Možná jste při procházce některou z našich zoologických zahrad zůstali stát u výběhu s drobnějším kaštanově hnědým jelenem s bílými skvrnami. Ne každý však ví, že s tímto exotickým zástupcem parohatých se může setkat i v naší volné přírodě. Jelen sika, jehož druhové jméno jasně říká, že pochází z východní Asie, konkrétně z Japonska a Dálného východu, nepatří k naší původní zvěři.
Historie a rozšíření jelena siky v České republice
Jelen sika začal být dovážen do Evropy v poslední čtvrtině 19. století. V ČR se s jeho chovem začalo už v roce 1897, a to v západních Čechách v okolí Manětína, kde jsou jeho stavy dodnes nejpočetnější. První siky se na naše území dostaly na konci 19. století, když byli vysazeni do poděbradské obory u obce Kluk (1890-1891). Původně žil pouze v oborách, kde se začal chovat od konce devatenáctého století. Volně žijící populace začaly vznikat až během zániku obor v první polovině 20. století. Koncem druhé světové války se několika jedincům podařilo z obory utéct. Z obor pronikl i do okolních oblastí Krušných hor, Slavkovského a Českého lesa. Z Plzeňska se pak ve čtyřicátých letech minulého století, často díky poškozenému oplocení i díky své schopnosti přeskakovat až dvoumetrové překážky, dostal do volné přírody. Životu v lesích uprostřed Evropy se rychle přizpůsobil a začal se velmi rychle šířit z Plzeňska i na území Tepelské vrchoviny a Slavkovského lesa. Zde zdomácněl a stal se běžným.
V současnosti evidujeme v ČR čtyři hlavní oblasti výskytu volně žijících jedinců. Největší a souvislá sahá od Českého lesa a severozápadní Šumavy až po Doupovské hory a Křivoklátsko, nejsilnější je v oblasti mezi obcemi Manětín a Touškov (okr. Plzeň-sever) a Teplá (okr. Cheb). Ostatní populace jsou výrazně menší a vyskytují se v okolí bývalé obory v Jabkenicích (okr. Mladá Boleslav), u Zábřehu na Moravě a v okolí Moravských Budějovic. Menší populace jsou i na Šumavě, na Českomoravské vrchovině, na severní Moravě, ale i jinde. Kmenové stavy se u nás odhadují na 2-3 000 kusů. Populace byla považována za přemnoženou už v 70. letech. Od té doby ale narostla asi osmkrát a počty stále stoupají.
Fyzické charakteristiky a vzhled
Jelen sika je menší než jelen lesní. Dospělý samec dorůstá do délky 1,1-1,6 m, výšky 0,7-1,2 m v kohoutku a hmotnosti mezi 28-60 kg. Samice jsou podstatně menší. V kohoutku je vysoký do 120 cm. A váží od 80 do 100 kg. Délka těla je 125 až 145 cm, ocas 22-27 cm, výška v kohoutku 80 až 95 cm, hmotnost kolem 45 kg (u laní) do 55 kg (u jelenů). Má poměrně krátkou hlavu, která je z profilu trojúhelníková. Postavou je „těžký na zadek", v každém případě je mnohem méně gracilní než jelen axis.
Zbarvení srsti
Zbarvení se velmi výrazně liší dle sezóny. V létě je jelen sika kaštanově hnědý, s velkými bílými skvrnami uspořádanými v podélných řadách. Na hřbetě je podélný černý pás, okolí ocasu čistě bílé. Středem hřbetu se táhne tmavý pruh srsti. V zimě skvrny mizejí, srst je pak šedohnědá. V zimních měsících se zbarvení siky mění, je více šedohnědé až tmavohnědé a skvrnění není tak výrazné jako v létě. U některých jedinců není patrné vůbec. Obřítek a svrchní část ocasu jsou bílé. Kratičký ocas je téměř zakryt dlouhými chlupy kolem zrcátka v okolí řitního otvoru. Během říje se u samců setkáme s krátkou hřívou.
Čtěte také: Původ jelena sika v ČR
Parohy
Parohy mají pouze samci. Jeleni zdobí poměrně krátké parohy, které mívají maximálně 8 výsad. Ačkoli jsou parohy podobné parohům jelena evropského, jsou menší a mají maximálně čtyři výběžky. Paroží je slaběji vyvinuto než u jelena evropského, bez tvorby lopatek a je jen málo větveno. Obvykle nacházíme 3 až 4 výsady na každé lodyze. Paroží je jednodušeji tvarované a s menším počtem výsad a délkou do 90 cm.
