Ing. arch. Josef Pleskot, narozený 3. prosince 1952 v Písku, je bezesporu jedním z nejslavnějších a nejrespektovanějších architektů v České republice. V letech 1973-1979 studoval na fakultě architektury ČVUT v Praze, kde po ukončení studia ještě 3 roky působil pedagogicky na katedře teorie a vývoje architektury. V roce 1982 odešel z fakulty a do roku 1990 byl zaměstnán v Krajském projektovém ústavu v Praze. Roku 1991 založil AP - ATELIER se sídlem v opravené bývalé továrničce v Praze - Holešovicích. Od té doby zrealizoval přes 60 projektů. Ačkoliv se zdá a mnohdy tomu tak skutečně je, že místo na výsluní je určeno spíše pro sebevědomé originální tvůrce, štiky architektonických rybníků, dokázal se Josef Pleskot prosadit a vstoupit do širokého povědomí veřejnosti svým skromným citlivým přístupem. Pleskotovi snad ani o úspěchy příliš nešlo, jeho kvality jsou zkrátka takové, že mu nebylo souzeno zařadit se do stáda průměrných architektů. Hlavním pramenem této práce je kniha rozhovorů s Josefem Pleskotem. Josef Pleskot svůj pracovní postup charakterizuje jako rozplétání vztahů.
Stárnutí budov jako prospěšný proces
Myslím, že nejlépe bude začít výrazem, jenž je uveden v předmluvě jako jednotící prvek knihy rozhovorů, ačkoliv se v následujících textech publikace snad ani neobjevuje, - stárnutí budov. Na první poslech zní toto slovní spojení, míní-li se tím prospěšný proces, což z kontextu jednoznačně vyplývá, trochu podivně. Stárnutí bývá zřídkakdy žádané, ať už se jedná o auta, přístroje, počítačové programy, nebo o lidi. Mnoho lidí se usilovně věnuje výzkumu jak stárnutí zpomalit. V mnohých odvětvích to však v dnešní, spotřební horečkou prodchnuté, atmosféře neplatí.
Stárnutí budov však není termínem z ekonomické ani stavařské učebnice, neznamená ani potřebu nakupování stále nových produktů, ani popraskané zdi a vlhký sklep. Dle mého názoru je nutné chápat slovní spojení ve dvou rovinách. V předmluvě je jasně napsáno, že stárnutím se míní schopnost budovy obstát v čase. V tomto případě bychom slovo stárnutí mohli nahradit slovem dospívání.
Pleskotova tvorba a citlivý přístup k prostředí
Druhou rovinu charakterizuje sama Pleskotova tvorba. Na stránkách architektonických časopisů je možné vidět mnoho výtečných realizací, kdy se architektovi podařilo brilantně zvládnout prostor, jak po funkční, tak po kompoziční stránce. Při pohledu na některé projekty se ovšem nemůžeme ubránit tomu, aby se nás nezmocnil pocit určité sterility prostředí. Je to jeden z důvodů, proč mnozí lidé tíhnou spíše ke starším budovám, z nichž i přes jejich častou dispozičně technickou zastaralost čiší cosi, co nedokážou mnohé ze současných kvalitních staveb poskytnout. To se ovšem vůbec netýká projektů Josefa Pleskota, které nás často na první pohled neoslní a u kterých až při dalším zevrubném průzkumu zjistíme, jak tyto domy na svá místa zkrátka patří. Tohoto výsledku nemůže být dosaženo, aniž by se tvůrce vzdal své touhy po architektonické exhibici, s čímž Josef Pleskot naštěstí nemá žádné problémy.
