Československé opevnění, v zahraničí někdy též nazývaná jako Benešova linie, je soustava pevností a pevnůstek budovaných Československem v letech 1935-1938 v pohraničí a na vybraných vnitrozemských příčkách. Opevnění bylo budováno proti nepřátelsky naladěným sousedním státům - Německu, Maďarsku, Rakousku a Polsku. Skládalo se z objektů lehkého opevnění vz. 36 a vz. 37 (tzv. řopíků), objektů těžkého opevnění a z dělostřeleckých tvrzí. Mezi jednotlivými těžkými objekty se rozkládal překážkový systém.
Počátky a koncepce obrany
Již od počátku vzniku Československé republiky se uvažovalo, jakým způsobem zajistit státní hranice. V počátcích republiky se na hranicích nacházelo vojsko, které řešilo různé výboje skupin, jež nesouhlasily s vytvořením Československa, byli to především Němci a Poláci. Z důvodu střežení hranic i po stránce celní byla v roce 1919 vytvořena nástupnická finanční stráž. V roce 1936 vznikl také sbor Stráž obrany státu. V roce 1933, kdy se v sousedním Německu stal kancléřem Adolf Hitler, se potřeba ochrany republiky ještě zesílila.
Generalita se musela rozhodnout, jakou koncepci obrany státu vybere. V úvahu přicházely dvě varianty obrany republiky. První variantou bylo vybudování motorizované a modernizované armády, která by se přesouvala dle potřeby. Druhou možností bylo zbudovat stálé pevnostní úseky, které by se táhly po celé ohrožené hranici. Tuto variantu podporovalo dostatek stavebních firem, dobrá surovinová základna, ale i reliéf západní části republiky, který krom pohraničního pohoří netvořil žádné přírodní překážky. Obranná strategie Československa tedy spočívala v tom, že by poutala svými jednotkami útočící jednotky na linii opevnění, do doby zásahu spojenecké Francie.
Řízení a programy výstavby
Na podzim roku 1934 rozhodl náčelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí provést základní terénní průzkum úseků, kde měla dle předběžně vypracovaných plánů stát budoucí opevnění. Přípravu programu obhlídek měl na starosti pplk. gšt. Josef Fetka. Dále se jich účastnil přednosta 3. oddělení (operačního) hlavního štábu plk. gšt. 20. března 1935 byla zřízena Rada pro opevňování (RO) jako řídící a Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) jako výkonný orgán opevňování Československa. Předsedou RO se stal náčelník hlavního štábu arm. gen. Ludvík Krejčí, jejími stálými poradci pak div. gen. Ing. František Nosál, přednosta IV. odboru (technického) MNO, a brig. gen. František Havel, přednosta IV./1. oddělení (ženijního) MNO. V čele ŘOP stanul I. zástupce náčelníka hlavního štábu tehdejší brig. gen. Karel Husárek.
12. prosince 1935 byl schválen první program výstavby opevnění, který počítal s výstavbou dvousledového těžkého opevnění od řeky Odry po Labe na severní hranici republiky. Opevnění mělo ze severu krýt taktický ústup armády, která by postupovala od západu na východ po tzv. ústupových příčkách. Na pomezí Čech a Moravy by přešla do protiútoku. 5. června 1936 byl schválen druhý program, který počítal s těžkým opevněním po celém obvodu hranic. Třetí program byl schválen 9. listopadu 1937. Ředitel ŘOPu Karel Husárek prosadil plán, který počítal s výstavbou dvousledových lehkých objektů vz. 37 po celé délce hranic a na ústupových příčkách a na nejohroženějších úsecích posílenou linií těžkého opevnění. Celkově tedy mělo být postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých objektů. Z důvodu nákladné investice, kterou si předválečné Československo nemohlo dovolit, byl projekt rozpracován na více jak 10 let, t.j. poslední etapa výstavby opevnění měla být dokončena až po roce 1946. Náklady by dosáhly částky 10 miliard 900 milionů korun.
