Na omítku, jako dokončovací prvek většiny budov, jsou kladeny velmi vysoké nároky. Jejím účelem je zakrýt stavební konstrukci tak, aby vedle estetických požadavků byly splněny i požadavky ochranné. Specifickým problémem je obnova dožilých omítek na starších stavbách. Ať se již jedná o omítky vnitřní nebo vnější fasádní celky, vždy je třeba při jejich obměnách za nové postupovat velmi uvážlivě.
Příčiny poškození starých omítek
Důležitým faktorem při obměnách omítek je rozbor důvodů, proč vlastně stará omítka pozbyla své pevnosti a opadává. Příčiny ve ztrátě kvality původních krycích vrstev stavby mohou být různé.
Atmosférické vlivy a jejich dopad
Atmosférické vlivy bývají většinou snadno identifikovatelné a nezavádí stavebníka do úskalí. Je totiž logické, že fasády např. na návětrných stranách trpí více a tudíž je třeba opravu provádět častěji, dnes navíc s přihlédnutím k agresivnějšímu složení ovzduší. Při volbě nového fasádního materiálu je obecná snaha zvolit vždy takový, který svojí zvýšenou odolností předčí materiál původní.
Vzlínající zemní vlhkost a minerální soli
Jestliže je však příčina opadávání omítek způsobená nejen povětrnostními vlivy, ale zejména vzlínající zemní vlhkostí, pak je výše popsaný způsob opravy velmi riskantní! S zemní vlhkostí putují do zdiva i minerální soli, rozpuštěné ve spodních vodách. Jsou to zejména dusičnany, chloridy a sírany, které na hranici vzestupu vzlínající vlhkosti krystalizují. V okamžiku, kdy dojde k úplnému nasycení pórů omítky solemi, ztrácí se jakákoliv její difúzní schopnost, čímž dojde k zamezení přirozeného odparu vlhkosti, pronikající do zdiva.
Pokud nenastane přímo destrukce omítkového materiálu vlivem vytváření obrovských tlaků při tvorbě solných krystalů, posouvá se zóna odparu stále výše. I při potlačení přísunu vlhkosti do kapilárního systému zdiva nepozbývá hygroskopická omítka svých negativních vlastností. Bylo zjištěno, že při vzniku vysoké koncentrace solí v určitém místě nebo celém pásmu se samovolně vytváří rozdílný elektrický potenciál mezi omítkou a jádrem zdiva.
Čtěte také: Stará plastová okna a recyklace
Co se ale již dnes ví: překročí-li tato veličina hodnotu cca 100 mV, je stav hodnocen jako kritický. V případě, že je zjištěn kladný náboj v omítce a záporný ve zdivu, dochází k přenosu kapalné složky vlhkosti z omítky do zdiva tzv. elektroosmotickým efektem. To znamená, že za tokem elektronů od místa, kde je jich relativní přebytek (značeno znaménkem + ) k místu, kde je jich relativní nedostatek (značeno znaménkem - ), následuje i tok vody. O další přísun takto odvedené vlhkosti z omítky do zdiva se zasluhují soli díky své hygroskopičnosti. Jedná-li se o druhý, opačný případ, kdy se ve zdivu tvoří kladný a v omítce záporný náboj, pak tento jev podporuje na základě stejných fyzikálních principů kapilární vzlínavost.
Z uvedeného je zřejmé, že v obou případech se jedná o nežádoucí jevy, a tudíž je nutno poškozené omítky nekompromisně odstranit. Toto opatření je důležité provést i tehdy, došlo-li k realizaci některého z používaných sanačních zákroků, jako je např. vložení dodatečné mechanické hydroizolace, provedení infúzních chemických clon nebo za použití fyzikálních odvlhčovacích metod. Mezi ně se řadí dnes již klasická kontaktní elektroosmóza nebo nově používaná bezkontaktní, tzv. vlnová elektroosmóza.
Použití sanační omítky
Rozdíly mezi sanačními a klasickými omítkami
Nejdříve je nutno si vysvětlit, čím se vlastně sanační omítky liší od tzv. omítek klasických. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že běžně užívané (vápenocementové) omítky nejsou hydrofobizovány, to znamená, že mohou do svých pórů bezproblémově přijímat okolní vlhkost. Kdyby se však při nanášení omítek na staré zdivo jednalo pouze o vlhkost, pak by se až tak moc zase nedělo. Jenomže jak víme, do hry vstupují téměř pokaždé minerální soli, které se rozpustí záměsovou vodou nových omítek a vstoupí do nich ještě před dokončením karbonizace (vytvrdnutí).