Další složka, s jejíž pomocí se Pleskotovi daří vtisknout svým výtvorům žádanou patinu, je již naprosto konkrétní. Je to volba materiálů. Pleskot s oblibou volí chytře materiály, které procházejí v čase viditelnou proměnou, jedná se například o vyšisované dřevěné obklady. Také nechává své budovy zarůstat různou zelení a často se elegantně obejde bez současných finančně nákladných metod. Stárnutí budov úzce souvisí se vztahem, který Pleskot ke svým realizacím má. Z úst některých pedagogů na FA ČVUT jsem slyšel, že správný, ucelený dům se pozná podle toho, že na něm nelze nic měnit, že z něho nelze nic odebrat a že k němu nelze nic přidat. Dovede-li se toto tvrzení do extrému, představíme si stavění neměnných pomníků. Josef Pleskot ovšem počítá se stárnutím budov a tím pádem připouští i jejich změnu v čase, bude-li to funkce vyžadovat. V jednom z rozhovorů vysloveně uvádí, že se nebrání následným úpravám svých staveb a že dokonce uvažuje o zakotvení klauzule, která by dovolovala jeho budovy zbourat za předpokladu, že hnacím motorem tohoto činu nebude developerský záměr, do své závěti. Bourání je pro Pleskota vůbec kreativní činností.
Čtěte také: Brutalismus v Architektuře
Filozofie a etika v architektuře
„Zrovna nedávno jsem byl konfrontován s otázkou, zda mě baví být architektem. Musím říct, že mě nebaví být svrchovaným estetizátorem fasád a vybraných interiérů.“ Po přečtení tohoto citátu není příliš překvapivé, že Josef Pleskot nemá označení architekt příliš v oblibě. Jedním důvodem je existence představy široké veřejnosti, popisující architekta jako sebevědomím obdařenou hrdinskou bytost - bořiče mýtů. Mnozí architekti za pomoci médií tuto představu vydatně přiživují. Josef Pleskot v jednom rozhovoru uvádí, že i jemu byla zpočátku tato představa blízká. Další důvod, proč Pleskot nemá rád, když je nazýván architektem, je existence norem. Normy pro Pleskota znamenají prapodivnou, vývoj brzdící instituci a architekt je tím, kdo je naplňuje. Namísto norem, jejichž splňování může být v daném kontextu nesmyslné, by se mělo podle Pleskota hledat řešení konkrétních problému. Uvádí příklad - Londýnský dopravní systém, při umísťování dopravních tepen v centru se nebral ohled na technické předpisy, jako jsou předepsané poloměry otáčení, jež by nevyhnutelně vedly k brutálním zásahům do zástavby typu naše magistrála.
Zabýváme-li se architekturou v lehce filosofické rovině, bez čehož se u Pleskota neobejdeme, musíme dříve nebo později narazit na téma profesní etiky. Toto téma je stále aktuální, prochází ovšem vývojem, který je ovlivňován politickou a ekonomickou situací. Dnes v době, mnohdy bezohledných, developerských záměrů, je pro architekta lákavá vysoká odměna, která je nabízena za zakázky, jež často bývají v rozporu s architektovým přesvědčením. Dříve se jednalo o poplatnost architektury politickému režimu, s níž se musel architekt vyrovnávat. Existuje ovšem další pojetí profesní etiky, pojetí, jež má konstantní platnost. Jedná se o dodržování vlastních zásad. V tomto duchu eticky čistě jednající architekt nikdy neuhne klientovi ani o píď.
Kompromis a sociální vztahy v architektuře
Josef Pleskot zde uvádí pojem kompromis. Slovo kompromis má na první pohled negativní přídech, vypadá to, jako by architekt příliš snadno ustupoval ze svých zásad. Pro Pleskota ovšem má kompromis význam ve smyslu nacházení správné míry. Ke kompromisu se dochází v diskusi s klientem, který má bezesporu nárok na ovlivňování výsledného projektu. Z předchozích odstavců je jasně patrná lehká skepse, s kterou Pleskot na profesi architekta a její okolí pohlíží. Přesto Pleskot v současnosti nalézá pozitivní tendenci. Architektů přibývá a přibývá lidí, jež potřebují architekty, protože si chtějí postavit například naprosto normální rodinný dům.