Čtěte také: Beton v československém opevnění
Typy opevnění
Těžké opevnění (TO)
Prvními stavbami opevnění, které v republice vyrostly, byly objekty těžkého opevnění. Tyto bunkry byly plánovány na nejohroženějších úsecích hranic, tj. severní Morava (od Odry po Labe), na předmostí Bratislavy a u Komárna. Po obsazení Rakouska se kvapně projektovaly i na jižní hranici. Celkově bylo projektováno 1 276 těžkých objektů, postaveno jich bylo 226. Těžké opevnění na rozdíl od opevnění lehkého mělo postup nepřítele na delší dobu zastavit a v případě boje se počítalo s jeho samostatným odporem po delší dobu. Mělo být bojeschopné prakticky kdykoliv po svém dokončení, vybavení a vyzbrojení, počítalo se s trvalým osazením stálou osádkou. Proto disponovalo rozsáhlými týlovými prostory a složitým technickým zařízením, které mělo usnadnit dlouhodobý odpor.
U objektů těžkého opevnění, souhrnně označovaných názvem „srub", je možné rozdělit jednotlivé typy do skupin z více hledisek. Například dle výzbroje a účelu jsou to sruby pěchotní, dělostřelecké, vchodové, minometné apod. Podle stavebního řešení a počtu střeleckých místností se objekty dělí na jednostranné a oboustranné (pravé, levé a výjimečně pro čelní palbu). Objekty těžkého opevnění se stavěly v šesti stupních odolnosti, lišily se tloušťkami stěn a stropů. První dva stupně označované arabskými číslicemi 1 a 2 (odtud název „arab", nebo též objekt malého typu) měly slabší stěny a některá konstrukční zjednodušení.
Dělostřelecké tvrze
Dělostřelecké tvrze jsou těžké objekty, které tvořily uzavřenou soustavu tvrze. Její součástí byly tvrzové pěchotní sruby (základní součást těžkého opevnění), které navazovaly na linii izolovaných pěchotních srubů, vchodový objekt, který umožňoval vstup do podzemí spojující všechny objekty tvrze. V průběhu stavby opevnění se počítalo celkově se 17 tvrzemi.
Lehké opevnění (LO)
Prvním vzorem lehkého opevnění byl vz. 36, který byl okopírovaným vzorem bunkru z francouzské Maginotovy linie. Tento typ měl uzavírat některé silnice a celkově netvořil žádnou nepřestupnou linii. Značné nevýhody (např. absence filtračního zařízení, nestřežený týl apod.) tohoto bunkru přinutily české projektanty k vytvoření nového vzoru, ryze českého, který dostal označení vz. 37. Tento typ již měl tvořit linii opevnění podobně jako těžké opevnění. Postupem času vzniklo několik specifických variant, které se přizpůsobovaly terénu, a následně i typů, které se musely vložit do netypického prostředí (např. pod most, zakomponované do budov apod.), tyto typy jsou nazvané atypické.
Překážkový systém
Překážky proti útočné vozbě a pěchotě byly velmi důležitou součástí pevnostní linie. Jednalo se o překážky těžké a lehké. Překážky měly zadržet nepřítele nejen při útoku z hlavního směru, ale i při možném napadení objektu z týlu.
Čtěte také: Jak najít československé bunkry? Mapy a tipy na výlety
Osud opevnění po Mnichovu
Opevnění se nepodařilo dokončit včas ani na celých česko-německých hranicích, anšlus Rakouska pak tuto hranici rozšířil o další dlouhý úsek, který byl opevněním chráněn jen málo (do bezprostředního ohrožení republiky a zahájení mnichovských jednání zde vznikl pouze nedokončený pás lehkého opevnění a šest pěchotních srubů). Nacisté se po obsazení Sudet a poté i zbytku republiky okamžitě zaměřili na opuštěné opevnění, které se pro ně stalo místem pro získávání zkušeností a také kvalitního materiálu pro zbrojní průmysl Třetí říše. Německo zabíralo vše od map a plánů přes zbraně, střílny, ostatní pancéřové prvky (zvony a kopule), osvětlovací zařízení, překážky až po výtahy. Některé komponenty, jako například pancéřové prvky, šly odstranit až v rámci plánovité likvidace opevnění, kterou měl na starosti nejprve štáb pro demolici pevností, následně štáb Geib.
