevnění) a jiných pomocných konstrukcí. Jeho druhotné využití je problematické, a tak bylo likvidováno zejména veřejnými dražbami. (Bednění pro opakované užití bylo užíváno nikoliv náhodou pouze firmou Baťa…). Docházelo tak k absurdní situaci - potřeba dřeva byla pro pomocné konstrukce stejně vysoká, jako kdyby se ze dřeva stavěly běžné stavby.
Čtěte také: Žádost o stavební povolení
V prvních letech po osvobození bylo proto východiskem zavedení prefabrikace a produkce konstrukcí bez užití dřeva. Přispěla k tomu rovněž značná zachovalost technické infrastruktury a bytového fondu v poválečném Československu oproti vybombardovanému Německu a Rakousku, které muselo řešit v historicky krátké době bytový problém. Reakcí na to byly rozsáhlé kolonie dřevěných bytových domů. V novém poválečném Československu bylo dřevo označeno za strategickou surovinu a degradováno pouze na pomocný stavební materiál a konstrukce pro dočasné stavby.
Zákon č. 22/1955 Sb. v podstatě zastavil vývoj dřevěných konstrukcí u nás. Umožnil vznik Státní dřevařské inspekce, která se snažila zcela vyloučit dřevo ze stavebnictví. Dřevostavby byly na státní úrovni centrálně řízeného hospodářství v 70. a 80. letech minulého století degradovány zejména na výrobu „Unimo“ buněk pro sovětský těžařský průmysl a tuzemská zařízení staveniště. Omezena však byla rovněž výuka dřevěných konstrukcí na odborných a vysokých školách, nevydávaly se knihy s touto tématikou. Přerušen byl dovoz časopisů a odborných publikací ze zahraničí do knihoven. S tímto dědictvím bojujeme dodnes.
Na západě, kde nikdy nedošlo k přerušení vývoje do té míry jako u nás, se dřevostavby dostávají v souvislosti s první ropnou krizí na počátku 70. let a následně vlivem války mezi Irákem a Íránem do popředí zájmu jako výhodný stavební materiál pro energeticky úsporné stavby. O vývoj a dodávku dřevěných halových staveb pro zemědělství se pokoušel v tuzemsku v souladu s evropskými trendy s dílčími úspěchy podnik Bios Sedlčany. Severomoravské dřevařské závody (dnes RD Rýmařov) rozvíjely projekty rodinných domů a prostorové prvky ze dřeva. Rudné doly Jeseník potom produkovaly licenční výrobu rodinných domů Okal problematické úrovně, která nadále poškozovala pověst dřevěných staveb pro individuální bydlení. Armabeton, závod Tesko se specializoval na lepené nosníky pro velkorozponové haly.
Cihly: Od hlíny k pálenému materiálu
První cihly: vepřovice a sluncem sušené bloky
První historické cihly vznikaly z obyčejné hlíny smíchané s vodou, často doplněné o slámu nebo plevy, které směs zpevňovaly. Formovaly se ručně do jednoduchých dřevěných forem a poté se nechávaly volně vyschnout na slunci. Tyto vepřovice byly levné, materiál byl dostupný téměř všude a jejich výrobu zvládli i lidé bez složitých nástrojů. Díky dobrým izolačním vlastnostem chránily obyvatele před horkem i chladem, což z nich činilo oblíbený stavební materiál ve starověku. Jejich slabou stránkou však byla nízká odolnost vůči vodě a mrazu - silný déšť či chladné zimy je rychle narušily, takže vyžadovaly časté opravy nebo výměnu. Nejstarší použití těchto cihel nacházíme v Mezopotámii, Egyptě a v údolí Indu, kde suché a teplé klima jejich trvanlivosti přálo. Přestože dnes působí primitivně, právě tyto jednoduché bloky z hlíny stály u zrodu mnoha prvních měst a civilizací. Ve starověkých městech se často kombinovaly vepřovice s kamennými základy, aby se prodloužila životnost stavby.
