Různá raně středověká otopná zařízení známe z našich písemných i cizích ikonografických pramenů, ale především díky archeologickým nálezům známe jejich podobu, konstrukci i použité materiály již od nejstarších dob. Pokud pomineme provizorní ohniště sloužící k zahřátí nebo přípravě pokrmu při práci venku, na vojenských či loveckých výpravách, šlo hlavně o zařízení budovaná uvnitř i vně objektů - domů a hospodářských přístřešků. Sloužila k vytápění, osvětlení, přípravě pokrmu nebo výrobě.
Typy otopných zařízení v raném středověku
Známé jsou různé druhy ohnišť i pecí a z mladších zděných objektů od 12. století. Prostá i upravená ohniště patří zřejmě k nejstarším a nejjednodušším otopným zařízením lidstva vůbec. Také ve slovanském prostředí nacházíme ohniště uvnitř i vně objektů již od starohradištní doby. Prosté venkovní ohniště se používalo například k vaření „ve velkém“ pro vojenskou družinu.
Zahloubená ohniště
Zahloubená ohniště měla buď podobu prosté, více nebo méně zahloubené jámy - hluboké zpravidla 15-30 cm, vzácně však i 110 cm (jako ve starohradištním domě v Chlumu u Boleslavě). Jejich velikost a tvar se mohl také značně lišit - známe ohniště kruhová, oválná, čtvercová nebo obdélná. Čtverhranná mají strany obvykle o délce mezi 30 cm až 160 cm, vzácněji až 270 cm; kruhová pak mají průměr od 60 cm do 150 cm (nejčastěji kolem jednoho metru). Vzácněji se však objevují i kruhová ohniště o průměru 2-3 m (Skružný, 1963).
Vyvýšená ohniště
Vyvýšená ohniště vystupovala mírně nad okolní terén či podlahu v podobě jakéhosi „soklu“ z kamene či hlíny (např. v Děvínské Nové Vsi 15 cm, v Bohaté 40 cm, v Plzenci 14 cm, ve Starém Městě 10-25 cm). Tvar ohniště mohl být různý - mohlo být kruhové, čtvercové nebo obdélné. Vyvýšená ohniště někdy byla zcela nebo částečně ohraničena nízkou „zídkou“ zabraňující padání hořícího dřeva a žhavých uhlíků okolo.
Příkladem může být vyvýšené ohniště ze Starého Města (Osada I. obj.č.65), ze tří stran ohraničené nízkou zídkou, které mělo rozměry 95 x 75 x 10 cm. Jiné ohniště z téhož místa bez zídky bylo čtverhranné, o hraně cca 80 cm. Tam kde byla jizba vybavena dřevěnou podlahou, musel být kolem ohniště ponechán dostatečně velký bezpečnostní prostor - pouze hliněný nebo vyložený kamením (např. Levý Hradec).
Čtěte také: Stará plastová okna a recyklace
Nepopiratelnou výhodou otevřeného ohniště bylo, že dávalo kromě tepla i poměrně dost světla a dalo se tak použít k osvětlení jinak celkem temných jizeb raně středověkých domů. Také se nad otevřené ohniště dal zavěsit kovový kotlík či postavit železný rošt.
Během výstavby a experimentování jsme otevřené ohniště, jako otopné zařízení uvnitř objektů, vybudovali několikrát, v různé podobě. Většinou šlo o vyvýšená ohniště na čtvercovém nebo obdélném soklu v rohu místnosti, někdy opatřeném nízkou ochrannou zídkou ve směru ke stěně. Protože některá ohniště byla v průběhu času přebudována na pece, máme v současné době pouze jedno otevřené vyvýšené ohniště - v „domě tesaře“ v řemeslnické osadě na předhradí.
Hliněná zídka přistavěná hned na roubenou stěnu může časem popraskat a oheň pak může proniknout až na dřevo, které pak začne skrytě doutnat. Proto se další ohniště a pece již nestavěly přímo ke stěně, ale tak, aby mezi soklem a zídkou zůstala vždy malá bezpečnostní mezera. Jiná možnost by byla tuto mezeru vyplnit jemným pískem.
