Junkers Ju 87 Stuka, z německého „das Sturzkampfflugzeug“, byl střemhlavý bombardér a bitevní letoun, který se stal jedním z nejvýznamnějších symbolů nacistického teroru během druhé světové války. Přestože na začátku války slavil ohromné úspěchy, v polovině konfliktu byl již považován za zastaralý.
Počátky vývoje a konkurence
Na začátku 30. let, po nástupu Adolfa Hitlera k moci, začalo Německo intenzivně zbrojit. Německé Ministerstvo letectví (Reichs Luft Ministerium / RLM) vydalo v roce 1934 dvě nařízení, z nichž první požadovalo konzervativní řešení pro střemhlavý bombardér. Firmy Henschel a Fiesler začaly budovat dvoumístný střemhlavý bombardovací dvojplošník podle této specifikace. První prototyp Henschel Hs 123 V1 vzlétl na jaře roku 1935. Hs 123 byl převážně kovové konstrukce, s výjimkou křídel, směrovky a výškových kormidel, které byly potažené látkou. Letadlo mělo otevřený pilotní prostor a spodní křídla s větším rozpětím než vrchní. Následovaly další dva prototypy, Hs 123 V2 a Hs 123 V3, které přinesly modernizovaný motorový kryt a třílistou vrtuli. Během zkoušek střemhlavých náletů se však ukázala příliš velká zátěž na stroj, přičemž dva ze tří strojů byly zničeny, když se jim utrhlo vrchní křídlo. První sériový model Hs 123 A-1, vybavený vylepšeným motorem BMW 123Dc o výkonu 545 kW (730 HP) a dvojicí kulometů MG 17 ráže 7,92 mm, byl doručen Luftwaffe v létě 1936. Hs 123 se ukázal jako velmi účinný proti nepřátelské živé síle, útočil bombami naplněnými 92 kusy 2kg tříštivých bomb SD-2, a piloti dokázali motor dostat do takových otáček, aby vydával zvuk podobný kulometu a vyvolával paniku.
Jako dlouhodobé řešení RLM vydalo v lednu 1935 specifikaci nového letadla. Na návrhu začaly pracovat firmy Arado, Ha, Heinkel a Junkers. Arado a Ha však od vývoje odstoupily, a tak ve vývoji pokračovaly pouze firmy Junkers se strojem Ju 87 a Heinkel se svým He 118. Ju 87 se stalo asi nejznámějším útočným letadlem Luftwaffe v druhé světové válce. První prototyp Ju 87 V1 vzlétl na jaře roku 1934. Letadlo navrhl tým pod vedením Hermanna Pohlmanna.
Vývoj prototypů a rané verze
První prototyp Ju 87V-1 vzlétl 17. září 1935. Stroj zkonstruoval Herman Pohlmann. Už tehdy letadlo získalo své charakteristické rysy jako celokovová konstrukce cetroplánu a křídla do tvaru „W“. Prototyp byl poháněn britským dvanáctiválcem Rolls Royce Kestrel s výkonem 391 kW (525 HP). Druhý prototyp Ju 87 V2 měl již dvanáctiválcový, kapalinou chlazený motor Jumo 210Aa s uspořádáním do V a výkonem 455 kW (610 HP). V2 byl původně projektován s dvojitým chvostem, ale po nehodě V1 během střemhlavého náletu byl postaven s jednoduchým chvostem, který upravil vlastnosti letadla. Také byly pod křídlem doplněny vzdušné brzdy a přepracována náběžná hrana křídel. Rozhodujícím faktorem při havárii V1 byly chybějící vzdušné brzdy. Ve V3 byly provedeny zásadní změny oproti prototypu V2, jako snížený motor pro úpravu pilotova výhledu dopředu a zvětšená směrovka. Testování Stuky proběhlo v roce 1936 uspokojivě a i přes konkurenci bylo schváleno do výroby. Model Ju 87 V4 byl dokončen na podzim 1936 a podobal se sériovému typu. V4 vedl k předsériovému Ju 87 A-0. První z deseti strojů A-0 byl doručen Luftwaffe před koncem roku 1936. Typ Ju 87 A-0 vedl do sériového modelu Ju 87 A-1, který byl doručen Luftwaffe na začátku roku 1937. Obě varianty byly zvenku identické, lišily se jen v konstrukci pro zjednodušenou výrobu. Ju 87 A-1 mělo celokovovou konstrukci a potah a bylo pevně zkonstruováno, což byla základní požadavek pro střemhlavé bombardování, při kterém bylo vysoké namáhání materiálu. Letadlo nebylo velmi rychlé, ani při střemhlavých náletech, což bylo způsobeno tvarem letadla.
