Cestování po Rusku nabízí nespočet zážitků, které se často liší od očekávání. Od luxusních dálnic po prašné „gruntovky“ se krajina a životní styl místních mění s každým ujetým kilometrem.
Stav silnic a dopravní infrastruktura
Silniční síť v Rusku je rozmanitá a často překvapivá. Cesta z Moskvy do Gagrina vedla po rychlostní silnici směrem na Petrohrad.
- V okresním městě Valdaj jsme z tříproudé silnice odbočili a pokračovali po asfaltové silnici s krajnicí označenou bílými pruhy.
- Po průjezdu první obcí ztratila asfaltka pruhy a po první odbočce za vesnicí náhle ztratila i asfalt.
- Dál pokračovala jen prašná cesta, tzv. gruntovka.
Rychlé změny povrchu silnice vedoucí do Gagrina napovídaly, že míříme do pěkné „gluši“ - jak říkají Rusové zapadákovu.
Příjezd do Guzeeva, vesnice asi 300 kilometrů severně od Moskvy, byl podstatně romantičtější. Tam jsme dopluli na lodích po krásné, člověkem nespoutané řece Moloze. Guzeevo (čti guzjejevo) jsme opouštěli po souši. Vedla odsud jediná gruntovka, která se v asfalt změnila až po čtyřiceti kilometrech, v okresním městě Lesnoe.
Z Petrohradu se cesta k Archangelsku nejprve ubírala po celkem mizerné silnici, poté následoval luxusní nový obchvat. Dále se pokračovalo na město Vytegra, kde cesta byla stále asfalt s cca 15km šotolinky v menších úsecích.
Čtěte také: Jak funguje policie v Rusku? Odhalení zákulisí
Změny v kvalitě cest
Hned za odbočkou na Archangelsk byla opuštěná vesnice a hned za vesnicí hodně opuštěná cesta vedoucí do vesničky Krečetovo. Tento úsek potrápil celkem hodně, některá místa byla blátivá. Od Krečetova do Kargopolu už byla zas příjemná šotolina, kde se dá jet kolem 90-100 celkem v pohodě. Od Fedova do Archangelska už celkem slušná asfaltka.
Po cca 30 km od Archangelsku končí asfalt a jede se po šotolině, celkem dobrá cesta. Cesta na Karpogory je tzv. „zimnik“, což znamená, že je průjezdná jen, když je zamrzlá řeka.
Sedmý den pokračovala cesta na Kotlas, z čehož jsou asi 2/3 šotolina. Někde je dobrá, někde trochu moc kamenitá a měkká. Most v Kotlasu je pontonový, který každé cca 2 hodiny na hodinu rozpojují, aby mohly proplout lodě. Po přejezdu mostu se cesta zhoršila na hodně měkkou šotolinu, pak byl najednou dobrý úsek úplně nové gruntovky a pak cesta skončila průsekem v lese. Díky dešti bylo vše rozmáčené.
Mimořádné situace na cestách
Když jsem se ptal „darožniků“, kteří dělali propustek, na cestu, málem jsem na blátivém povrchu upadl. Cesta skutečně dál nevede, resp. se musí odbočit na starou, která ale po bouřce nebude tak 1-2 dny průjezdná. Zkusil jsem to a neprojel jsem ani vesnici Rjabovo. Mitasky byly sice super, ale tady neměla šanci žádná guma - rozmoklý jíl. Upadl jsem celkem 9 x (5 x cestou tam a 4 x cestou zpátky).
Oficiální cesta do Uchty vede do Vizingy a pak po hlavní pořád na sever, ale existuje ještě neoficiální cesta podél plynovodu, na kterou je potřeba speciální povolení. Tato cesta vede přes městečko Urdoma, kde je přívoz a pak po druhém břehu po již nové šotolinové cestě a asfaltu. Byla to nepříjemná cesta, protože byla hodně měkká a rozježděná od kamionů, provoz naprosto minimální, kolem vymýcená trasa plynovodu a lesy. Kousek před Urdomou se odbočovalo na nějakou menší cestu - hlavní končila u nějakého plotu, asi něco plynařského. Na malé cestě už to bylo hodně písečné a nepříjemné.
Čtěte také: Přečtěte si o podzemních stavbách
Cesta po druhém břehu řeky - cca 30 km šotolina a pak už asfalt - byl bohužel v takovém stavu, že šotolina by byla lepší. Hlavní cesta je celkem dobrá, jen je vyjímečná tím, že asi na 150km jsou po 3 km značky „pozor nerovnost vozovky“ a tyto značky jsou každé 3 km a nelžou.