Peci
Pec tvoří ohniště zaklenuté klenbou různého tvaru a konstrukce z kamene nebo hlíny. Pece mohly sloužit k různým účelům - jako otopná zařízení, k přípravě pokrmů nebo jako výrobní zařízení (tavba železa, bronzu, výpal keramiky). Pece využívané k výrobě se budovaly zpravidla mimo obytné objekty, mohly však být umístěné v k tomu určené hospodářské stavbě nebo chráněné prostým přístřeškem proti nepříznivému vlivu počasí, o čemž svědčí časté nálezy kůlových jamek v okolí pecí.
Někdy nacházíme mimo obytné objekty i chlebové-pekařské pece, které pak mohly sloužit více rodinám nebo celé osadě (např. Klučov, Kudlovice, Levý Hradec, Staré Zámky u Líšně). Pekařskou pec zmiňuje též Kosmas, což dokládá existenci (zřejmě větší) pekařské pece stojící volně mimo objekt, neboť se zde mluví pouze o bourání pece a jejím stržení dolů do potoka, nikoli o bourání dalších staveb. Přestože Kosmas hovoří o „peci té abatyše“, šlo zřejmě o společné zařízení sloužící celému klášteru sv. Jiří.
Čtěte také: Jak využít starou cihlovou zeď v interiéru
Raně středověká pec byla prosté zařízení, které si zvládla většina lidí vybudovat snadno sama, jen z místních volně dostupných materiálů (kámen, hlína). Teprve mnohem později, ve vrcholném a pozdním středověku se stala stavba pecí zaměstnáním specializovaných řemeslníků (pecaři, kamnáři). Tvar i velikost pecí se mohla lišit v závislosti na použité konstrukci, materiálu a účelu, ke kterému pec sloužila. Vstupní otvor sloužící k přikládání a někdy i k odvodu dýmu (pekelec, čelesna, ústa, hůsta) mohl být také různě veliký a mohl mít různý tvar - půlkruhový či hranatý.
Kamenné pece
Kamenné pece (z nasucho kladených kamenů) jsou zřejmě vývojově starší, nacházíme je u nás každopádně už u pravěkých kultur (Březno, Dolní Věstonice, Pohansko u Nejdku, Přítluky). Na slovanských sídlištích je pak nacházíme již od starohradištní doby, ale i později souběžně s mladšími pecemi hliněnými. Mladší kamenná pec byla například nalezena v jednom z obytných domů v Kouřimi - na ostrožně sv. Jiří z 11-12. století. Tyto pece měly zpravidla podobnou jednoduchou konstrukci, obvykle čtvercového nebo obdélníkového půdorysu.
Hliněné pece
Hliněné pece od nás známe od doby středohradištní (Klučov, Levý Hradec, Podbřenice, Pohansko u Břeclavi a u Nejdku, Mikulčice a Staré Zámky u Líšně), ale v různé podobě byly u nás budovány i později v mladohradištní době a ve vrcholném středověku. Mohly být konstruované různým způsobem - nejjednodušší způsob zřejmě představovaly pece dlabané přímo do terénu - do spraše či štěrku (Kudlovice, Jindřichův Hradec, Strakonice).
To však zdaleka nebylo možné všude, proto se pece většinou musely v objektech stavět. Častý způsob zřejmě představovalo vybudování jakési podpůrné konstrukce ze dřeva či proutí, které se následně postupně omazávalo silnou vrstvou hlíny. Poté co mazanice dokonale vyschla, aby při výpalu nepopraskala, se dřevěná výplň zapálila. Tím se odstranilo dřevo a zároveň došlo k vypálení klenby pece. Důkazem těchto postupů jsou otisky původní kostry nalezené na vnitřní straně hliněných fragmentů raně středověkých pecí (Klučov, Chotín, Paračov, Pohansko u Nejdku).
