Voda je klíčovou složkou betonové směsi, která plní dvě zásadní funkce: umožňuje chemickou reakci zvanou hydratace cementu a ovlivňuje zpracovatelnost čerstvého betonu. Voda patří spolu s cementem a kamenivem k třem základním složkám, bez nichž beton nemůže vzniknout. S trochou sklonu k romantice by se dalo konstatovat, že voda je i pro beton životodárnou tekutinou, bez níž by se nemohl narodit a dosáhnout dospělosti.
Voda plní tři úlohy v procesu vzniku betonu:
- umožňuje hydrataci cementu,
- umožňuje zpracovatelnost čerstvého betonu,
- slouží i k ošetřování betonu po dobu nezbytnou k nabytí potřebných fyzikálně-mechanických charakteristik.
Požadavky na záměsovou vodu
Voda je nejjednodušší součástí betonu jen zdánlivě. Pro zahájení hydratace je nezbytné minimálně 25-35 % vody z hmotnosti cementu. Vlastní hydrataci cementu zajišťuje dávka vody v množství cca 25 % hmotnosti cementu. Další vodu je pak potřeba dodat k dosažení požadované konzistence. Její dávka závisí na povrchu zrn kameniva, které je třeba zvlhčit, čili na jejich tvaru a součtové (totální) křivce zrnitosti všech použitých frakcí.
Pro přípravu betonové směsi doporučujeme používat pitnou vodu z vodovodu. Kromě pitné vody, která je použitelná bez omezení, avšak pořizovací náklady na ni jsou ze všech typů nejvyšší, je potřeba při použití ostatních typů (v ČR hlavně podzemní vody z vrtů a studní nebo povrchové vody z vodotečí či vodních nádrží) složení vody vyzkoušet a pravidelně kontrolovat. Ve vodě podzemní i povrchové se mohou vyskytnout náhlá zvýšení koncentrace látek nepříznivě působících na vlastnosti betonu. Mohou to být látky jak anorganického (chloridy, sírany, alkálie, těžké kovy), tak i organického (cukry, humusovité látky, řasy apod.) původu. Zvláštní pozornost je třeba věnovat i vodě získané při recyklaci v betonárně. V této vodě se vyskytují stopová množství přísad, jemné částice zhydratovaného cementu a jemné podíly z použitého kameniva. Je důležité vodu použít k výrobě betonu na stejné betonárně (kompatibilita s používanými materiály, zejména přísadami), a pokud možno ji zpracovat v co nejkratším časovém úseku.
Voda se používá při přípravě betonové směsi, kde je důležité dodržet správný poměr vody k cementu (vodní součinitel), obvykle v rozmezí 0,3 až 0,6. Nižší vodní součinitel zajišťuje vyšší pevnost a trvanlivost betonu. Ideální vodní součinitel pro pevný a trvanlivý beton, naprosto dostačující pro většinu domácích aplikací, je 0,40-0,50. Pozor však na vlhkost kameniva! Pokud je písek mokrý, tato voda se započítává do vodního součinitele a je třeba ji i odečíst. Po dešti může mít písek třeba i 5 % vlhkosti a vzhledem k tomu, že beton jej obsahuje velké množství, tak může razantně zvýšit vodní součinitel.
Čtěte také: Vše o bobkovišni na živý plot
Doporučené vodní součinitele a jejich vliv
Dávka vody by měla nastavit zavlhlou konzistenci. Směs by neměla být tekutá. Ukládaná směs by měla být co nejpečlivěji hutněna. Nezhutněná směs i s vysokou dávkou cementu a nízkou dávkou vody nebude mít předpokládanou pevnost. Je třeba mít na paměti, že množství vody ovlivňuje i konečné vlastnosti betonu, kterými jsou především odolnost a pevnost, a současně celkovou hutnost betonu související s jeho porozitou. Velmi zjednodušeně lze říci, že čím je v betonu více vody v poměru k cementu (vyšší vodní součinitel), tím je vyšší porozita, nižší hutnost a tím je i nižší odolnost a pevnost betonu. Pro výpočet vodního součinitele se používá tzv. účinný obsah vody, který se dělí hmotností cementu.