Podstatou kvalitní architektury je podle Pleskota nastavení kvalitních sociálních vztahů, nikoliv originalita řešení, nebo fyzické proporce objektu. Důvodem, proč Pleskot nepropadá potřebě být ve svých projektech originální, je mimo jiné Pleskotův vztah k tradici a jeho obliba v zažitých vyzkoušených věcech. V jednom z rozhovorů říká: „Já například moc nevyhledávám cestování. Mě naopak fascinuje neustálé navracení se ke známým místům. Obohacuje mě to.“ Jakkoliv se zdá tento přístup konzervativní, vyjadřuje sympatickou a zároveň ekonomickou skromnost. V dnešním světě, kdy je možné ocitnout se během několika hodin prakticky na libovolném místě zeměkoule a kdy na nás média chrlí obrovská kvanta informací, je naprosto nemožné vstřebat množství podnětů, které na nás útočí.
O architektuře, sociálních vztazích a proporcích Pleskot říká: „…sociální nebo lidské vztahy jsou dimenzí, která určuje kvalitu architektury. Když se dnes dívám na barák, tak mě nezajímá, jestli je z určitého pohledu proporční. Zajímá mě, jestli je proporční z hlediska všech sociálních nebo lidských vztahů. Kvůli dobrému nastavení vztahu mezi člověkem a domem je nutné dům tvořit třeba i tak, že bude z klasického pohledu disproporční.“ Se sociálními vztahy souvisí samozřejmě i výchovná funkce architektury. Někteří architekti se netají aspiracemi měnit prostřednictvím svých realizací životní návyky obyvatelů. Josef Pleskot nepopírá výchovnou funkci architektury, ale zdaleka není tak radikální.
Čtěte také: Vše o sendvičových panelech OSB
Kořeny inspirace a osobní vlivy
Josef Pleskot již v mládí prokazoval talent pro technické obory. Společně se svými kamarády si sám zkonstruoval terénní motorku (jediný komponent, který si sám nevyrobil, byl motor). Své schopnosti v tomto oboru dál ovšem nerozvíjel a začal se věnovat malování. Malířské dráhy ale zanechal (ještě než započala) kvůli rodičům, jejichž názory Josef Pleskot jistě velmi respektoval. Umění se Pleskot nechtěl zcela vzdát, rozhodl se studovat kunsthistorii. Jako součást přípravy na přijímací zkoušky chodil Pleskot na konzultace k jistému profesoru kunsthistorie, který mu tento obor rozmluvil. Zdůvodnil to tím, že komunistický režim nesvědčí objektivnímu poznávání jakýchkoli dějin (kunsthistorie není výjimkou). Tentýž člověk, na jehož popud se Pleskot vzdal kunsthistorické dráhy, nasměroval kroky později známého architekta správným směrem.
V mnohých rozhovorech se Pleskot věnuje své rodině, svým rodičům. Hovoří o nich s nepředstíranou úctou a je více než jasné, že jimi byl velmi ovlivněn. Jejich vliv je dle mého soudu velmi zásadní i pro Pleskotovu architektonickou tvorbu. Při navrhování architektury se Pleskot snaží co nejvíce čerpat z místa, kam budova bude patřit. Jedná se o tvarové, materiálové, dispoziční a sociální souvislosti. Dalším inspiračním zdrojem jsou pro Pleskota vzpomínky z mládí. V knize Domy z meziprostoru líčí, jak jeho dědeček sedával na židli v průchodu mezi místnostmi, čímž sice překážel ostatním členům rodiny, ale zároveň propojoval místnosti tím, že měl o všem přehled. Do projektů vkládá kus své identity. Tato teze zní dost abstraktně, je obtížné si pod ní něco představit. Větu lze přeložit tak, že přes svůj sklon ke kompromisům (kompromis ve výše popsaném pozitivním smyslu) Pleskot nenavrhuje nic, s čím by se nemohl ztotožnit, a nic, k čemu by nebyl povolaný. Architektura musí souviset s místem, nikoli místo s architekturou. Proto jakékoli stavby umožňující realizaci na různých místech nejsou ARCHITEKTUROU.