Pece mohly mít různý tvar i vzhled - samo ohniště mohlo být umístěné v úrovni vstupního otvoru nebo mohlo být mírně zahloubené, prosté hliněné, vyložené oblázky nebo oblázky přemazanými hlínou. Pec mohla být založena přímo na úrovni podlahy, nebo mohla stát na nízkém soklu. Půdorys hliněných pecí býval nejčastěji kruhový nebo oválný, řidčeji čtverhranný (zejména ty dlabané). Rozměry kruhových a oválných pecí se obvykle pohybují od 50 cm do 150 x 200 cm (Plzenec).
Čtěte také: O výrobě betonové tašky
Tvar klenby se také mohl lišit - mohla být polokulovitá nebo ve tvaru širokého komolého kužele. Odvod dýmu mohl být vyřešen prostým otvorem v klenbě pece, někdy obloženým plochými kameny (Skružný 1963) a někdy možná opatřeným i nízkým „komínkem“, který peci dodával lehce „lahvovitý“ tvar. Nebo takový výstup pro odvod dýmu chyběl úplně a dým vycházel z pece ven přímo vstupním otvorem, kterým se do pece zároveň i přikládalo. Toto řešení bylo běžné i později a v některých oblastech Karpat. Pokud se pec měla použít na vaření, přikládaly se hrnce k ústí.
Hlavní nevýhodu pece, oproti otevřenému ohništi, představuje fakt, že se dá jen omezeně použít k osvětlení místnosti (vlastně jen vstupním otvorem - pekelcem, za předpokladu, že se právě nepeče). Nedá se prakticky využít k pečení masa na roštu, což ovšem ve venkovských domech nepředstavovalo velký problém. Nad pec se obtížněji zavěšuje kovový kotlík, i když máme mladší etnografické analogie dokazující zavěšení kotlíků na řetěz či prostý dřevěný hák před a mírně nad vstupní otvor pece (tam, kde byl otvor pro přikládání i výstupní otvor dýmu totožný). Hliněné hrnce na vaření se tak zpravidla umísťovaly hned u vstupního otvoru pece, odkud sálalo největší teplo.
Pec však měla také spoustu nesporných výhod - především se klenba pece při topení rozpálila a vydávala naakumulované teplo i dlouho poté, co se topit přestalo nebo se topení omezilo na prosté udržování ohně. Rozpálená pec se dala použít k pomalému pečení kynutého chleba nebo masa. Součástí světnice dříve bývala pec na pečení chleba, jejíž horní vyhřátá plocha byla vyhledávaným místem ke spaní. Populární jsou pece i dnes, i když v nich chleba nepečeme. Nechceme totiž přijít o tu idylu poležení na peci.
S ohledem na období, kterým se náš projekt zabývá, jsme zvolili pece hliněné, postavené na nevysokém čtverhranném soklu z jílu a kamene. Sokl je postaven blízko stěny, ale nenavazuje na ni - mezi soklem, pecí a stěnou zůstává vždy menší bezpečnostní mezera. Celkem jsme zatím postavili pět funkčních pecí. Tři větší oválné, jednu menší obdélnou, sloužící jako otopné zařízení v čeledníku a jednu kruhovou „chlebovou pec“ v samostatném hospodářském přístřešku (dnes využívanou již jen zřídka). Obě pece s dýmníky, umístěné v tzv. „domech nobility“, mají odvod dýmu vyřešen nízkým komínkem v zadní části kopule. Větší pec v „domě kováře“ má odvod dýmu vyřešen přímo vstupním otvorem. Pec v čeledníku má v zadní části klenby kruhový otvor a odvod dýmu je možný jak tímto otvorem, nebo vstupním přikládacím otvorem.
Cihlářská pec u Hnojnice
Nedaleko obce Hnojnice se nachází jednokomorová žárová cihlářská pec z konce 18. století. I přes to, že je pec vzdálená pouze cca 100 metrů od silnice, na první pohled si jí patrně nevšimnete. Nachází se totiž v malém remízku uprostřed pole a je obklopena vzrostlými stromy.