| Vodní součinitel | Vliv na beton |
|---|---|
| 0,23 - 0,26 | Dostačující pro hydrataci, směs je téměř nezpracovatelná. |
| 0,40 - 0,50 | Ideální pro pevný a trvanlivý beton, vhodný pro většinu domácích aplikací. |
| Vyšší než 0,50 | Zvyšuje se pórovitost, snižuje pevnost a trvanlivost betonu. |
Důležité je také použití kvalitní záměsové vody, která splňuje normu ČSN EN 1008.
Míchání betonu a voda
Ať už stavíte dům, rekonstruujete nebo třeba budujete venkovní terasu, bez betonu se neobejdete. Příprava betonové směsi, která bude pevná, stálá a odolná, je pro úspěšnou realizaci zásadní, bohužel se však často podceňuje. Špatně připravený beton se pak začne projevovat třeba až po několika měsících nebo letech, a tak bude oprava náročná, nebo nemožná.
Na malých stavbách si vystačíte s ručním mícháním betonu. Pro betonování větších ploch se vyplatí připravit si betonovou směs ze základních vstupních surovin, tedy z cementu, křemičitého „ostrého“ písku a vody. Určení vhodného poměru vstupních surovin však vyžaduje zkušenosti, jinak hrozí, že připravíte beton nedostatečné kvality, špatné konzistence a malé pevnosti. Správný poměr vstupních surovin - častou chybou laiků je přidávání přílišného množství vody, kvůli které se snižuje jeho hustota. Směs má držet pohromadě, ale nesmí téct jako polévka. Nesmí se z něj oddělovat voda (tzv. segregace).
Celková potřebná dávka vody pro výrobu betonu (bez použití ztekucujících přísad) se pak může pohybovat v závislosti na obsahu cementu, maximálním zrnu kameniva a požadované konzistenci od 150 kg (minimální dávka cementu, konzistence S1, Dmax 22) do 300 kg (maximální dávka cementu, konzistence S4, Dmax 8).
Čtěte také: Tipy pro zdění starých cihel
Pokud se do přípravy betonu pouštíte sami, je nutné vzít v potaz také druh písku, který do betonu přidáte. Kvalita je výrazně ovlivněna použitým kamenivem. To by mělo být čisté bez hlinitých příměsí (říční, praný písek). Jeho maximální zrno by mělo být co největší (min. 8 mm). Písky jemnějších frakcí 0/2 nebo 0/4 mm jsou jistě použitelné, ale ne příliš vhodné. U masivnějších prvků lze použít štěrkopísek s maximálním zrnem kameniva 16 nebo 22 mm. Omezujícím požadavkem je pouze poměr největšího zrna v písku/štěrkopísku k minimálnímu rozměru prvku.
Dávkování složek
Dávkování složek by mělo být, pokud možno, prováděno hmotnostně. U pytlovaného cementu a vody není stanovení hmotnosti jedné dávky problém. Dávku cementu nelze stanovit univerzálně. Velmi záleží zejména na použitém kamenivu i způsobu hutnění. Podstatný je i požadavek na pevnost výsledného produktu. Ta se v současné době udává zlomkem, v němž prvé číslu je pevnost válcová, druhým pevnost krychelná. V exteriéru bychom měli použít pevnostní třídy minimálně C 16/20, spíše C 20/25 nebo C 25/30. Dosažení krychelné pevnosti po 28 dnech by tedy měly být na úrovni 20, 25 nebo 30 MPa. Jako minimální dávku cementu na 1 m3 směsi lze doporučit 300 kg, horní mez cca 400 kg. Pro přepočet čistého písku frakce 0/8 mm (max. zrno 8 mm) by hmotnost kameniva na 300 kg cementu měla být orientačně 1850 kg/m3. Při tomto způsobu realizace nebude výsledný „beton“ mrazuvzdorný. Jeho povrchová degradace však bude výrazně záviset na způsobu použití/expozice.
