Malta je jedním z klíčových materiálů pro stavební práce - ať už jde o zdění, omítání či lepení. Pro každý úkon je však třeba zvolit správný druh malty, který odpovídá konkrétnímu použití. Použití nesprávné malty může vést k degradaci stavby, proto je důležité pečlivě zvážit její výběr. V tomto článku se zaměříme na specifika malt pro nepálené cihly a na širší kontext využití hlíny jako stavebního materiálu.
Hlína jako stavební materiál: Návrat k tradici
Hlína je jedním z nejstarších a zároveň nejvariabilnějších stavebních materiálů. O možnostech jejího využití svědčí i současný začínající trend k využívání nepálené hlíny. Debaty o tom, jak má vypadat moderní bydlení, často berou v úvahu nejen komfort a pohodlí, případně ekonomickou výhodnost staveb, ale mezi požadavky se objevuje i zdravé bydlení a ekologie. A právě nepálená hlína jako stavební materiál může v tomto směru hrát důležitou roli.
Klady a zápory nepálené hlíny
Ve většině parametrů se nepálená hlína své pálené konkurenci vyrovná - ať už ji využijeme v podobě cihel, omítek nebo výplní - a má navíc řadu nezanedbatelných výhod. Jde o přírodní, plně recyklovatelný materiál, jehož výroba je neporovnatelně méně energeticky náročná než u pálené hlíny.
Kromě toho stavby, které využívají nepálenou hlínu, poskytují svým obyvatelům díky stálému vlhkostnímu mikroklimatu zdravější prostředí, které je příznivé nejen pro alergiky, ale dobře působí i na lidskou psychiku. Hlína má totiž vynikající schopnost pojmout vzdušnou vlhkost, a to minimálně třikrát rychleji než běžně používané materiály (beton, vápenocementová omítka, dřevo) a následně ji postupně uvolňuje zpět do interiéru. Této vlastnosti se využívá hlavně v zimních měsících, kdy je vzdušná vlhkost v interiérech nízká a díky hliněným omítkám nejsou tyto prostory přesušené.
Nevýhodou je u nepálené hlíny její malá odolnost proti tekoucí vodě, takže se nehodí pro stavby v záplavových oblastech nebo k použití na vnější omítky. V přímém kontaktu s vodou zdem z nepálených cihel hrozí eroze - jde například stékání dešťové vody po omítce, vzlínající zemní vlhkost či netěsné potrubí vedené v hliněné zdi. Nepálené cihly se nedoporučuje používat na obvodové zdivo, protože jsou náchylné ke vzlínající vlhkosti a tak nejsou v takovém prostředí stabilní. Proto je nutné v těchto případech konstrukci z nepálených cihel velmi pečlivě odizolovat, což bývá náročné.
Čtěte také: Kvalitní malta
Možnosti využití hlíny ve stavebnictví
Než se rozhodneme pro užití hlíny při stavbě domu, je nutné rozvážit, do jaké míry chceme její vlastnosti využívat. Základním způsobem je vytvoření nosné konstrukce z nepálené hlíny. Ke stavbě zdí se používají hliněné cihly, které jsou dostupné ve standardních rozměrech. K vytvoření zdi lze ale použít i tzv. války vytvořené z uhnětené hlíny do tvaru bochníku nebo válečku, z nichž se výsledná stavba „modeluje“. Při stavbě z cihel se také používají zdicí hliněné malty.
Pokud nechceme nepálené hlíně svěřit nosnou funkci, můžeme jejích příznivých vlastností využít ve hrázděné konstrukci, kdy jí vyplníme prostor mezi trámy, nebo při spárování srubových konstrukcí. Hlína nachází využití i při konstrukci podlah jako mazanina, hliněná dlažba nebo se využívá jako malta pro jiné druhy dlažeb (pálená cihla, kámen, keramika). Je jí dokonce možné využít jako hydroizolace - jílové izolace (svislé i vodorovné) nebo v podobě bentonitové izolace. Hliněné cihly se používají i do konstrukce omítaných kamen, sporáků, chlebových pecí, horkovzdušných tahů a hlína je vhodná i pro monolitické konstrukce chlebových a pizzových pecí.