Vnitřní rozměry pece, postavené v roce 1781, jsou přibližně 3,5 x 4 metry, tloušťka stěn je přibližně 1 metr. Jedná se o žárovou jednokomorovou pec ve tvaru komolého jehlanu, částečně zapuštěnou do terénu, která měla topeniště se čtyřmi vstupy. Vlastní komora pece měla dva transporní otvory a před pecí se nacházel dřevěný přístřešek s pultovou střechou. U pece jsou stále patrné známky po místě, odkud se udržoval oheň a kde se uchovávalo palivo - uhelna. Dnes je zde však již jen jáma v zemi a pár cihel značících obvodové stěny. Dle dostupných zdrojů byla odhadovaná produkce 160 000 cihel ročně, ještě do roku 1947.
Surovina byla těžena z ložiska v bezprostřední blízkosti pece. Připomíná je jáma obdélného půdorysu zarostlá lesem. Zajímavá je skutečnost, že těžba přídavné suroviny z nedalekého pahorku přispěla k odhalení unikátní národní přírodní památky Kamenná slunce. Zdejší jíly byly používány jako tzv. ostřivo ke korekci cihlářské hlíny. Při vypalování keramiky vyhoří a finální výrobky jsou pórovité a vylehčené.
Ačkoli se jedná o naprostý technický unikát, pec nezadržitelně chátrá. Je v držení soukromých vlastníků a od roku 1957 je zařazena mezi památkově chráněné objekty. Do pece zatéká, cihly se drolí a vypadávají. Při pohledu dovnitř pece lze vidět praskliny, které napovídají, že pec již dlouho nebude vypadat tak, jako nyní. Současnému stavu nepomáhá ani fakt, že okolní vegetace není (možná ani nikdy nebyla) pravidelně prořezávána, a tak kořeny okolních stromů a keřů citelně narušují statiku pece.
Krby
Přestože se jako „krb“ někdy v literatuře označuje i vyvýšené a kamennou zídkou (i na sucho kladenou) ohrazené ohniště, přidržíme se tu pro větší přehlednost terminologie, která rozlišuje tato v podstatě ještě jednoduchá ohniště od skutečných krbů „moderního“ typu. Krb ve své podstatě je také částečně uzavřené ohniště, ovšem už spojené s komínem - buď zděným nebo dřevěným. Toto spojení nepřímo dokládá i fakt, že právě z latinského pojmenování krbu (či ohniště) „caminus“ či „camin“ je také odvozeno české slovo „komín“. Místnost vytápěná krbem pak byla nazývána „caminata“ - odtud české „komnata“.
Protože existenci dřevěných komínů u nás v raném středověku nemáme doloženu, můžeme zatím krby důvodně předpokládat pouze ve zděných stavbách, až na výjimky profánní povahy - jako byly hrady, paláce nebo zděné románské domy kupců. Mezi nejstarší doklad existence krbu u nás patří hrad Přimda (počátek 12. století), kde se zřejmě uplatnila německá stavební tradice, a Soběslavův palác (falce) na Pražském hradě (12. století), kde byla také prokázána existence krbu. Téměř s jistotou můžeme předpokládat krb s komínem i v císařské falci v Chebu (12. století), kde se však již bohužel nezachoval. Stejně tak bychom jej zřejmě mohli očekávat v mladším knížecím paláci na Vyšehradě, patrovém biskupském paláci na Pražském hradě (12. století) nebo výstavných zděných románských domech v Praze.
