Kříž tvoří kamenný sokl a litinový krucifix. Hranolový sokl má přední a zadní stěnu širší, boční pak užší. Dole má sokl nízký podstavec se zubovitým přechodem mezi jednotlivými stěnami, ukončený oblou římsou. Následuje zužující se přechod v hlavní část soklu.
Popis soklu a nápisů
Na přední stěně soklu je obdélné zrcadlo se zvlněnou horní a dolní stranou. Ve vpadlém poli zrcadla je špatně čitelný německý nápis, pod nápisem pak letopočet „MDCCLX??“.
V evidenčním listu, vedeném na Okresním úřadě v Mostě, je uvedeno torzální znění nápisu na přední straně soklu: „Den 20. S … ist von den Nachparen in der Gemeinde Teutsch Schlatnig die Statue zu Ehren Gott den allmächtigen als Steine .. ge pende ?, deuten Sohm und … sser Heiland Jesu Christ … wie auch zu ehren Slines ? ge bene ? deuten Mutter Gottes Maria und …vek …zweit Obostln Schimon ed Juta. Tahe? … richten lassen MDCCLXVI+“.
Na zadní stěně soklu je podobné zrcadlo jednoduššího tvaru; i zde byl nápis - v současné době jsou to již jen zbytky.
Boční stěny soklu pokrývá voluta se závitem nahoře a dole - oba závity jsou zhruba stejně velké, horní je oddělen páskou. Podobná, avšak širší páska je v polovině voluty; odděluje dolní část, která má - až na okraje - hrubý povrch. Uprostřed této plochy je umístěna plastická osmicípá hvězda.
Čtěte také: Jak správně instalovat zemní vruty s instalačním křížem
Litinový krucifix a postava Panny Marie
Na sokl, ukončený přesahující římsou, navazuje kamenný podstavec litinového krucifixu. Břevna kříže jsou vpředu a po stranách kanelována do polygonálního tvaru, vzadu je kříž mírně dovnitř vybraný. Konce břeven (až na dolní konec svislého břevna) jsou rozšířeny o dva boční výstupky - vytvářejí tak stylizovaný trojlist.
Postava Krista je poměrně drobná, tělo má propracované svalstvo. Obě nohy jsou přibity jedním hřebem - pravý nárt je přeložen přes levý; ruce jsou kromě rozepjatí navíc pozdvižené. Bedra kryje rouška; její cíp splývá vedle Kristovy pravé nohy, hlava je nakloněna k pravému rameni. Za hlavou Krista je - v křížení obou břeven - malý plastický nápis INRI.
U paty kříže stojí Panna Marie. Je zobrazena en face, s uvolněnou pravou nohou. Oblečená je do šatů s dlouhými rukávy a pláště, který halí většinu postavy. Plášť rozevírá Mariina levá paže, ohnutá v lokti - ruka spočívá na hrudi (šikmo k pravému rameni). Hlavu kryje rouška. Původně stály u paty kříže ještě dvě pískovcové sochy světců - sv. Šimona a sv. Judy.
Historické souvislosti a obnova kříže
K vysvěcení kříže došlo asi roku 1798. Nacházel se na návsi před budovou školy čp. 69 (dnes Eč. 46).
V Jílovém, při procházkách okolím, objevíme na severním úpatí vrchu Výrovna renovovaný pískovcový kříž stojící pod starou lípou. Pojďme se ohlédnout za jeho historií. První kříž na tomto místě při historické cestě z Jílového do Čermné pocházel ještě z dob, kdy se poctivě loupilo po lesích. Tak tomu bylo ještě počátkem 19. století, kdy u rozcestí pod vrchem Výrovna, zvaným tehdy Hegeberg, byl přepaden obchodník s přízí a lnem Paul Dömel ze Sněžníku.
Čtěte také: Sokl s betonovou stěrkou: Výhody a postup aplikace
Ten si časně zrána sbalil ranec a vydal se do Ústí nad Labem, aby tam prodával své zboží. Poté, co prošel Jílovým, byl u vysoké lípy na rozcestí pod Výrovnou přepaden neznámým lupičem. Nebohý obchodník měl už namále, když se tu v poslední chvíli objevil sedlák Höhne ze sousední Čermné a vysvobodil Dömela ze zločinných rukou. Šťastně vyváznuv a vděčen Pánu Bohu i sedláku Höhnemu pak nechal Paul Dömel postavit na tomto místě dřevěný červený kříž. Vybral si k tomu místo pod lípou a po druhé straně kříže vysadil další lípu. Od této doby se místu říkalo Beim roten Kreuz, tedy U Červeného kříže.
Když dřevěný kříž ztrouchnivěl, uspořádal děd hajného Josefa Nickela (Nickel-Heger) z Horního Jílového sbírku a vztyčil tu v roce 1831 kříž nový, kamenný, pro který se vžil název Hegebergkreuz. Na kříži upevnil, jak bývalo zvykem, korpus Krista a v dolní části lucernu. Vše bylo ohrazeno nízkým dřevěným plůtkem. Na kamenném soklu byla vytesána zkratka latinského textu. Vpravo to byla písmena S.C.A.S.O., tj. Subcura animarum Josefi Otto. Vlevo pak stálo R.F.C.D.T.E.H., což znamenalo Regnante Francisco conte de Thun et Hohenstein. Obě zkratky společně sdělovaly, že kříž byl postaven za faráře Josefa Otta a za vlády hraběte Franze (Antona) z Thunu a Hohensteinu.