Rozlišovacími znaky siky jsou bílá žláza na spodní části zadní nohy a bílá skvrna na zadku, která je obklopena černou barvou (u jelena evropského černá barva chybí).
Habitat a ekologie
Jelen sika není náročný na prostředí, ve kterém se vyskytuje a je schopen se přizpůsobit různým podmínkám. Původní nároky na biotop jsou téměř identické s nároky evropských druhů. Nejčastěji vyhledává rozvolněné listnaté nebo smíšené lesy, které přecházejí do zemědělských ploch, ideálně louky, pastviny ale i pole. Jelen sika má rád střídavé poměry porostní a terénní s proměnlivou pastvou. Je však schopen obsadit také podhorské smrčiny nebo bezlesí pouze s porosty křovin. Na našem území je jeho výskyt soustředěn do středních poloh, ale na Šumavě vystupuje i nad 1000 m n. m. K chladu odolný jelen sika se vypořádal s klimatickými podmínkami Evropy mnohem lépe než druhy pocházející z tropů. Jeho úspěch je bezesporu dán hlavně touto skutečností. Jelen sika je aktivní po celý rok a den, s nejvyšší aktivitou za úsvitu a za soumraku. Prodírá se hustou vegetací a méně běhá, protože se rychle unaví. K večeru opouští svá lože a přechází zprvu v travnatých houštinách, později se setměním vytahuje do sečí, lesních luk a někdy i do polí. K ránu se pak opět vrací do houštin, kde zalehává. Během dne zalehávají v krytu houštin a teprve za soumraku vycházejí za pastvou na louky a pole.
Potravní návyky
Jelen sika patří mezi býložravce. Jejich potravou jsou obvykle listy, trávy, byliny. Pochutnají si však i na ovoci či polních plodinách. Potravou siky jsou letorosty a větvičky keřů i stromů, různé byliny, hlízy, houby, živá kůra, listy, pupeny a plody stromů, zvláště žaludy, bukvice, kaštany, jeřabiny, ovoce pláňat i různá zelenina a polní plodiny. Jídelníček si zpestřují i polními plodinami a ovocem. V zimě jsou to z více než 60% lesní dřeviny. V zimním období mají v oblibě okusování dřevin a keřů. V zimním období les neposkytuje zvěři tak pestré možnosti potravy. Díky tomu si sika vystačí i s borůvčím a velmi rád okusuje větvičky jehličnatých či listnatých sazenic lesních dřevin. Na rozdíl od ostatních jelenovitých netrpí zažívacími problémy při konzumaci většího množství řepky. Živí se úplně tím samým, co jelen evropský, s tím, že dokáže navíc prosperovat na chudší nabídce.
Sociální chování a rozmnožování
Jelen sika žije téměř stále ve větších nebo menších tlupách. Mimo období rozmnožování žije převážně samotářsky, i když samice někdy tvoří volná stáda. Žijí v tlupách, nejstarší jeleni se však stávají samotáři. Kromě doby říje, kdy se obě pohlaví stýkají, žijí laně s mláďaty v mateřských tlupách a jeleni se sdružují do zvláštních, vesměs málo početných, v nichž zůstávají téměř až do říje. Tlupu holé zvěře vede vždy zdravá a zkušená matka, láčava, která však nemusí být vždy starou laní. Tlupu jelenů zpravidla vede její nejmladší člen, kdežto staří jeleni bývají většinou vzadu. V zimě se siky shlukují do větších tlup, které mohou čítat i desítky kusů. Na zimu vznikají stáda až do velikosti několika stovek jedinců, která jsou velmi dobře mobilní a pohybují se i na ploše 100 km2.
Čtěte také: Jelen sika a jeho dopad na lesní ekosystémy
Říje jelena siky probíhá od září až do listopadu. Říje začíná většinou na konci října a trvá cca měsíc. Říje probíhá od druhé poloviny října až do začátku listopadu. Jeleni vydávají dlouhý stoupající a klesající hvizd, který končí zachrčením a opakuje se teprve po delší přestávce. V této době se jeleni ozývají pískavým tónem. Sika se projevuje pronikavě pisklavým hlasem místo klasického jeleního troubení. Proti jelenu lesnímu neprobíhají boje o laně u siky tak urputně. Přesto hlavně v oborách v omezeném prostoru může souboj dvou samců skončit tragicky. Stejně tak může říjný jelen napadnout i člověka. Laň klade jednoho, zřídka dva kolouchy po 220 dnech březosti zpravidla v červnu. Březost trvá 7 měsíců a zahrnuje dobu latence během zimy. Pravidlem je jedno mládě. Samice rodí zpravidla jedno mládě, a to v květnu. To pohlavně dospívá za 16-18 měsíců. Mládě kojí až do příští říje i když zelenou potravu přijímá kolouch již od druhého měsíci života.