Krb mohl stát u stěny nebo v rohu místnosti. Plášťový krb bychom našli právě na Přimdě. V Soběslavově paláci pak stával rohový čtvrtkruhový krb. V románských i raně gotických stavbách někdy můžeme najít i malé „krby“ v podobě prostého výklenku ve stěně s vlastním odvodem dýmu krátkým „komínkem“ či spíše ještě „dýmníkem“ (s volným odvodem dýmu) skrz stěnu. Poměrně vzácný doklad existence podobného druhu krbu, zapuštěného do stěny, s vlastním odvodem dýmu „dýmníkem“ v síle zdi můžeme najít ve věži emporového kostela sv. Jakuba Většího ve Vroutku (12./13. století). V prvním podlaží věže se skrývá menší místnost (asi 2 x 2 m) vybavená při severní stěně tímto otopným zařízením. Takový krb v kostele najdeme u nás jen zcela výjimečně, protože samotný interiér kostelů se obvykle vůbec nevytápěl. Malý krb sloužil tedy pouze k vytopení a osvětlení malé místnosti ve věži a má zřejmě souvislost s útočištným charakterem románského kostela.
Malé krby umístěné ve výklencích románských domů sice mohly sloužit částečně i k vytápění místnosti, ale má se za to, že sloužily zřejmě hlavně k osvětlení. Není bez zajímavosti, že tato praxe se udržela později i ve venkovském prostředí, kde takový malý krb (krbeček, krbík, komínek, pjecak) sloužil k osvětlení obytných místností, ale i hospodářských objektů, jako byly stáje a chlévy. Zpravidla šlo o výklenky ve stěně, někdy vystupující mírně do místnosti, opatřené vlastním volným odvodem dýmu. Protože šlo o nebezpečná zařízení (zejména pokud byl dýmník dřevěný), objevují se opakované pokusy vrchnosti taková zařízení (přinejmenším v hospodářských objektech) buď zcela zakázat, nebo alespoň opatřit bezpečnějším zděným komínem.
Krb, stejně jako otevřené ohniště, umožňoval kromě vytápění místnosti i její osvětlení. Díky komínu pak docházelo k dokonalejšímu odvodu dýmu z místnosti. Přestože krb technicky umožňoval využití k vaření a pečení, v praxi k těmto účelům obvykle využíván nebyl - šlo především o otopné zařízení. Nevýhodou krbu byla poměrně malá tepelná účinnost.
Problémy s vlhkostí a plísní ve starých cihlových domech
Na trhu je dnes velké množství starších rodinných domů, které jsou celkově ve špatném technickém stavu. Majitelé desítky let neprováděli údržbu nebo naopak prováděli stavební práce amatérsky a nyní se snaží dům prodat za co nejvyšší cenu.
1. Praskliny
Praskliny v obvodových a nosných stěnách jsou poměrně častou závadou. Jejich příčinou může být například nerovnoměrné sedání stavby, kdy byla k domu dodatečně provedena přístavba. Další možnou příčinou je chybějící ztužující věnec nebo nadměrné zatížení od střechy. Nebezpečné jsou hlavně svislé praskliny přes celý dům, praskliny širší než několik milimetrů a aktivní praskliny, které se dále zvětšují. V posledních letech se můžeme setkat také s domy popraskanými vlivem vysychání jílového podloží pod domy s mělkými základy. Posouzení nechte vždy na statikovi nebo zkušeném stavebním inženýrovi, který navrhne vhodné opatření.
2. Vlhkost
Problémy s nadměrnou vlhkostí jsou záležitostí téměř všech domů postavených před rokem 1950. U starších domů hydroizolace chybí nebo již není funkční. Rozpoznání vlhkosti je snadné i pro laiky. Dům je uvnitř cítit zatuchlinou a na stěnách u země jsou vlhké „mapy“ nebo opadávající omítka. Orientační měření vlhkosti lze provést vlhkoměrem na stavební materiály. Řešení bývá poměrně nákladné, stěny je třeba podříznout nebo použít chemickou injektáž a podlahy se musí provést nové v celém souvrství včetně hydroizolace a tepelné izolace. Doplňkovým opatřením je pak použití sanačních omítek nebo odvětraných podlah nebo předstěn. U vlhkého domu nestačí jen provést zvolené opatření. Dům je potřeba nechat vyschnout a není tedy vhodný ihned k nastěhování.