Nejstarší záznam, který se o kříži zmiňuje, je součástí soupisu sakrálních památek farnosti Jílové z roku 1836. Údaje v tomto dokladu jsou stručnější, ale shodují se s pozdějšími zmínkami ve vlastivědné literatuře. Navíc je zde ale uvedeno, že kříž nemá fundátora a že na jeho přední straně je vytesáno „chronographikum“, potvrzující, že kříž byl znovu postaven ze sbírek - „So LIeszen MICh gVItIge VVohLteater VVIeDer errIChten“. Římské číslice chronogramu po sečtení udávají rok postavení kamenného kříže, tedy 1831.
Po první světové válce se pokoušeli nějací neznabohové kříž povalit, ale kovové čepy, kterými byly jednotlivé pískovcové části spojeny, nepovolily a kříž zůstal nepoškozený. V období mezi oběma světovými válkami byl kříž udržován opět ze sbírek a dřevěná lavice lákala kolemjdoucí k posezení. Pod ním se rozprostírala louka, přes kterou byl malebný výhled na jílovské údolí, nad kterým se tyčí masiv Vysokého Sněžníku. Po druhé světové válce zarostl výhled do kraje a kříž byl zničen - zbyly z něj pouze po okolí rozvalené základy.
Z iniciativy několika nadšenců a díky vstřícnému přístupu města Jílové, které je majitelem parcely i křížku, se mohlo přistoupit k rekonstrukci. Město pak zadalo zakázku kameníkům Robertovi a Janu Pokornému z Podmokel, v jejichž dílně vznikl nový kříž. Podkladem pro repliku kříže byly historické pohlednice a pár zachovalých spodních kamenů. Kříž byl 4. června 2021 instalován na svém místě Robertem Pokorným ve spolupráci s pracovníky z odboru místního hospodářství města Jílové. Do niky pod kříž namaloval Jan Pokorný obraz archanděla Michaela, obránce v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým. Slavnostní odhalení obnoveného kříže se uskutečnilo v sobotu 18. 9. 2021 v 11 hodin. Na dopolední akci měl proslov pan Stein a jílovský starosta Miroslav Kalvas, proběhlo požehnání a také vystoupení Jílovského pěveckého sboru.
Čtěte také: Pokládka a péče o kamenný koberec
Mosty a lávky v Děčíně
Následující tabulka shrnuje významné mosty a lávky v Děčíně a jejich historii:
| Název | Popis | Rok vzniku |
|---|---|---|
| Staroměstský most | Přemosťuje řeku Ploučnici nedaleko jejího ústí do Labe. Původní most stržen povodní roku 1561. Současný most postaven v roce 1574 z pískovcových kvádrů. Uprostřed stojí sousoší od M. J. Brokofa z roku 1714, představující sv. Víta, sv. Václava a sv. Jana Nepomuckého. | 1574 |
| Řetězová lávka | Součástí romantických úprav zámecké zahrady, překlenuje náhon ze Zámeckého mlýna. Délka asi 30 m, nejstarší zavěšená historická mostní konstrukce v ČR. | 1829-1831 |
| Ovčí můstek | Kamenný renesanční můstek, jenž překlenuje Jílovský potok. Má neobvyklé, půl druhého metru vysoké prohnutí, které mělo chránit most před povodněmi. | 1561 |
| Tyršův most | Ocelový most se 70 tisíci nýty, nahradil Řetězový most císařovny Alžběty z roku 1855. Postaven na upravených pilířích původního mostu. | 1933 |
Další historická místa v Děčíně
V roce 1936 několik českých a německých železničářů požádalo tehdejší zastupitelstvo města Podmokly o pronajmutí části neošetřované půdy, louky za městem, aby zde mohli založit zahradní kolonii. Povolení dostali a tak v uvedeném roce, pod Popovickým vrchem ve vytyčeném prostranství založili zahrádkovou kolonii Letná. Postupně zkultivovali neošetřovanou louku. Vysadili ovocné stromky a keře a začali pěstovat zeleninu. Začali se k nim přidávat další občané města a tak se kolonie rychle rozrostla, až čítala na 200 zahradních parcel. Ze začátku to kolonisté neměli lehké. V blízkém okolí není žádný potok, ani rybník. Vodu na zalévání výpěstků si sem museli různým způsobem dovážet. Kvůli divočákům a zajícům museli urychleně celou kolonii oplotit. Postupně si vybudovali malou dílnu a sklad. Začali budovat vodovodní systém užitkové vody. Bylo a je to náročné dodnes. Voda se čerpá z Jílovského potoka, který teče ve městě a je vzdálen od osady 200 metrů. V průběhu II. světové války v roce 1942 se město Podmokly připojilo k městu Děčín. Dělila je od sebe řeka Labe. Tak vzniklo jedno velké město s názvem Děčín. Po celou dobu od roku 1936, až do konce II. světové války v květnu 1945, zde zahrádková kolonie fungovala a osadníci si pěstováním ovoce a zeleniny vylepšovali své živobytí. Město Děčín se od května 1945 rychle vypořádalo s pozůstatky války a kobercového bombardování 8. Května 1945. Zahradní kolonie Letná ožila. Přicházeli do ní noví osadníci. Od roku 1970 začala v Děčíně v osmi lokalitách vyrůstat nová velká sídliště panelových domů a i rodinných domků. Nevyhnulo se to ani čtvrti Letná. Vzhledem k této výstavbě, došlo i ke zmenšení plochy naší osady „MÁJ“. Od té doby má do dnešních dnů zahrádková osada celkem 112 zahradních parcel různé velikosti.