Ju 87 A-1 bylo vybaveno jedním pevným kulometem MG-17 7,92 mm umístěným v pravém křídle a jedním pohyblivým kulometem MG-15 stejného kalibru v zadní části kabiny, dále jednou 250 kg bombou pod trupem. Ju 87 A-1 bylo následováno Ju 87 A-2, které bylo až na motor, vrtuli a rádiovou výbavu stejné. Nový motor Jumo 210Da měl výkon 507 kW (680 HP).
Čtěte také: jak Německo využívá zatravňovací dlažbu
Bojový křest a úspěchy v počátečních fázích války
Tři Ju 87 A-1 byly poskytnuty Legii Condor ve Španělsku v roce 1937, kde poskytovaly vynikající služby. Ju 87 prodělal bojový debut v roce 1937 u Luftwaffe v rámci legie Condor během španělské občanské války a za druhé světové války sloužil v řadách Osy. Bojový křest zažila Stuka ve španělské občanské válce mezi lety 1936-1939. V ní se ukázal tento střemhlavý bombardér jako ideální na bojové lety.
Počátkem roku 1938 tak vzlétl prototyp nové, aerodynamicky upravené verze Ju 87 B, která dostala nový motor Jumo 211D o výkonu 882 kW (1 200 k). Takto upravený letoun již vyhovoval požadavkům na něj kladeným a bez problému unesl 700 kg pum. Sériová výroba začala na podzim 1938 a dala celkem 1 630 exemplářů. Ju 87 B-1 měla dvojčlennou posádku a mohla nést jednu 500 kg bombu pod trupem nebo jednu 250 kg a čtyři 50 kg bomby pod křídly. B-1 byla doplněna o druhý kulomet MG-17 v levém křídle, zadní MG-15 byl ponechán. Pět strojů bylo posláno do Španělska, kde se ukázaly efektivnější než A-1, které sem byly poslány už dříve.
Když se 1. září 1939 začala druhá světová válka, některé lidi stále pochybovali o kvalitách Stuky, která se však ukázala při invazi do Polska v nejlepším světle. Luftwaffe měla 9 Stukagruppen v počtu 322 strojů B série během invaze do Polska. Stuky B série byly většinou vybaveny vrtulí poháněnými sirénami na krytech podvozku. Tyto „trubky z Jericha“ vyvolávaly ještě větší paniku během útoků. Sirény byly nápadem generála Ernsta Udeta. Koncem roku 1939 byly B-1 nahrazeny Ju 87 B-2. Ju 87 B-2 měla vylepšený motor Jumo 211D a mohla nést jednu 1 000 kg bombu v případě, že na palubě byl jen pilot.
Pokud měla Luftwaffe převahu ve vzduchu, byly Stuky efektivními zbraněmi, což platilo hlavně v Polsku a i při pádu Francie, kdy byly tyto stroje považované za téměř neporazitelné. Stuky dalších jednotek pak v přístavech zničily polské loďstvo a významně podporovaly útočící pozemní síly. Celkem se do útoku na Polsko zapojilo 304 letounů Ju 87, ze kterých bylo 28 ztraceno. Poté se tyto letouny aktivně zapojily do útoku na Dánsko, Norsko, Francii a země Beneluxu. Zde si získaly nehynoucí slávu přesným bombardováním, doprovázeným jekotem malých sirének připevněných na podvozku. Útoky těchto strojů samy zastavovaly pokusy o protiútoky spojenců a způsobovaly velké ztráty jejich pozemním jednotkám, hlavně tankovým.