Míchací poměry a techniky
Hlavními složkami betonu jsou cement, voda a písek nebo štěrk. Stejně snadné jako jeho složení je také míchání betonu. Přitom je rozhodující správný poměr jednotlivých přísad. Než začnete, doporučujeme připravit si pomůcky a mít je v blízkosti stavby po ruce. Vhodné je použít ochranné prostředky a oblečení: beton může dráždit pokožku, pracovní rukavice a dlouhé rukávy vás tak ochrání. Kromě cementu a vody patří do betonu také písek o zrnitosti do 2 mm nebo štěrk o zrnitosti do 32 mm. Poměr mezi cementem a pískem nebo štěrkem je 1 : 4. V zásadě platí, že čím vyšší je podíl cementu, tím je beton tvrdší. Pro většinu zahradních projektů, jako jsou základy pro terasu, stačí třída pevnosti C12/15.
Při míchání betonu je důležitý správný poměr mísení. Jedna jednotka cementu se rovná čtyřem jednotkám písku. Voda se následně přidá podle potřeby. Množství vody určuje pozdější konzistenci betonu. S větším množstvím vody bude směs kašovitější a základy se tak budou snáze zalévat. Méně vody vytváří vlhký beton, který se lépe nanáší třeba na svislou podpěru obrubníku.
Míchání betonu v míchačce
- Stiskněte tlačítko Start a nechte míchačku rozběhnout.
- Přidejte čtyři jednotky štěrku.
- Přidejte jednu jednotku cementu.
- Přidávejte postupně vodu, dokud hmota nedosáhne lehce lesklé konzistence.
Míchání středního množství betonu pomocí stavebního míchadla
- Do stavebního vědra naplňte vhodné množství štěrku nebo písku a cementu a vše kompletně promíchejte stavebním míchadlem.
- Následně pomalu přidávejte vodu, aby bylo možné množství později ještě zvýšit.
- Míchadlem vše rozmíchejte, dokud nedosáhnete požadované konzistence.
Míchání malého množství betonu v maltovníku
- Do stavebního vědra naplňte vhodné množství štěrku nebo písku a cementu a vše promíchejte zednickou lžící.
- Následně pomalu přidávejte vodu, aby bylo možné množství později ještě zvýšit.
- Zednickou lžící směs zpracujte, dokud nedosáhnete požadované konzistence.
Jakmile je betonování dokončeno, je vhodné všechny pracovní nástroje důkladně očistit vodou. Pracovní oblečení doporučujeme hned po použití namočit do vody. Ztvrdlý beton je už velmi obtížné odstranit z nástrojů a oblečení.
Čtěte také: OSB desky a jejich tloušťka pro podlahové aplikace
Ošetřování betonu vodou
Po uložení do konstrukce se beton nachází v tzv. raném stáří a je potřeba neprodleně zahájit jeho ošetřování po dobu nezbytně nutnou (viz ČSN EN 13670 [3]). Mezi nejčastější prostředky ošetřování betonu patří v celé jeho historii prokazatelně voda. Dostatečná doba vytvrdnutí betonu je zhruba měsíc, takže je potřeba na to při plánování myslet. Beton ztuhne zhruba hodinu od smíchání směsi, poté začíná tvrdnout. Po týdnu dosáhne 70 % své pevnosti. Výslednou stabilitu konstrukce ovlivňuje i teplota. V tropickém létě doporučujeme betonovat večer, nebo povrch pravidelně kropit, aby nevyschl. Utvořily by se v něm trhliny, které snižují stabilitu konstrukce. Voda by měla mít zhruba stejnou teplotu jako okolní vzduch, aby nedošlo k teplotnímu šoku a prasklinám. Dbát byste měli i na správnou okolní teplotu v průběhu betonování. Běžné druhy betonových směsí používejte nad 5 °C. V mrazech může voda v betonu zmrznout a narušit jeho strukturu.
