Tento článek obsahuje údaje o společnosti Vlasta Cihlová Kadeřnictví - VLASTA. Údaje byly staženy 11. 9. dle IČO 10049070. Z důvodu ochrany osobních údajů nejsou na stránce data narození a úplné adresy fyzických osob.
Peníze.cz zobrazuje pouze údaje, které byly zveřejněny na základě zákona v různých rejstřících. Seznam odkazů na zdrojové informace naleznete na této stránce. Vydavatel tímto způsobem zpracovává osobní údaje v souladu s čl. 6 odst. 1 odst. Pokud jste na našich stránkách objevili, že uváděná data neodpovídají realitě, zkontrolujte prosím nejdříve, zda chyba není přímo v příslušném zdrojovém rejstříku. této stránce.
Obec Šebetov je stará zemědělská osada malebně rozložená v severovýchodní části okresu Blansko, která se postupně stala střediskem panství o rozloze 12 215 jiter pozemků soustředěných kolem 2 dvorů a 5 revírů. V polovině 18. století k němu patřily vesnice Vážany, Světlá, Cetkovice, Uhřice, Úsobrno, Horní Štěpánov, Benešov, Šebetov, Okrouhlá, Kořenec a městečka Knínice a Svitávka.
Dle nejstarší pečeti měla obec ve znaku cimbuří, pod ním radličku nebo krojidlo a po obvodu pečeti nápis PECZET OBECNI DIEDINI SCHEBETOWA. V roce 1998 však byl navržen a 18. června 1998 schválen nový obecní znak, který více charakterizuje a dokumentuje historii obce. Na modrém štítu je v horní části znaku umístěna zlatá kvádrová zeď se čtyřmi červeně krytými stínkami, v dolní části štítu je na modrém podkladu stříbrná radlice dolů ostřím otočená, která symbolizuje zemědělský charakter obce, uprostřed štítu je umístěno červené břevno se stříbrnou, zlatě ozdobenou biskupskou mitrou symbolizující dřívější příslušnost Šebetova k hradišťskému klášteru.
Z uvedeného znaku vychází také obecní prapor, jehož list tvoří dva vodorovné pruhy: červený, se žlutě zdobenou mitrou a žlutý se třemi modrými čtvercovými mezerami. Poměr šířky k délce listu je 2 : 3.
Čtěte také: Cihlová drť: praktické využití
O původu Šebetova a první písemné zmínce o obci
Kdy přesně byl Šebetov založen, není známo. Profesor Ladislav Hosák uvádí, že jméno vesnice je původu slovanského a prozrazuje, že obec byla založena nějakým Šebetou či Šebestou, který byl podle pověsti služebníkem kněžny Ofky, manželky moravského knížete Oty I.
Samotný původ Šebetova je však mnohem prozaičtější. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1200 a je uvedena v darovací listině moravského markraběte Vladislava klášteru Hradisko u Olomouce. Mimo jiné se v ní praví: „My, Vladislav, z boží milosti markrabě Moravy, hradišťskému klášteru premonstrátského řádu v olomoucké diecési, opatu Bonifácovi a bratrům, slíbivším vést tam nyní i v budoucnu řeholní život na věky.
Protože výsledek zapomínání zpravidla převyšuje paměť budoucích lidí, a tedy musejí být činy současných lidí zachovány ve věčné paměti písemností, ať tedy zná jak současný lidský věk, tak i budoucnost v Pánu následující. Že jsme přihlédli k náboženské horlivosti bratrů hradišťského kláštera, kterou pobožně prokazují Vládci všech, a chtíce být účastni jejich modliteb, udělujeme z obvyklé naší dobrotivé štědrosti i se souhlasem našeho bratra, pana Otakara, slovutného třetího českého krále, řečenému klášteru a bratrům v něm žijícím, dědičným právem k pokojnému a stálému držení dvůr a trhovou ves, která se nazývá Knínice, s podacím právem nad tamním farním kostelem a se sousedními vesnicemi, tj. Šebetovem, Cetkovicemi a Uhřicemi i s jejich příslušenstvím, rozsáhlý les přiléhající k jmenovaným majetkům, který byl, jak jsme co nejurčitěji seznali, upřímně udělen panem Otou starším, blahé paměti, knížetem Moravy, i manželkou jemu milou, paní Eufémií, zakladateli hradišťského kláštera, i s požíváním nyní i v budoucnu všech příjmů z nich i užitku ze všech kovů, jestliže by se ty tam později našly.