Verze R a C: Speciální určení
Na jaře roku 1940 byly představeny série Ju 87 R-1 až R-4, které měly prodloužený dolet a byly určeny na boj proti lodím. Písmeno R znamenalo Reichweite (dolet, dosah). Ju 87 R mělo větší nádrže a mohlo nést i přídavné 300 litrové vnější nádrže, ale při nich byla výzbroj omezena na jednu 250 kg bombu. Britské královské námořnictvo (RN) bylo překvapeno vlastnostmi Ju 87 R, když tento typ potopil torpédoborce RN H.M.S. AFRIDI, H.M.S. BISON a H.M.S. GROM, protiletadlovou loď H.M.S. BITTERN. Verze Ju 87 C měla být určena pro letadlovou loď Graff Zeppelin. Ju 87 C se dala připojit na katapult, byla vybavena přistávacím hákem, záchranným raftem, plně vyhřívaným pilotním prostorem, ručně skládatelnými křídly a zatahovacím podvozkem, který se dal v případě nouze odstřelit, aby se letadlo při přistání na hladině nepřevrátilo. Vyrobilo se pár kusů předsériových Ju 87 C-0. C-1 se nikdy nedostaly do výroby, jelikož Německo nedokončilo letadlovou loď.
Čtěte také: Venkovní dlažba: Beton s otvory
Bitva o Británii a změna taktiky
Během Bitvy o Británii přes léto 1940 se Stuky ukázaly jako příliš zranitelné v soubojích s britskými stíhacími letadly. Po neúspěchu v Bitvě o Británii se Stuky prosadily v oblasti Středozemního moře, kde těžce poškodily letadlovou loď H.M.S. ILLUSTRIOUS 10. ledna 1941 a 11. ledna potopily křižník H.M.S. SOUTHAMPTON. Na jaře 1941 byly Stuky velmi užitečné při obsazení Balkánu a Kréty. Během bojů o Krétu Stuky potopily křižník RN H.M.S. GLOUCESTER a torpédoborce H.M.S. GREYHOUND, H.M.S. KELLEY a H.M.S. KASHMIR. Od této doby se přestaly používat na západní frontě a nasazeny byly už jen v Africe a v Sovětském svazu, kde stále slavily úspěchy. Tanky neměly proti těmto strojům téměř žádnou šanci.
Verze D: Zdokonalení a nasazení na východní frontě
Na začátku roku 1938 Ju 87 A-1 s motorem Jumo 211 a přepracovaný Ju 87 V6 vedly k modelu Ju 87 V7, který byl prototyp B série. Bylo vyrobeno 10 předsériových strojů Ju 87 B-0, z nichž se pak začaly dělat sériové B-1. Na východní frontě Junkers pracoval na definitivní verzi Ju 87 D. Úvodní Ju 87 D-1 měl nový motor Jumo 211J-1 s výkonem 1 045 kW (1 400 HP) a novou vrtulí VS-11. D-1 měla nový chladící systém, překryt kabiny, nový podvozek, odstraněn byl „zlomený“ nos, chvost byl opět zvětšen. Lepší motor poskytl nosnost pro další pancíř a palivo, proto měla D-1 palivové nádrže ze stroje Ju 87 R. Typický náklad však byl jedna 1 000 kg bomba pod trupem a dvě 50 kg bomby pod křídly. Pro použití na pozemní podporu byly určeny kontejnery se 6 kulomety MG-81 nebo kontejner s 20 mm kanónem MG-FF.
Ju 87 D-1 začalo nahrazovat Ju 87 B-2 v produkci v polovině roku 1942. Do bojů bylo nasazeno na východním frontě a v Severní Africe. Série D byla používána většinou na podporu pozemních vojsk. V tomto čase byla sláva Ju 87 pryč. Letectvo Rudé armády se vzpamatovalo a nabíralo na síle. V Severní Africe utrpěli Němci na Stukách velké ztráty. Série D byla považována za konečný vývoj a měla se vyrábět, dokud nebude k dispozici něco lepšího. Ju 87D-1 byla nejčastěji vyráběnou verzí, celkem se vyrobilo 1037 kusů.
