Příčinná souvislost, často označovaná jako kauzální nexus, představuje jeden z klíčových předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu v českém právu. Bez existence tohoto vztahu mezi jednáním škůdce a vznikem škody nelze právní odpovědnost dovodit. Ačkoliv nový občanský zákoník (o. z.) ponechává vymezení příčinné souvislosti na judikatuře a právní teorii, změny v jeho pozadí mohou vést k odlišnému pojetí kauzality.
Definice a teorie příčinné souvislosti
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Je tak doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, ale i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou.
Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Právně relevantními příčinami nemohou být kterékoli faktické příčiny, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. zásada umělé izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti), a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost).
Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku. Při úvaze o předvídatelnosti vzniku škody jde vždy o posouzení skutečností, jež jsou v době protiprávního jednání či škodní události do jisté míry potenciální a nahodilé.
Teorie podmínky (condicio sine qua non)
Česká trestněprávní teorie vychází tradičně z pojetí teorie podmínky (condicio sine qua non), která udává, že jednání je příčinou následku, jestliže by následek bez něho nenastal vůbec anebo by bez něho nenastal takovým způsobem, jakým konkrétně nastal. Nicméně trestní právo je nuceno mezi příčinami diferencovat a původně poměrně široký dosah teorie podmínky musel být podroben korektivům opírajícím se o některé funkce a základní zásady trestního práva, mezi které řadíme zásadu umělé izolace jevů a zásadu gradace příčinné souvislosti.
Čtěte také: Průvodce kročejovou izolací
Zásada umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti
Zatímco zásada umělé izolace jevů redukuje zjištěné příčiny a následky na trestněprávně relevantní, zásada gradace příčinné souvislosti bere v úvahu skutečnost, že různé příčiny a podmínky mají různý vliv na způsobení následku, tedy zohledňuje a hodnotí, co vedle jednání pachatele přispělo právně významně ke vzniku následku. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde.
Teorie adekvátní příčinné souvislosti
Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non). Právně relevantními příčinami nemohou být tedy kterékoli faktické příčiny, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. zásada umělé izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné, tzv. zásada gradace příčinné souvislosti, a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody, tzv. adekvátní příčinná souvislost.
Příčinná souvislost v judikatuře
Případ nesprávného úředního postupu a mozkové příhody
Ústavní soud se nedávno zabýval poměrně neobvyklým případem (nález ÚS ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. III. ÚS 2534/24). Muž obdržel od Okresního soudu v Bruntále odsuzující rozsudek, ačkoli s projednávanou trestní věcí neměl nic společného. Po přečtení rozsudku se stěžovateli začal postupně zhoršovat jeho zdravotní stav, což vyústilo až v mozkovou příhodu. Soud prvního stupně žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že chybí příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou na zdraví. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel následně podal dovolání k Nejvyššímu soudu, to však bylo odmítnuto jako nepřípustné. Obrátil se proto na Ústavní soud.
V odůvodnění napadeného rozsudku obvodní soud uvedl, že neexistuje příčinná souvislost, tzv. kauzální nexus mezi nesprávným úředním postupem a cévní mozkovou příhodou stěžovatele, a proto žalobu zamítl. Stěžovatel se dále neztotožňuje se závěrem obecných soudů, že v posuzované věci neexistuje příčinná souvislost, tedy tzv. kauzální nexus mezi nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice a mozkovou příhodou stěžovatele.
Ústavní soud shledal, že část stěžovatelovy argumentace tvoří námitky brojící proti způsobu, jakým se soudy vypořádaly se znaleckým posudkem předloženým stěžovatelem a s odborným vyjádřením předloženým vedlejší účastnicí. K tomu Ústavní soud uvádí, že znalecký posudek prof. MUDr. M. Dudy vyčísloval nemajetkovou újmu stěžovatele, avšak nezkoumal skutkovou otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem vedlejší účastnice a vznikem mozkové příhody u stěžovatele. Otázku chybějícího kauzálního nexu vzneslo až odborné vyjádření vedlejší účastnice, v němž doc. MUDr. E. Hrnčíř uvedl, že příčinná souvislost mezi těmito dvěma skutečnostmi neexistuje. Přitom argumentoval dlouhodobě dekompenzovanou (neléčenou) hypertenzí stěžovatele, hyperlipidémií a těžkou aterosklerózou mozkových tepen, což jsou faktory, jejichž existence riziko iktu výrazně zvyšuje (i vzhledem k věku stěžovatele). Dle odborného vyjádření tedy příčinou vzniku mozkové příhody u stěžovatele byly uvedené medicínské faktory.
