Papež František vyjádřil přání, aby veškerou poptávku po elektřině ve Vatikánu pokrývala solární energie. Ve dvoustránkovém apoštolském listu s názvem „Bratr Slunce“, datovaném ke 21. červnu, kdy byl letní slunovrat a nejdelší den v roce, napsal: „Je nutné přejít na udržitelný model, který snižuje emise skleníkových plynů do atmosféry a směřuje ke klimatické neutralitě.“ Vatikán zveřejnil tento dopis 26. června. K dosažení tohoto cíle mají být na vatikánském území přibližně 18 kilometrů severozápadně od Říma, v oblasti Santa Maria di Galeria, nainstalovány solární panely. Vygenerovaná elektřina by měla pokrývat veškeré energetické potřeby Vatikánu. Dle papeže se jedná o odpověď „na výzvy, které lidstvu a našemu společnému domovu přinášejí klimatické změny“.
Pozemek, na kterém mají být solární panely nainstalovány, je v současné době využíván pro umístění vysílačů Vatikánského rozhlasu. Systém bude kombinovat výrobu obnovitelné elektřiny se zemědělskou produkcí. Papežský dekret neupřesnil, jak velká farma bude, ani kdy by měla být hotová. Stavbu solární farmy dostal na starost kardinál Fernando Vérgez Alzagu, který působí jako guvernér Vatikánského městského státu, a arcibiskup Giordano Piccinotti - šéf instituce APSA, která ve Vatikánu spravuje majetek a finanční záležitosti.
Papež František má o životní prostředí dlouhodobý zájem. V dopise dále napsal: „Lidská společnost má technologické prostředky, jak se vypořádat s touto environmentální transformací a jejími škodlivými etickými, sociálními, ekonomickými a politickými důsledky, přičemž solární energie hraje v řešení zásadní roli.“ 87letý papež vyjádřil svůj postoj ke klimatické krizi již v roce 2015, kdy řekl, že obnoví dialog o tom, jak budujeme budoucnost planety. „Existuje silný vědecký konsensus, který naznačuje znepokojující oteplování klimatického systému. V posledních desetiletích bylo toto oteplování doprovázeno stálým vzestupem hladiny moří a nárůstem extrémních povětrnostních jevů,“ napsal papež v dopise s názvem Laudato Si’. V loňském roce navázal apoštolskou exhortací „Laudate Deum“ (Chvála Bohu), v níž vyzval popírače klimatických změn a přešlapující politiky, aby změnili názor a nahlas řekli, že nemohou přehlížet lidské příčiny nebo se vysmívat vědě, když se planeta „pravděpodobně blíží k bodu zlomu“.
Od doby, kdy ekologicky smýšlející papežové začali péči o životní prostředí považovat za prioritu, Vatikán usiluje o snížení své uhlíkové stopy. Například za papeže Benedikta XVI. byly na střechu hlavního audienčního sálu instalovány solární panely a Vatikán přijal darovaný „klimatický les“ v Maďarsku k vykompenzování emisí. Vatikán postupně obměňuje svůj vozový park a v rámci snahy o menší ekologické dopady přechází na elektromobily. Hned několik budov ve Vatikánu bude už brzy pokrývat svou energetickou potřebu energií získanou ze Slunce.
Impulz k tomu, aby se na střeše vatikánského paláce objevily solární panely, dal sám papež Benedikt XVI., který se netají obavami z vyčerpání energetických zdrojů planety. Podle Cuscianny se už příští rok objeví na střeše auditoria Pavla VI. fotovoltaické články, které dokážou přeměnit sluneční svit v elektrickou energii. Jde o významný krok, protože budova má poměrně značnou spotřebu energie: sál, který pojme 6300 posluchačů, využívá papež tradičně v zimních měsících k pravidelným středečním generálním audiencím a kromě toho i během roku, když v Římě panuje špatné počasí.
Čtěte také: Výhody panelových domů
Historie a současnost solární energie
Před 70 lety, 25. dubna 1954, představily americké Bellovy laboratoře první moderní solární článek na bázi křemíku. Postupem let se z této původně spíše okrajové technologie určené zejména pro kosmický výzkum nebo zásobování odlehlých míst elektřinou stal klíčový prvek pro snižování závislosti lidstva na fosilních palivech, zajištění dostupných cen energií a pro boj s klimatickými změnami. Bez objevu křemíkových článků by přitom snaha lidstva o dekarbonizaci byla podstatně komplikovanější a pomalejší.
