Klenuté prvky v exteriéru i interiéru lidové architektury patří k nejcennějším a dodnes inspirují, což dokládají i stavby ve skanzenech. Klenuté stropy dávají chalupě punc výjimečnosti, stejně jako klenuté doplňky zvenčí domu. V souvislosti s klenutými prvky ve starých venkovských domech lze konstatovat, že pro zednické mistry bylo vyklenutí oblouku či stropu rutinní záležitostí a technologie kleneb nebyla výsadou bohatých. Zvláště u stropů bylo někdy jednodušší postavit klenbu, proto ji i dnes často najdete v bývalých stájích či maštalích.
Lidé klenby v souvislosti s přestavbami těchto velkorysých prostor často rekonstruují, nebo dokonce zjišťují, že se klenba skrývá pod kdysi dodělaným rovným stropem, který byl na stavbu a údržbu přece jen snazší. Takové klenby, stejně jako například původní oblouky nad okny a dveřmi, budované jako dekorativní prvek i jako opora tam, kam se dnes zazdí překlad, občas vyžadují opravu. Do těch lehčích se můžete pustit sami, složitější a rozsáhlejší rekonstrukce by však měla být spíše zakázkou pro zkušeného zedníka nebo firmu, která se na podobné práce specializuje. Neodborným zásahem lze specifický řád konstrukce kleneb narušit a poškodit, nehledě na to, že se vám dílo může sesypat na hlavu.
Jednoduchá logika konstrukce kleneb
Pro ty, které to baví, je jakákoli klenutá konstrukce zajímavým matematickým rébusem: pochopit, proč a jak to celé vlastně drží pohromadě, je určitě dobré, pokud chcete cihlový či kamenný oblouk vyklenout nebo opravit klasickým postupem. Není tedy od věci znát postup stavby, i když vás čeká třeba jen dílčí oprava. S překvapením zjistíte, že princip konstrukce je geniálně jednoduchý a spočívá v rozložení zátěže mezi jednotlivé cihly vyzděné tak, aby si navzájem poskytovaly oporu.
Pro vybudování jakékoli klenby je stěžejní podpůrná konstrukce, která se dělá z tzv. ramenátů. To je vlastně dřevěné bednění, které si můžete představit jako na míru připravené skruže či šablony ve tvaru a velikosti vnitřního oblouku zamýšlené klenby. Na takových konstrukcích se v minulosti stavělo, používají se i dnes při opravách a zásadou je, že ramenáty musí být dostatečně pevné, aby při stavbě unesly váhu klenbové zdi, ale zároveň je nezbytné udělat oporu tak, aby ji šlo posléze snadno a bez otřesů odstranit.
Vložené výztuže a rozsáhlé opravy
Opravy většího rozsahu, na které už nestačíte sami, řeší stavební firmy velmi často vložením stabilizujících prvků, tzv. helikální (šroubovité) výztuže. Jde o dodatečné vlepení nerezové výztuže do kotevní vysokopevnostní malty, do připravených vrtů a drážek v daném konstrukčním prvku. Systém dodatečné helikální výztuže tak při přenášení zatížení využije ocelové profily, což umožňuje zesílit konstrukce v oblasti zatížení tahovými silami. Prvky lze podle potřeby tvarovat a polohovat na míru opravované konstrukci a k posílení funkčnosti systému se využívá i různých kotev, třmínků či spon.
Čtěte také: Moderní metody opravy klenby
Oprava takového rozsahu se vyplatí tam, kde je žádoucí klenbu zachovat a zároveň vyřešit její případné narušení nebo zatížení, například v důsledku změny způsobu užívání domu, dostavby patra či zobytnění podkroví nad klenutými stropy. Prvky dodatečně vkládané helikální (šroubovité) výztuže lze podle potřeby tvarovat.
Dílčí opravy kleneb a spárování
Dílčí opravy nebo „probuzení“ staré klenby do krásy nemusí být nijak náročné, a není-li vlhkostí nebo otřesy narušené zdivo do té míry, že by vypadávaly jednotlivé cihly a konstrukce vykazovala známky nestability, postačí opatrně oklepat omítku, mechanicky vyčistit spáry od nesoudržných zbytků původní malby, vše kvalitně přespárovat (spárovací malta je tady důležitým stabilizačním faktorem klenuté konstrukce) a včas se rozhodnout, zda například klenuté stropy budou ve finále omítnuté, nebo zvolíte efektní, ale ne vždy doporučované očištění zdiva tak, aby cihly vytvořily pohledový povrch stropu.