Složení a vlastnosti nepálené hlíny
Nepálená hlína používaná ve stavebnictví se skládá z jílovité hlíny, písku a kameniva. Hlína vzniká erozí hornin zemské kůry a její složení a vlastnosti závisí především na místních podmínkách. Zatímco štěrkovitá hlína z hor (s obsahem jílovitých minerálů) je vhodná pro dusané zdivo, jemnozrnná jílovitá hlína u břehů řek má naopak nižší odolnost vůči povětrnostním vlivům a menší pevnost v tlaku. Základní tři složky hlíny se dělí podle velikosti zrn na písek (0,05-2 mm), prach (0,006-0,05 mm) a jíl (menší než 0,006 mm), přičemž právě jílovité minerály jsou pojivem pro větší částice. Podle toho, která složka převažuje, dělíme hlíny na písčité, prachovité a jílovité.
Jílovité minerály mají šestihrannou lamelární krystalickou strukturu. Tyto lamely se skládají z vrstev, které se tvoří kolem jader křemíku nebo hliníku. Vrstvy oxidu křemičitého mají nejsilnější záporný náboj, který jim dává vysokou interlamelární vazebnou sílu. Každá vrstva oxidu křemičitého je vždy spojená s vrstvou hydroxidu hlinitého. Například kaolinit je jen dvouvrstevnatý, má tedy nízkou kapacitu navázání částic. Zatímco u třívrstvého minerálu montmorillonitu je vždy jedna vrstva hydroxidu hlinitého vložena mezi dvě vrstvy oxidu křemičitého, čímž vykazuje vyšší vazebnou kapacitu částic. Jílovité minerály mají vyměnitelné kationty (částice s kladným nábojem).
Mechanické vlastnosti nepálené hlíny
Mechanické vlastnosti nepálené hlíny jako stavebního materiálu se intenzivně zkoumají posledních padesát let a během této doby bylo provedeno za účelem jejich zjištění tisíce zkoušek. Podle typu použití nepálené hlíny ve stavebnictví, ať už jako dusané zdi, cihly nebo omítky, se připravují různé hliněné směsi. U každé hliněné směsi záleží na obsahu jílových minerálů (a jejich typu), plniva, vody a přísad.
Čtěte také: Postavte si svůj dům s Teifoc
Problémem hliněného staviva je nedostatek standardizovaných kritérií, podle kterých by bylo možné jej objektivně zhodnotit. To hraje negativní roli například při rozhodování o použití nepálené hlíny pro nosné konstrukce budov. Hodnoty mechanických vlastností se značně liší v závislosti na technologii výstavby - omítky, dusané zdi, nepálené cihly atd. a také podle typu jílovitých minerálů, velikosti zrn a přítomnosti přísad.
Mezi tyto vlastnosti patří pevnost v tlaku, pevnost v tahu, pevnost v tahu za ohybu, modul pružnosti, vaznost, pevnost hliněné malty, odolnost proti oděru a nárazová síla rohů.
Objemová hmotnost
Objemová hmotnost hlíny jako staviva se udává v rozmezí 1600 až 2000 kg/m3. Objemová hmotnost nepálených cihel bez přísad činí 1 600 až 2 000 kg/m3, s lehčivy 1 000 až 1 600 kg/m3.
Vaznost
Vaznost je definována jako pevnost v tahu u nepálené hlíny v plastickém stavu. Vaznost závisí nejen na obsahu jílu, ale také na typu přítomných jílovitých minerálů. Jelikož je test vaznosti závislý na obsahu vody v hlíně, různé vzorky mohou být porovnávány, pouze pokud je obsah vody u všech vzorků stejný. Pro posouzení vaznosti nepálené hlíny byl vyvinut speciální test, kde mají vzorky tvar čísla 8. Tento test hodnotí součet všech vazebných sil všech skupin jílových minerálů i celé struktury. Hodnoty vaznosti se odvozují z průměru tří vzorků, které se od sebe rozměrově neliší o více než 10 % a typicky se pohybují od 2,5 do 50 kPa.