Další výhodou bylo to, že na Kralicku Němci cvičili svoji speciální výsadkovou jednotku Granit. Ta se zde připravovala na útok na belgickou tvrz Eben-Emael. U obce Košetice u Bruntálu 7. října 1938 provedla 7. výsadková divize s vojsky Luftwaffe výsadek, který nesl kódové označení Operace Bruntál. Šlo o cvičný výsadek parašutistů za linii lehkého opevnění. Československé opevnění bylo ke konci války nasazeno v přímých bojích. Ustupující německá vojska se opevnila v pěchotním srubu nedokončené tvrze Orel. Vytržené střílny byly nahrazeny nekvalitní náhradou z betonu, otvory pro zvony byly buď zabetonovány nebo z nich byla vytvořena kulometná hnízda. Boje o opevnění započaly 17. dubna 1945 a trvaly do 26. dubna.
Současný stav a využití
Po válce byla většina opevnění v žalostném stavu. Armáda rozhodla o využití některých vybraných objektů na severní hranici státu, šlo především o tvrze. Na jižní hranici byla situace opačná. Zde se stalo sousedem Rakousko. Proto byla vzata v úvahu myšlenka využít současné opevnění a následně započala jeho revitalizace. Dodnes se stavby zachovaly v různém stavu: většina chátrá, některé však byly restaurovány a proměnily se v muzea (např. dělostřelecké tvrze Bouda, Hanička, Stachelberg či pěchotní srub N-S 82 Březinka), jiné jsou užívány armádou ČR a vstup do nich je zakázaný.
Kvalita betonu a zkušební kostky
Předpis vyžadoval určitou jakost betonu. Aby zaručilo, že beton (železobeton) bude kvalitní, rozhodlo ŘOP o první podmínce - že raději bude kvalitní cement a betonářské železo - armaturu dodávat samo, úplně mimo rozpočet. Kromě té kvality to mělo ještě výhodu finanční, protože se podařilo dohodnout pevné ceny s dodavateli, které byly nakonec výhodné pro obě strany. Druhou podmínkou, jak zajistit kvalitní beton, bylo použití kvalitních surovin pro výrobu betonu (tj. písku, štěrku, vody). Suroviny musely být odpovídající požadavkům pevnostního betonu. Pokud nebyl vhodný (lomový) kámen či (říční) písek v místě budování opevnění, byl firmou dovážen. Písek a štěrky byly na staveništi v prkenných kójích, aby nedošlo k znečištění, cement byl uschován pod střechou. Železo bylo patrně navezeno až před betonáží. Písek, drť i kamenivo byly předem kropeny, výsledkem byla zavlhlá betonová směs.
Z každé namíchané betonové směsi se odebíral vzorek, z kterého se dělala zkušební kostka - krychle o hraně 20 cm. Zápis o zhotovení zkušebních kostek obsahoval ještě datum zhotovení kostky, teplotu vzduchu a počasí. U opevnění těžkého, kdy se betonovalo více dní, se vzorky odebíraly podle toho, která část objektu se betonovala. Například na Boudě, Adamu či Veselce (tj. tvrzích) se vzorky odebíraly nejméně třikrát denně. U betonáže lehkého objektu byl požadavek na betonáž o délce alespoň 16 hodin, aby bylo zajištěno dokonalé hutnění betonu. Zkušební kostky vyhotovovali vojáci v hodnosti četař aspirant, četař, poručík, nadporučík.