Působení vody na betonovou konstrukci
Když se betonová konstrukce ocitne v provozu, nezbaví se působení vody, a to jak příznivého, tak nepříznivého. Zejména konstrukce vystavené vnějšímu prostředí se setkávají s přímým působením vody v různých formách, jakými jsou mlha, déšť, odstřiky, zemní vlhkost, tlaková voda, proudící voda, led či mořská voda. Na to je třeba dbát ve fázi projektu betonové konstrukce i při volbě a specifikaci použitého betonu. Voda totiž může být:
- transportní médium pro ionty či sloučeniny, a to oběma směry,
- transportní médium pro částice způsobující mechanické poškození betonu (obrus),
- médium pro nastartování korozivních procesů v betonu.
Je tedy žádoucí s vodou i v případě výroby zacházet rozumně a šetrně. Zároveň je třeba řešit působení vody a v ní obsažených látek na beton včas již ve stadiu projektování. Tím je možno přispět k využití betonové konstrukce po celou dobu její plánované životnosti a předejít tak nutnosti její sanace či předčasné demolice.
Speciální typy betonů a role vody
Vodostavební beton
Vodostavební beton je navrhován zejména pro konstrukce, které jsou dlouhodobě jednostranně vystaveny vodnímu tlaku. Receptury vodostavebních betonů jsou upraveny s ohledem na snížení rizika vzniku trhlin, které nepříznivě ovlivňují vodotěsnost konstrukce. Jako vodostavební je označován takový beton, jehož maximální hloubka průsaku je menší než 50 mm, u některých speciálních typů betonu jen 20 mm. Konstrukce z vodostavebního betonu mohou čelit podzemní vodě a zemní vlhkosti.
Vodostavební beton PERMACRETE® je speciálně navržený pro výstavbu všech druhů vodonepropustných konstrukcí, zejména pak pro konstrukce spodních staveb pozemních budov známých pod pojmem „bílá vana“. Splňuje nejenom přísné požadavky na průsak vody hmotou, ale svým složením pomáhá také omezit množství a šířku trhlin v konstrukci od objemových změn. Toho je docíleno především použitím cementu s nízkým vývinem hydratačního tepla (označení LH), což má pozitivní vliv na průběh teplot po průřezu konstrukce a autogenní smrštění betonu. Standardní typy vodostavebních betonů PERMACRETE® pokrývají pevnostní třídy C25/30 až C40/50. Průběh nárůstu pevností je dle ČSN EN 206+A2:2021 pomalý. Konstrukce bílých van nejčastěji čelí prostředí s podzemní vodou a zemní vlhkostí. Pro dobré probetonování konstrukce a správnou fixaci těsnících prvků ve spárách je vhodné použít beton tekutější konzistence. PERMACRETE® se standardně vyrábí v konzistenci S4 se zvednutou horní mezí (sednutí Abramsova kužele 160-230 mm). Dobré zpracovatelnosti je dosaženo použitím moderních superplastifikátorů, nikoliv použitím vody. Ředění betonu na staveništi vodou je přísně zakázáno, neboť dojde ke zhoršení všech parametrů betonu, mezi nimiž je i schopnost zadržet vodu.
Betony PERMACRETE® jsou navrženy pro konstrukce s požadavkem na snížený vývoj hydratačního tepla. Omezení maximálních teplot v jádře betonové konstrukce umožňuje snížení teplotních gradientů v konstrukci (rozdílů teplot mezi jádrem a povrchem konstrukce) a tím omezení rizika vzniku trhlin v konstrukci. Pro vodonepropustné konstrukce jsou největším rizikem trhliny. Trhliny vznikají od napětí vzniklého od smrštění betonu, kterému beton nedokáže vzdorovat ať už svojí pevností v tahu, nebo vyztužením. PERMACRETE® má omezené jak autogenní smrštění, tak smrštění z vysychání.