U sanačních omítek je podmínkou, aby do sebe nepřijaly vlhkost ze sanované stěny v kapalné podobě, doprovázené transportem minerálních solí.
Typy sanačních omítek a jejich účinnost
V současné době se můžeme na našem trhu setkat s řadou těchto omítkovin. U jednovrstvých omítek je k pohlcování migrujících solných krystalů ze zdiva využíváno pouze jejich makroporézní struktury. Té je dosahováno v lepším případě průmyslovou přípravou hydrofobizovaného omítkového materiálu, nebo méně vhodným způsobem, a to přidáváním různých zušlechťujících přísad do klasických malt při jejich míchání přímo na stavbě. Ve většině případů je použití těchto typů omítek neefektivní a ani nejsou z pohledu Směrnice WTA 2-2-91 chápány jako omítky sanační.
Čtěte také: Jak využít starou cihlovou zeď v interiéru
Není zde využívána žádná aktivní protisolná zábrana, jako je tomu u omítkových systémů vícevrstvých, vyvíjených právě za účelem v maximální míře zamezit průniku solí k povrchu, aniž by se při tom jakýmkoliv způsobem dodatečně zhoršily vlhkostní poměry ve zdivu. Tohoto požadavku je docíleno především vhodnou skladbou jednotlivých nanášených materiálů za bezpodmínečného dodržení předepsaných minimálních tlouštěk a dalších technologických požadavků jednotlivých výrobců. Každá z použitých vrstev plní svůj specifický úkol a v celku pak tvoří rezistentní prostředí nejen proti zmiňovaným solím, ale i proti nasákavosti vody za respektování vysoké paropropustnosti a dodržení požadované minimální pevnosti.
Velmi důležitou roli zde sehrává tzv. základní omítka, v níž dochází k převedení minerálních solí do vodou těžko rozpustných forem. Po jejím vytvrdnutí se nanáší vlastní pórovitá omítková vrstva, umožňující ukládání těch solných krystalů, které budou ještě po léta vycházet z jádra zdiva. Čím je tato pórovitá vrstva omítky silnější, tím má větší kapacitu úložného prostoru pro tyto soli a tím je také delší její životnost.
Omezení sanačních omítek
Co se týká nutnosti použití sanačních omítek po odstranění původní vlhkosti ze zdiva, v jednou již zavlhčeném zdivu bude vždy ve větší či menší míře docházet k negativním účinkům minerálních solí. Vše se odvíjí od jejich množství, které po sanačním zákroku ve stavebním materiálu zůstanou. Přestože v moderním stavebnictví je role sanačních omítek nezastupitelná, chtěl bych upozornit na časté přeceňování užitných vlastností těchto materiálů. Jak je patrné, nelze z fyzikálního hlediska přičítat sanačním omítkám primární odvlhčovací schopnost. K potlačení zemní vlhkosti nemají totiž k dispozici žádné mechanizmy.
Historické vápenné omítky a jejich obnova
Rekonstrukce památkově chráněných objektů je zcela specifickou oblastí, která vyžaduje pečlivou přípravu i svědomitou následnou realizaci. Především ale velmi konkrétní složení použitých maltových a omítkových směsí. Maltová a omítková pojiva, která se používala až do konce 19. století, neobsahovala cement, proto opravy památkově chráněných a historických staveb vyžadují vždy použití speciálních materiálů.
Vápenná pojiva a jejich vlastnosti
Cement se do moderních směsí přidává proto, že přispívá k lepším vlastnostem omítkových směsí, jako je lepší zpracovatelnost, pevnost, trvanlivost, ale i odolnost vůči vnějším vlivům. Pokud je potřeba využít směsi, ze kterých zcela vyloučíme cement, máme na výběr v rámci čistě vápenných směsí dva hlavní druhy. Jeden využívá vzdušné vápno, ten druhý NHL vápno (Natural Hydraulic Lime), a odlišují se od sebe vlastnostmi, ale i způsobem výroby.
Čtěte také: O výrobě betonové tašky
- Vzdušné vápno: Obecně nemá hydraulické vlastnosti, jeho tvrdnutí závisí na reakci s oxidem uhličitým (tzv. karbonatace) a není tak možné ho použít na povrchy vystavené trvalé vlhkosti. Tvrdnutí vápna je výsledek jeho reakce se vzdušným oxidem uhličitým. Tento proces, nazývaný karbonatace, probíhá v omítce velmi pomalu a je řízen difuzí oxidu uhličitého do pórového systému omítky, který se vytvořil z omítkové směsi po odsátí vody nasákavým zdicím materiálem.