Čtěte také: Složení betonu
Z protokolů ze zkoušek vyplývá, že se jednalo o litou formu. Ze vzpomínek pamětníka se dovídáme o železné rozebíratelné formě. Provedení zkušební kostky sledoval VSD, postup popisovala tehdy platná ČSN 1093-1935. Po odbednění po 24 hodinách se kostky 6 dní kropily a dále byly uloženy v uzavřeném prostoru a udržovány ve vlhku k ideálnímu vyzrání betonu. Do mírně zavadlého betonu se ostrým nástrojem provedl popis - identifikace kostky. Z popisu mělo být jasné, o jaký objekt jde (sbor - úsek - číslo objektu), jaké místo se zrovna při odběru kostky betonovalo, který den se provedl odběr (a tedy že v „den + 28“ bude provedena zkouška), případně pořadí odebrané kostky. V rámci LO pořadí kostky asi nebylo důležité, neboť se odebraly tři kostky a provedly tři zkoušky v tlaku a jako závěrečná hodnota byl prostý průměr těchto hodnot. V některých případech za vojenskou správu byla kostka ještě podepsána inkoustovou tužkou.
Při průkazných zkouškách na pevnosti betonu v tlaku nemohly se těžkosti a závady v zpracování projevit, neboť pro malé rozměry forem se vždy vybíral beton drobnějšího zrna. Navíc jak podnikatel, tak stavební dozor se snažili z prestižních důvodů docílit výsledků co nejvyšších. U podnikatele to hrálo i roli finanční, neboť bylo mu předepsáno dosažení pevnosti 450 kg/cm2. Fakticky se ale srážky z ceny pro firmu za jeden kubík betonu, pokud nebude dosaženo předepsané pevnosti, v praxi neprováděly. Cement byl průběžně kontrolován, zda odpovídá jeho kvalita. Během betonáže se k lícům stěn a do zákoutí měla dávat jen betonová směs se štěrkem 20-40 mm, zatímco do středu objektu i hrubší frakce. To se zajišťovalo distribucí různých směsí z míchaček na lešení.
U československého opevnění byl použit speciální armádní cement, který měl pomalejší dobu tuhnutí a snížené hydratační teplo. To bylo důležité pro betonování velkých objemů, aby beton nezačal tuhnout předčasně a nevznikaly teplotní špičky způsobující smršťovací trhliny. Beton se míchal jako zavlhlá směs se značným množstvím kameniva do dřevěného bednění s připravenou svislou armaturou, vodorovná byla vyvazována v průběhu betonáže. Betonové vrstvy se pokládaly na vrstvu, která ještě nezačala tuhnout. Dobře zhutněný beton lze vyrobit i bez strojních vibrátorů vpichováním ocelové tyče a nebo pěchováním ocelovým nebo dřevěným pěchem. Tímto způsobem byl hutněn beton při stavbě opevnění před druhou světovou válkou a tyto stavby stojí neporušené dodnes. V podstatě u těchto staveb byly pouze dodrženy výše uvedené podmínky. Jinak jsou vyrobeny z naprosto běžného betonu a jejich životnost neohrozila ani válka ani šedesát let jejich existence.
Stupně odolnosti objektů TO
Pevnost v tlaku byla rozhodující pro odolnost objektu. Pevnost 450 kg/cm2 byla požadována pro většinu těžkých objektů. Stupně odolnosti se dělily takto:
- Lehké opevnění (LO) vz. 36: Požadovaná pevnost 200 kg/cm2.
- Lehké opevnění (LO) vz. 37 (tzv. "řopíky"): Musely vydržet zásah 75mm polního děla.
- Těžké opevnění (TO) - "arabi" (stupně 1 a 2): Slabší stěny a konstrukční zjednodušení.
- Těžké opevnění (TO) - "římani" (stupně I, II, III, IV): Čím větší číslo, tím větší odolnost. IV. stupeň odolnosti byl určen pro nejtěžší tvrzové objekty, odolné i proti přímému zásahu těžkou leteckou pumou. Síla stěn a stropu mohla být až 3,5 m armovaného betonu vynikající kvality.