3. Zatékání střechou a poškozený krov
Při prohlídce domu rozhodně nezapomeňte na kontrolu půdy. Může odhalit zatékání kvůli chybějící tašce, špatnému oplechování kolem komína nebo kvůli poškozeným okapům a svodům. Dlouho působící voda dokáže na některých konstrukcích napáchat nevratné škody. Dřevěný krov a strop mohou být napadeny dřevokazným hmyzem, houbami a plísněmi. Zatékání nesvědčí ani zdivu na půdě. Poškozené konstrukce je často nutné vyměnit.
4. Plísně
Při nedostatečném větrání a špatně zateplených konstrukcích dochází v interiéru domu ke srážení vnitřní vlhkosti na chladných površích stěn a stropů. Vlhká omítka je živnou půdou pro spory plísní, které poletují všude kolem. Plísně se tvoří nejčastěji nad okny, v rozích místností a za nábytkem, kde špatně proudí vzduch. Plísně v interiéru mohou způsobit zdravotní problémy především u dětí.
Příklad z praxe: Bydlíme ve druhém patře více jak 60 let starého cihlového domu pod nezateplenou půdou. Byt je situován na štítové straně a máme tedy 3 venkovní obvodové stěny. Byt pod námi se dva roky nevytápěl a nový majitel byt začal vytápět a rekonstruovat a i v našem bytě jsme zhruba před měsícem dokončili rekonstrukci koupelny. Během posledního měsíce se natolik zvedla vlhkost, že musíme i 3x denně stahovat vodu z venkovních tabulí kastlových oken, protože po nich začíná voda téct a vzápětí jsou okna natolik zamlžená, že nevidíme ven. Po kontrole zdiva na štítové stěně za nábytkem jsme zjistili mokré mapy a plíseň. Větrat se snažíme i nyní v zimě podle našeho názoru dostatečně.
Odpověď: Byt obýváte již více let a problémy nastaly až nyní. Vzhledem k tomu, že se obvodové stavební konstrukce (vnější štítová stěna, okna) nijak nezměnily, pak je nejpravděpodobnější hledat příčinu ve změně vnitřního klimatu bytu. Z nějakého důvodu stoupla vlhkost vnitřního vzduchu. Pokud nejsou obvodové zdi zateplené, tak zdivo z plných cihel, ze kterých je dům patrně postaven, má velmi malé tepelně izolační vlastnosti. Štítové stěny navíc byly zpravidla vyzdívány tenčí, někdy i jen 30 cm. Vnitřní povrchová teplota těchto stěn je v mrazech velmi nízká a blíží se teplotě rosného bodu vodní páry obsažené v teplém vnitřním vzduchu. Obdobně to funguje u dvojitých oken, kdy vlhčí vzduch, který pronikne netěsnostmi mezi křídla, okamžitě na chladné vnější tabuli kondenzuje. Záleží samozřejmě i na venkovní teplotě, při déle trvajících mrazech zdivo promrzne a povrchová teplota je pak ještě nižší.
Kde hledat příčinu - zkuste si pořídit pokojový vlhkoměr a sledovat hodnoty vlhkosti vzduchu. Do 50% by to mělo být dobré, více již může v krizových místech znamenat problém. Možná jste změnili režim vytápění, což může souviset s tím, že se nyní vytápí spodní byt a Vám stačí topit méně. Možná z tohoto důvodu i méně větráte, aniž si to uvědomíte. Při rekonstrukci koupelny byly patrně mokré procesy - nové omítky, zdivo, betony apod. Voda se bude ještě i rok nebo déle postupně uvolňovat do okolí a i to mohlo ovlivnit vlhkost v bytě. Konečným řešením by bylo správně navržené a provedené zateplení obvodových konstrukcí. Nyní v každém případě je nutno odsadit nábytek od stěn, aby podél stěn mohl proudit vzduch. Odstraňování plísní postřikem je dočasné a bude lépe napadené omítky odstranit a nové provést tepelně izolační se sanační přísadou a chemií proti plísním. Malby pouze vápenné. Můžete také zkusit tepelně izolační reflexní nátěry. Použití těchto technologií vede ke zvýšení povrchové teploty a tedy oddálení bodu kondenzace.