Pro testování vaznosti se z každé testované hliněné směsi vyrobí tři vzorky. Směs se naplní do připravené formy tvaru 8 a zhutní se. Vzorek se upevní do testovacího zařízení a do spodní zavěšené nádoby se sype písek hmotnostním průtokem 750 g/min, dokud se vzorek nepřetrhne. Po zjištění mezních hodnot vazebné síly vzorku může být hliněná směs klasifikována podle následující tabulky:
Čtěte také: Použití opravné malty na beton
| Klasifikace vaznosti | Mezní hodnoty vaznosti (kPa) |
|---|---|
| Velmi nízká | 2,5 - 5 |
| Nízká | 5 - 10 |
| Střední | 10 - 25 |
| Vysoká | 25 - 50 |
| Velmi vysoká | > 50 |
Pevnost v tlaku
Pevnost v tlaku hliněného stavebního materiálu závisí především na druhu hlíny, rozložení a velikosti zrn prachu, písku i většího kameniva a v neposlední řadě také na způsobu přípravy a zhutnění materiálu. Pevnost v tlaku je základním testem pro kontrolu kvality dusané hliněné konstrukce. Zkouška se provádí na válcích o průměru 150 mm a výšky 300 mm, ve kterých se před zkouškou vzorek hlíny zhutní. Válce se testují po sušení na stabilní vlhkost za podmínek okolního prostředí nebo při vytvrzování po určitou dobu, například 28 dní. Hodnoty se získávají z maximálního zatížení (okamžiku, kdy vzorek selže) a počátečního průřezu. Pevnost v tlaku se pohybuje v rozmezí od 0,5 do 5 MPa. Obecně také platí, že pevnost v tlaku roste s objemovou hmotností materiálu. Hliněné cihly a monolitické konstrukce splňují požadavky pro nízkopodlažní výstavbu, tedy tlak 3-10 N/mm2.
Pevnost v tahu za ohybu
Hliněné konstrukce dosahují velmi nízkých hodnot při tahovém napětí. Pevnost v tahu za ohybu má význam při posuzování kvality hliněné zdi a tuhosti okrajů hliněných cihel. Zkouška se provádí na hliněném bloku o rozměrech 400/150/150 mm a vždy se zkouší minimálně tři vzorky. Trám je podepřen po stranách a zatěžován shora ve dvou bodech. Pevnost v tahu za ohybu hliněného staviva závisí hlavně na obsahu jílu a typu obsažených jílových minerálů. Montmorillonitické hlíny mají mnohem vyšší pevnost v tahu než kaolinitické. Testy, které proběhly v Německu již před padesáti lety, vykazovaly u kaolinitu hodnoty 0,17 MPa, naopak nejvyšší dosáhla montmorillonitická hlína 21,9 MPa.
Přilnavost (pevnost vazby)
Přilnavost hliněného materiálu nebo také pevnost vazby je důležitá pouze u hliněných zdí. Záleží na drsnosti podkladu a na pevnosti v tahu za ohybu dané zdi. Standardní zkouška pro kontrolu pevnosti vazby se provádí tak, že se dvě vypálené cihly spojí 2 cm tlustou hliněnou maltou, kdy je horní cihla otočená k dolní o 90°. Po zaschnutí malty se horní cihla položí oběma konci na cihlovou podložku, zatímco na dolní cihlu se zavěsí nádoba, která se postupně plní pískem. Výsledná pevnost vazby se počítá jako váha spodní cihly a písku dělená plochou malty.
