Českomoravský beton uspořádal 11. ročník střeleckých závodů pro své zákazníky a obchodní partnery. Letos se soutěžilo ve třech kategoriích - 25 m malorážka na běžící terč, Brokový parcour a 20 m kuše.
Sponzorský dar na 30.000 Kč převzala Mgr. Markéta Šulcová - předsedkyně občanského sdružení Zajíček na koni. Šek předávali pan Hála Miloš a Ing. Ladislav Kubiš (oba pánové skončili na třetím místě). Patron daru Ing. František Papež (2. Patronem daru 50.000 Kč věnovaných nemocnici v Pelhřimově a výhercem 1. Sponzorský dar od patrona Ing. Františka Papeže převzal pro Dětský domov Humpolec ředitel Ing. Na fotografii zleva Bc. Josef Roubík (vedoucí střediska Beton Čechy Jih) s primářem dětského oddělení MUDr.
Industriální Architektura a Beton v Pražských Holešovicích
Industriálně vyhlížející víceúčelový dům na nároží ulic Komunardů a Přístavní v pražských Holešovicích svou podobou neskryje nezaměnitelný rukopis architekta Stanislava Fialy. Ryze moderní polyfunkční dům naplňující aktuální očekávání současného způsobu života, respektující však historický průmyslový charakter pražských Holešovic - tak znělo zadání pro návrh objektu, který dnes hrdě dominuje okolní zástavbě.
Nová víceúčelová stavba „vyrostla“ na prázdném místě po dvou činžovních domech, které musely být strženy po povodních roku 2002. Fasáda domu dle zadání vizuálně pracuje s industriálním odkazem Holešovic. „Koncept stavby volně navazuje na bývalou továrnu naproti, dnes transformovanou na centrum interiérového designu - Holport. Naším záměrem bylo do nové stavby promítnout osobitý charakter až téměř průmyslového objektu,“ vysvětluje architekt Stanislav Fiala, z architektonického ateliéru FIALA + NĚMEC, autor návrhu nového polyfunkčního domu, a popisuje: „Ostrost až přísnost průmyslové architektury se zde projevuje ve strohé hranatosti objektu a odráží se také v hlavních nosných betonových pilířích metaforicky evokujících skálu.“
Vnější industriální ráz budovy podporují také rezavé cortenové obklady a nepravidelně roztančené stavební roxory. V prvních dvou podlažích, ve kterých se nachází veřejné prostory komerčního charakteru vzájemně propojené dominantním schodištěm, je roh budovy zcela věnován veřejnému prostoru ulice. Hmota nároží se vysunuje nad přirozenou římsu domu a vytváří archetypální nárožní věž. Od třetího podlaží výše je stavba určená k bydlení.
Čtěte také: Složení betonu
Směs industriálního a přírodního charakteru ovládá nejen vnější tvář domu, ale také jeho nitro. Charakteristický pohledový beton je formován do srůstajících útvarů připomínajících skalnatou soutěsku. Šedou jednolitost rozbíjí menší plochy výrazné zelené, a to jak na stěnách, tak i na vstupních dveřích do jednotlivých bytů.
Motiv roxoru, který je charakteristickým rukopisem architekta, se však v celé stavbě objevuje také na dveřích, a to v podobě dveřního kování. Autorem designu atypického kování Rocksor je přitom sám architekt. „Kování Rocksor původně vzniklo pro dřívější projekt architekta Fialy - DRN na Národní třídě. Pan architekt sám navrhnul designový vzhled kliky a my jsme přišli s řešením vnitřního mechanismu. Celkové industriální vzezření stavby architekt zvenčí i uvnitř záměrně zjemnil přírodní zelení. „Do fasády jsme připravili centrálně zavlažovanou zeleň, popínavé rostliny, které by měly šplhat do vysokých pater a částečně překrýt pohledový beton.
Informace o projektu:
- Projekt: 2012
- Realizace: 2020
- Zastavěná plocha: 826 m2
- Obestavěný prostor: 17 250 m3
- Autor: Stanislav Fiala, architektonické studio FIALA + NĚMEC s.r.o. (www.fialanemec.com)
- Spolupráce: Jiří Václavů, Petr Jehlík, Jiří Neumann
- Projektant: DELTAPLAN spol. s.r.o.