Vodopropustný beton
Téma vodního hospodářství (water management) se v poslední době diskutuje také v oblasti stavebnictví, kde se hledají řešení přátelská k životnímu prostředí. Právě uzavření povrchu zpevněných ploch či komunikací má negativní vliv na pronikání vody do podloží, a tím na záplavy a současně na zmenšení zelené infrastruktury a snižování retence podzemních vod. Vodopropustný beton jako součást konstrukčního řešení má schopnost propouštět velké objemy vody (např. při přívalových deštích), proto se jeví jako vhodný nástroj pro zmírnění vlivu změn klimatu nejen v městských prostředích, ale i v příměstských aglomeracích.
Cílem vývoje vodopropustných betonů (pervious concrete - PC) je navrhnout nejen složení, ale i technologii zpracování a ukládání betonové směsi tak, aby se dala použít jako vrchní pojížděná vrstva vozovek, parkovišť či pochozích ploch. Technologie vodopropustného betonu se odvíjí od technologie mezerovitého betonu, avšak v tomto případě je nutné plynule procházet. Vodopropustný beton je současným vkladem do budoucnosti, a proto historie tohoto typu betonu není nikterak rozsáhlá. Ze zahraniční literatury přebíráme název pervious concrete čili propustný beton, respektive vodopropustný beton, z čehož vyplývá zkratka PC.
Technologicky nevyřešenou vrstvou vodopropustného systému je horní vrstva vodopropustného betonu, která bude přímo ovlivňována faktory souvisejícími s provozem. Základním požadavkem je pevnost, která je úzce spjata s vodopropustností, respektive porozitou betonu. Platí zásada, že čím více pórů beton obsahuje, tím horší budou jeho fyzikálně-mechanické vlastnosti. S tím přímo souvisí i odolnost vůči obrusu či působení CHRL (chemicky rozmrazovacích látek). Z výše popsaných požadavků na vodopropustný beton pramení návrhy různých receptur tohoto materiálu. Důležitým aspektem je smíchání různých frakcí kameniva, respektive vytvoření vhodné křivky zrnitosti tak, aby byl beton propustný pro kapaliny, ale zároveň aby jeho struktura nebyla příliš pórovitá, a nedocházelo tak k enormním ztrátám pevnosti. Zvláště citlivá bude směs na dávkování vody. Předpokládá se, že směs bude pouze zavlhlá a nesmí dojít k předávkování vodou, což by vedlo k následné segregaci, případně rozmísení. Konkrétně hovoříme o vodním součiniteli 0,27-0,33. Vedle cementu lze použít i různé přísady či příměsi pro upravení vlastností směsi. Nejpodstatnější záležitostí je optimalizovat křivku zrnitosti pro vodopropustný beton tak, aby kamenivo vytvářelo propustnou, mezerovitou kostru. Co se týče rozsahu použitých frakcí kameniva, tradičně použijeme frakce 0-4, 4-8 a 8-16 mm.
Vodopropustný beton je svou mezerovitou strukturou zásadně odlišný od tradičního betonu, a proto se i výsledné fyzikálně-mechanické vlastnosti budou výrazně lišit. Novou vlastností u tohoto druhu betonu bude vodopropustnost kapaliny. Doposud české normy nemají zkoušku či předpis, jak tuto vlastnost zkoušet, a proto bude třeba tyto postupy vytvořit, případně normalizovat. Mezerovitost vodopropustných betonů je zcela zásadní pro prostup kapaliny tímto betonem. Z již známých výzkumů je ovšem patrno, že se stoupající mezerovitostí, respektive vodopropustností, klesá pevnost betonu, což je zcela logické. Efektivní pórovitost pro uspokojivou vodopropustnost je 15-30 %. Mezery ve struktuře jsou od 1 do 8 mm. S touto porozitou je úzce spojena i objemová hmotnost, která činí okolo 70 % v porovnání s tradičním hutným betonem, konkrétně se tedy dostáváme k hodnotám 1600-2000 kg/m3. Pokles pevnosti v tlaku bude znamenat i pokles dalších parametrů, které jsou úměrné. Mezi ně patří pevnost v tahu za ohybu a taktéž moduly pružnosti. Důležitým faktorem je dosažení běžných odolností povrchů vůči působení CHRL a cyklického zmrazování pro prostředí XF4 a dále obrusnost povrchů. Vodopropustný beton bude tvořit finální vrstvu pojížděných a pochozích povrchů, proto bude denně namáhán na obrus.