Významné projekty a přístup k nim
Zastřešení nádvoří zámku v Litomyšli
Smetanova Litomyšl nabízí svůj hlavní program už druhým rokem v náhradních prostorách místní sportovní haly. Zámecké nádvoří, které je tradičním festivalovým pódiem, zůstává veřejnosti nepřístupné kvůli rekonstrukci zámku. Stávající zastřešení mezitím dospělo ke konci své životnosti a všichni se tak upínají k roku 2025, kdy by se měl festival na zámek vrátit a do prvního roku třetího století Bedřicha Smetany navíc vstoupit pod zbrusu novou „střechou“. Autorem nového řešení, které spíš bude externím koncertním sálem než zastřešením, je renomovaný architekt Josef Pleskot. Jak vzpomíná v RozhovoruPlus, pod projekty v Litomyšli se podepisuje už skoro čtvrt století. „Na prvním místě mám poslání splnit smysluplné společenské zadání.“ Zámek je národní kulturní památka a památka UNESCO, což se musí nějakým způsobem respektovat, to je formální povinnost. Zámek je ale především autentické, stále živé dílo, kterému nejdřív chci rozumět, a ne se nechat ovlivňovat všemi formálními formulacemi, které ho někam zařazují. A když si uvědomíte, co se na zámku v historii odehrávalo, že to byly zejména kratochvilné záležitosti, tak si říkám, že by tam hudba určitě mohla nebo dokonce měla být. Navíc Smetanova Litomyšl se stala velkou tradici. Je to událost, která přesahuje svoje hranice do mezinárodního měřítka. To je určitě první hledisko, i když má své limity, ať už fyzikální, nebo v mentálních přesazích. Pak se bavíte s památkáři, oni vám říkají, že to a to nemůžete, a vy odpovídáte, že ta stavba by to možná umožnila, a oni reagují: možná, ale jenom určitou formou… Takže následuje nekonečná plejáda jednání a dohadů o tom, co by se mohlo a co ne.
Na začátku všeho mého uvažování byl konec životnosti stávajícího zastřešení, které bylo vkládáno do nádvoří, a všechny - jak provozovatele, tak památkáře - zlobilo, že scéna ucpává nádvoří, že není vidět architektura a arkády. Další důležitá věc je funkčnost. Při větším poryvu větru střecha nedržela pohromadě a muselo se třeba i přerušovat představení. Takže bylo řečeno, ať zkusíme vymyslet něco nového. Památkáři k tomu přidali podmínku, aby se zastřešení dalo během tří dnů namontovat i během tří dnů demontovat a aby mělo nádvoří po skončení festivalu tak upravený pískový povrch jako předtím. Důležité hledisko je stabilita, pokud se ani jedním růžkem nesmíte dotknout stavby. Čili další urputně těžká věc. Deset let jsem myslel na to, jak to udělat. Pak došlo k rekonstrukci zámku a řekl jsem si: aha, možná při té stavební činnosti by bylo skvělé udělat archeologický průzkum. Bylo mi to dovoleno a zjistili jsme, že existují vrstvy, které je možné odejmout, a tím se dá udělat třeba i nějaká startovací báze nebo základ, ze které bude konstrukce vycházet a která umožní stavbu lépe realizovat - udělat dobře statiku a navíc i vylepšit scénu. Tak to je vlastně celý vývoj, ke kterému došlo, a deset let se na něj muselo čekat.
