Bezpečnost lidí je parametr, který přitahuje pozornost designérů po celá léta a je prioritou číslo jedna každého stavebního projektu. Není divu, že klasifikace reakce na oheň je jedním ze základních kritérií pro výběr materiálu použitého při návrhu a konstrukci staveb. V interiérech je nejdůležitějším faktorem čas, který umožňuje lidem bezpečně opustit budovu (díky použití vhodných materiálů). V případě fasád se zmíněná nehořlavost týká otázky, zda požár zaútočí svisle a obsadí další patra. Tato vlastnost produktu je určena třídou reakce na oheň, což se odráží v technických podmínkách, které musí budovy a jejich umístění splňovat.
Normy pro reakce jednotlivých materiálů na oheň dle EU
Země Evropské unie určily klasifikaci reakce jednotlivých materiálů na oheň společně, a to na základě vypracované metodiky testování a vyhodnocování výsledků. V ČR jsou pravidla definována normou označenou ČSN EN 13501-1. Klíčovou klasifikací hořlavosti stavebních výrobků v celoevropském měřítku jsou třídy reakce na oheň. Reakce na oheň je ukazatel toho, jak výrobky přispívají svou hořlavostí k rozvoji a intenzitě vznikajícího požáru (na rozdíl od požární odolnosti stavebních konstrukcí vystavených plně rozvinutému požáru).
Výrobky jsou nejčastěji na základě kombinace několika malorozměrových laboratorních zkoušek klasifikovány dle evropských norem do jedné ze sedmi tříd s označením A1, A2, B, C, D, E nebo F. Nejvyšší základní třídou reakce stavebních výrobků na oheň je A1, poté následují písmena abecedy A2, B, C, D, E a F označují materiály, které jsou stále více náchylné k ohni: nehořlavé, hořlavé, snadno hořlavé. Stupnice charakterizuje výrobky od třídy A1, jakožto zcela nepřispívající k požáru, po třídu F, jakožto výrobky výrazně se podílející na rozvoji a intenzitě požáru. Tzv. „nehořlavé“ je běžný termín používaný v souvislosti s materiály, které nepřispívají k šíření požáru uvnitř ani vně budovy.
Společně s třídou reakce na oheň A2 až D (popř. E) bývá u výrobků uváděna a v požární legislativě požadována tzv. doplňková klasifikace vyjadřující intenzitu vývoje kouře (s1, s2 nebo s3; „s“ z angličtiny jako „smoke“) a plamenně hořících kapek (d0, d1 nebo d2; „d“ z angličtiny jako „droplet“). Vyšší číslo u klasifikace „s“ nebo „d“ znamená vyšší míru tvorby doprovodných komponentů hoření (kouře, kapek). Lze se tak setkat s úplným zápisem v podobě např. B-s2, d0.
Omezení vývinu kouře je v případě požáru velmi žádoucí, protože se mohou vyvíjet toxické plyny, které mohou mít tragické účinky na osoby. Velmi žádoucí je tedy také omezení, nebo úplná eliminace uvolňování hořících částic.
Čtěte také: Průvodce kročejovou izolací
Specifikace jednotlivých tříd reakce na oheň
Při požárně bezpečnostním řešení se lze často setkat jednak s evropskou a jednak s národní požárně technickou charakteristikou. Třídy reakce na oheň jsou používány jako nástroj pro přímé legislativní omezení určitých výrobků ve stavbě.
- Třída reakce na oheň A1: Stavební výrobky této třídy nepřispívají k rozvoji požáru v žádném z jeho stadiu. Z tohoto důvodu jsou materiály a výrobky automaticky považovány za vyhovující pro ostatní skupiny a jsou brány jako nehořlavé. Výrobky z této třídy nepřispívají k požáru, včetně plně rozvinutého.
- Třída reakce na oheň A2: V této kategorii jsou výrobky a materiály které nepřispívají k rozvoji a šíření požáru. Materiály vyhovují všem požadavkům nižších tříd a zároveň se považují za nehořlavé. Proto, aby materiál mohl být zařazen do této kategorie, musí vyhovět u těchto zkoušek: zkouška jednotlivým hořícím plamenem, stanovení spalného tepla, zkouška nehořlavosti.
- Třída reakce na oheň B: V této třídě reakce na oheň mohou být pouze materiály, které významně nepřispívají k šíření požáru a zároveň jsou schopny odolávat působení malého plamene v delším časovém intervalu. Jsou zde celkově přísnější požadavky, než je tomu u třídy reakce na oheň C. Materiály v této třídě reakce na oheň musí splnit několik podmínek a to, že nesmí docházet k horizontálnímu šíření plamene po povrchu materiálu, musí projít zkouškou malého zdroje plamene a to tak, že nedojde k rozšíření plamene o více jak 150 mm do 60 s po ukončení působení malého plamene. Musí také splnit zkoušku jednotlivým hořícím předmětem (Single Burning Item - SBI), kde nesmí intenzita hoření překročit 120 W/s a celkové uvolněné teplo 7,5 MJ.
- Třída reakce na oheň C: Do této třídy reakce na oheň patří materiály, které při hoření předmětu vykazují omezené rozšiřování plamene, ale zároveň jsou schopné mu odolávat v delším časovém intervalu.
- Třída reakce na oheň D: Výrobky vyhovující kritériím pro třídu E a jsou schopné odolávat působení malého plamene po delší časový interval bez významného rozšíření plamene.
- Třída reakce na oheň E: Výrobky splňující kritéria pro vystavení malému plameni po krátkou dobu.
- Třída reakce na oheň F: Výrobky, které nesplňují kritéria pro třídu E.
