Natírání vápnem má dlouhou historii a je technika prověřená generacemi. Vápnem se natíralo za našich prapradědečků a tato metoda si dodnes zachovává své místo ve stavebnictví, zejména tam, kde se cení tradiční materiály a jejich vlastnosti.
Důležitost vlhkosti při natírání vápnem
Je nutno zdůraznit, že je nutno natírat vápnem za mokra. Čím pomaleji schne, tím má větší možnost dojít k chemické reakci a vápno nezůstane na povrchu, ale změní se (zlepší) struktura omítky. Já to vždy dělal podle rad starého zedníka - udělej si pačok z vápna a zdi natírej, když je venku škaredě a vlhko. Čím déle ti to bude schnout, tím lépe to vsákne, spojí se s původní omítkou, která ztvrdne jak za mlada, a nová déle vydrží tvrdá. Jak jsem koupil, tak prodávám.
Rozdíl mezi vápenným hydrátem a páleným vápnem
Je mi velice líto, ale opět Tě musím trochu opravit. Trochu se pleteš v pojmu "hydrát" a "suché pálené vápno". O hydrátu se zmiňovat nebudu, ale co nazýváš jako suché pálené vápno, je vyhašené na vzduchu pouze ze vzdušné vlhkosti. Takové vápno nemá pro bílení žádný efekt, protože na omítce nedrží a venku se nádherně smývá deštěm.
Pro Tvou informovanost Ti napíši rovnice, jak vzniká pálené vápno a následně hydroxid vápenatý, kterým se bílí:
CaCO3 + q/Joul (vyjádřený koeficient tepla) = CaO + CO2
Čtěte také: Návod na nátěr dřevěného plotu
CaO + H2O = Ca(OH)2, což je ten kvalitní pačok na bílení.
Jabrako, nechme dohadů, je to zbytečné, já se s tím živil 43 let a dále nechci o tom polemizovat. Z Čertových schodů nám to vozili do podniku. Tam byl, dá se říci, zastaralý způsob výroby vápna, vápenec se zavážel ve velkých kusech do šachet a pálil se koksem. Jedná se o hloubku vypálení, hydrát má velice nízkou aktivitu a ještě vysoký obsah nevypáleného podílu. Do malty to stačí, kvalitně vypálené vápno má obsah CaO kolem 93%. Aktivita se zkouší tak, že určité množství vápna se vloží do kádinky s vodou a jakmile se začne vařit, měří se čas od vložení do varu. Čerták byl tak kvalitně pálen, že jakmile jsi vložil do kádinky, tak okamžitě vařil.
Jestli správně chápu celou diskusi a možná by ji to chtělo shrnout, hydrát na bílení není, špatně se dál ředí. Je třeba si koupit pytel Čerťáku (pálené mleté vápno) a v nějaké větší nádobě (jde o plochu hladiny kvůli tepelné reakci, dřív se to prý dělalo v jámě v zemi) si ho vyhasit (opatrně sypat za míchání do vody). Nedělal jsem to a nevím, jestli mám věřit, že pro správnou vápennou kaši (která se pro jednotlivé nátěry dále ředí) má být výsledný poměr vody a vápna 1 ku 1. Když se do toho ponoří prst, má prý zůstat bílý. Trochu bych se toho bál, asi se opravdu musí hasit velice obezřetně. V jiné diskusi někdo psal, že pak lze do nátěru přidávát mléko a vápno se při otěru nemaže. Není ještě jednodušší koupit vápno na bílení v kýblu? Maximálně si ho naředit, protože husté nedrží.
Proč dříve z omítky "střílelo" vápno
Máš naprostou pravdu, že dříve z omítky "střílelo" vápno, nebylo to však nekvalitně vyhašené vápno, ale špatně "vypálené". Z toho se při hašení nestane t.zv. "vápenné mléko", ale zůstane v jádru tvrdé. Tyto pecky potom vlivem vlhkosti z ovzduší nassají vodu a změní objem, proto to t.zv. "střílí".