Odolnost proti oděru a nárazová síla rohů
Hliněné povrchy jako hliněná zeď nebo podlaha jsou citlivé na oděr. Jednoduchou zkouškou pro zjištění odolnosti proti opotřebení je použití kovového kartáče zatíženého hmotností přibližně 5 kg, který se pohybuje po povrchu vzorku hlíny ze strany na stranu. Materiál, který se obrousí po určitém počtu cyklů, se zváží a porovná s ostatními vzorky. Při manipulaci s hliněnými cihlami se jejich rohy často vlivem mechanických nárazů ulamují. V praxi je tedy tento druh pevnosti také důležitý.
Malta pro nepálené cihly
Malty se obecně dělí podle pojiva na maltu vápennou (rekonstrukce historických objektů), vápenocementovou (klasická cihla), cementovou (bloky, tvárnice, větší zatížení) nebo hliněnou (nepálené cihly). Zvolené pojivo a jeho množství ve směsi má pak klíčový vliv na dosaženou pevnost v tlaku. Pro nepálené cihly je ideální volbou hliněná malta.
Hliněná zdicí malta
Hliněné cihly se spojují pomocí vlhké hliněné malty, která obsahuje rozmělněnou zeminu smíchanou s hrubým pískem a vodou. Tloušťka vrstvy malty by měla být od 0,5 do 1,5 cm. Pro vyzdění se malta krouživými pohyby odstraní vlhkým kartáčem či smetákem. Pro finální úpravu na tzv. čistou cihlu lze ke zdění použít i tradiční půdní maltu.
Hliněné omítky
Hliněné omítky vytvářejí velmi útulné a příjemné interiéry. Dají se vyrobit z každé hlíny, která obsahuje jíl. Jejich svépomocná výroba není složitá a je především levná. Je potřeba pouze na podzim vykopat a uložit vhodnou zeminu (podorniční vrstva) na hromadu o objemu 20 - 30 m³. Na jaře se zemina promíchá s pískem a může se přidat sláma (konopí) nebo kravský i koňský trus. Každá z těchto složek směsi má svůj význam. Samotnou hlínou se nedá omítat, protože má při vysychání velkou smrštivost, díky které by docházelo po uschnutí k velkým trhlinám a odpadávání ze stěny. Proto se do směsi přidává písek, který má funkci plniva jenž omezí přílišnou smrštivost. Sláma nebo konopí má funkci jakési armovací mřížky proti vznikání trhlin v omítce. Kravský nebo koňský hnůj se přidává proto, aby omítka byla celkově pružnější.
Hliněné omítky se převážně používají v interiérech. V našich klimatických podmínkách není vhodné používání těchto materiálů ve venkovním prostředí. Pokud se přece jenom takto použije, musí se zamezit přímému kontaktu s deštěm nebo ustřikující vodou a je dobré omítku pravidelně natírat. Může se také použít takzvaná vyhlazovací technika, díky které omítka takřka nesaje vodu a ta po ní stéká.
Hliněná omítka je ryze přírodní, ekologický materiál, který zlepšuje komfort bydlení, protože umí pracovat s vnitřní vlhkostí a regulovat tak vnitřní klima. Je v tomto ohledu ještě lepší, než sádrová omítka. Dále pak dokáže pohlcovat pachy a tím taktéž přispívá k lepšímu pocitu v místnosti. Je možné ji nanášet i na nové materiály a cihelné konstrukce, kde bude dobře fungovat i se všemi svými pozitivními vlastnostmi.
Při aplikaci hliněných omítek na dřevěné stropy s rákosovou rohoží je potřeba připevněnou rohož nejdřív prohodit špricem. Jestliže se provede hliněný špric, na který se aplikuje hliněná omítka, nemusí při klasickém nahazování dobře držet. Proto se nejprve, pokud je to potřeba, provádí kontaktní tenká vrstva, která se nazývá zaškráb, a teprve potom se nanáší finální vrstva hliněné omítky. Ještě je třeba věnovat pozornost tomu, aby se každý podklad vždy dobře navlhčil. Hliněné omítky nejsou tak dobře odolné vůči otěru a navíc se na jejich filcovaném povrchu mohou drolit drobná zrníčka. Doporučuje se proto po zaschnutí omítky vzít koště a povrch omést. Ještě existuje další efektivní způsob jak tuto vlastnost hliněných omítek eliminovat. Použít fixační, nejlépe silikátový nátěr, který povrch zpevní a zabrání jeho sprašování. Případně je možné povrch omítky natřít různými oleji nebo voskem anebo se může perfektně vyhladit.