Spárování je tak trochu alchymie a zkušenosti majitelů chalup s klenutými stropy jsou různé, ale doporučuje se „mastná“ vápenná či (s opatrností) cementová malta, spárovací hmoty pro široké spáry, speciální spárovací „šedá“ malta (pod tímto názvem ji běžně seženete v nabídce spárovacích hmot) a před spárováním nátěr cihlového povrchu penetrací. Na to jsou názory různé, penetrace by každopádně neměla v cihlové klenbě uzavřít vlhkost. Pokud cihly praskají a zároveň jsou vlhké, vzdejte se raději vyspárované pohledové zdi a použijte na strop vhodnou omítku. Spárování cihlové klenby nelze dělat jen jemným betonem, který se používá u kamenných dlažeb, ve stropě by nedržel. Pro spárování lze použít některou ze speciálních tzv. šedých malt dostupných na trhu.
Historické omítky a polychromie kleneb
Základní představu o vzhledu kamenných částí architektury a navazujících omítek, případně o barevném řešení klenebních konstrukcí ve středověku můžeme získat studiem deskových obrazů a miniatur v rukopisech. V interiérech středověkých kostelů na jihu Čech se i přes očištění stavebních prvků daří nalézt pozůstatky vápenných nátěrů a od vrcholného středověku i stále častěji užívané červené polychromie. Již kolem roku 1300 se setkáváme s malovanou nápodobou mramoru.
Zejména v pozdním středověku převažuje na jednotlivých částech klenby nátěr v barvě lomené bílé, okrové nebo šedé, který byl členěn různobarevnými, většinou však bílými nebo okrovými linkami s cílem připomenout členění konstrukce na jednotlivé díly. Polychromie měla pohledově spojit různorodé materiály (kámen, cihla, štuk), skrýt jejich nedostatky, poškození a případně i stopy po opracování (otvory pro uchycení krepny).
Čtěte také: Postup čištění a opravy
Omítka na stěnách navazovala nebo mírně předstupovala před armovaná nároží staveb, ale převážně respektovala nepravidelný tvar jednotlivých kvádrů. V několika případech bylo pravoúhlé opracování kamene naznačeno pomocí linek malovaných po jeho obvodu. Na ostění portálů a oken se setkáváme s omítkovou paspartou v podobě cca 20-30 cm širokého kletovaného a líčeného pásku, který vystupuje cca 5-15 milimetrů nad plochu hrubě zpracované omítky. Šambrány mají obvykle pravoúhlý tvar, avšak jejich horní část kopíruje průběh a tvar záklenku.
Omítkový rám zprvu kryl chybějící ostění, pak vnější nepravidelný okraj profilovaných kamenů a v pozdním středověku se stal významným dekorativním motivem. Někdy byly okraje kamenných prvků přetaženy omítkou v síle několika milimetrů, s jejíž pomocí vznikala po obvodu hrana působící jako pohledově určující rám. Armovaná nároží a zdivo z pravidelných kvádrů byly napodobovány již od 12. a zejména pak v průběhu 15. a 16. století, kdy se povrch omítek upravoval tak, aby připomínal strukturu kamenného zdiva a nakonec byl na něj vyryt nebo namalován spárořez. Kombinace obou technik vyústila v polychromii kamenných architektonických článků a jejich rozšíření iluzivní nástěnnou malbou.
Průzkum ukázal, že středověké stavitelství nevnímalo kamenné zdivo a omítku odděleně, nýbrž oba prvky spojovalo s pomocí vápenného nátěru, aby je mnohdy vzápětí s použitím barev opět zvýrazňovalo a členilo se záměrem vytvořit výtvarně působivé dílo.
Sanace trhlin v klenbě
Sanace trhlin v klenbě vyžaduje nejprve zjištění, zda se jedná o trhliny aktivní nebo pasivní, a následně se přistupuje k vlastní sanační práci. Mezi typické poruchy klenby patří rozestoupení, drcení, ustřižení klenby a porušení klenby degradačními procesy. Dále se řeší uvolnění klenbových kleštin, lokální uvolnění zdících prvků a opravy narušené, popř. chybějící klenby, a to vše v závislosti na druhu zdiva opěry.
Existují různé metody sanace:
- Vložení táhel: První varianta osazení táhel je napříč prostorem v patách klenby. Druhou možností je umístit táhla nad klenbu do podlahové konstrukce. Třetí variantou je táhla kotvit šikmo do opěrných zdí těsně pod patou klenby. Táhla v patách klenby jsou z hlediska statiky nejúčinnější, ale ne vždy pod táhly zůstane dostatečná podchodná výška. Táhla nad klenbou nebudou vidět, avšak musíme rozebrat podlahovou konstrukci ve vyšším podlaží.