Přechod k pálené cihle - revoluce ve stavebnictví
Objev pálené cihly znamenal pro stavebnictví skutečnou revoluci. Lidé si uvědomili, že hlínu lze působením vysokých teplot proměnit v mimořádně odolný materiál, který snese vodu, mráz i mechanické zatížení. Tato technologie se objevila už ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii a rychle našla cestu do dalších civilizací. V době římské byla pálená cihla natolik ceněná, že nesla značky svých výrobců a stala se běžnou součástí významných státních staveb. Výroba pálené cihly byla složitější než u sušených vepřovic - hlína se musela nejprve vytvarovat, poté pomalu usušit a nakonec vypálit v peci při teplotách kolem 900 až 1 100 °C. Odměnou však byla vysoká pevnost a dlouhá životnost, díky nimž stavby odolávaly staletím. Nevýhodou zůstávala náročnější výroba a vyšší spotřeba energie, přesto se pálená cihla stala symbolem trvanlivosti a kvality, který přetrvává dodnes.
Čtěte také: Stavební řezivo Brno: Průvodce
Výroba cihel ve středověku a novověku
Ve středověké Evropě zažívala výroba cihel rozmach zejména v regionech, kde chyběl kvalitní stavební kámen. Cihlářské dílny se zakládaly poblíž ložisek vhodné hlíny a v blízkosti rostoucích měst, kde byla poptávka po stavebním materiálu největší. Výroba byla převážně ruční - hlína se lisovala do jednoduchých dřevěných forem, sušila na vzduchu a poté se pálením v polních pecích měnila na trvanlivý materiál. Středověké cihly často nesly otisky prstů, značky řemeslníků nebo stopy zvířat, které po čerstvých kusech přeběhly. Tyto unikátní detaily dnes pomáhají archeologům určit původ a stáří nálezů.
V novověku nastal posun k trvalým cihelnám vybaveným velkými pecemi, které umožnily vyrábět cihly ve velkém množství a s jednotnější kvalitou. S rozvojem architektury se objevily i první specializované tvary. Zakřivené cihly pro klenby, úzké a dlouhé pro komíny či ozdobně tvarované kusy pro fasády, jež dodávaly stavbám eleganci a osobitý styl.
Historické cihly a jejich využití v architektuře
Historické cihly jsou malými nositeli příběhů - každá z nich odráží dobu, místo a řemeslný um, ve kterém vznikla. Mají často odlišné rozměry, odstíny i textury, které se formovaly podle typu použité hlíny, způsobu pálení a místních stavebních tradic. Najdete je na hradech, klášterech, kostelech, historických domech i starých průmyslových objektech, kde tvoří nezaměnitelný prvek architektonického dědictví. Dnes jsou vysoce ceněné zejména při rekonstrukcích a památkové obnově, protože pomáhají zachovat autentický vzhled stavby.
Typické znaky historických cihel:
- Jemně nepravidelný tvar a ručně tvořený povrch, který jim dodává osobitý charakter.
- Odstíny od jemně krémové po sytě tmavě červenou, dané složením hlíny a procesem pálení.
- Viditelné otisky dřeva z forem nebo stopy po ručním tvarování, které působí jako podpis dávných mistrů cihlářů.
Moderní vývoj cihel
20. století přineslo další vývoj - vznikly plynosilikátové tvárnice a duté cihly, které zlepšily tepelněizolační vlastnosti a snížily hmotnost zdiva. Tyto materiály doplnily a částečně nahradily tradiční plné cihly, zejména v bytové a průmyslové výstavbě.
| Typ materiálu | Hlavní výhody | Období rozšíření |
|---|---|---|
| Pálená plná cihla | Pevnost, odolnost, dlouhá životnost | Od starověku dodnes |
| Dutá cihla | Lepší izolace, nižší hmotnost | 20. století |
| Plynosilikátová tvárnice | Výborná izolace, snadné opracování | Od 20. století |
Výroba cihel v ČR - tradice a současnost
Výroba cihel v České republice má kořeny hluboko v minulosti a její rozvoj úzce souvisel s urbanizací a stavebním boomem. Už v 19. století fungovaly po celé zemi stovky menších i větších cihelen, které zásobovaly rychle rostoucí města. Po roce 1945 přišla éra industrializace, kdy vznikaly velké státní podniky schopné produkovat miliony kusů ročně. Dnešní české cihelny patří k moderním provozům, kde se tradiční řemeslné principy snoubí s plně automatizovanými linkami a přísnou kontrolou kvality.