Nevýhodou hliněných omítek je náročnost zpracování: špric - omítka - štuk, a každou vrstvu je důležité nechat vyzrát. A pokud chcete mít povrch hladký jako u sádrové omítky, pak je třeba povrch třikrát až čtyřikrát gletovat. To se samozřejmě promítá do ceny. Někdy se hliněná omítka probarvuje, aby se nemusela realizovat výmalba.
Obecný výběr a příprava zdicí malty
Plánujete stavět zeď, garáž nebo drobnou přístavbu? Pokud se chystáte na menší stavební projekt svépomocí, určitě se nevyhnete výběru správné malty. Společnost Cemix nabízí širokou paletu zdicích a zakládacích malt, které se liší nejen složením, ale i použitím a pevností. Malta patří mezi základní spojovací materiály, bez kterých se neobejde téměř žádná stavební práce. Po maltě sáhnete při zdění, omítání i lepení, a proto je potřeba vybrat vhodný typ s ohledem na způsob využití.
Co je zdicí malta?
Zdicí malta je základní stavební materiál používaný pro spojování cihel, bloků, nebo kamene při stavbě zdí. Slouží k lepení jednotlivých prvků zdiva - cihel, tvárnic nebo bloků. Moderní stavebnictví i nadále stojí na spojování stavebních dílců vhodným materiálem. Na tomto principu se po staletí nic podstatného nemění, protože jde o osvědčený způsob, jak vytvořit stabilní konstrukci s dlouhou životností. A právě proto se s použitím zdicích malt setkáváme na staveništích dodnes, ať už jde o klasické cihly nebo pórobetonové zdivo, zdicí malta zůstává klíčovým prvkem každé stavby.
Složení zdicí malty
Malta se standardně skládá z vody, písku a třetí složky - vápna, cementu, nebo obojího. Podle toho se dělí na maltu vápennou, cementovou a vápenocementovou. Přidáním dalších složek nebo obměnou některé z nich se pak vytváří speciální typy malt, ať už jde o sádrové, šamotové a další. Smícháním s vodou, přidáním příměsí různých zrnitostí (např. drceného kamene, drobného štěrku, písku) a v případě potřeby dalších aditiv (např. plastifikátoru, těsnicí hmoty atd.) a přísad se dosáhne požadovaných vlastností.
- Cement: Cement je hydraulickým pojivem, které tuhne jak na vzduchu, tak i pod vodou. Šedý nebo bílý prášek se skládá mimo jiné z jemně mletého slínku portlandského cementu, struskového písku, popílku, mletého vápence, a dále z anorganických a přírodních minerálních vedlejších složek, z kterých po smíchání s vodou vznikne cementová kaše.
- Vápno: Nejlepší a nejlevnější volbou bývá vápenný hydrát, tedy hašené vápno.
- Písek: Pro namíchání je ideální písek frakce 0-4 mm. Čím méně jílu písek obsahuje, tím bude výsledná směs lépe držet, lepit a snížíte i riziko popraskání. Čím hrubší písek je, tím více vápna budete potřebovat.
Druhy zdicích malt
V závislosti na receptuře a příměsi dalších látek se získávají další malty - například tenkovrstvá malta (třeba k vyzdívání tvárnic z pórobetonu nebo lehkého betonu), šamotová malta (k vyzdívání a opravám topenišť), sádrová malta (k lepení sádrových desek, zatmelení spár u sádrových výrobků nebo upevňování elektroinstalací) nebo malta na dláždění (k pokládce keramické dlažby a desek).