- Investor: SEBRE, a.s. + PROPERTY SOLUTIONS, s.r.o.
- Dodavatelé: Hinton, a.s. (generální dodavatel), Tunnel s.r.o., Kučera Miroslav a syn Umělecké kovářství a restaurátorství, Pasířství Josef Ryšlavý, Vojtěch Zajíc kovovýroba, Abadia, a.s., Bauiq, a.s., Carl Stahl & spol, s.r.o., Mramor Bohemia, s.r.o., Olexton, s.r.o., Spyron s.r.o., M&T s.r.o.
ARCHITEKTURA 58-89: Pohled Vladimira 518 na Předrevoluční Architekturu
Dva svazky, téměř čtrnáct set stran a váha 5,6 kg, také čtyřicet architektů, autorských dvojic či skupin a příběh předrevoluční architektury u nás. Ambiciózní počin ARCHITEKTURA 58-89, za kterým stojí výtvarník, hudebník a knižní vydavatel Vladimir 518. Co ho inspirovalo a proč chce svým projektem ARCHITEKTURA 58-89 narovnat vztahy mezi širokou veřejností a stigmatizovanou předrevoluční architekturou?
VLADIMIR: Otázka je, co přesně znamená slovo krásný. V rámci standardních měřítek toho, co považujeme za krásné, krásná je. Ale mě tohle slovo vždy trochu provokovalo, protože předpokládá společenskou domluvu, kterou se snažíme naplnit. Architektura z předrevolučního období bývá zařazována do škatulky brutalismu.
VLADIMIR: Za posledních dvacet let jsem zaznamenal zajímavý vývoj. Slovo brutalismus se v jednu chvíli objevilo jako poměrně trendy slovo. Možná jsem měl tehdy radost, že se těmto stavbám vůbec začíná říkat nějak jinak než komunistická architektura. To je v mnoha ohledech nepřesné, možná ještě nepřesnější než brutalismus. Bohužel se pod to schovávají věci, které s brutalismem nemají nic společného.
Čtěte také: Betonová dlažba Brož
V knize pracuji s výsekem dějin 1958-1989, ale celé období po druhé světové válce je období doznívajícího funkcionalismu, nastupujícího socialistického realismu, který se naštěstí proměnil v mezinárodní styl či modernismus, jenž posléze začal být označován za pozdní modernu. Odpovědí byl mašinismus či ranný high-tech, ale i postmodernismus až s návratem k minimalismu a neofunkcionalismu.
Projekt ARCHITEKTURA 58-89 jsou dva svazky knih, výstava, chystáte také seriál a film. Jak na sebe navazují?
VLADIMIR: Každé médium má svá specifika a své možnosti. Kniha je opravdu knihou. Nakonec jsme ji udělali velmi tradiční, přestože koncepty se v průběhu let měnily a představy se mi v hlavě hodně vyvíjely. Výstava už tak tradiční není. Koná se totiž v CAMPu (Centrum architektury a městského plánování v Praze) a to je místo, které ani tradiční výstavu neumožňuje. Nic nikam nevěšíme, ani se nic nikam nepíše na zdi. Je to futuristická minimalistická výstava, spíš audiovizuální instalace. Seriál a film komunikují pomocí jiného způsobu a to téma ještě více rozvádějí. Seriál je čistě český a primárně se zaměřuje na samotné architekty, zatímco film je česko-slovenský a to téma ještě více rozvádí v souvislostech. Kniha je jenom o české architektuře, protože je to obsáhlé téma.
Kde se vůbec zrodil nápad pro téma ARCHITEKTURA 58-89?
VLADIMIR: Impulsem je život ve městě jako takový. Člověk se musí vyrovnat s tím, že v něm žije, a zrovna předrevoluční architektura je dost specifická. Na první pohled může působit nepřátelsky. Pro mě osobně to byla cesta vyrovnat se s tím, v čem jsem vyrůstal. Ať to jsou sídliště, beton a ocel, nebo specifické tvarosloví, které k tomu patří. Postupně mě ty příběhy domů a architektů začaly zajímat. Můj první silně iniciační moment byla v roce 2001 první posmrtná výstava Karla Pragera, která proběhla v Betlémské kapli. Bylo to také období, kdy byl zájem o tuto architekturu veskrze negativní.