Zejména v posledních letech světový instalovaný výkon fotovoltaických elektráren doslova raketově roste. Dnes jsou na světě solární panely o celkovém výkonu zhruba 1500 gigawattů, do konce roku pak experti očekávají nárůst na 2000 gigawattů, tedy o čtvrtinu. Přitom ještě před 15 lety byl výkon světových solárních elektráren pouhých 20 gigawattů, tedy 100x menší.
Vývoj účinnosti a ceny
Stejně rychle jako postupuje adopce fotovoltaiky po celém světě, roste i úsilí výzkumníků o její zdokonalování. První křemíkový článek Bellových laboratoří měl účinnost zhruba 6 procent, přitom dnes jsou na trhu běžně k dostání panely s účinností 22 až 24 procent a laboratorně bylo dosaženo dokonce i 46procentní. A spolu s tím i klesá cena panelů.
„Účinnost křemíkové fotovoltaiky se natolik přiblížila své fundamentální hodnotě, že je nereálné předpokládat její další výrazné zlepšení. Pro účinnější fotovoltaiku budeme muset začít kombinovat dva různé fotovoltaické články, to dovolí zvýšit účinnost fotovoltaické přeměny až k 40 procentům,“ říká Martin Ledinský, vedoucí skupiny tenkých vrstev pro fotovoltaické aplikace Fyzikálního ústavu Akademie věd.
„Vývoj se dnes vrací tam, kde začal. První článek v 50. letech využíval takzvaný N-typový křemík, který byl ale složitější na výrobu. Vývojáři tak přešli k P-typovému křemíku. Nyní je ale technologie N-typu zvládnutá, umíme si s ním poradit, a tak se vracíme zpět k původním technologiím. Křemík se nezměnil, změnily se jen vrstvy, které ho obklopují,“ vysvětluje technologický vývoj Ladislava Černá, vedoucí Laboratoře diagnostiky fotovoltaických systémů Fakulty elektrotechnické ČVUT.
Čtěte také: Výstavba z panelů
„Ceny panelů dlouhodobě klesají, i když byly předmětem nárůstu v době pandemie. Zároveň se dále zvyšuje efektivita panelů, tzn. za stejné peníze je více hudby. Nicméně je třeba připomenout, že fluktuace cen samotných panelů, které tvoří pouze část nákladů, se projevují spíš v ekonomice projektů pozemních elektráren, nikoli střešních na rodinných domech. Tam připomínáme, že se v Česku příliš často řeší cena panelu místo celkové kvality projektu,“ upozorňuje Jan Krčmář, výkonný ředitel Solární asociace.
Tabulka: Milníky ve vývoji solární energie
Následující tabulka sumarizuje klíčové milníky ve vývoji solární energie, včetně historických dat a budoucích předpokladů:
| Událost | Rok | Význam |
|---|---|---|
| Představení prvního křemíkového solárního článku | 1954 | Bellovy laboratoře, účinnost cca 6 % |
| Světový instalovaný výkon fotovoltaických elektráren | 2009 | 20 GW |
| Současný světový instalovaný výkon | 2024 | ~1500 GW |
| Očekávaný světový instalovaný výkon do konce roku | 2024 | ~2000 GW |
| Očekávaný nárůst výkonu fotovoltaiky v ČR | 2030 | Až 15 GW (ze současných 3,5 GW) |
Solární energie v České republice a globální kontext
„V posledních dvou dekádách se z fotovoltaiky stal postupně jeden z hlavních zdrojů energie ve vyspělých zemích. Přitom pokud se podíváme na dekarbonizační plány Evropské unie, USA nebo Číny, je jisté, že ve využití solární energie je celý svět pořád ještě na začátku a instalovaný výkon panelů ani zdaleka nedosahuje svého potenciálu. Například v České republice je dnes instalováno přes 3,5 gigawattů fotovoltaiky, do roku 2030 ale tento výkon může vyrůst i na 15 gigawattů, tedy na čtyřnásobek,“ říká Martin Sedlák, programový ředitel Svazu moderní energetiky a výkonný ředitel Aliance pro energetickou soběstačnost.