Nutností je vyvinout spolehlivou zkoušku na testování vodopropustných betonů. Výsledkem zkoušky má být množství vody, které je schopno protéct betonem v určitém čase. Celé množství by mělo být ideálně vztaženo na jednotku plochy. Betony testované vykazovaly vodopropustnost v rozmezí 10-80 l/min·m2, což odpovídá schopnosti pojmout 10-80 mm srážek za minutu. I v těch největších extrémech přívalových srážek se nepředpokládá srážková činnost intenzivnější než zmíněné hodnoty vodopropustnosti, což znamená, že propustnost těchto betonů je dostatečná. Neméně podstatnou vlastností PC je schopnost odolávat vnějším vlivům a tedy účinkům povětrnosti, pojezdu vozidel atd.
Lehké kamenivo na bázi expandovaných jílů má velké objemy pórů a povrchové plochy, což z něj činí ideální médium pro biologické ošetření vody. Zásypy z tohoto kameniva slouží jako rezervoár pro nahromaděnou dešťovou vodu, která se postupně vsakuje do okolní půdy a také se vypařuje do okolního vzduchu, čímž ochlazuje okolní prostředí. Lehké kamenivo lze využít i v technologii vodopropustných betonů, je však třeba zohlednit jeho horší pevnosti a obrusnost. Pro další vylehčení lze také napěnit cementovou matrici. Pro míchání a dopravu lehkého mezerovitého betonu platí stejné zásady jako u mezerovitého betonu z přírodního kameniva. Technologie výroby a ukládání je odlišná v tom, že se musí počítat s nasákavostí lehkého kameniva. Čerstvý beton je zpravidla pouze zavlhlý, a proto probíhá hutnění pomocí válcování či dusání. Základní sledovanou vlastností vodopropustných betonů je schopnost propouštět vodu. Doposud není stanoven požadavek, kolik vody musí protéct betonem za jednotku času, a ani postup, jak tento údaj změřit.
Beton odolný proti abrazi a mrazu
Celá řada konstrukčních betonových prvků přehrad musí odolávat extrémnímu namáhání mrazem a abraze rychle proudící vody. V současné době probíhá nebo již proběhlo několik rekonstrukcí betonových přelivů či skluzů přehrad nebo jezů právě s požadavkem na zvýšenou odolnost proti abrazi. Podle platných norem jsou betony určené pro stavbu nebo rekonstrukci betonových jezů, přelivů, vývarů nebo skluzů u přehrad většinou klasifikovány expoziční třídou XF3 a XM3.
Tyto expoziční stupně jsou podle ČSN EN 206+A1 definovány pouze minimální pevnostní třídou, minimálním množstvím cementu a maximálním vodním součinitelem. Ani jeden z těchto parametrů však nepodává jasný a měřitelný obraz o dostatečné odolnosti vyrobených betonů proti abrazivnímu chování kapaliny, jejího proudění, unášení pevných látek a odolnosti proti působení mrazu. Abraze je klasifikována jako fyzické opotřebení povrchu v důsledku cyklicky se opakujících dynamických sil a posunů. Odolnost proti abrazi lze tedy definovat, jako schopnost odolávat opotřebení vlivem tření. V konkrétním případě u betonových jezů, přelivů či skluzů, jsou tyto konstrukce namáhané zejména proudící kapalinou nesoucí sebou pevné částice, popřípadě kavitací kapaliny, která vzniká při vysokých rychlostech proudící vody. Z pohledu samotné definice abraze je zřejmé, že pro dobrou odolnost je třeba zajistit dostatečnou tvrdost kompozitu, ale taktéž hladkost povrchu bez mikroporuch, které se stávají ložisky pro vznik kavitace a následné rychlé destrukce povrchů betonu. Obrusnost betonu je ovlivňována celou řadu parametrů týkajících se samotné skladby směsi, ale taktéž jeho zhutněním a finálním zpracovaném povrchů. Obecně lze tyto faktory rozdělit jako primární a sekundární. Mezi primární lze zařadit složení betonové směsi a mezi sekundární například použití speciálních produktů umožňujících dodatečné vytvrzení povrchu.