Vápenný nátěr na hliněné omítce
Vápenný nátěr na hliněné omítce - i to je jedna z možností, jak dokončit hliněné omítky. Díky tomuto světlému povrchu mohou lépe vyniknout dřevěné prvky, dřevěné povrchy a kamenné pilíře, které jsou u této stavby. Nacházíme se uvnitř obytné stodoly, která slouží jako multifunkční stavba. Někdo by se ještě nedávno mohl smát tomu, že tady objevujeme hlínu nebo vápenný nátěr, ale jde o materiály prověřené staletími. Je to jistota. To už se ale nedá říci o novodobých materiálech, kterých je nyní spousta a spousta jich vzniká. Většinu z nich na sobě samých teprve testujeme. Jak na zdraví, tak na praktičnosti a životnosti. Tento aspekt se projevuje v syndromu nezdravých budov, jak se to odborně nazývá.
Čtěte také: Jak vybrat váleček na natírání plotu?
Pojmy a techniky vnitřních omítek
Vnitřní omítky tvoří povrchovou úpravu zdí z tradičních cihel nebo tvárnic a pórobetonu. Jejich podstatný úkol, kromě estetického, spočívá v ochraně stěny před mechanickým poškozením. Další funkce mohou i být akustická, tepelně izolační, protipožární, fungicidní nebo antistatická. Podle způsobu provedení dělíme omítky na jednovrstvé, dvouvrstvé nebo nástřiky.
Dvouvrstvá štuková vápenná omítka
Nejběžnější omítkou je dvouvrstvá štuková vápenná omítka.
- První, zdrsněná vrstva - jádro z hrubé malty vápenocementové (MVC) o tloušťce 15-20 mm (podle nerovnosti stěny i více). Při požadavku zvýšené pevnosti se pro podkladovou vrstvu použije malta cementová (MC). Maltu vápenocementovou i maltu cementovou lze použít v různých pevnostech (MVC 15, MVC 20, MVC 25).
- Druhá, vrchní vrstva - hladká je z vápenné jemné malty (štuk). Nanáší se v minimální vrstvě (2-4 mm). Přestože se této omítce říká hladká („fajnová“), má povrch se strukturou danou zrnitostí omítkoviny, která se pohybuje podle zrnitosti frakce od 1 do 2 mm.
Omítník je profil z PVC, oceli nebo dřeva, který usnadňuje omítání stěn a zaručuje nanesení předepsané tloušťky omítky. Slouží zároveň jako vodící plocha při stahování omítky latí do roviny. Může v omítce zůstat (plastový nebo ocelový). Omítníky se vyrábějí v různých šířkách, konkrétní typ volíme podle požadované tloušťky omítky.
Strukturovaná omítka
Protipólem sádrové hlazené omítky je omítka strukturovaná. Technikou nanášení a úpravy vrchní vrstvy vzniká výsledná struktura omítky. Tyto omítky mají hlavní uplatnění jako venkovní omítky na fasády domů, ale používají se i v interiéru. Strukturované omítky se opatřují nátěrem nebo se provádějí z probarvené omítkové směsi, která již vytváří výslednou barvu. Použití strukturované omítky v interiéru je opodstatněné, chceme-li zdůraznit určitou stěnu nebo stavební prvek (například povrchová úprava krbů, exponovaná stěna apod.). Jejich aplikace na všech stěnách interiéru není vhodná, protože větší plasticita omítky vytváří prostor k usazování prachu. Pokud přesto tento druh v interiéru užijeme, můžeme ho čistit například vysavačem s kartáčovou násadkou.
Oprava nerovností a rozdílů v zrnitosti
Při rekonstrukcích objektů často dochází k situacím, kdy ponecháme stávající omítku a v ní nově vysekáme například elektrické rozvody, které následně zakryjeme. Vzniká tak rozdíl mezi povrchovou strukturou původní omítky, která může na sobě mít i několik nátěrů malby, a výraznou zrnitostí nové omítky v místech drážek. Tento problém lze dokonale odstranit pouze použitím nové stěrky - omítky určité zrnitosti na celou stěnu. Podobný rozdíl v zrnitosti stěn vznikne v situacích, kdy stávající stěny s tradiční vápennou omítkou navazují na nově vytvořené sádrokartonové stěny, které jsou naopak dokonale hladké. Srovnat rozdíly takových ploch lze opět použitím hlazené stěrky na stávající stěnu.