Čtěte také: Půjčovna pil na beton – vyplatí se?
Zájem a i to uvědomění si, že nenávist vůči této architektuře je velmi silná, mě postupně dohnaly k tomu, že jsem o ní začal intenzivně sbírat materiály. V architektonické scéně diskuze kontinuálně probíhala, ale mimo ni ne, nebo byla silně negativní. Začal jsem architekty té doby navštěvovat, dělat s nimi rozhovory a skenovat materiály. Později jsem se napojil i na různé instituce. Postupně z toho vyplynula tendence veškeré materiály zpracovávat. Dlouho jsem nevěděl přesně jak. Postupně, asi po deseti letech, se mi začala konkretizovat představa knihy. V tu chvíli jsem dostal nabídku z České televize, jestli bych neměl zájem zpracovat seriál. Vtáhnul jsem do toho režiséra Honzu Zajíčka a ukázalo se, že by mělo smysl udělat i film.
V souvislosti s nepřijetím této architektury mluvíte v minulém čase. Myslíte, že se od té doby situace změnila?
VLADIMIR: Změnilo se to radikálně. V současné situaci už bych takový projekt pravděpodobně neinicioval. Mezitím vyrostla nová generace teoretiků a historiků architektury, kteří se tomuto tématu opravdu na pravidelné bázi věnují. Rehabilitoval se přístup k architektuře i době samotné. Dnes je to v podstatě populární téma. Do projektu se zapojilo mnoho odborníků, i z více generací.
VLADIMIR: Je to výsledek mnohaleté práce. Samozřejmě jsem se ze začátku potýkal s tím, že jsem v rámci komunity takový ufon, člověk z jiné kulturní planety. S klíčovými lidmi jsem si svoji pozici musel několikrát vydiskutovat. Sám jsem řešil, jestli je v pořádku, že o tom někde veřejně mluvím. Na druhou stranu ten most mezi odbornou a širší veřejností je důležitý a v jednu chvíli jsem ho začal plnit, protože to tématu pomáhalo. S lidmi, které jsem během dlouholetého procesu potkával, jsme vytvořili vzájemné vazby a ve chvíli, kdy se spustila finalizační část projektu, což jsou zhruba poslední tři roky, už tam se mnou vlastně byli.
O architektonické scéně se často říká, že je strašně konkurenční a ve vzájemných vztazích až predátorská. Za sebe ale musím říct, že to přijetí a spolupráce, které se mně a mému týmu a nakladatelství dostalo, je fantastické. Publikaci ARCHITEKTURA 58-89 vytvářelo mnoho lidí a já jsem se snažil čím dál víc upozadit, tak abych tomu tématu mohl jen dobře posloužit. Korigoval jsem ho, procházela mnou každá fotka a každé slovo, které jsou v knize, ale musím říci, že ji považuji za společné dílo spolu s komunitou teoretiků, historiků a architektů.
Mohl byste přiblížit, jak jste knihu koncipoval?
VLADIMIR: Nakonec jsem se rozhodl pro chronologicky strukturované vyprávění pomocí jednotlivých osobností a jeden další propojující konstrukční prvek. Celkem je to 42 kapitol, které se týkají jednotlivých architektů, dvojic či celých skupin. Mezi tím je mých 12 příspěvků, v podobě diskuzí s žijícími legendami, které dovysvětlují dlouhodobé fenomény. Např. různé stylové proměny, politiku, CZ-SK vztahy, genderovou pozici žen, umění v architektuře nebo konstrukce budov. V rozhovorech je mnohem více informací a dozvíte se i věci tzv.
Jste autorem rozhovorů s mnohými architekty a sochaři, např. Věra Machoninová, Josef Klimeš, Jaroslava Brychtová a další.