Zatímco rozvoj fotovoltaiky ve světě je sice rychlý, ale předvídatelný, Česká republika po obrovském nárůstu v letech 2009 a 2010 zažila desetiletí stagnace, na které navázala až solární vlna vyvolaná ruskou invazí na Ukrajinu. Pro rozvoj solárního sektoru je přitom důležité, aby poptávka byla stabilnější. Fotovoltaika totiž vedle levné bezemisní energie přináší také tisíce kvalifikovaných pracovních míst. Zároveň by rychlejšímu rozvoji nejen fotovoltaiky, ale obnovitelných zdrojů jako celku, pomohlo usnadnění povolovacích procesů, transparentnější přístup státních orgánů i posílení kapacit distribučních sítí.
„Vidím potenciál v komunitní energetice, kde prospěch z levné elektřiny mají konkrétní jednotlivci. Fotovoltaika by měla vyrábět energii tam, kde se spotřebovává. A pomalu se k tomu vracíme, lidé si instalují solární panely na své domy, sdílení sluneční energie ji rozšíří mezi širší okruh společnosti,“ říká ředitelka společnosti Decci Darina Merdassi s odkazem na blížící se spuštění komunitních společenství.
Čtěte také: Betonový plot: Postup montáže
„Sektor fotovoltaiky se technologicky neustále posouvá. V SOLEK se věnujeme inovačním projektům jako jsou plovoucí solární parky, agrovoltaika a také bateriová úložiště, která budou nezbytnou součástí budoucí energetiky. S rostoucí oblibou systémů kombinovaných s bateriovými úložišti se otevírá možnost lepší regulace výroby a spotřeby energie, což přispívá k efektivnějšímu hospodaření s energetickými zdroji. Úzce spolupracujeme s vládními i komerčními partnery, abychom zajistili, že nové technologie nejsou jen technicky realizovatelné, ale také ekonomicky efektivní,“ dodává Zdeněk Sobotka, zakladatel SOLEK Holding a ukazuje tak, že fotovoltaika má mnohem širší využití, než dnes nejběžnější střešní a pozemní instalace.
„Pozitivně lze vnímat změnu přístupu k fotovoltaice. Z kriminalizace sektoru po roce 2010 se provozovatelé fotovoltaiky stali podnikateli v oboru, který potřebujeme pro posílení energetické bezpečnosti. A za největší negativum považuji předsudky: že solární parky ničí zemědělskou půdu a že střešní FVE ničí památky,“ dodává tipy, co by Česku pomohlo k rychlejšímu růstu fotovoltaiky Pavel Doucha, partner právní kanceláře Doucha Šikola advokáti.
„Fotovoltaika procházela a prochází bouřlivým obdobím cenových, dotačních a investičních růstů i pádů, ovšem dnes se již stala jedním z nejlevnějších zdrojů elektrické energie, který si může pořídit vlastně kdokoliv a tím se stát alespoň z části nezávislým na diktátu cen energií.
Etické a environmentální dopady solární energie
Autorka, publicistka a výzkumnice Alina Paias, kurátorka výstavy Taking More Than What’s There to Give v pražské galerii VI PER, otevírá klíčové otázky týkající se architektury a stavebnictví a jejich zásahů do krajiny i konkrétních lidských životů. S přesvědčením, že „pokud jde o konvenční praxi, dělat architekturu stále znamená spoléhat se na různé typy extrakce,“ výstava představuje široké spektrum projektů - od environmentální historie moderní prosklené architektury, přes mapy odlesňování Atlantického lesa, až po postapokalyptické snímky nedostavěného přístavu. K otázce využívání energií odkazuje i samotná instalace výstavy: nizozemské studio Netherlands Angry Architects na problematiku odkazuje symbolickým vytištěním výstavních panelů na termotiskárně. Rozhodnutí využít tuto energeticky úspornou technologii umocňuje jejich výpovědní hodnotu. V monochromatickém prostoru, osvětleném měkkým denním světlem, vystupuje přímočarost textu černá na bílém.