Čtěte také: Tipy pro natírání plotu
Penetrace a vápenné mléko
V žádném řemesle se pravděpodobně nevyhnete „dobrým radám“ a zlepšovákům, které by vám měly usnadnit práci. Některé jsou ale zažité desítky let a vzhledem k technologickému vývoji jsou často zbytečné. Jiné sice k ulehčení práce vést mohou, ale na úkor kvality. Rady a tipy, které mohou napáchat víc škody, než užitku, se nevyhnuly ani aplikaci nátěrových hmot.
Je penetrace opravdu nutná?
Nenatřené omítky mají vysokou nasákavost. Při malování by tak prvním krokem měla být aplikace penetračního nátěru. Ten nejenže míru nasákavosti sníží, ale zároveň povrch omítky sjednotí. Důležitou funkcí penetrace je také částečné zpevnění podkladu, zlepšení přilnavosti nátěrové nebo omítkové hmoty a následné snížení rizika defektů a barevných odchylek nátěru. Výběr vhodné penetrace a dodržení správného postupu je proto klíčový. Právě v této části malířského procesu však mnozí chybují. Na nové omítky je standardně doporučovaný systém penetrace a následně dva krycí nátěry.
Snaha ulehčit si práci často vede k přeskočení prvního kroku a ke smíchání penetrace s nátěrovou hmotou. Samotné přilévání penetrace do barvy není problémem. V některých případech tento krok dokáže dokonce zlepšit vlastnosti barvy pro účel napuštění povrchu. Chybou však je domnívat se, že smícháním penetrace a nátěrové hmoty můžeme vynechat krok jedna a následně si vystačíme už jen s jedním krycím nátěrem. Na nové a tedy vysoce nasákavé povrchy to obyčejně nestačí a výsledek nebude optimální.
Používání vápenného „mléka“ pod disperzní nátěry
S penetračním procesem souvisí i druhý zažitý omyl - pačokování vápenným mlékem. Pod možná neznámým pojmem si můžete představit napouštění nových omítek více naředěným vápnem. V minulosti šlo o běžný proces, který měl stejný účel jako penetrace - omítku zalít, sjednotit její nasákavost a celkově ji zpevnit. V době, kdy byly omítky a krycí barvy vápenné, šlo o přirozené a systémové řešení. Dnes tento typ penetrace ztrácí svoje opodstatnění a je vhodný jen pod vápenný nátěr. Vápenné mléko by se dnes mělo používat jen na vápenocementové omítky a pod vápenný nátěr. Naopak v kombinaci s moderními disperzními barvami je pačokování vápenným mlékem vysloveně nevhodné. Vápno je totiž výrazně zásadité a po přetření disperzním nátěrem tak dojde k estetickým defektům barvy. Vznikají například vápnem vyžrané skvrny a fleky. Pokud navíc přetřete vápenný nátěr disperzní barvou příliš brzy, proces zrání podkladu se výrazně zpomalí a fleky se mohou objevit až po delší době.