Čtěte také: IPA asfaltová izolace: Co potřebujete vědět
Ústavní soud k této právní otázce dále podotýká, že obecné soudy vycházely při své úvaze o existenci či neexistenci kauzálního nexu z několika teorií příčinné souvislosti, které vycházejí i z judikatury Nejvyššího soudu, který k této otázce opakovaně judikuje. Ke vzniku škody (vyvolání iktu a s ním spojených následků) došlo v důsledku více skutečností, přičemž zcela stěžejní skutečností a příčinou byl dlouhodobě zanedbaný zdravotní stav stěžovatele. Ten byl předmětem dokazování před obvodním soudem, kde byla kromě znaleckých posudků k této otázce zejména provedena lékařská zpráva z příjmu stěžovatele k hospitalizaci. Z této lékařské zprávy vyplývá, že stěžovatel byl přijat k hospitalizaci ve stavu tzv. hypertenzní krize, která je důsledkem dlouhodobě neléčeného vysokého tlaku stěžovatele; dále v důsledku dlouhodobě neléčené hypertenze bylo identifikováno chronické postižení ledvin; dále byla stěžovateli diagnostikována výrazná hyperlipidémie a těžká ateroskleróza. Další přidružený přitěžující faktor pro vznik iktu představoval i vyšší věk stěžovatele.
Z tohoto důvodu lze považovat právní závěr obecných soudů o neexistenci kauzálního nexu mezi nesprávným úředním postupem státu a vznikem škody stěžovateli za zcela správný a řádně odůvodněný.
Případ odpovědnosti státu za neplatné převody majetku
Dovolací soud předesílá, že námitka, že dovolatelem formulované právní otázky „mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř., ani v režimu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou vzniklou žalobci tím, že mu v důsledku insolvence a zániku smluvního partnera nebyla vrácena kupní cena za neplatně prodaný spoluvlastnický podíl na nemovitostech neoprávněně vydaný v restituci, neboť tato právní otázka dosud nebyla na obdobném skutkovém základu dovolacím soudem řešena.
Vydání spoluvlastnického podílu neoprávněné osobě, po němž následovala série dalších převodů, je natolik věcně i časově vzdáleno od vzniku škody, že škodu již nelze považovat za adekvátní následek tohoto jednání. Z hlediska kritéria předvídatelnosti proto lze uzavřít, že okolnost, že se případní další nabyvatelé nesprávně restituovaného spoluvlastnického podílu nedomohou plnění poskytnutého na základě neplatných převodních smluv pro platební neschopnost a následný zánik některého smluvního partnera, byla v době protiprávního jednání státu nepravděpodobná, tedy nepředvídatelná.
Případ dopravní nehody a spoluzavinění
Nejvyšší státní zástupce ke zjištěnému skutkovému ději neměl žádné připomínky, nesouhlasil však s jeho právním posouzením, tedy se shodným závěrem soudů, že překročení povolené rychlosti jízdy obviněným není možné považovat za příčinu zranění osob cestujících ve vozidle Suzuki Swift. S odkazem na odůvodnění usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikovaného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., namítl nesprávné právní posouzení příčinné souvislosti, neboť soudy nepřípustně směšovaly zavinění obviněného se zaviněním řidiče vozidla Ford Mondeo svědka J. R. a hledaly jen jednu obecnou příčinu všech nastalých následků.
Čtěte také: Radon a asfaltová izolace
Nejvyšší státní zástupce dále konstatoval, že podle zásady umělé izolace jevů je potřeba rozlišovat příčinu zranění osob ve vozidle Ford Mondeo od příčiny zranění osob ve vozidle Suzuki Swift. Z hlediska zásady gradace příčinné souvislosti bylo překročení rychlosti ze strany obviněného příčinou dostatečně významnou pro způsobení trestněprávního následku, těžkého ublížení na zdraví osobám cestujícím ve vozidle Suzuki Swift, přičemž existence další příčiny téhož následku na zavinění obviněného nic nemění, nejedná-li se o příčinu výlučnou. Zdůraznil, že hmotně právní úvaha soudů, podle níž rychlost vozidla Ford Ranger nemůže být považována za trestněprávní příčinu uvedeného trestněprávního následku, tak odporuje uvedeným zásadám. Ze skutkových zjištění je naopak zřejmé, že trestněprávní příčinou zranění osob ve vozidle Ford Mondeo bylo jednání řidiče vozidla Ford Mondeo a trestněprávní příčinou zranění osob ve vozidle Suzuki Swift bylo jak jednání řidiče vozidla Ford Mondeo, který vybočil ze svého směru, tak jednání obviněného, který překročil rychlost jízdy.
Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro nastalý následek. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné.
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se pak nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele (nebo jednoho z pachatelů). Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě nich vedlo k následku další jednání, okolnosti apod.
Zavinění a jeho význam pro příčinnou souvislost
Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. V případě odpovědnosti dle OZ se zavinění posuzuje jako předpokládané - presumované, ve formě nedbalosti. Tak ustanovení § 2911 OZ zavádí domněnku nedbalosti, podle které se má za to, že každý, kdo způsobí poškozenému škodu porušením zákonné povinnosti, jedná nedbale. Domněnka nedbalosti se uplatní i v případě, kdy škůdce dá najevo zvláštní znalost, dovednost nebo pečlivost, nebo se zaváže k činnosti, k níž je zapotřebí zvláštní znalosti, dovednosti nebo pečlivosti, a tyto zvláštní vlastnosti neuplatní. Pokud škůdce tvrdí, že škodu nezavinil, nese důkazní břemeno, díky jehož unesení by prokázal, že škodu nezpůsobil a že ji nezpůsobil ani z nevědomé nedbalosti.
Druhy zavinění
- Úmysl přímý: osoba věděla, že svým jednáním způsobí daný následek, a chtěla jej způsobit.
- Úmysl nepřímý: osoba věděla, že svým jednáním může způsobit daný následek, a byla s tímto následkem srozuměna pro případ, že následek nastane.
Zavinění má význam pro náhradu škody, konkrétně při určení jejího rozsahu. Příčinná souvislost byla od svého počátku velice úzce svázána s otázkou vůle a zavinění. Kauzalitu lze chápat jako implicitní součást zavinění a nedbalosti. V některých případech je zavinění ovšem pouze pravidelným předpokladem. Existují situace, kde nastává odpovědnost bez zavinění, a tedy existence zavinění je bezvýznamná.
Odpovědnost a deliktní způsobilost
Odpovědnou osobou za škodu může být pouze osoba, která má deliktní způsobilost, je si vědoma svého jednání a je schopna jej ovládat. OZ explicitně stanoví, že každý odpovídá za své jednání, je-li s to posoudit je a ovládnout. V OZ je pojem způsobilosti mít práva a povinnosti nahrazen termínem právní osobnost. OZ dále stanoví, že člověk má právní osobnost od narození až do smrti. Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. V OZ je způsobilost k právnímu jednání určena jako svéprávnost, tedy způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem.
Pro právnickou osobu lze jednat jejím jménem již před jejím vznikem. Kdo takto jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán sám; jedná-li více osob, jsou oprávněny a zavázány společně a nerozdílně. Právnická osoba vzniká dnem zápisu do veřejného rejstříku, kterým je obchodní rejstřík. Ve výše uvedeném byly stanoveny podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu v nejobecnější rovině. Některé oblasti si ovšem vyžádaly speciální úpravu odpovědnosti, přičemž se jedná o oblasti, v nichž je třeba odpovědnostní podmínky stanovit odlišně od obecné úpravy odpovědnosti, a to zejména z důvodu, že společnost má zájem tyto oblasti více chránit.
| Teorie příčinné souvislosti | Charakteristika | Korektivy/Omezení |
|---|---|---|
| Teorie podmínky (condicio sine qua non) | Jednání je příčinou následku, jestliže by následek bez něho nenastal vůbec anebo tak, jak konkrétně nastal. | Zásada umělé izolace jevů, zásada gradace příčinné souvislosti |
| Zásada umělé izolace jevů | Redukuje zjištěné příčiny a následky na trestněprávně relevantní. | Není aplikovatelná samostatně, vždy v kombinaci s dalšími principy. |
| Zásada gradace příčinné souvislosti | Zohledňuje a hodnotí vliv různých příčin a podmínek na způsobení následku; jednání pachatele musí být dostatečně významnou příčinou. | Míra způsobení následku může klesnout na nevýznamný stupeň. |
| Teorie adekvátní příčinné souvislosti | Škoda je podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události; souvislost musí být předvídatelná. | Vyčlenění pouze právně relevantních příčin; objektivní předvídatelnost. |
tags: #příčinná #souvislost #izolace #vysvětlení