Nezbytnou součástí kurátorského záběru je i poukázání na neetické formy využívání lidské práce, jakožto dalšího typu vytěžování. Jedním z vystavených projektů, který se dané problematice věnuje, je výzkum kolektivu belgických architektů BAU (Belgian Architects United), který na základě grafů, osobních výpovědí, ale i memů zprostředkovává analýzu běžné prekarizační praxe architektonických kanceláří. Ta není specifická pouze pro belgické prostředí, pro českou zkušenost může být právě naopak až palčivě blízká. Většinou vystavených děl se prolínají dopady na společnost a komunitu, ať už na lokální nebo globální úrovni.
Za zvláštní pozornost stojí výzkum holandsko-ukrajinské architektky Lesii Topolnyk - a to zejména pro jeho bezprostřední relevanci pro evropské publikum. Projekt Nový ekologický řád zkoumá často přehlíženou dvojznačnost udržitelných energetických zdrojů, a to na příkladu marocké solární elektrárny, provozované mezinárodní korporací, která energii dále vyváží na evropské trhy. Elektrárna mírou zabraného území zásadně narušuje lokální ekosystém, ale také samotný život místní komunity Berberů - jedná se o největší koncentrované solární zařízení vůbec. Obyvatelé jsou kvůli výstavbě nových zařízení často nuceni opouštět své domovy a měnit své tradiční způsoby využívání půdy i obživy. Projekt kriticky nastiňuje mocenské vztahy, které v mnohém připomínají mechanismy fosilní politiky.
Usilujeme-li o udržitelnější budoucnost, je třeba důsledně promýšlet všechny dopady tohoto obratu. Výstava přesvědčivě ukazuje, že i dobré úmysly - jako je evropský přechod na obnovitelné zdroje - v sobě mohou nést nápadné rysy kolonialistických aktivit minulých století. Je nezbytné upozorňovat na problematické praktiky, které přetrvávají i v současnosti. Vidět realitu v celé její komplexnosti je klíčové. Zároveň bychom si měli dát pozor, aby se tíseň z aktuální situace nestala odevzdaností.
Církev a životní prostředí
Křesťanské církve používají poněkud jinou terminologii, než běžná populace. Namísto ochrany životního prostředí mluví o ochraně Božího stvoření. Z jejich pohledu se nejedná o téma ekologické, ale teologické. Pravda je světlem, které dává lásce smysl a hodnotu. Bez pravdy sklouzne láska do sentimentalismu. Láska přesahuje spravedlnost, protože milovat znamená dávat, nabízet druhému ze svého; ale nikdy není bez spravedlnosti, která vybízí dávat druhému to, co je jeho, a to, co mu náleží z důvodu jeho bytí a jeho konání. Církev nenabízí technická řešení a „nijak se nechce vměšovat do politiky států“.
V průběhu dějin se často mělo za to, že vytvoření institucí stačí lidstvu jako záruka pro právo na rozvoj. Instituce samotné ve skutečnosti nestačí, protože integrální lidský rozvoj je především povoláním a vyžaduje proto svobodné a solidární přijetí odpovědnosti ode všech. Ideologicky absolutizovat technický rozvoj anebo se kochat utopií takového lidstva, které se navrátí do původního stavu přirozenosti, jsou dva protikladné způsoby jak separovat rozvoj od jeho morálního hodnocení a tudíž od naší odpovědnosti. Pavel VI. napsal: „Pro nás platí jen jedno: člověk, a to každý člověk, každé seskupení lidí, ba i celé lidstvo“. Pravda o rozvoji spočívá v jeho celistvosti: pokud se netýká celého člověka a každého člověka, není rozvoj pravým rozvojem. To je ústřední poselství encykliky Populorum progressio, které platí dnes a navždy. Zaostalost má závažnější příčinu než nedostatek myšlení: „nedostatek bratrství mezi jednotlivci i mezi národy“.