„Jednošichtovka“ - jeden nátěr a bez základu
Oblíbeným produktem v hobby segmentu jsou takzvané samozákladující barvy, které se také označují jako „jednošichtovky.“ Ty obsahují antikorozní pigment a v mírně korozních podmínkách jsou použitelné na ochranu kovů bez předcházejícího nátěru základní antikorozní barvou. Sáhnout můžete například po Soldecol UNICOAT SM, polomatné syntetické barvě na železné i neželezné kovy. Výhodou je, že celý nátěrový systém se tak dá vytvořit jen jedním výrobkem. Neznamená to ale, že stačí jen jeden nátěr a celý povrch bude dokonale chráněný. Naopak. Pro dosažení očekávané životnosti nátěru je potřebné vybudovat funkční ochrannou vrstvu. Při standardním nátěrovém systému na ochranu kovů v exteriéru by měl mít dlouhodobě funkční nátěrový systém tloušťku 200 μm, přičemž 80 μm je doporučená tloušťka základního nátěru a 120 μm vrchního nátěru. V praxi to znamená dva základní nátěry štětcem nebo válečkem a dva až tři nátěry vrchní barvou. Aby se dosáhlo srovnatelné životnosti při použití syntetických samozákladujících barev, mělo by mít nátěr obdobnou tloušťku jako v systému se základní a vrchní barvou. Znamená to tedy, že použití základní barvy sice můžete vypustit, tloušťka samostatného by se však měnit neměla. I u samozákladujících barev platí, že je můžete použít v kombinaci se základní barvou. Docílíte tak ještě odolnějšího antikorozního systému.
Vápenná omítka a její výhody
Menší odolnost vápenných omítek na tradičních chalupách vyvažuje jejich pružnost, snadná obnova i dobré souznění s dalšími materiály. Vápenná omítka se často doporučuje místo cementových malt. Zejména stěny starších chalup, které se potýkají s vlhkostí od základů, mohou skrze vápennou omítku tuto vlhkost lépe odvádět. Porézní a nasákavé vápenné omítky často „fungují“ na chalupách s neizolovanými základy mnohem lépe než moderní maltové směsi s vysokým obsahem cementu. Na rozdíl od cementových omítek není vápenná tak pevná, ale právě její pružnost a schopnost přizpůsobit se vyšší pravděpodobnosti dilatačního pohybu starých staveb z ní dělá mnohem vhodnější materiál pro vnější i vnitřní povrchovou úpravu stěn. Vápenná omítka se lépe vypořádá s vlhkostí a oproti cementovým maltám je mnohem méně náchylná k praskání v důsledku dilatace stavby.
Příprava vápenné omítky
Pytlovaný vápenný hydrát se před mícháním rozmíchá ve vodě podle návodu. Vápenné omítky snadno koupíte ve formě suchých hotových směsí. Chcete-li si omítku sami namíchat, lze docílit kvalitního výsledku různými způsoby, přičemž vedle písku a vody lze použít různé formy vápna, tedy kaši z hašeného vápna, dnes nejčastěji používaného suchého vápenného hydrátu, ale i nehašeného kusového vápna. Plnivem je tedy kopaný nebo říční písek, pojivem hašené vápno nebo namočený vápenný hydrát. Směs připravujte v poměru 1 díl vápna a 3 díly písku. Dostatek vápenného pojiva je důležitý k tomu, aby se směs dobře zpracovávala. Nadbytek ale žádoucí není, vyšší množství vápna sníží pevnost omítky a zvýší její sklon k praskání. Pro finální úpravu stěn si připravte jemnou štukovou maltu, která vyžaduje jemně prosátý písek a dodržení už zmíněného poměru 1 : 3. Pro zpevnění je do této jemné omítky možné přidat i cement, ale jeho množství by nemělo přesáhnout zhruba padesátinu celkového množství omítky.
Spotřeba vápna
Počítejte se spotřebou zhruba 140 až 210 kg vápna na jeden krychlový metr písku. Pro vnější štukové omítky nebo vnitřní omítky do vlhkého prostředí se spotřebuje zhruba 250 kg vápenného hydrátu na jeden krychlový metr písku.
V článku uvedená spotřeba má poměrně široké množstevní rozmezí podle toho, zda jde o vnitřní, či vnější omítky, zda omítáte suché, nebo vlhké zdi ve vlhkém prostředí a jak kvalitní máte vápno. Kvalitu vápna je nutné vyzkoušet a podle toho dávkovat optimální množství přesně na typ zdiva vašeho domu.
Malování (včetně penetračního nátěru) lze provádět pouze na dobře vyzrálou vápennou omítku (14 až 21 dní).
tags: #jak #natírat #vápenné #omítky #vápnem