Jelen sika jako invazní druh a křížení s jelenem lesním
Jelen sika je považován za jeden z nejvíce invazních druhů planety. Podle DAISIE, Manuálu nepůvodních druhů v Evropě, je považován za jeden z nejnebezpečnějších invazních druhů. Především protože se kříží s jelenem evropským. Ale nejen to, ještě ke všemu se dokáže adaptovat na velice proměnlivé prostředí a dokáže tak úspěšně ekologicky konkurovat místním druhům. Jelen sika je blízce příbuzný jelenu evropskému, je mu podobný vzhledem, ale je štíhlejší a má lehčí stavbu těla. Došlo k hybridizaci s jelenem evropským a mnoho, ne-li většina zvířat jsou pravděpodobně hybridy. Luděk Bartoš, odborník na chov jelenů, popisuje jelena siku jako součást „evropské katastrofy“.
Problematika křížení
V literatuře se můžeme setkat s názorem, že jelen sika se kříží s jinými druhy jelenovitých. Tento názor je pravdivý v případě jeho nejbližšího příbuzného jelena Dybowského (Cervus nippon hortulorum) a dojít k němu může pouze v zajetí. Nicméně, i s našim jelenem lesním (Cervus elaphus) dochází ke křížení a kříženci jsou plodní. První doklady o křížení těchto druhů pocházejí už z doby importu zvířat do Evropy. V roce 1860 ho přivezli do irského Wicklow, kde asi po patnácti letech od introdukce popsali, že došlo ke křížení. Kříženec se dá relativně snadno poznat jen v první generaci. Ale jakmile se začne zpětně křížit s kterýmkoliv z obou výchozích druhů, může být velmi těžké ho vůbec rozeznat. Čím více generací od prvního překřížení, tím hůře. Ani genetické metody ho jednoduše nerozliší, i když se metodika pro zjišťování křížení neustále rozvíjí.
Při křížení se projevuje takzvaný maternální efekt a heterózní efekt. Maternální efekt způsobuje, že i když máte stejnou genetickou výbavu, tak záleží na matce, jaká bude velikost potomka. Pokud je matkou křížence laň jelena evropského, kolouch bude mnohem větší než průměr mezi oběma druhy. Pokud bude matkou laň jelena sika, kolouch bude menší než průměr. Heterózní efekt způsobuje, že když křížíte co nejvíce geneticky vzdálené linie, tak první generace je větší než obě výchozí linie. To se využívá v zemědělství při užitkovém křížení. Mezi znaky s nízkou dědivostí patří právě růstové schopnosti. Když si toto promítnete do mezidruhového křížení mezi jeleny, tak co do velikosti nejsou kříženci tak snadno rozeznatelní. Existuje však řada dalších znaků křížení, například skvrnitost, protože sika je skvrnitá, jelen evropský nikoli. Pak zbarvení hlezenní žlázy, u sik bílá, u jelena evropského hnědavá. Tyto hybridní znaky relativně snadno vidíte na první generaci, ale v dalších generacích jsou méně výrazné, nebo se až ztrácí. Díky heteróznímu efektu má kříženec větší a členitější parohy.
Kdy začal být jelen sika vnímán jako problematický druh? Až do konce druhé světové války jeleni sika ve volné přírodě u nás prakticky nebyli. Poté byli jeleni sika dlouho hájení, protože to bylo něco pozoruhodného. Jenže v enklávách jejich rozšíření začaly prudce vzrůstat škody na lesích. Tak se řeklo, že siky musíme dostat pod kontrolu. S tím se začalo teprve v 70. letech. Přítomností jelena siky vzrůstá populační zatížení prostředí. Nosná kapacita prostředí má své meze. Tam, kde se druhy překrývají ve využívání potravní nabídky, je zátěž největší. V prostředí, kde se úživná kapacita prostředí přestřelí, snadněji přežije skromnější sika než jelen evropský.