A dáváme jim kromě toho plnou volnost mýtit řečený les, zakládat v něm vsi i k jiným věcem uvnitř i zevnitř, podle toho, co budou řeholníci považovat za potřebné pro svůj užitek nařídit. Dáváme jim také oprávnění odsuzovat v jmenované tržní vsi k trestům na hrdle i na majetku jakékoli zloděje, lotry, vrahy i jiné zločince, kteří by tam nebo uvnitř hranic řečených statků chyceni byli. Dáváme jim jako jiným našim městům na Moravě právo, aby jak oni sami, tak i jejich lidé, sídlící na zmíněných statcích, byli ve všem vyňati od veškeré pravomoci našich úředníků v Olomouci i všech ostatních na Moravě, tj. od půhonů v jakékoli při či trestném činu, od placení peněz za to, v čem jsou naši domorodci řečeným úředníkům podřízeni… A aby toto naše štědré obdarování, učiněné a prokázané zmíněnému klášteru, nabylo pevné síly, dali jsme sepsati toto privilegium, které jsme zpevnili ochranou naší pečetě. Projednáno a dáno v Olomouci léta Páně 1200 o zářijových kalendách rukou mistra Apolináře, písaře našeho dvora.“
Uvedená listina je sice historiky považována za falzum ze l4. století, ale lze u ní právem předpokládat, že majetkoprávní údaje v ní obsažené mají pravdivý základ. Na ten lze soudit podle listiny ze 3. února 1078, v níž moravský kníže Ota I. daruje společně se svou manželkou Eufémií nově založenému klášteru Hradisku u Olomouce mimo jiné „dvůr nazývající se Úsobrno s okolo ležícími vesnicemi, se vším poplatkem a zvyklostí, tak jako dříve své paní“.
Čtěte také: Průvodce konstrukcí a stavbou cihlové zdi
Uvedená listina je nejstarší známou listinou s pečetí českého původu. Nedochovala se v originále, jen v pozdějších opisech, ale o její pravosti nelze pochybovat. O uvedenou listinu se opírá také Jan Knies ve Vlastivědě moravské, oddílu Boskovický okres, když na str. 189 uvádí: „ V Codexu diplomaticus Moravie čteme k r. 1087, že ves byla založena Šibotou, služebníkem olomoucké kněžny Ofky. Po Šibotovi měla prý ves jméno latinské Sibotonis villa, česky Šebetov.“
Na str. 97 dále pokračuje údajem, že „ markrabí Vladislav okolo r. 1215 znovu uděluje také Knínice s farou, s dvorem a svobodným právem, jakož i Šebetov, Cetkovice, Uhřice s blízkým lesem klášteru Hradišťskému a připomíná, že zboží patřilo klášteru již r. 1078“.
K tomuto období se vztahuje i zápis v Pamětní knize obce Přívěsti kronikáře A. Müllera, ve kterém je uvedeno: „Okolo roku 1215 markrabě Vladislav opět potvrdil a odevzdal opatství městys Kninice s farním kostelem, dědiny Šebetov, Cetkovice a Uhřice s velkým blízkým lesem a se všemi právy a svobodami, kteréž tomuto opatství již roku 1078 náležely a násilně odňaty byly.“
Z doby o něco dřívější, z první poloviny 12. století, se nám zachovala také velmi zajímavá zpráva o přepadení olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka u nedalekého Úsobrna, kterou zachytil velmi poutavě svým perem známý český kronikář Vincencius.
„V roce 1140 nastoupil na český trůn Vladislav II. Část české šlechty se proti němu vzbouřila. Vladislav tuto vzpouru sice šťastně potlačil, ale vzápětí se začala bouřit i moravská údělná knížata. Zvláště nebezpečným protivníkem se stal znojemský údělný kníže Konrád, který se velmi rozhněval na olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka za to, že Vladislavovi zůstal věrný a přispěl posléze i k jeho porážce, a rozhodl se mu pomstít.
Čtěte také: Jak postavit cihlovou zeď v zahradě?
Využil k tomu biskupovy cesty na pouť do Říma. V zimě roku 1145, kdy se biskup Zdík vydal na cestu, se k němu kníže Konrád blízko zemské hranice přidružil a předstíraje přátelství, prosil biskupa, aby se za něj u Vladislava přimluvil a pomohl mu se smířením. Před kostelem u úsobrněnské celnice (ad teloneum Uzobren) pak Konrád biskupovi slíbil, že se bude řídit jeho radami a učiní vše proto, aby ho Vladislav přijal na milost. Poté se s biskupem rozloučil a vydal se naoko se svou družinou na cestu k domovu.
Když se však nad krajinu snesla noc, dal povel k návratu, protože se chtěl biskupa buďto zmocnit, nebo jej nechat usmrtit. V tichosti se jeho loupeživá družina pomalu přiblížila ke dvoru, v němž biskup nocoval. Nepočítala však s překážkou, která se jí postavila do cesty. Byl jí vodní tok, který nebylo pranic lehké přebrodit. Jeden z jeho neopatrných zbrojnošů zanotoval válečnou píseň, kterou zaslechl jeden ze členů biskupova doprovodu Makarius. Okamžitě pochopil, jak velké nebezpečí hrozí jeho pánovi, a rozhodl se jej zachránit. Okamžitě vzbudil biskupa, oblékl ho do kožichu, kterým byl přikryt místo přikrývky, obul ho a s pomocí ostatních mnichů jej vyvedl z domu a pomohl mu dostat se přes plot do blízkého křoví, kde se Zdík zahrabal do sněhu.