Téma rozvoje je dnes silně vázáno také na povinnosti, které vyplývají ze vztahu člověka k přirozenému životnímu prostředí. Bůh ho daroval všem a jeho užívání pro nás představuje odpovědnost vůči chudým, vůči budoucím generacím i celému lidstvu. Pokud se příroda a v první řadě lidská bytost považuje za plod náhody či evolučního determinismu, ve svědomí se oslabuje vědomí odpovědnosti. Pokud nedokážeme v přírodě vycítit náměty k dokončování a úkoly k naplňování, dopadne to buď tak, že ji považujeme za nedotknutelné tabu anebo naopak, že ji zneužíváme. Příroda je nám k dispozici nikoli jako „shluk náhodně rozesetých odpadků“, nýbrž jako dar Stvořitele, který určil její vnitřní řád, aby z něj člověk čerpal nutné ukazatele k její „ochraně a k péči o ni“.
Je však třeba také zdůraznit, že pravému rozvoji odporuje, pokládá-li se příroda za důležitější než samotná lidská osoba. Takovýto přístup zavádí novopohanské postoje nebo nový panteizmus; přírodní prostředí není jenom matérie, kterou lze disponovat podle našeho zalíbení, ale podivuhodné dílo Stvořitele, jež v sobě nese určitou gramatiku, která poukazuje na účelnost a kritéria moudrého a nikoli účelového užívání. Naprosté zredukování přírody jen na celek pouhých teoretických údajů vede ke vzniku zdroje násilí proti spojení se životním prostředím a dokonce k odůvodňování postojů nerespektujících samotnou přirozenost člověka. Tu totiž tvoří nejen matérie, ale také duch, a jako taková oplývá transcendentními významy a cíli, jichž je třeba dosáhnout, a má normativní charakter také pro kulturu. Člověk interpretuje a utváří životní prostředí pomocí kultury, která je orientována odpovědnou svobodou, dbající příkazů mravního zákona.
Otázky spojené s péčí a ochranou životního prostředí musí dnes nutně brát v úvahu energetickou problematiku. Hromadění zásob pro výrobu energie z neobnovitelných zdrojů, jež vytvářejí některé státy, mocenské skupiny a podniky, totiž představuje vážnou překážku pro rozvoj chudých zemí. Ty nemají ekonomické zdroje ani pro přístup k existujícím neobnovitelným zdrojům, ani na financování výzkumu nových a alternativních zdrojů. Spekulativní nákup přírodních zdrojů, které se v mnoha případech nacházejí právě v chudých zemích, plodí vykořisťování a časté konflikty mezi národy i v jejich nitru. Tyto konflikty se často vedou právě na půdě oněch zemí a jejich bilancí jsou obrovské ztráty na životech, ničení a další úpadek.
Mezinárodní společenství má za úkol neodkladně nalézt institucionální cesty, jak zavést pořádek do využívání neobnovitelných zdrojů za účasti také chudých zemí tak, aby se budoucnost plánovala společně. Technologicky vyspělé společnosti mohou a nyní i musí zmenšovat vlastní energetickou spotřebu jednak proto, že výrobní činnosti se umenšují, jednak proto, že mezi občany se šíří větší ekologická vnímavost. Kromě toho je třeba dodat, že dnes je možné zvyšovat energetickou účinnost a zároveň dosahovat pokroku při hledání alternativních energií. Je však také zapotřebí celoplanetární redistribuce energetických zdrojů, aby k nim měly přístup také země, které je postrádají. Jejich osud nelze ponechat v rukou toho, kdo přijde první, anebo logice silnějšího. Jde o závažné problémy, pro jejichž náležité vyřešení se od všech vyžaduje, aby svědomitě vážili důsledky, které dopadnou na nové generace, zejména na množství mladých lidí v chudých národech, kde je index porodnosti obzvláště vysoký, a kteří „se dožadují účasti na budování lepšího světa“.
Tato odpovědnost je globální, protože se netýká jenom energie, ale celého stvoření, které nesmíme novým generacím zanechat ochuzené o jeho zdroje, z nichž mnohé nejsou obnovitelné. Člověku je dovoleno uplatňovat odpovědnou vládu nad přírodou, aby ji chránil, měl z ní užitek a také ji kultivoval novými způsoby a pokročilými technologiemi, aby mohla důstojně hostit a dávat obživu populaci, která ji obývá. Na této naší Zemi je prostor pro všechny; na ní musí celá lidská rodina nalézt zdroje nezbytné k důstojnému životu s pomocí samotné přírody, daru Boha svým dětem, a s vynaložením vlastní práce a vlastní vynalézavosti. Musíme však upozornit na závažnou povinnost předat zemi novým generacím v takovém stavu, aby ji také ony mohly důstojně obývat a dále kultivovat.