Současné trendy zahrnují:
- Energeticky úsporné pece, které snižují spotřebu paliva a zároveň zlepšují kvalitu výpalu.
- Recyklaci materiálů, například přidávání drcených starých cihel do nových směsí, čímž se snižuje odpad.
- Výrobu cihel s vylepšenými izolačními vlastnostmi, které přispívají k nižší energetické náročnosti moderních staveb.
Rozměry klasické cihly a normy
Rozměry cihel se v průběhu staletí neustále vyvíjely a přizpůsobovaly potřebám stavitelů, dostupným formám i místním tradicím. Zatímco dnes je v České republice podle platných norem standardem rozměr 290 × 140 × 65 mm, u starších historických cihel lze narazit na výrazně odlišné velikosti - často bývaly delší, užší nebo naopak mohutnější, což souviselo nejen s regionálními zvyklostmi, ale i s typem staveb, pro které byly určeny. Dnešní norma zajišťuje snadnou kombinovatelnost a kompatibilitu cihel, což usnadňuje moderní výstavbu, zatímco u historických staveb je potřeba při opravách či rekonstrukcích hledat nebo vyrábět cihly na míru, aby přesně odpovídaly původním rozměrům.
Cihla je více než jen stavební materiál - je symbolem lidské tvořivosti, adaptace a technologického pokroku. Od prosté vepřovice sušené na slunci po sofistikované pálené cihly a plynosilikátové tvárnice urazila dlouhou cestu. Její historie je zároveň historií našich domovů, měst a celé civilizace.
Kámen a omítky ve středověké architektuře
Publikace shrnuje základní poznatky o přírodních i uměle vyráběných stavebních materiálech (kámen, pálené i nepálené cihly, pálená krytina apod.) a stavebních pojivech (sádra, vápno, cement apod.), které se objevují v historických stavbách. V jednotlivých kapitolách jsou přehledně popsány vztahy mezi strukturou těchto materiálů a jejich vlastnostmi. Pozornost je věnována i procesům, které se podílejí na korozi stavebních materiálů a pojiv včetně nástěnných maleb. Na příkladu průzkumu historických omítek jsou ukázány hlavní zásady i možnosti přírodovědného průzkumu stavebních materiálů. V dalších kapitolách jsou popsány možnosti sanačních zákroků na historických stavbách - čistění, omezení účinků vodorozpustných solí a konzervace, dále metody a prostředky povrchové ochrany stavebních materiálů - umělý kámen, fasádní nátěry, hydrofobizace, odstraňování graffiti apod.
Vzhled kamenných částí a omítek
Základní představu o vzhledu kamenných částí architektury a navazujících omítek, případně o barevném řešení klenebních konstrukcí ve středověku můžeme získat studiem deskových obrazů a miniatur v rukopisech. V interiérech středověkých kostelů na jihu Čech se i přes očištění stavebních prvků daří nalézt pozůstatky vápenných nátěrů a od vrcholného středověku i stále častěji užívané červené polychromie. Již kolem roku 1300 se setkáváme s malovanou nápodobou mramoru. Zejména v pozdním středověku převažuje na jednotlivých částech klenby nátěr v barvě lomené bílé, okrové nebo šedé, který byl členěn různobarevnými, většinou však bílými nebo okrovými linkami s cílem připomenout členění konstrukce na jednotlivé díly.
Polychromie měla pohledově spojit různorodé materiály (kámen, cihla, štuk), skrýt jejich nedostatky, poškození a případně i stopy po opracování (otvory pro uchycení krepny). Omítka na stěnách navazovala nebo mírně předstupovala před armovaná nároží staveb, ale převážně respektovala nepravidelný tvar jednotlivých kvádrů. V několika případech bylo pravoúhlé opracování kamene naznačeno pomocí linek malovaných po jeho obvodu.