- NHL vápno (Natural Hydraulic Lime): Má schopnost tvrdnout i ve vlhkém prostředí a často tak bývá řešením pro oblasti soklů a mokrého zdiva. Při tvrdnutí hydraulické sloučeniny reagují s vodou za vzniku produktů, které po zatuhnutí na vzduchu tvrdnou a jsou stálé i pod vodou.
Vápno nejvyšší kvality z pohledu obsahu CaO se vyrábí z velmi čistých nebo praných vápenců. Technologicky je kvalita vápna určována především jeho aktivitou s ohledem na hydrataci, danou stanovením průběhu vzrůstu teploty při reakci vápna s vodou a vydatností, kterou se stanovuje objem vápenné kaše po reakci vápna s vodou za standardních podmínek (l/kg vápna).
Proces hašení a odležení vápna
Hašení vápna je reakce oxidu vápenatého s vodou za vzniku hydroxidu vápenatého, který s vodou tvoří vápennou kaši. Rychlost hašení ovlivňuje stupeň výpalu vápna, příměsi ve vápně a teplota hasicí vody a vápna. Zvýšením teploty se rychlost reakce zvyšuje, je-li teplota vyšší než 100 °C, vápno se tzv. „spálí“. Vzniklá kaše se přepustí do jámy, kde se nechá určitou dobu odležet. Názory na dobu odležení jsou různé, uvádí se v rozmezí 6 měsíců až několik let. Odležení vápenné kaše je nutné, vede k rozpojení aglomerátů zrn hydroxidu a ustanovení reologické rovnováhy. Plastifikační schopnost je dána vznikem hydrogelu, který se vytváří na povrchu malých krystalků hydroxidu s neodstranitelnou vrstvou vody. Reologické vlastnosti lze zlepšit mechanickou aktivací, jíž se rozruší nahodilé shluky krystalů hydroxidu vápenatého.
Pucolány a Románský cement
Cemix vyrábí směs vzdušného vápna s příměsí pucolánu, což je způsob, jak vytvořit stavební směs s velmi specifickými vlastnostmi. Pucolán je definován jako křemičitý nebo hlinitokřemičitý materiál, který sám o sobě má malé nebo žádné pojivé vlastnosti. V jemně mleté formě v přítomnosti vlhkosti reaguje s hydroxidem vápenatým při běžných teplotách za tvorby sloučenin s významnými pojivými vlastnostmi, které jsou nerozpustné ve vodě.
Pucolány lze v zásadě rozdělit podle původu na přírodní a technogenní. Přírodní pucolány jsou většinou vulkanického původu. Technogenní pucolány jsou buď vedlejší produkty technologických procesů (keramický střep, popely a popílky ze spalování uhlí, dřeva, slámy, mikrosilika apod.), nebo jsou cíleně připravovány pálením jílových surovin kaolinitického typu. Románský (římský), také Parkerův, cement lze podle složení zařadit mezi vysoce hydraulická vápna, nebo mezi cementy vypálené při teplotách pod mez slinutí. Od přirozeného hydraulického vápna se liší obsahem volného vápna (CaO), který je u Románského cementu velmi nízký, rychlostí tuhnutí a obvykle vyššími pevnostmi.
Obnova historických omítek
Péče o architektonické dědictví je zaměřena na zachování autenticity historických objektů. Při obnově fasádních omítek se klade důraz na užití stejných nebo podobných materiálů, jaké byly použity u historických omítek. Při značném poškození omítky a její nesoudržnosti, kde není možno z cenových důvodů uplatnit restaurátorský zásah, se omítka obnovuje odstraněním porušené a nanesením opravné malty. Vhodné je použití místních písků (pokud se v dané lokalitě stále těží), ale v žádném případě se nesmí použít písek z původní degradované omítky.
Z hlediska finální povrchové úpravy existuje několik možností. K dispozici jsou tenkovrstvé směsi, které mají sloužit jako vrchní omítka. Nejenže vytvoří na pohled a na dotyk specifický povrch, ale mají i vodoodpudivou úpravu. Jsou difuzně otevřené a použitelné v interiéru i exteriéru, protože po vytvrdnutí jsou odolné proti mrazu, UV záření a jiným klimatickým vlivům.
Doba vyzrání vápenných omítek je obecně oproti cementu velmi dlouhá, je třeba myslet na to, že je lze realizovat maximálně do konce srpna, aby měla hotová fasáda alespoň dva měsíce času dozrát v co nejvíce ideálních podmínkách.