To v sobě zahrnuje závazek rozhodovat společně po odpovědném zvážení, jakou cestou se ubírat, s cílem posílit alianci mezi lidskou bytostí a životním prostředím, které má být zrcadlem stvořitelské lásky Boha, od něhož pocházíme a k němuž jdeme. Je žádoucí, aby mezinárodní společenství umělo ocenit náklady, které nyní přenáší na nové generace, a neváhalo dát je hned zaplatit těm, kdo bezuzdně a škodlivě využívají prostředí, v němž žijeme. Ochrana životního prostředí, zdrojů a klimatu vyžaduje, aby všichni mezinárodně zodpovědní představitelé konali společně a dokázali, že jsou připraveni jednat v dobré víře při zachovávání zákonů a v solidaritě k nejslabším regionům planety.
Způsoby, jakými lidstvo zachází s životním prostředím, závisejí na způsobech, jakými zachází samo se sebou, a naopak. To vybízí dnešní společnost k vážnému přehodnocení svého životního stylu, který v mnoha částech světa inklinuje k požitkářství a konzumerismu, bez ohledu na škody, jaké z toho plynou. Je nutná účinná změna mentality, která povede k přijetí nových stylů života, „v nichž by určujícími prvky při rozhodování o spotřebě, šetření a investicích bylo hledání pravdy, krásy, dobra a spojení s ostatními v zájmu společného růstu“. Každé porušení solidarity a občanského přátelství působí škody životnímu prostředí, stejně tak jako zhoršení životního prostředí vyvolává nespokojenost v sociálních vztazích.
Příroda je zejména v naší době natolik integrována do sociálního a kulturního pohybu, že už téměř nepředstavuje nezávisle proměnnou. Eroze a vyčerpanost půdy některých zemědělských oblastí jsou také plodem zbídačení populací, které je obývají, a jejich zaostávání na rovině poznání. Podnícením ekonomického a kulturního rozvoje těchto populací se také chrání příroda. A kromě toho, kolik jen přírodních zdrojů je ničeno válkami! Pokoj národů a mezi národy by také umožnil větší ochranu přírody. Hromadění zásob zdrojů, zejména vody, vyvolává konflikty, které devastují dotčené národy.
Církev má odpovědnost za stvoření a musí tuto odpovědnost uplatňovat také na veřejnosti. A když tak činí, má bránit nejenom zemi, vodu a vzduch, dary stvoření, které patří všem. Má hájit především člověka proti sebezničení. Je nutné, aby existovalo něco jako správně pojímaná ekologie člověka. Přírodní úpadek je totiž úzce spjat s kulturou, která utváří lidské soužití; je-li uvnitř společnosti respektována „humánní ekologie“, pak z toho má prospěch také ekologie životního prostředí. Na ochranu přírody nestačí jen oživovat nebo omezovat ekonomiku a nestačí ani vhodná osvěta. Jsou to důležité nástroje, ale rozhodujícím problémem je celkový morální stav společnosti.
Pokud není respektováno právo na život a přirozenou smrt, zavádí-li se umělé početí, těhotenství a narození člověka, jsou-li lidská embrya obětována výzkumu, pak běžné svědomí končí u ztráty pojmu humánní ekologie a s ním také ekologie životního prostředí. Je tady rozpor, žádá-li se po nových generacích respekt k životnímu prostředí, a přitom jim výchova a zákony nepomáhají respektovat sebe samy. Kniha přírody je jedna a nedělitelná, jak po stránce životního prostředí, tak po stránce života, sexuality, manželství, rodiny, sociálních vztahů, jedním slovem integrálního lidského rozvoje. Povinnosti, které máme vůči životnímu prostředí, se pojí s povinnostmi, které máme vůči lidské osobě chápané samostatně i ve vztahu s druhými. Nelze vymáhat jedny a pošlapávat druhé.
tags: #solarnich #panelu #na #strechu #auly #pavla