Ne všechny objekty tvrze byly v nejvyšším stupni odolnosti; někdy byly u objektů použity nižší stupně, pokud třeba objekt kryl vchod a byl z "domácí" strany a od nepřítele nezasažitelný. Naopak i některé TO, které byly na exponovaných místech, mohly být v nejvyšší třídě odolnosti.
Opevnění toků betonem a související stavební prvky
Stabilizace toků se provádí buď biologicky, nebo prolitím spár betonem, asfaltobetonem, nebo injektáží. Biologická metoda spočívá ve vytvoření oživeného pohozu. Požaduje-li se dlažbovité urovnání líce, provádí se vždy nad hladinou vody a celková tloušťka je min. 30 cm. Budují se na malých i větších tocích. Při použití materiálů z údolní nivy se podstatně sníží náklady na dopravu. Stabilizace se provádí biologicky, nebo chemicky. Biologická stabilizace spočívá ve vytvoření oživeného štěrkového koberce (travní porost). Patří k nejodolnějším opevněním. Vegetačně jako mezičlánek mezi tvrdým opevněním (dlažba, prahy, panely) a přirozeným materiálem dna.
Typy opevnění z lomového kamene a betonu
| Typ opevnění | Popis | Použití |
|---|---|---|
| Zához z lomového kamene | Těleso záhozu může být zapuštěné, částečně vystupující ze břehu nebo dna. Provádí se z lomového kamene, prefabrikovaných prvků (krychle, mnohostěny). Používají se zaoblené nebo ploché prvky. Pro zvýšení hutnosti se používá proštěrkování záhozu, případně se dlažbovitě urovnávají viditelné plochy. | Těžké opevnění dna a svahů toků, kanálů nebo hrází. |
| Rovnanina z lomového kamene | Provádí se z neopracovaných kamenů nebo betonových prvků, kladených na sucho s vazbou v podélném i příčném směru (běhouny, vazáky). Vyklínují se menšími kameny. Je nejbezpečnější a nejtrvanlivější opevnění. | Opevnění dna a svahů toků nebo kanálů a hrází. |
| Dlažba z kamene lomového nebo nasbíraného | Provedení dlažby je drahé a klade vysoké požadavky na kvalifikovanou ruční práci. Používají se dlažební kameny minimálního rozměru 20 cm, vytvořené spáry mají mít šířku asi 2 cm. Dlažba musí na svahu vytvořit dobrou vazbu bez průběžných spár. Pokládá se do štěrkopískového lože, případně do betonu. Podklad tvoří min. 15 cm. | Opevnění dna, svahů toků nebo hrází. |
| Dlažba z betonových desek a tvárnic | Volí se tam, kde není dostatek lomového kamene. Provádí se z tvárnic, nebo se betonují přímo na svahu. Dlaždice mohou být obdélníkové, čtvercové, šestiboké, zazubené. Kladení je stejné jako u kamenné dlažby, včetně podsypu a spár. Odolnost betonové dlažby je srovnatelná s kamennou dlažbou při stejné hmotnosti jednotlivých prvků. | Opevnění dna, svahů toků nebo hrází. |
| Trávobetonová dlažba | Skládá se z betonových prefabrikovaných tvárnic, které zčásti spojují výhody vegetačních a nevegetačních druhů opevnění. Po rozvinutí kořenového systému drnu v otvoru a ve spárách nastává dobré spojení s podložím. Odolává průměrně rychlosti vody 3 m.s-1. | Zpevnění koryt, kde je požadována kombinace pevnosti a vegetace. |
| Zához z betonových bloků | Slouží k těžkému zpevnění dna a svahů toků, kanálů nebo hrází nebo jako záhozová patka. Obsahem standardu je rozměření a vyznačení obrysu, zavěšení bloku na laně jeřábu, signalizace jeřábníkovi, osazení bloku, odepnutí bloku z lana, použití mechanizačního prostředku na manipulaci. | Těžké zpevnění dna a svahů toků, kanálů nebo hrází. |
Další konstrukce a postupy
- Patky pro dlažbu: Prefabrikované, monolitické nebo zděné z kamene. Zřizují se převážně jako opěra pro dlažbu nebo podélné zpevnění.