Pískový beton a jeho použití
Suchý beton se v každodenním životě nazývá pískový beton. Suché betonové směsi se používají stále častěji, protože hotové prášky se pohodlně používají. Tím se zvyšuje rychlost stavby. Pískový beton obsahuje komplex pečlivě vybraných a zvážených složek, které poskytují potřebné vlastnosti během práce a procesu vytvrzování.
Složení a vlastnosti pískového betonu
Komponenty jsou ve výrobě dávkovány s provozním řízením a přesným vážením. Podle velikosti plniva se rozlišují tři typy pískového betonu:
- Jemná frakce: velikost ≤ 1,2 mm
- Střední frakce: ≤ 2,5 mm
- Hrubá frakce: 3 - 4 mm
Vyrábí se pískový beton stupně M100, M150, M200, M250, M300, M400, M500. Konstrukční prvky z pískového betonu odolávají mrazu, ukazují standardní pevnost pro každou konkrétní skupinu. Mezi komponenty jsou nastaveny urychlovače, přísady pro odolnost proti chemikáliím, sluneční záření.
Vlastnosti produktu:
- Pevnost hotových výrobků závisí na druhu cementu.
- Stupeň smrštění je řízen množstvím pískové frakce.
Typy pískového betonu dle GOST 74,73 - 1994:
| Typ | Popis | Pevnost | Odolnost proti absorpci vody | Frakce písku | Oblast použití |
|---|---|---|---|---|---|
| BSM V7.5 P2 | Používá se na omítky | 98 - 100 kg / cm² | W4 | 0,8 - 1,2 mm | Omítky |
| BSM V7.10 P2 | Používají se při opravách vnějších stěn, při instalaci podlahových potěrů, k pokládání cihel, suti | 150 - 160 kg / m² | 0,8 - 2,0 mm | Opravy vnějších stěn, podlahové potěry, pokládání cihel | |
| BSM V7.25 P2 | Vysoká pevnost | Konstrukce nosných konstrukcí, podpěr, sloupů, nosníků | |||
| BSM V7.35 P2 | Vysoká pevnost | Konstrukce nosných konstrukcí, podpěr, sloupů, nosníků |
Oblast použití pískového betonu
Pískový beton s hrubým kamenivem se vyznačuje zvýšenou pevností, proto jsou z nich vyrobeny nosné konstrukce a součásti. Vyrábí monolitické železobetonové nosníky, podlahové desky, nátěry, upravují silné základy.
Aplikace řešení střední frakce:
- Omítky vnějších a vnitřních stěn domů, průmyslových budov, hangárů, skladů.
- Instalace podlahových potěrů jako mezilehlé nebo základní vrstvy (bez povrchové úpravy).
- Nalití konstrukčních prvků teplé podlahy (směsi s vláknitými přísadami).
- Omítky stropů, stěn v suterénech, vlhkých a vlhkých místnostech (koupelny, kuchyně, nevytápěné terasy).
Jemně pískované betony nemají dostatečnou pevnost, proto se používají při opravách a restaurování. Trhliny a díry jsou utěsněny maltami, jsou z nich vytvořeny malé stavební formy, které se používají k pokládání nezatížených stěn (příček).
Výhody pískového betonu
- Schopnost upravit sílu podle požadavků.
- Vylepšené vlastnosti ve srovnání s běžnými maltami z cementu a písku.
- Přísné dávkování složek, výběr základních materiálů.
- Snadná příprava a práce.
- Trvanlivost.
- Odolnost proti vlhkosti, teplotní extrémy.
- Zvýšená plasticita, tekutost, málo pórů.
- Certifikované výrobky odpovídají normám GOST.
Doporučení k použití a skladování
Při výběru materiálu věnujte pozornost skladovatelnosti. Kvalita se časem zhoršuje. Před pokládkou potěru se omítky očistí od slabých vrstev, úlomků, opatří základním nátěrem hluboce pronikajícími nebo lepicími hmotami. Pískový beton se nanáší na zeď na majáky. Pro aplikaci na zeď nebo jako potěr lze použít metody: ruční překrytí s nivelací nebo mechanická metoda využívající specializované jednotky. Obě metody předpokládají instalaci majáků.
Po vytvrzení je další den o potěr postaráno, aby nevyschl. K tomu se na povrchu používá vrstva pilin, která se pravidelně zvlhčuje stříkací lahví. Čerstvý roztok je chráněn před přehřátím slunečními paprsky a v zimě před mrazem. Pískový beton je skladován v suché místnosti. Pískový beton je balen do pytlů různé hmotnosti, pro domácí použití je to 25 - 50 kg.