- Vápenná malta: Čistá vápenná malta se nejčastěji využívá pro zhotovení vnitřních omítek, případně se uplatňuje i při rekonstrukcích historických budov. Ve srovnání s jinými typy malt má vysokou elasticitu, ale menší pevnost. Běžné malty z čerstvého vzdušného vápna se připravují v poměru 3 dílů písku na 1 díl vápna. Podtypem vápenných malt jsou ty připravené z hydraulického vápna, které se vyrábí žíháním vápence obsahujícího jíl a jiné nečistoty. Tyto malty mají vyšší pevnost a rychleji tuhnou.
- Cementová malta: Pro zdění v místech s vyšší vlhkostí se využívají pevné cementové malty, které představují obdobu betonu. Vyznačují se dobrou soudržností a vysokou pevností. Hodí se pro použití ve vnitřních i venkovních prostorách a volí se do intenzivně namáhaných míst. Po cementové maltě sáhněte při zhotovení podezdívek nebo tam, kde bude docházet k výraznějšímu tlakovému zatížení (například v okolí překladů). Počítejte však s tím, že cementové malty jsou obtížněji zpracovatelné a špatně izolují teplo.
- Vápenocementová malta: Nejuniverzálnějším typem malt jsou vápenocementové, které obsahují podíl vápna i cementu. Vyznačují se větší pevností a hustotou než čistě vápenné malty, ve srovnání s cementovými se však podstatně lépe zpracovávají. Protože mají nižší stupeň nasákavosti než vápenné omítky, jsou vhodné i pro zdění v místech kontaktu zdiva se zemí. Využívají se jak pro zdění, tak omítání ve vnitřních i venkovních prostorách.
- Tepelněizolační malta: Tepelně izolační zdicí malta je ideální pro zdivo, kde je vyžadována dobrá tepelná izolace. Používá se v podmínkách, kdy je vyžadován nízký součinitel tepelné vodivosti. Hlavním benefitem je přitom snížení vzniku tepelných mostů ve spárách a zvýšení celkové tepelného odporu zdiva. Spotřeba při doporučené tloušťce (12 mm) je 13,8 l/m2.
- Lepicí malta: Jak už název napovídá, lepicí malta slouží k připojování různých stavebních prvků či materiálů k sobě. K lepení sádrokartonových a tepelněizolačních desek na podkladní konstrukci použijte lepicí maltu určenou přímo k tomuto účelu.
- Spárovací malta: Spárovací malta se ve stavebnictví používá k vyplňování mezer (spár) mezi jednotlivými stavebními prvky, jako jsou cihly, bloky či kamenné desky. Poskytuje tak strukturální stabilitu a pomáhá udržovat jednotlivé prvky pevně na místě. Zároveň však těsní, brání průniku vlhkosti a splňuje i estetická kritéria.
- Vyrovnávací malta: Pokud se potýkáte s křivou podlahou či stěnami, nemusíte se hned pouštět do náročné rekonstrukce. Řešením může být vyrovnávací malta, která zajistí rovný povrch a připraví jej pro další stavební či povrchové práce. Zakládací malta je určena pro vyrovnání první vrstvy na základové nebo stropní desce. Má vysoký počáteční nárůst pevnosti. Nanášíme ji pomocí zednické lžíce, přičemž je jí třeba zpracovat do 45 minut.
- Šamotová malta: Tento typ malty se od těch předešlých poměrně liší. Neslouží totiž primárně k vyrovnávání či lepení nějakého materiálu, ale k opravám a tmelení šamotových desek, které jsou nedílnou součástí topenišť a krbů.