- Podkladní vrstva: Monolitické betonové lože pro uložení dlažby.
- Drátokamenné opevnění: Koše plněné lomovým kamenem po vrstvách, slouží ke zpevnění svahů.
- Výplň otvorů tvárnic, panelů kamenivem: Doplňková konstrukce při opevňování ploch vodorovných a svahů.
- Opevnění dna, svahů, břehů a kanálů fólií nebo textilií: Lehké opevnění jako doplněk k osetí nebo k těžšímu druhu opevnění.
- Prolití kamenného záhozu, rovnaniny, pohozu nebo vrstvy z lomového kamene cementovou maltou: Vyplnění dutin v konstrukcích z lomového kamene.
- Pohoz dna nebo svahů z lomového kamene nebo kameniva: Slouží k jejich zpevnění.
- Schody z lomového kamene: Slouží k překonání výškových rozdílů.
- Rigol z betonu: Betonové rigoly jsou určeny jako součást objektu, např. okapové chodníčky.
- Rigol z cihel plných: Rigoly z cihel plných jsou určeny jako součást objektu, např. okapové chodníčky.
- Plůtek zápletový: Určen pro zpevnění svahů nebo paty svahů při sanaci strží.
- Výhon laťový/zápletový: Příčná konstrukce usměrňující proud vody.
- Odháňka laťová/zápletová: Příčná konstrukce usměrňující proud vody.
- Vegetační zpevnění plošné: Určeno ke zpevnění dna nebo svahů.
- Oživený srub: Tvořen řadami laťových plůtků, určen k sanaci a zpevnění pat svahů.
- Povázka: Druh zpevnění z klestu spleteného do svazků.
- Garnisáž: Určena ke zpevnění dna suchých strží.
- Válec ponorný z vrbového klestu haťový nebo haťoštěrkový: Určeny pro zpevnění paty svahu.
- Haťová konstrukce podélná nebo příčná: Určena pro zpevňovací práce.
- Výplň výmolů toků haťová nebo klestová: Určena k zajištění narušeného dna nebo paty toků.
- Zhotovení hatí: Výroba hatí z vrbového klestu.
- Záplet z klestu: Určen pro úpravy v rámci lesnicko technických meliorací.
- Balvanitý skluz: Určen ke zpevnění vodních toků.
- Práh dřevěný: Určen k opevnění dna toků.
- Spadiště z výřezů stavebních: Konstrukce určená k vyrovnání rozdílných spádů dna.
- Dřevěný stupeň z výřezů: Příčná konstrukce určená k vyrovnání rozdílných spádů dna.
- Srubový stupeň: Příčná konstrukce určená k vyrovnání rozdílných spádů dna.
- Srubová stěna: Podélná konstrukce určená k vyplnění a zpevnění nátrží v březích koryt vodotečí.
Testování odolnosti opevnění
Na střelnici v Brdech bylo v první polovině roku 1935 vybetonováno 7 železobetonových desek a ty byly do konce roku zkušebně ostřelovány z kanonu 15cm. Výsledky vedly ke změně technologie. Němci po záboru pak zkoušeli různé možnosti, jak zničit bunkr - jak dělostřelecky, tak třeba navrtáním bunkru a zavedením trhaviny a její následnou aplikací. V souvislosti s testováním pevnostních staveb vlastně probíhaly testy zbraní, a tím je známá německá vojenská testovací střelnice v Kummersdorfu. Členové oddělení WaPruf 4 testovali odolnost jak československých, tak i belgických a francouzských pevnostních staveb. Známý je pokus ze 14. 6. 1940, kdy se testovalo, kolik střel ráže 88mm z Flaku je potřeba k demolici stěn belgické pevnosti Neufchateau.
tags: #opevneni #toku #beton #informace