Rozbělesy
Vzhledem k poloze na úrodné náplavové půdě byl prostor Rozběles osídlen v podstatě kontinuálně od starší doby bronzové. Četné archeologické nálezy v polohách Malé a Velké písky, rozkládajících se mezi Rozbělesy a Podmokly (jméno připomíná ulice Na pískách), dosvědčují přítomnost několika kultur, které se zde v předhistorickém období vystřídaly. Středověkým Rozbělesům bývá někdy hypoteticky přisuzován význam místa, kde našli útočiště obyvatelé povodní zničeného Děčína. Růst vsi, jejíž hospodářskou funkcí bylo zásobování děčínského hradu a města zemědělskými produkty, determinoval rozsáhlý panský majetek, který se rozložil v jejím sousedství (tvrz a poplužní dvůr v Podmoklech), a k němuž byla v 16. století skoupena i část rozběleských hospodářství. Rozbělesy (doložené k roku 1352) zústaly velmi malou vesnicí, příslušnou zprvu k Vilsnici a od roku 1579 k Weiheru. V roce 1850 se staly součástí obce Podmokel a v prvních desetiletích jejího rozvoje plnily funkci kulturního střediska (farní kostel, zpočátku i škola). Stavební a populační rozvoj Rozběles podnítila výstavba přístavu (1856 - 1858), který se stal nejstarším labským přístavem, a protože byl vybudován pro zimování lodí, říká se mu Zimní přístav (k jeho stavbě byl využit Farský ostrov v Labi).
S výstavbou Duchcovsko-podmokelské dráhy byl rozběleský přístav rozšířen a prohlouben (1876 - 1879), aby se mohl napojit na novou trať. Roku 1872 zde vyrostlo překladiště, které se stalo po Ústí n. L. druhým centrem překládky severočeského hnědého uhlí. Od r. 1879 byla v Rozbělesích také zastávka osobních parníků. Na řece pod přístavem (blízko podmokelského dvora) bylo později zřízeno koupaliště, provozované do třicátých let dvacátého století. S umístěním a koncentrací podmokelských průmyslových podniků do prostoru Rozběles v letech 1890 - 1910 se někdejší zemědělská vesnice přeměnila ve čtvrť továren a dělnických obytných domů, její kompoziční osou se stala Ústecká ulice. Některé starší tovární objekty jsou zajímavými památkami industriální architektury. V důsledku vývoje ve druhé polovině 20. století prakticky zanikla sídelní funkce Rozběles. Rozšiřování výrobních podniků (výstavba nových hal Kovohutí, Kabla, Feroxu atd.) dovršilo přeměnu území v kompaktní průmyslovou zónu. Dominantou Rozběles zůstal barokní chrám sv. Václava se dvěma věžemi a s osmibokou lodí, nástupce v renesanci přestavěného původního kostela. Výstavba nového chrámu byla zahájena roku 1731 (K. I. Dientzenhofer), ale její dokončení se datuje až rokem 1783 (J. W. Kosch). Církevnímu životu sloužil kostel do počátku padesátých let 20. století. Jeho zařízení bylo částečně zničeno, dílem uloženo v kostele v Bělé a na faře v Podmoklech. Budova chrámu se na několik desetiletí stala továrním skladištěm. U kostela se rozkládal starý farní hřbitov s pohřební síní z roku 1875. Byl to interkonfesijní hřbitov, k němuž od r. 1891 přiléhal i židovský hřbitov. Rozběleský hřbitov byl zrušen v padesátých letech s rozšiřováním výrobních provozů. Zůstalo dochováno několik náhrobníků (některé na vnější straně zdí kostela): nejstarší z počátku 17.století: náhrobník Elisabethy Kropfové z roku 1831 je zajímavý také tím, že kámen pochází z kostela na Mariánské louce. Vedle chrámu stojí barokní budova bývalé fary s mansardovou střechou a se znakovou aliancí Thun a Hohenzollern-Hechingen v průčelí. Na přelomu 18. a 19. století zde žila skupinka francouzských emigrantů s irským duchovním M. A.
tags: #kříž #sokl #děčín #historie