Na ostění portálů a oken se setkáváme s omítkovou paspartou v podobě cca 20-30 cm širokého kletovaného a líčeného pásku, který vystupuje cca 5-15 milimetrů nad plochu hrubě zpracované omítky. Šambrány mají obvykle pravoúhlý tvar, avšak jejich horní část kopíruje průběh a tvar záklenku. Omítkový rám zprvu kryl chybějící ostění, pak vnější nepravidelný okraj profilovaných kamenů a v pozdním středověku se stal významným dekorativním motivem. Někdy byly okraje kamenných prvků přetaženy omítkou v síle několika milimetrů, s jejíž pomocí vznikala po obvodu hrana působící jako pohledově určující rám. Armovaná nároží a zdivo z pravidelných kvádrů byly napodobovány již od 12. a zejména pak v průběhu 15. a 16. století, kdy se povrch omítek upravoval tak, aby připomínal strukturu kamenného zdiva a nakonec byl na něj vyryt nebo namalován spárořez. Kombinace obou technik vyústila v polychromii kamenných architektonických článků a jejich rozšíření iluzivní nástěnnou malbou.
Průzkum ukázal, že středověké stavitelství nevnímalo kamenné zdivo a omítku odděleně, nýbrž oba prvky spojovalo s pomocí vápenného nátěru, aby je mnohdy vzápětí s použitím barev opět zvýrazňovalo a členilo se záměrem vytvořit výtvarně působivé dílo.
Vývoj omítek v historickém kontextu
V nejstarším středověkém období převažovala poměrně hrubá, hranou lžíce stržená nebo stříkaná omítková vrstva, která však postupně v mladším gotickém období získává stále hladší podobu. S nejdokonaleji vyhlazenou omítkou kovovými hladítky se setkáváme na renesančních sgrafitových fasádách s rytým rastrem iluzivních vzorů. Hladká úprava převažuje ještě v raně barokním období, kdy bývá doplněna o hrubý povrch nárožní bosáže.
Ve vrcholném a pozdním baroku se již setkáme s celými omítkovými plochami, hlazenými především dřevěným hladítkem. Ještě hrubší plocha stříkané omítky s drobným kamenivem převažuje v období klasicismu. Historizující fasády se vyznačují především bohatou plastickou výzdobou, sestavenou z prefabrikátů. V meziválečném období se již objevují omítky hlazené plstěným hladítkem a také fasády z brizolitových cementových omítek s drcenou slídou. V polistopadovém období byla na základě sondážních nálezů obnovena šablonová výmalba v poměrně velkém rozsahu např. na Českokrumlovském zámku v severních pokojích horního hradu v bývalé mincovně a Hrádku.
Značný počet šablonové výmalby se dnes uplatňuje také v nedávno opraveném klášteře klarisek a minoritů, především v bývalém hospodářském dvoře, jižním křídle a ambitu klarisek. Příkladem starší šablonové výzdoby je barokní motiv z ambitu kláštera minoritů, dále šablona na torzu renesančního stropního trámu z Trčkova paláce na Malé Straně v Praze. Jednoduché členění pomocí přímek, doplněných drobným dekorem.
Výzdoba, užívaná asi od počátku 19. století, zaměřená především na dekorativní pásy v dolní části stěn po obvodu místnosti. Uplatňují se zde často klasicistní vzory, složené z geometrických a vegetativních motivů, nebo také např. černé dekorativní pásy, složené z palmetek a stylizovaných květů na vícebarevném podkladu. Byl zjištěn také jednobarevný vlys s motivy vinné révy, listových úponků, pletenců nebo mořských vln. Od druhé poloviny 19. století se (zřejmě po vzoru zámeckých interiérů) začal také na celých stěnách uplatňovat tzv. nekonečný motiv, oddělený vlysem od stropu a drobným soklem od podlahy. Strop byl členěn obvodovým malovaným rámem se středovým terčem a dekorativními výsečemi v rozích. Jako základní vzory se nejčastěji uplatňovaly geometrické a rostlinné motivy.
V několika objektech byla zjištěna také výmalba z poloviny 19. století s abstraktními motivy, připomínajícími boltcový ornament. Přibližně z období 80. let 19. století pochází poměrně velkoryse koncipovaný neorenesanční dekor, zjištěný v několika domech. V krátkém období secese, tj. na počátku 20. století začaly být nově používány charakteristické stylizované květy v kombinaci s „kouřovými“ křivkami. Obrazový soubor vývoje fasád vytvořený s pomocí bývalých studentů SUPŠ sv. Anežky v Českém Krumlově vycházel především z výsledků stavebně historických průzkumů fasád a dokumentace samotných oprav památkových objektů firmou ARTECO B. M. zpracovávaných od roku 1992 do roku 2010.