Čtěte také: Charakteristika jelena sika v západních Čechách
Chování při křížení
Jelen evropský nebere siku jako reprodukčního konkurenta vážně. V době říje zahání soky svého druhu, ale úplně přehlíží, když má v harému laní jelena siku. Jeleni sika, kteří jsou předvojem a nemají laně svého druhu, zkouší křížení s laněmi jelena evropského. V první vlně kříženců je u nás pravděpodobně otec sika a matka laň jelena evropského. Laně jelena evropského si mohou jelena siku vybrat. Při výběru partnera je cílem rozmnožit se a vyprodukovat životaschopné potomstvo, které bude dál nést a prosazovat vaše geny. Jednou strategií je mít potomstvo s velkým sošným jelenem evropským. Alternativou k tomu může být mezidruhové křížení, skrze něž samice získá větší heterozygotnost, čili vyšší variabilitu genů u svého potomstva. Ta vede k daleko větší životaschopnosti. Z tohoto hlediska mezidruhové křížení může být pro laň dokonce z hlediska životaschopnosti potomstva výhodnější. Experimenty ukázaly, že část „evropanek“ dala přednost pískání jelena siky před troubením jelena evropského, což naznačuje aktivní účast laní při křížení.
Škody na lesích a hospodářský význam
Lesníci každoročně provádějí nákladnou ochranu sazenic před zvěří. Sazenice lesních dřevin je nutno před začátkem zimy ošetřit repelentními přípravky, které zvěř odpuzují svou barvou a pachem. Listnaté dřeviny, ale i některé jehličnany jako např. jedle nebo modříny, však lépe ochrání oplocenky z drátěného pletiva nebo dřevěných dílců. Velké škody působí především loupáním a ohryzem lesních dřevin. V mlazinách, kde se tlupa zvěře soustřeďuje, dochází velmi často k ohryzu a loupání kůry stromů. S tímto poraněním se lesní dřeviny neumí vyrovnat a tak se poškozené místo kmene stává vstupní branou pro dřevokazný hmyz i houby, které po několika letech způsobí znehodnocení dřeva hnilobou s následnou ztrátou pevnosti kmene. Díky tomu strom snadno podlehne silnému větru nebo přívalu těžkého sněhu. Když před lety v okolí Slavkovského lesa začali mít problémy se škodami způsobenými zvěří na lesních kulturách, snížili podstatně v určité lokalitě jeleny evropské. Uvolněný prostor byl ale okamžitě obsazen invazí sik, škody na lesích se nezmenšily.
Obecný postoj k možnosti jeho odstřelu je dvojaký. Někteří myslivci jej odmítají, protože paroží není zdaleka tak působivé jako u jelena lesního nebo daňka, jiní jej chrání proto, že působí méně škody než jiná vysoká zvěř. Jelen sika je lovnou zvěří, doba lovu se u japonského poddruhu (Cervus nippon nippon) pohybuje od 1. července u jelena, resp. od 1. srpna u samice, do 31. ledna. Roční odlov dosahuje až 12 tisíc jedinců, početnost volně žijících populací však na většině lokalit stále stoupá. V bývalém Sovětském svazu se masem jelena siky vylepšovala nabídka zvěřiny; používalo se ho však i při výrobě pantenu, což je droga vysoce ceněná v Číně, a získává se z lýčí jelenů sika. Dnes se droga získává ve speciálních farmách.
Následující tabulka shrnuje některé základní rozdíly mezi jelenem sikou a jelenem lesním (evropským) na základě dostupných informací:
| Charakteristika | Jelen sika | Jelen lesní (evropský) |
|---|---|---|
| Původ | Východní Asie (Japonsko, Dálný východ) | Původní v ČR (Evropa) |
| Výška v kohoutku | 70 - 120 cm (samci do 1,2 m) | Až 150 cm |
| Hmotnost | 28 - 100 kg (laně 28-60 kg, jeleni 45-100 kg) | Až 250 kg |
| Letní srst | Kaštanově hnědá, s výraznými bílými skvrnami | Jednotné zbarvení, bez skvrn (pouze mláďata skvrnitá) |
| Zimní srst | Šedohnědá až tmavohnědá, skvrny mizí | Šedohnědá až tmavohnědá, bez skvrn |
| Parohy | Kratší, méně košaté, max. 8 výsad (obvykle 3-4), délka do 90 cm | Delší, košatější, mohutnější |
| Hlas v říji | Pískavý, pronikavý hvizd | Charakteristické troubení |
| Křížení s J. lesním | Ano, kříženci jsou plodní | Ano, kříženci jsou plodní |
| Potrava | Listy, trávy, byliny, letorosty, plody, dřeviny (dobře prosperuje i na chudší nabídce) | Podobná, ale méně adaptabilní na chudou krmivovou základnu |
tags: #jelen #sika #žluč #informace