5. Zastaralé rozvody
Životnost technických rozvodů v domě je kolem 20 - 30 let. Jsou-li starší, je vhodné je vyměnit. U elektřiny patří mezi nejčastější závady elektroměr umístěný v domě, nástřešní nosič se vzdušným kabelem, starý domovní rozvaděč, rozvody z hliníkových kabelů a zastaralé vypínače a zásuvky. U splaškové kanalizace si dejte pozor, kam je zaústěna. Pokud v obci není kanalizace, musí být u domu funkční čistička, septik nebo jímka. Trativod, tedy přepad z jímky, je nepřípustný. Má-li dům vlastní studnu, nechte si udělat rozbor vody, zda je pitná. Pokud jsou v domě dva zdroje vody, tedy veřejný vodovod i studna, je častou závadou jejich propojení pomocí potrubí. To je nepřípustné, protože by mohlo dojít ke kontaminaci veřejného vodovodu. U vytápění zkontrolujte především funkčnost kotle a záznamy o pravidelných kontrolách.
6. Nepálené cihly
Velmi nepříjemným překvapením je dodatečné zjištění, že dům nebo jeho část je postaven z nepálených cihel. Takovou stavbu je často lepší zbourat, protože zdivo je málo únosné. Fatální následky mají pro dům z nepálených cihel povodně. Na stavbě můžeme nepálené cihly odhalit na půdě, kde zdivo nebývá omítáno.
7. Azbest
Na střechách starších domů najdeme často azbestocementové šablony (eternit). Na kůlnách se občas setkáme s obdobnou krytinou ve tvaru vlnovky. Šablony i vlnovka mají světle šedou barvu. Kdysi oblíbená nehořlavá střešní krytina se používala ve 2. polovině minulého století. V roce 1997 byla zakázána, protože uvolňuje drobná vlákna, která se usazují v plicích a způsobují závažná onemocnění (například rakovinu). Azbest je nebezpečný v případě, když se s ním začne manipulovat. Proto je třeba likvidaci takové krytiny svěřit odborné firmě, což znamená náklady navíc. Nikdy nerozebírejte azbestocementovou střechu svépomocí bez ochranných pomůcek.
8. Radon
Radon je plyn, který se uvolňuje do ovzduší z podloží domu. Při vyšších koncentracích je zdraví škodlivý. Novější domy jsou chráněny izolací nejčastěji z asfaltových pásů, která konstrukci ve styku se zeminou plynotěsně odděluje od podloží domu a slouží zároveň jako hydroizolace. U starších domů může vzniknout problém u neizolovaného sklepa nebo podlahy, odkud se radon šíří do domu. Jak je na tom daná lokalita s radonem, můžete zjistit z radonové mapy. Výjimečně je radon obsažen i v některých stavebních materiálech používaných v 60. - 70. letech (např. poříčský pórobeton, rynholecký škvárobeton). V případě podezření na výskyt radonu ve starším domě lze provést měření odbornou firmou nebo se obrátit na Státní úřad pro jadernou bezpečnost. Měření trvá delší časový úsek v řádu týdnů až měsíců. Pokud se potvrdí koncentrace radonu překračující hygienický limit 400 Bq/m3, je nutné provést vhodné opatření (například nucené odvětrání domu).
Nepodceňujte koupi nemovitosti
Pokud kupujete starší rodinný dům, nechte si posoudit jeho technický stav. Předejdete tak nepříjemným překvapením. Dbejte si pozor zejména na prodejce, kteří levně koupí dům v exekuci, nekvalitně ho opraví a obratem prodají za trojnásobek ceny.
tags: #stara #cihlova #pec #v #dome #informace