Spiklenci mezi tím přebrodili potok a vpadli do biskupovy ložnice. Nalezli zde však pouze premonstráty z jeho průvodu. Jednoho z nich jménem Lukáš si spletli s biskupem a surově ho zmlátili. Když poznali svůj omyl, začali hledat biskupa pěšky i na koních ve dvoře i jeho nejbližším okolí. Svítili si při tom loučemi a dostali se až do takové biskupovy blízkosti, že nejednou kopyta koní zavadila o jeho zkřehlé ruce ukryté pod sněhem. Avšak jeho ledový úkryt se jim i přes to nepodařilo objevit. Když poznali, že jim vzácná kořist unikla, vydrancovali alespoň dvůr i biskupovu kapli, pobrali všechny peníze, které měl s sebou biskup na cestu, sebrali jeho koně i koně biskupových poddaných a nakonec ještě všechna stavení zapálili. To aby biskup uhořel, kdyby se mu náhodou v některém z nich podařilo zachránit. Poté byla uprostřed hořícího dvora rozdělána obrovská vatra, k níž bylo přineseno biskupovo víno, které poté spiklenci hltavými doušky popíjeli z biskupových pohárů. Po této hlučné oslavě svého činu nasedli na koně a odtáhli.
Když nebezpečí minulo, vydal se jeden z biskupových podřízených hledat zaběhlé voly. Tak se dostal až k místu, kde byl biskup ukryt před svými pronásledovateli. Když Zdík poznal, že jde o jeho poddaného, přikázal mu, aby přivedl otce s koňmi a povozem a pomohl mu dostat se do bezpečí. Mladík se brzy vrátil s otcem i žádaným povozem.
Nad Úsobrnem se také nacházel hrad Durana, který se stal filiálním střediskem pro správu filiální provincie. Jeho velikost byla přiměřená době, ve které vznikl, a účelu, pro nějž byl postaven. V té době totiž ještě vládcové nepotřebovali nádherné a rozsáhlé paláce, nebylo ještě třeba písařů a kanceláří. V té době tudy vedla zemská cesta, která směřovala od Konice do Úsobrna a dále k Jevíčku a tvořila hranici mezi územím knížecím a územím biskupským. Na jih od ní byl zřejmě dvůr knížecí, na sever od ní dvůr biskupský.
Po vypálení biskupského dvora v roce 1145 knížetem Konrádem si pak biskup nechal postavit dvůr nový. Toto jméno mu pak zůstalo. Snad k tomu přispěla i okolnost, že biskup měl i dvůr ve vsi, který byl starší. Ono místo, kde k přepadu došlo, je dnes součástí vesničky Nový Dvůr.
A. Ferulík ve své rukopisné práci o kraji kolem Šebetova uvádí, že celnice musela být zřízena asi tam, kde do zemské cesty ústily všechny cesty směřující k ní od západu, jihu i severu. Tedy na úpatí Drahanské vrchoviny východně od říčky Úsobrnky pod vrchem Lavičnou, který má název podle lávky či stolu, u něhož bylo vybíráno clo.
Podle něj stávala lávka opatřená přístřeškem v místech, kde se od zemské cesty oddělovala cesta k biskupovu dvoru a k Jaroměřicům. Obydlí celníků a kostel stály tam, kde je nynější úsobrněnský hřbitov. Celnice zřejmě zanikla poté, co vladař udělil právo vybírat mýto měšťanům jevíčským.
Trasa bývalé zemské cesty je poměrně dobře patrná doposud. Zbylo po ní mnoho souběžných úvozů, které jinde v lese vzniknout nemohou. Aby byly znesnadněny přepady kupců loupeživými bandami, platilo nařízení, že stromy musejí být po obou stranách zemské cesty vykáceny. Nejdříve na dohoz kamenem, později na dostřel z pistole. Stromy zde tedy nepřekážely ve vzniku mnoha dalších souběžných úvozů, když ty starší se příliš prohloubily.
Archeologické nálezy
Vzhledem k tomu, že výše uvedené údaje a listiny jsou nejstarší a nelze předpokládat, že by v budoucnu byly nalezeny další písemné doklady, které by vznik obce blíže osvětlily, musíme při rekonstrukci dávné historie Šebetova vycházet z archeologických nálezů. Z nich se dá usuzovat, že nejstarší obyvatelstvo sídlilo na katastru obce již v předhistorickém období.
Vlastivědný pracovník a zdejší učitel Alois Ferulík, který se o historii Šebetova i Knínic velmi živě zajímal, ve své rukopisné práci z roku 1979 uvádí: „Při zřizování vodovodu bylo v roce 1977 prokopáno u knínických hranic na parcele č. 914 tábořiště pravěkého člověka zřejmě ze starší doby kamenné, neboť nad ním ležela metrová vrstva člověkem netknuté hnědozemě. Kromě uhlíků a popela zde nebylo nalezeno nic, z čeho by bylo možné poznat, zastavil-li se zde hlouček lovců mamutů před 25 tisíci léty, či hlouček lovců sobů před 12 tisíci...
tags: #kadernictvi #cihlova #vlasta #oteviraci #doba