- Rozšíření opěrných pilířů: Opěrné pilíře přenášejí tlaky vznikající od klenby do nového rozšířeného základu. Tvar pilířů by měl odpovídat směru působení výsledných sil a esteticky zapadat do architektury budovy. Pilíře se provádějí zpravidla z plných cihel vyšší pevnosti nebo z železobetonu, zazubením tak, aby bylo zajištěno spolupůsobení konstrukcí. Metoda má využití při přetížení klenby nebo pro uvažované zvýšení zatížení působící na klenbu.
- Vytvoření rubové klenby: U této metody nová železobetonová konstrukce přenáší zatížení místo klenby. Provádí se v rubu klenby v tloušťce 20 - 60 mm. Spojení obou konstrukcí se zajistí ocelovou výztuží v předem vyvrtaných otvorech, které se zalijí cementovou maltou. Mezi původní klenbou a nově vytvořenou rubovou klenbou je ponechána vzduchová dutina. Tento prostor je nutné napojit na provětrávací systém.
- Vytvoření železobetonové desky nad rubem klenby: U této metody nová desková konstrukce přispívá k přenášení původního zatížení na klenbu. Jedná se o staticky výhodné řešení, neboť deska přebírá tahové síly působící na klenbu.
- Vytvoření ocelobetonové desky nad rubem klenby: Tato konstrukce se provádí obdobně jako železobetonová deska, avšak s využitím ocelových profilů pro zvýšení únosnosti.
- Zavěšení klenby: Jedná se o vytvoření sítě nosníků umístěných nad klenbou. Staticky se jedná o prosté nosníky, na které se zavěšuje klenba pomocí ocelových táhel. Mezi zavěšovanou klenbou a nosnou konstrukcí se vkládá tepelná izolace (polystyren apod.) a ponechává se vzduchová dutina, kterou je nutné napojit na provětrávací systém.
- Torkretování: Využívá se pro zpevnění stávajícího zděného klenebního pásu. Provádí se nanesením stříkaného betonu nebo cementové malty. Torkretovaná vrstva musí být vyztužena svařovanou sítí, která musí být po obvodu uložena do ztužujícího věnce. Nevýhodou je, že torkretování zvyšuje tuhost klenby a může být problematické v případě tepelně objemových změn.
- Sanace injektáží: Princip spočívá v tlakovém vyplnění trhlin a dutin v klenbě cementovou maltou nebo jiným injektážním materiálem. Tato metoda je vhodná pro zesílení narušené klenby a zlepšení její soudržnosti.
- Vložení předpínacích lan: Využití předpínacích lan je pro sepnutí klenby (nahrazení ocelových táhel). Tato metoda je velmi účinná pro zajištění stability rozsáhlých a porušených kleneb.
Čtěte také: Průvodce rekonstrukcí klenby
Výběr sanace je ovlivněn mnoha aspekty, které jsou četné a velmi rozmanité, přičemž se často využívají jejich kombinace. Všechny zmíněné metody jsou ověřené a v dlouhém časovém období s kladnými výsledky.
| Metoda | Popis | Výhody | Nevýhody |
|---|---|---|---|
| Vložení táhel | Ocelové táhla v patách klenby, nad klenbou nebo šikmo do zdí. | Staticky účinné, v některých variantách neviditelné. | Může ovlivnit podchodnou výšku, nutnost rozebrání podlahy. |
| Rozšíření opěrných pilířů | Přenesení tlaků od klenby do nových, rozšířených základů. | Zajištění stability při přetížení klenby. | Estetické zásahy do architektury, masivní konstrukce. |
| Vytvoření rubové klenby | Nová železobetonová konstrukce v rubu klenby. | Přebírá zatížení klenby, skryté řešení. | Ztráta původního podhledu, nutnost větrané dutiny. |
| Torkretování | Nanesení stříkaného betonu na zdivo klenby. | Rychlá aplikace, zpevnění stávajícího zdiva. | Zvyšuje tuhost klenby, možné problémy s objemovými změnami. |
| Injektáž | Tlakové vyplnění trhlin a dutin v klenbě. | Zesílení narušené klenby, zlepšení soudržnosti. | Možné narušení lícní strany klenby. |
tags: #klenby #s #kletovanou #omitkou