Stavební prvky jako artefakty
Pod tímto označením naleznete velmi různorodou nabídku kvalitně opracovaných předmětů, vyrobených našimi předky od renesance, baroka, klasicismu, empíru až po secesi a art-deco. Historické materiály a stavební prvky byly pevnou součástí historických staveb a to nejen selských a účelových jako např. sýpky, ale i měšťanských a palácových. Jejich funkce nebyla jenom stavebně nosná, ale i užitková, ochranná, dekorativní a reprezentativní.
Můžete si vybrat z široké nabídky: koryt, kamených prvků jako jsou: pítka, stírky, portály, schody, sloupové a zídkové stříšky, balustrády, nosné sloupy, plotové sloupky, komínové hlavice, vázy či koule a dlažby. Dalšími často využívanými předměty jsou starodávné truhlářské výrobky jako např. dveře, okenice, obložky. I nadále jsou zde tak jako v minulých letech instalovány stavební prvky jako artefakty (především v komunikačních prostorech - chodby, síně a schodiště).
Dveře a okna
Dveře jsou vedle oken nejpočetnějším historickým prvkem památkových objektů. Ohroženy jsou dnes především vnější, často výtvarně nejzajímavější dveře, které bez velkých ztrát musí udržet tepelné rozhraní vnějšího a vnitřního prostředí, která se na rozdíl od minulosti často vytápí. Další historické dveře v domě již naštěstí (na rozdíl od všech oken) tak výrazné tepelné rozhraní neřeší. Kamenem úrazu při stavebních řízeních obnovy domu bývá také nedostatečná výška klasicistních a starších konstrukcí. Klasicistní dvouvrstvé dveře s dekor.
Okenní výplně jsou nejvíce ohroženým detailem památkového objektu. Každé okno vedle světelné propustnosti totiž musí splňovat požadavek dostatečné tepelné zábrany mezi vnitřním a vnějším prostředím. V posledních třiceti letech nám tak v historickém jádru města zmizely kromě jedno objektu, v Široké 48, všechny typolologicky starší okna s kovanými vnějšími závěsy. Nabízí se využití: např. okenní rámy s vložením korkové výplně mohou sloužit jako informační nástěnky. Rozebíratelná okenní křídla s vložením dvou tenkých vrstev plexiskla a potištěné fólie lze využít jako informační panely. Okno se zasklením do šestihranu v olov. Světlíkové okno s iluzívně mramorovaným rámem, Hodňov, kolem pol.
Stropní konstrukce a železné prvky
Český Krumlov je díky absenci většího požáru město se stovkami pohledových trámových stropů. Tak velké množství na malé ploše jinde v Čechách nenajdete. Trámový strop je také pozitivně vnímán jako důležitý historický prvek interiéru místnosti i pro většinu vlastníků, kteří jinak žádnými fanoušky památkové péče nejsou. Dnešní stav je především výsledkem stavebních úprav v posledních desetiletích, kdy došlo k odstranění spodních omítaných podhledů, které byly součástí protipožárních výnosů z konce 18. století. Typologie fragmentů stropních konstrukcí od 14. stol. Typologie fragmentů stropních konstrukcí 14. stol. do 18. stol. Fošny strop. Ohořelé krátče z krovu, stodola, Kvítkův dvůr, pol. Pilot z kulatiny s okovanou botičkou, ČK, jez u Plášť. Torzo dřevěného koryta v úžlabí střechy, ČK, Široká ul.
Stavební prvky jako artefakty - železné prvky: Dveřní kliky od počátku 19. stol. Okenní kliky a dveřní štítky od počátku 19. stol. Komínová dvířka, 2. pol. Nýtovaná dveřní mřížka, 2 pol. 19. stol. Nýtovaná mříž, ČK, synagoga, poč. Typologie sgrafitové výzdoby v Č.
tags: #stredoveke #stavebni #materialy