Příprava pískového betonu
Výpočet spotřeby materiálu
Na obalu pískového betonu udává výrobce informace o spotřebě materiálu na čtvereční plochu o tloušťce 1 mm. Standardní spotřeba suché betonové směsi je v rozmezí 2,2 - 2,3 kg. Kostku betonu lze připravit pomocí 2 200 - 2 400 kg suché směsi.
Postup výpočtu:
- Čtverec podlahy se vypočítá vynásobením šířky a délky místnosti; u stěn se vynásobí obvod místnosti a výška. Plocha okenních a dveřních otvorů se odečte od plochy stěn.
- Výsledná hodnota se vynásobí spotřebou materiálu a poté průměrnou tloušťkou vrstvy v milimetrech.
Pokud má povrch velké výškové rozdíly, zakryjte dvěma grafy, abyste snížili spotřebu roztoku.
Příprava směsi
Pískový beton se snadno připravuje na práci, není třeba měřit komponenty, počítat množství písku, cementu. Suchý prášek se jednoduše zředí vodou. Umístí se do elektrického mixéru (míchačka malty), jednotka se zapne na 2 - 3 minuty. Jemně zrnité směsi lze míchat pomocí elektrické vrtačky s metlou. V zimě se ohřívaná voda používá až do teploty + 70 ° C. Doba použití řešení závisí na složení a typech modifikátorů.
Nedoporučuje se překračovat objem vody, přidává se přísně podle pokynů. Přebytek zhorší kvalitu, povede k delaminaci, velkému smrštění směsi během tuhnutí.
Betonová stěrka jako finální povrchová úprava
Designová betonová stěrka Hermann je povrchový materiál určený pro interiéry i exteriéry. Lze ji aplikovat na jakýkoliv savý povrch (stará omítka, sádrokarton, štuk, ztracené bednění, starý beton atd.). Betonová stěrka nesmí být nanášena na zmrzlé, vlhké, silně nasluněné podloží, nebo za mlhy či deště.
Příprava podkladu a aplikace
- Očistěte připravený povrch od mastnoty a nečistot. Větší praskliny či nerovnosti vyplňte maltou nebo lepidlem. Drobné nerovnosti zakryjete při aplikaci betonové stěrky.
- Betonovou stěrku je nutné před aplikací důkladně promíchat, buď ručně nebo míchadlem s nízkými otáčkami (~400 ot/min) za účelem získání jednotné konzistence.
- Na hotový a připravený povrch by měly být naneseny celkem dvě vrstvy betonové stěrky. První vrstva s maximální tloušťkou 1-2 mm za pomocí benátského hladítka.
- Druhou vrstvu opět naneste pomocí benátského hladítka. Druhá vrstva by měla být prováděna krátkými, nepravidelnými pohyby - krouživými, vertikálními či horizontálními.
- Pro dosažení efektu stínování/žíhání je potřeba silně a energeticky vtírat vybrané oblasti a držet přitom hladítko ploše s minimálním sklonem k povrchu.
FInální lak zvyšuje životnost a odolnost betonové stěrky. V případě použití betonové stěrky v prostorech se zvýšeným výskytem vlhkosti nebo při styku s vodou doporučujeme aplikovat i hydrofobní/vodě-odolný lak zaručující zvýšenou ochranu proti vodě.
Vlastnosti a možnosti betonové stěrky
- Stěrka obsahuje pryskyřici, pomocné látky, pigment, cement, křemenný písek a vodu.
- Po aplikaci laku stěrka odolá vlhkosti a nečistotám.
- Betonová stěrka je vhodná pro koupelny a kuchyně, díky své odolnosti vůči vodě a mastnotě.
- Betonové stěrky je možné je možné míchat dle libosti. Pro zvýšení efektu je možné pro první vrstvu použít jinou barvu než pro druhou vrstvu. Stěrky je také možné dobarvit pomocí barevných pigmentů. Na to se hodí především bílá stěrka.
- Průměrná spotřeba je cca 1 kg na m² pro jednu vrstvu. Z jednoho 20 kg kbelíku tak připravíte přibližně 20 m² ve jedné vrstvě nebo 10 m² ve dvou vrstvách.
Betonovou stěrku doporučujeme skladovat v suchu, při stabilní teplotě a v neotevřeném originálním obalu při 5°C- 25°C.
tags: #stara #omitka #piskovy #beton #informace