Postupnou výrobou se Ju 87 dostala k modelu D-3, který byl určen na podporu pozemních vojsk. D-3 neměla sirénu a závěs na bombu. Některé D-3 byly přepracovány na D-4, které byly jako nosič torpéd. Tyto modely však nebyly nikdy nasazeny a později byly přepracovány zpět na modely D-3. V roce 1943 se produkce posunula na model Ju 87 D-5, který měl charakteristicky zašpičatělé konce křídel pro zlepšení letových vlastností a odhoditelný podvozek vyvinutý pro C sérii. Odstraněny byly vzdušné brzdy určené pro střemhlavé nálety. D-5 sloužila výhradně pro podporu pozemních vojsk.
Další verze D-7 byla vybavena přístroji pro noční let, upraveným výfukovým potrubím tak, aby pilota neoslepovaly záblesky z něj a nemohli je vidět nepřátelé a motorem Jumo 211P s výkonem 1 118 kW (1 500 HP). Ju-87 D-8 byly přepracované D-5 na D-7. Plánovaný byl ještě torpédový bombardér Ju 87 E, ale poté co Německo na začátku roku 1943 vzdalo práce na letadlové lodi, byl zrušen. Poslední Stuka série D vyjela v září 1944.
Čtěte také: Zábava pro malé piloty s házecími letadly
Verze G: "Lovec tanků" a Hans-Ulrich Rudel
Toto ale nebyl konec vývoje Ju 87, útoky na tanky pomocí bomb byly nepřesné a tak se hledala cesta jak vylepšit schopnost útoku na tank. V létě 1942 byl Ju 87 D-3 vybaven těžkým protitankovým kanónem, což vyústilo do verze Ju 87 G-1, která měla 37 mm protitankové dělo BK 3.7 / Flak 18 se šesti náboji pod každým křídlem. Testy Ju 87 G-1 se uskutečnily v létě 1942 pod vedením Hansa Ulricha Rudela, který na tomto typu později zničil 519 obrněných vozidel. První z těchto Panzerjaeger (lovec tanků) Ju 87 přišli na ruský front v říjnu 1943. Takto upravený letoun již vyhovoval požadavkům na něj kladeným a bez problému unesl 700 kg pum. Hans-Ulrich Rudel na Ju 87 dosáhl neuvěřitelných 519 zničených tanků do konce války.
Technické parametry Ju 87D
Junkers Ju 87D byl dvoumístný, jednomotorový samonosný dolnoplošník. Kovová kostra křídel, pevných i pohyblivých ocasních ploch byla potažená duralem. Krycí plechy byly také duralové. Řadový motor s typickým chladičem poháněl třílistou, dřevěnou vrtuli s nastavitelným úhlem náběhu listů. Podvozek byl pevný. Hlavní podvozkové nohy kapotované v typických „bačkorách“.
Základní technické údaje Ju 87D
| Parametr | Hodnota |
|---|---|
| Rozpětí křídel | 15 metrů |
| Délka trupu | 11,50 metru |
| Výška | 3,88 metru |
| Motor | Jumo 211 (různé modely) |
| Výkon motoru | 1 000 až 1 500 koní |
| Maximální rychlost (vodorovný let) | 340 až 410 km/h |
| Maximální rychlost (střemhlavý let) | až 650 km/h |
| Dolet | 700 až 1 500 kilometrů |
| Dostup | 7 500 metrů |
| Hmotnost prázdného stroje | 3 900 kg |
| Maximální vzletová hmotnost | 6 600 kg |
Stuky prováděly své údery při letu v úhlu kolem 85° z výšky cca 4 600 metrů. Stroj dosáhl při vybírání střemhlavého letu přetížení běžně až 7,5 G. Proto byly Ju 87 vybaveny i speciálním přístrojem, který automaticky pomáhal pilotovi v kritické chvíli, když mu kvůli přetížení hrozilo odkrvení mozku a ztráta vidění, vybrat střemhlavý let. První Stuka mohla nést až 700 kilogramů bomb. Nejtěžší o váze 250 nebo 500 kg byla zavěšena pod trupem na speciální vidlici, která se při střemhlavém náletu na cíl od trupu vyklopila, „vysunula“ se tak mimo okruh vrtule a to zabránilo po uvolnění pumy její srážce s vrtulí. Celkem vzniklo 5709 exemplářů tohoto významného letounu.
tags: #Junkers #Ju #87 #Stuka #historie #a