Když jste o konstrukci začal uvažovat, jaké jste dal sám sobě zadání? Všechno dohromady. To nejde oddělit. Chtěl jsem, aby zámek hrál autenticky se svojí scénou, a chtěl jsem vytvořit elevaci, která bude i společensky výborná. Nikdy se mi nelíbily dlouhé řady, do kterých se člověk prodírá z jedné a z druhé strany, chtěl jsem podpořit osovost zámecké kompozice. Proto se teď dvě části hlediště roztrhnou od sebe a mírně se nakloní ke středu, kam jsem vložil schodiště. Když člověk vstoupí do exkluzivního prostředí zámku, bude se moci rozhlédnout, stoupat nahoru a vidět společnost, která je tam shromážděná. To vnímám jako důležitou možnost pro návštěvníka. Když si pak sedne, tak by měl samozřejmě dobře vidět a slyšet, což zajistí kvalitní elevace. Další hledisko je, aby festival mohl provozovat nejenom hudbu v základní podobě, jako třeba v koncertní síni, ale aby bylo možné provozovat i představení s nějakou scénografií, protože Smetanova Litomyšl je festival, kde má své významné místo opera, a měl by dávat prostor i dalším žánrům. Také orchestr musí mít důstojné místo před nebo pod pódiem. Je jasné, že nevytváříte klasickou koncertní halu, kde se vše propočítává s akustikem. Ale Smetanova Litomyšl si vždy zakládala na dobrém zvuku a snaží se ho co nejlépe řešit to i teď v provizorní, sále ve sportovní hale. Je to velmi těžké, ale jak říkáte, je to otevřený prostor, takže akustika je nespočítatelná. Měřit jí můžeme jenom v uzavřeném sále, který má určitou kubaturu. Tady je volné nebe a i Arkády mají za sebou otevřený akustický prostor. Tak jsme si řekli že zkusíme akustiku odhadnout. Nakonec je vyzkoušeno, že se tam hrálo a nebylo to nijak špatné, vždy to zázračně vycházelo (usmívá se). Tak to snad vyjde i tentokrát. Zatím o nich nevím (směje se). Ale už podstata stavby samotné, ta vysoká konstrukce v omezeném prostoru, která musí být rozebratelná tak, aby bylo možné protáhnout to velké množství materiálu otvorem širokým něco přes dva metry, už i to je výkon! Samozřejmě přesně na míru zámeckému nádvoří, protože litomyšlský zámek je opravdu unikátním prostorem, který nemá v Evropě obdoby. Existují snad jen tři podobné příklady, ale jsou méně inspirativní. Formálně ne, to byl úplně svébytný projekt. Určitě ano. Když jsme u té rychlosti pořadatelé často říkali, že když hrozí déšť, tak preventivně už přes den zatahují, protože střecha nestíhá operativně reagovat. Počítám s tím, že zastřešení bude u většiny koncertů tentokrát spíš zatažené, už kvůli akustice. Divák uvidí celý zámek, to je podstatné. V případě nepřízně počasí je nenápadné a rychlé zatahování větší části střechy málo reálné. Rozpočet se odhaduje kolem 50 milionů. Dostali jsme přísliby od hlavního sponzora České spořitelny, že nemáme mít obavy, že se potřebná částka najde. Rok je velmi krátká, spíš šibeniční doba na tak složený projekt. Termín je to našponovaný a obavu má člověk vždycky, ale myslím si, že to stihneme. Ano, přesně tak. Mám z toho radost.
Čtěte také: Hydroizolace šikmé střechy - montáž
Sídlo ČSOB a zelené střechy
Centrála NHQ je administrativní budovou, v níž se nachází sídlo ČSOB. Střecha a terasy sídla ČSOB jsou z větší částí osázeny zelení. Zemina na střeše byla navržena místy až do výšky 1,2m pro sadbu vzrostlých stromů (javor, bříza, dub). Výběr rostlin byl volen tak, aby zahrada přirozeně navazovala na okolní zelené svahy a vytvářela domu ochranné mimikry. Šest strojoven vzduchotechniky je obehnáno kovovou trelážovou konstrukcí, která postupně obrůstá plazivými rostlinami (réva, břečťan, přísavník). Každá část zahrady je jiná podle použitých rostlin. Na severu je malá květinová zahrádka a také olivový háj. Ve střední části kolem dvou dvorů jsou soustředěny vzrostlejší stromy vždy ve skupinách od jednoho druhu. Jihozápadní roh zahrady je věnován okrasným travinám.
Vila v Praze - rezidenční čtvrti nad Podolskou vodárnou
AP ATELIER navrhl právě i vilu v pražské rezidenční čtvrti nad Podolskou vodárnou pro ředitele developerské společnosti Crescon Jana Jerieho. Vilu tvoří čtvercové jádro půdorysu a zakulacená nároží vystupujících částí směrem do ulice. Fasády a vnitřní stěny jsou tvořeny z pohledového betonu, do kterého byla otištěna prkna bednění. Pozornost upoutávají i okna s reflexním zasklením, ve kterých se odráží okolní prostředí. Společnost Českomoravský beton, a. s. ve spolupráci s Earch.cz vydali v pořadí již 5. díl seriálu Architektura v betonu.