VLADIMIR: Rozhovory jsou přímý přístup k těm nejlepším možným informacím. Tak zjistíte věci, které v knihách nenajdete. Věci, které jsou mezi řádky. Architekturu jsem díky tomu studoval primárně skrze setkání s těmi lidmi, až sekundárně skrz knihy, časopisy a katalogy, protože tam je jenom úzký výsek informací. V knize ARCHITEKTURA 58-89 například najdete téma umění v architektuře. Diskutují v ní Stanislav Kolíbal se Zdeňkem Rothbauerem a já se je snažím motivovat k tomu, aby se odhalovalo, jakým způsobem začalo umění v architektuře 60. a 70. let tak silně ovlivňovat tvarosloví samotných staveb. Je to totiž období, kdy se z budov stávala umělecká a sochařská díla. Má to v sobě strašně důležité konotace, stylové a myšlenkové proměny.
VLADIMIR: Vybírali jsme zastoupené architekty. Nebyl to jednoduchý proces, protože správná selekce byla svým způsobem ta nejzodpovědnější část projektu. Nejdřív jsem se snažil nashromáždit co největší množství materiálů. Sbíral jsem dlouhodobě dobové časopisy a katalogy, vnitropodnikové publikace, skripta, výkresy, fotografie a podobně, to trvalo asi deset let. Z těch materiálů jsme pak vybírali architekty, kteří mají minimálně dvě až tři zajímavé stavby, a z nich vytvořili selekci té finální 40 architektů. Dnes bych tam zařadil další dva až tři architekty.
VLADIMIR: Při tvorbě knih jsem se naučil upozadit vlastní ego a poslouchat, co říká ten materiál. Dokáže člověka vést k tomu, co potřebuje, a i v tomto případě to tak bylo. Důležité je, že jsem se rozhodl, že v knize budou striktně a pouze dobové fotografie. Myslím si, že jedině touto formou je vhodné prezentovat, jak ty domy byly myšlené a jak skutečně vypadaly. Co se týká textu, zadání pro kapitoly jsem strukturoval takto: hlavní text popisuje fenomén, dílo architekta, život a hlavní témata daného tvůrce.
To vypadá jako publikace pro náročné.
VLADIMIR: Ano i ne. Snažili jsme se, abychom to vyprávění byli schopni udržet jednou nohou v takové skoro populární rovině a na druhou stranu aby splňovalo aspekty vědeckých publikací. Jsme někde mezi. Publikace má poznámkový aparát, jmenný rejstřík, seznamy vyobrazení a tak dále.
Měli by mít čtenáři Czechdesignu takovou knihu doma?
VLADIMIR: Tak to je samozřejmě každého věc. Myslím si, že každý, kdo má rád knížky, zaplesá. To téma je fascinující a věřím, že to člověku může rozvinout a změnit život. Což vidím sám na sobě. Důvod, proč by si to měl někdo koupit, je chtít sdílet radost, která z toho prýští.
Nyní považujete projekt uzavřený, nebo v něm budete pokračovat dál?
VLADIMIR: Tohle je po těch dlouhých letech opravdu uzavření jedné etapy. Chci ale dál pracovat na svých volných věcech, které jsou architekturou silně ovlivněné. Projektu jsem se začal věnovat proto, že mě to téma ovlivňovalo v běžném životě. Nikdy jsem neměl potřebu stát se architektem nebo teoretikem architektury. Moje zpráva pro ostatní je, že zájem o architekturu nás může změnit v univerzální rovině a náš život ve městě tak učinit kvalitnější. Není vůbec nutné žít v luxusní čtvrti. Když se člověk zajímá o svoje okolí, život v jakémkoli městě začne být opravdu zajímavý, dobrodružný a objevitelský.
Je to poslední publikace vašeho labelu BiggBoss?
VLADIMIR: Je. Je to poslední knížka. Jsem hrozně rád, že to dopadlo zrovna touto knihou. Ono to asi ani jinak nešlo, protože vznikala paralelně v průběhu celého období toho nakladatelství a labelu. Transformujeme teď strategie, jak pracovat dál.
architektonické řešení 0,5 Studio, je v Centru architektury a městského plánování v Praze (CAMP) k vidění do 17. 4. Publikace ARCHITEKTURA 58-89 je k dispozici přímo u labelu BiggBoss.
Koncepce publikace, editor, autor diskuzí: Vladimir 518.
tags: #josef #zajicek #beton #architekt