Výběr zdicí malty
Prvním vodítkem pro výběr nejvhodnějšího typu malty je druh zdiva a tloušťka zdicí spáry. Druhým vodítkem je pak požadovaná pevnost malty. Obecně platí, že malta by měla mít nižší pevnost než zdicí prvek, aby při případném dotvarování došlo k prasknutí malty, nikoli cihel. Pro běžné nové zdivo jsou proto ideální malty s pevností 10 MPa, pro příčky někdy i více. Pro tlusté spáry, kde je největší riziko vzniku tepelných mostů, pak stojí za zvážení použití tepelněizolačních malt s příměsí perlitu nebo polystyrenu.
Přesný typ malty (včetně pevnosti a složení) by měl být vždy součástí projektové dokumentace. Projektant zná statiku celé stavby, zatížení jednotlivých konstrukcí a vybere tak nejvhodnější kombinaci zdiva a malty.
Předpřipravené maltové směsi, které se při svépomocných pracích využívají nejčastěji, se od sebe liší složením a mají různé vlastnosti. Při výběru maltové směsi vždy pečlivě nastudujte informace psané na pytlích. Na každém obalu je uvedené, pro jaký účel se hodí, jakou má zrnitost, pevnost v tlaku i pro jakou tloušťku vrstvy je vhodná. Společnost Cemix má pro kutily i profesionály k dispozici rozsáhlé technické materiály, brožury a videa.
Příprava zdicí malty
Při míchání dodržujte předepsané množství vody! Příliš řídká směs může významně snížit pevnost. Při přípravě malty v menších množstvích se vždy nejprve smíchají suché složky a až poté se přidává voda. Při zpracování je ideální použití například bubnové míchačky, protože míchá směs déle a rovnoměrněji, čímž se lépe aktivují chemické složky (např. pojiva a přísady), takže má výsledná malta lepší konzistenci a také namícháte větší objem naráz, takže je práce plynulejší a efektivnější. Míchadlo na vrtačce je vhodné pro malé objemy (např. opravy nebo drobné zednické práce). Vzhledem k tomu, že je nutné ho držet v ruce, používá se zpravidla jen velmi krátce, což není pro důkladné promíchání všech složek ideální. Výsledkem může být nevyrovnaná kvalita malty nebo špatný náběh její pevnosti. Směsi pro tenkovrstvé malty jsou v tomhle ohledu trochu jiné, neboť se nanášejí například maltovacími vozíky a je potřeba řádně aktivovat chemické složky.
Důležité aspekty při zdění
- Zdivo i základ musí být čisté, suché, zbavené prachu a výkvětů.
- Při používání starších cihel dejte pozor na jejich důkladné očištění a zhodnocení jejich stavu.
- Při teplotách pod +5 °C klesá reaktivita cementu a malta může „špatně zatuhnout“. V takovém případě je vhodné použít maltu s vyšší pevností.
- U přesného zdiva (broušené cihly, pórobeton) je naprosto zásadní mít perfektně rovnou a pevnou zakládací maltu.
- Zdivo by mělo po vyzdění dostatečně vyschnout a stabilizovat se, než na něj začnete nanášet omítky. Jinak hrozí vznik trhlin, výkvětů nebo odlupování omítek, a to zejména u pórobetonu.
- Teplota vzduchu a podkladu nesmí během zpracování a tuhnutí klesnout pod +10 °C (u některých malt pod +5 °C), přímé vyhřívání omítky není dovoleno.
- Je nedoporučováno dodatečně přidávat pojivo, kamenivo, či jiné směsi a přísady, než udává výrobce.
Výběr správné malty není složitý, pokud víte, co zdíte a jaké vlastnosti očekáváte. Správná volba zdicí malty může významně ovlivnit nejen kvalitu stavby, ale i její dlouhodobou funkčnost. Před zahájením stavebních prací proto doporučujeme dobře se seznámit s různými druhy malt a jejich vlastnostmi, abyste vybrali ten správný produkt pro vaše potřeby. Dodržováním základních pravidel si můžete být jisti, že vaše zeď bude pevná, rovná a odolná po dlouhá léta.
tags: #malta #pro #nepalene #cihly #informace