Historické rekonstrukce: Radnice v Rožďalovicích
Při rekonstrukci střechy a věže radnice v listopadu 2011 byl do měděné báně v duchu bezmála stopadesátileté tradice vložen soupis osob, které se na opravě podílely, a některé další doplňující informace. Při této příležitosti byly oskenovány veškeré dokumenty, jež se v měděném tubusu uloženém v báni nacházely. Ty byly posléze i s novým zápisem vloženy zpět na své místo.
Časová osa rekonstrukcí radnice v Rožďalovicích
Následující tabulka shrnuje klíčové zápisy a rekonstrukční práce na radnici v Rožďalovicích:
| Datum zápisu | Popis události/provedených prací | Zodpovědné osoby/firmy |
|---|---|---|
| 1863-1864 | Začátek stavby hodinové věže. Pokrytí věže plechem. Tesařská práce. | p. Proff (výkres), p. Jan Prokeš (hodinový stroj), p. František Pacák (klempíř), Josef Hubalovský (tesař) |
| 1901 | Oprava věže, zasazení báně a ukazovadel. Postavení nového štenýře. | Václav Šlemr a synové Josef a František Šlemr (klempíři), František Motejl (tesař) |
| 1971 | Oprava místních věžních hodin. | Šlemr Vladimír, Svoboda Jaroslav (klempíři), Veselý Josef (tesař), Kafka Jaromír (lakýrník), Malý Václav (pokrývač), Kunc Josef, Fadrhonc Miroslav, Ešner Jiří, Dušek Petr (pomocníci), Václav Mikšovský (hodiny) |
| 1991 | Zhotovení nové báně a korouhvičky. Nátěr věže. | Vladimír Šlemr (klempíř), Jan Kratochvíl, Ctirad Piskař (nátěr) |
| 2011 | Celková rekonstrukce střechy a věžičky. | TADOS - Jaroslav Taraba (oprava věžičky), Tesařství Josef Pleskot Rožďalovice, Klempířství Richard Žďánský, Ivan Vondráček (ciferník), Petr Skála (hodinář) |
Poslední zápis z prosince 2011 uvádí, že v měsíci březnu roku 2011 prošla budova radnice celkovou rekonstrukcí střechy (vazba a krytina) v celkové hodnotě 950 000 Kč. Dne 30. 3. 2011 proběhla demontáž věžičky a téhož dne byla jeřábem sundána a převezena k opravě do firmy TADOS - Jaroslav Taraba Rožďalovice. Zde se na její obnově podílela firma Tesařství Josef Pleskot Rožďalovice, dále Klempířství Richard Žďánský. Ciferník hodin opravil pan Ivan Vondráček - restaurátor a lakýrník ze Zbožíčka. Hodiny do provozu uvedl pan Petr Skála - hodinář ze Sadské. Mince přiložil pan František Nešněra, který byl starostou obce v letech 1994-2006. V letech 2006-2010 byl starostou pan Josef Nešněra a v roce 2010 byl zvolen pan Petr Kapal. 15. 12. 2011 byla věžička usazena zpět na své místo a 23. 12. 2011 se konalo slavnostní odhalení, které bylo zakončeno ohňostrojem. Počet obyvatel k 15. 12. 2011 = 1582 osob. Celková cena na obnovu věžičky činila 300.000 Kč. Od 1. 1. 2012 vyhlášena veřejná sbírka. V restauraci Na Radnici čepoval v této době pan Jan Doskočil. Vzhledem k tomu, že listina byla do báně vložena 15. prosince 2011, nachází se v ní mylná informace o jejím slavnostním odhalení ze dne 23. prosince téhož roku. Naplánovaná akce byla totiž z důvodu vyhlášení státního smutku k uctění památky bývalého prezidenta Václava Havla zrušena. Slavnostní odhalení nakonec proběhlo až 6. dubna roku 2012. Na rekonstrukci věžičky byla vyhlášena veřejná sbírka, která se uskutečnila v termínu od 1. ledna do 30. června 2012. Výtěžek sbírky činil 31 928 Kč a vybrané peníze posloužily k částečnému pokrytí nákladů opravy věžičky.
tags: #josef #pleskot #strechy #informace