Život na ruském venkově
Guzeevo leží v místě, kde se Mologa, přitékající od jihu, dvakrát zalomí a pokračuje dál na sever. Do nejbližší vesnice Borisovskoe je to po souši patnáct kilometrů. Tam je také nejbližší obchod, který je otevřený jen tři dny v týdnu. Autobus sem však zajíždí jen jednou za měsíc, a tak ten, kdo potřebuje nakupovat častěji, musí mít auto. Z posledních sedmnácti penzistů, kteří zde žijí celoročně, však auto nikdo nemá, a tak se sem v zimě ani neprotahuje silnice. Přes zimu tudíž musí být všichni soběstační. Co přes léto vypěstují na zahradě, připraví na zimu a kolem domu vyrostou řady naštípaných březových polínek.
Vylidňování venkova
Přes léto je ve vesnici rušno. Do starých dřevěných chalup přijíždějí chalupáři, potomci původních majitelů, kteří většinou žijí v Moskvě a Petrohradu. Prázdniny trvají v Rusku stále tři měsíce, takže se sem na celé léto stěhují babičky s vnoučaty, matky s malými dětmi, ale i další členové rodiny, kteří jsou bez práce. Často se jedná o rodiny, jejichž rodinný rozpočet se neobejde bez výpěstků z guzejevské zahrádky. Vždyť průměrný důchod zde odpovídá nanejvýš dvěma tisícům českých korun, a přitom ceny potravin ve městech jsou srovnatelné s cenami v Česku.
Vylidňování vesnice začalo v době perestrojky. Tehdy se rozpadl kolchoz, který se specializoval na chov dobytka a zaměstnával téměř všechny lidi ve vsi. Ti pak odešli za prací do měst a v Guzeevu zůstali jen důchodci, kteří postupně umírají. Ve vsi, kde trvale žilo až pět set obyvatel, dnes dožívá posledních sedmnáct statečných. Za současných podmínek se sem nikdo natrvalo nevrátí. Guzeevo tak jednou možná zcela zmizí z mapy nebo se stane vesnicí chalupářů, která bude ožívat jen přes léto. Už teď se mění tvář okolní krajiny - kde bývaly pastviny, jsou dnes březové lesy a místní tam chodí na houby.
V Gagrinu pole také pomalu zarůstají břízami, ale na rozdíl od Guzeeva tu nežijí jen důchodci. Do okresního města Valdaj to není příliš daleko, přesto tam nikdo za prací nedojíždí. Lidé, kteří by ještě pracovat mohli, prostě nepracují. Pravidelná autobusová linka sem sice nejezdí, ale někteří mají i vlastní auto.
Čtěte také: Ambice a realita ruské velmoci
Ruský venkov se od 80. let minulého století vylidňuje, hustota obyvatel v odlehlých částech země je stejná jako v době kamenné. Lidé odcházejí do měst za prací nebo vymírají. Podle statistik každý třetí Rus umírá na alkoholismus nebo nemoci s ním související. Potkat na venkově muže-důchodce je velká vzácnost, průměrný věk mužů je tu výrazně nižší než jinde v Evropě. Porodnost dlouhodobě klesá, v Moskvě je běžné, že mladí manželé mají jen jedno dítě. Tak z obrovské mapy Ruska ročně zmizí téměř jeden milion lidí.
Typický život na venkově
Zatímco v Moskvě zřídka uvidíte automobil sovětské výroby, venkov je přímo skanzenem fungující sovětské techniky. Na venkově se ničím jiným nejezdí, kdo má starého žigulíka či moskviče, je rád, že ho má. Že mu už zrezly plechy? Nevadí, hlavně, že jezdí.
Najít práci není samozřejmě jednoduché, ale mnohem častěji se lidem prostě nechce, protože k obživě stačí mít zahradu a krávu. Bohužel místní muži jsou až na jednu výjimku alkoholici, kteří celý den nic nedělají. Až donedávna „práci“ měli: v širokém okolí vykopávali ze země měděné dráty, které vedly ze základny mezikontinentálních raket k dalším vojenským objektům ukrytým v okolních lesích. Za utržené peníze si však kupovali alkohol, takže kdo nebyl do té doby alkoholikem, rychle se jím stal. Jako všude v Rusku i zde jsou na práci ženy. Ty okopávají zahrady, starají se o domácí zvířectvo, chodí s vědry k jedinému zdroji vody, ke studni na okraji vesnice.