Jako nejvýznamnější parametry lze obecně jmenovat tvrdost povrchu a pevnost spojení kameniva a cementového tmele. Tyto dva faktory se vzájemně doplňují. U kameniva je třeba zajistit zejména jeho vysokou tvrdost a odolnost proti otlukovosti. Kamenivo tvoří základní kostru celého betonového kompozitu a jeho odolnost proti obrusu je znatelně vyšší než odolnost cementového tmelu. Má-li beton vykazovat dobrou odolnost proti abrazi, musí jeho cementový tmel vykazovat dostatečnou pevnost zajišťující kvalitní propojení s kamenivem. Díky použití vhodné a dostatečně účinné superplastifikační přísady je možné silně redukovat vodní součinitel, který má přímý dopad na pevnost cementového tmelu. Dostatečná pevnost cementového tmele je však často dosažená na úkor potřebné dávky cementu, popřípadě obecně pojivové báze, což může mít za důsledek vznik mikroporuch kompozitu vznikajících během hydratace, např. vysokými hydratatčními teplotami v tvrdnoucím betonu. Jako vhodné se proto jeví používání příměsí snižujících vývoj hydratačních teplot betonu a jeho smrštění.
Pro správný návrh betonů odolávajících působení abraze a mrazu u konstrukcí vodních přehrad je důležité zohlednit aspekt betonáže často masivních částí konstrukce. Pro samotné zlepšení odolnosti povrchů cementového kamene proti abrazi se používají tzv. cementové pasty s vysokou pevností. Všechny konstrukce přicházející do styku s vodou u vodních nádrží musí v našich klimatických podmínkách odolávat prostředí mrazu. U konstrukcí vodních staveb se jedná převážně o betony XF3, pokud se nejedná o pojížděné hráze s aplikací posypových solí. V moderní technologii betonu se pro zlepšení odolnosti proti mrazu nebo proti mrazu a chemicky rozmrazujícím látkám používají tzv. provzdušňovací přísady. Vzduch v betonu však působí negativně na odolnost proti abrazi. Jako vhodné se proto na základě výsledků z praxe ukazuje výroba betonů bez dodatečného provzdušnění, ale dostatečně odolných pro prostředí XF3. Pro redukci objemových změn a následný vznik smršťovacích trhlin se dají využít tzv. protismršťovací přísady, které jsou na trhu běžně dostupné. V rámci experimentu byl sledován vliv protismršťovacích přísad na objemové změny a tím redukce vzniku tzv. smršťovacích trhlin v betonu při současném sledování průběhu hydratace a vývinu hydratačních teplot. Zřejmě nejefektivnější způsobem, jak omezit proces smršťování betonu je vhodná volba vstupních surovin a použití tzv. protismšťovacích přísad (SRA). Pro tento experiment byly vybrány 3 typy protismršťovacích přísad a byl zkoumán jejich vliv na chování cementového kompozitu. Jejich dávkování bylo 0,5 % a 2,0 % z hmotnosti cementu. Toto dávkování odpovídá mezním hranicím dle doporučeného dávkování uváděného výrobcem. Pro stanovení vlivu SRA na vývin hydratačních teplot byly připraveny pouze cementové pasty.
tags: #jakou #vodu #do #betonu #požadavky