Příběhy naděje a odolnosti
Nový farmář
Přesto i na venkově občas vzplane malá jiskřička naděje. V tomto světě, kde se jediným pokrokem zdá zavedení elektřiny a pevné telefonní linky ke starostovi, kde vodovod a kanalizace jsou neznámé pojmy, se jako zjevení může zdát mladá rodina farmáře. Ten s ženou a dětmi opustil již v polovině 90. let Petrohrad a postavil si dřevěný roubený dům v Gagrinu. Obhospodařuje velkou zahradu a na opuštěných polích v okolí vsi pase několik krav. Část své produkce sami spotřebují, zbytek prodají - během léta přímo ve vesnici letním hostům, kteří se stěhují z měst do Gagrina na prázdniny. Žádný obchod tu není, a proč jezdit až do města, když u farmáře lze koupit všechno? Farmářova rodina se tu cítí mnohem lépe než v uspěchaném městě, ale na růžích rozhodně ustláno nemá. Nejenže neposlouchá třeba starý traktor a na nový nemají, ale místní starousedlíci je nepřijali. Jsou pro ně až příliš jiní. Dokonce se dá říci, že se jich bojí. Starostova žena přestala vyhánět své krávy na pastvu, protože se bojí, že mladá farmářka by jí jejich kravky uhranula…
Muzeum ruského designu
Ve vesnici Gory na břehu jezera Borovno mají sice obchod a pravidelnou autobusovou linku, kterou mohou děti dojíždět do školy, přesto tu zaměstnání má jen prodavačka a pasák dobytka. Ostatní se živí všelijak, o alkoholiky tu samozřejmě není nouze, ale žije tu člověk, který se obvyklému životnímu stylu ruských venkovanů vymyká. S televizními štáby a novináři se u něj proto dveře netrhnou.
Důchodce Sergej Ivanovič se nebál vzít osud do svých rukou. V polovině domu, kde bydlí, otevřel muzeum. Nazval jej „Muzeum bytového designu“. Vystavuje v něm věci, které sbíral celý svůj život. Mezi nimi je asi nerozsáhlejší sbírka krabiček od sirek a láhví od alkoholu. K vidění je tu i vybavení ruského venkovského domu 20. století - se zděnou pecí, starými žehličkami, petrolejkami, samovarem i funkčními šicími stroji. Většinu předmětů získává od lidí z okolí, ty nefunkční sám opravuje. Má tu také k nahlédnutí materiály o místním kraji a rád všechny seznámí s historií vesnice Gory, která vznikla jako sídlo místní šlechty. U obchodu si postavil sloup se směrovkou k muzeu a v létě, když je v okolí hodně rekreantů, kteří zajíždějí nakupovat do obchodu v Gorach, se u něho dveře netrhnou. Každý mu tu rád nechá pár rublů jako vstupné či přinese něco zajímavého do expozice. Pro někoho může být jeho sbírka jen hromadou krámů, ale mezi venkovany, kteří již většinou rezignovali, je tento aktivní důchodce zjevením.
"Potěmkinovy vesnice" v praxi
Dnešní Rusko jako by se vracelo do carských dob. Minimálně úředníci z ruských regionů Vladimira Putina za novodobého cara považují. Proto se předhání v tom, jak se mu během jeho návštěv zavděčit. Originální způsob zvolilo vedení města Suzdal, které leží zhruba 200 kilometrů od Moskvy. Na plachtách byly natištěny různobarevné fasády domů. Podle ruské žurnalistky, která informaci o Potěmkinově vesnici v Suzdali zveřejnila jako první, se takové divadlo s masovou úpravou budov odehrálo v regionu poprvé.
„Ano, plachty pověsili speciálně před návštěvou Putina. Každý den místní média upřesňovala, kdy prezident přijede. Na konferenci hlav místních samospráv byla taková pohotovost, jako by mělo dojít k teroristickému útoku.“
V jiných ruských regionech také před příjezdem Putina vyvěšovali plachty na zchátralé domy, ale jednalo se jen o pár budov. Pravděpodobně šlo o nápad suzdalské radnice. Podle některých informací byly plachty natištěny za peníze byznysmenů. U nás se to tak dělá pravidelně: podnikatelům 'doporučují' poskytnout dobročinnou pomoc městu. Ten, kdo 'doporučení' ignoruje, riskuje, že může o svůj byznys přijít. Zkrášlovat okolí před příjezdem vysoce postavených politiků má v Rusku dlouhou tradici. K čištění a zvelebování ulic podél trasy hlavy státu dochází po celém Rusku. Narychlo pokládají asfalt, natírají domy a podobně.
Statistická data o ruském venkově
| Ukazatel | Popis / Hodnota |
|---|---|
| Vylidňování venkova | Od 80. let 20. století |
| Hustota obyvatel | Stejná jako v době kamenné v odlehlých částech země |
| Úmrtnost na alkoholismus | Každý třetí Rus |
| Průměrný věk mužů | Výrazně nižší než jinde v Evropě |
| Pokles porodnosti | Dlouhodobý trend |
| Ztráta populace | Téměř jeden milion lidí ročně |
| Průměrný důchod (Guzeevo) | Až 2000 českých korun |
| Ceny potravin (města) | Srovnatelné s cenami v Česku |
tags: #informace #rusko #varici #asfalt