Konstrukční materiály na bázi dřeva jsou vždy (není známa žádná výjimka) zatříděny do třídy reakce na oheň D, tudíž jde o materiál „hořlavý“.
Jako příklad lze uvést následující zařazení:
- Fasádní desky Silbonit jsou z hlediska požární odolnosti zařazeny do třídy reakce na oheň A2.
- Fasádní desky Parklex jsou z hlediska požární odolnosti zařazeny do třídy reakce na oheň B1 nebo C1.
- Fasádní desky Kronoart jsou z hlediska požární odolnosti zařazeny do třídy reakce na oheň B1.
Tabulka: Stupeň hořlavosti a třída reakce na oheň
| Stupeň hořlavosti | Třída reakce na oheň |
|---|---|
| A (Nehořlavé) | A1 |
| A (Nehořlavé) | A2 |
| B (Těžce hořlavé) | B |
| C1 (Středně hořlavé) | C |
| C2 (Středně hořlavé) | D |
| C3 (Lehce hořlavé) | E |
| F (Velmi hořlavé) | F |
Dřevo jako stavební materiál a jeho reakce na oheň
Není pochyb o tom, že dřevo je hořlavý stavební materiál. Přesto je od nepaměti jedním z nejrozšířenějších stavebních materiálů a jeho použití, ať už ve formě dřevěných prvků staveb, nebo dokonce celých dřevostaveb, je v současnosti stále častější a oblíbenější. Zkušenosti podložené náročnými testy ukazují, že správně ošetřené dřevo má požární odolnost srovnatelnou nebo vyšší, než je tomu u mnoha nehořlavých alternativ.
Reakce jakéhokoliv materiálu, tedy i dřeva, na oheň se zkouší podle normy EN 13501-1. Norma definuje tyto třídy reakce na oheň: A1, A2, B, C, D, E, F. Nehořlavé materiály jsou ve třídách A1 a A2.
Čtěte také: IPA asfaltová izolace: Co potřebujete vědět
Výrobky ze dřeva (např. konstrukční řezivo) a na bázi dřeva bez jakékoli speciální povrchové úpravy, která by snižovala jejich reakce na oheň, standardně dosahují třídy reakce na oheň D-s2, d0, což znamená, že celkové vzplanutí může nastat mezi 2 a 10 minutami od počátku požáru.
V případě požáru je důležité, aby se mohli lidé z budovy evakuovat co možná nejrychleji. Cílem je zachránit lidské životy, popřípadě i majetek v co největším rozsahu. I díky snížení reakce dřeva na oheň chemickou cestou získáme tolik potřebný čas zejména pro evakuaci osob. Investovat do zabezpečení objektů a staveb z hlediska požární ochrany se tedy zcela jistě vyplatí.
V dreve je možné nájsť i ďalšie pozitíva, jako pozitivní psychosomatický vplyv na človeka, nízka energetická náročnosť pri spracovaní a opracúvaní a tým aj nízky ekologický dopad. Aj negatívna vlastnosť - biodegradácia - sa v súčasnosti ukazuje ako pozitívna, lebo likvidácia niektorých stavieb je ekonomicky aj ekologicky veľmi náročná. Drevo ako prírodný materiál je ľahko rozložiteľný drevokaznými hubami.
Vliv vlastností dřeva na hoření
Problematika hořlavosti dřeva, materiálů na bázi, jakož i ostatních hořlavých materiálů spočívá v určení faktorů a podmínek, které na průběh hoření vplývají. Horľavosť nebyla fyzikální veličinou, jen popisnou veličinou správaní sa látky, materiálu za působení určitých podmínek a faktorů. Nové hodnocení - reakce na oheň, tento nedostatek napravuje.
Reakce dřeva jednotlivých dřevin na zapálení nebo samotné hoření jsou různé. Hoření dřeva představuje termické rozložení vazeb jeho základních komponentů a změnu jejich chemického složení a to za vzniku mnohých produktů. Abychom si utvořili správnou představu o hoření dřeva, musíme dokonale poznat jeho chemické složení a reakce jeho základních složek při termickém rozkladu.
Čtěte také: Radon a asfaltová izolace
- Chemické složení: Celulóza - tvoří asi 30 %, hemicelulózy 20-35 % a lignin 15-35 % z celkového chemického složení dřeva. Sprievodné látky, aj keď sú percentuálne málo zastúpené, majú vplyv na horenie. Percento obsahu základných složek a přítomnost sprievodných látek kolíše podle druhu dreviny.
- Struktura dřeva: Podstatně ovlivňuje další fyzikální vlastnosti materiálu a přímo vplývá na jejich hoření.
- Hustota dřeva: Je důležitá vlastnost, která významnou měrou vplývá na všechny fyzikální a mechanické vlastnosti dřeva a významně vplývá i na proces hoření. Je logické, že hustější materiál (na stejný objem má větší hmotnost) spotřebuje více energie na zapálení a shoření.
- Povrch materiálu (jeho kvalita): Je další fyzikální charakteristika, která významnou měrou vplývá na hoření. Dřevo, kapilárně-pórovitý materiál, vykazuje drsnost, která kromě způsobu opracování závisí od anatomické stavby dřeva. Kromě drsnosti na kvalitu povrchu vplývají i anatomické chyby, chyby vzniknuté při opracování, mechanické poškození, nečistoty a jiné, čímž se mění kvalita povrchu. Kvalita povrchu vplývá hlavně na součinitel přestupu tepla m a součinitel přestupu látky a.
- Vlhkost: Obsah vody v dřevě je osobitná kapitola v problematice vlivu fyzikálních vlastností dřeva na průběh hoření. Se zvyšujícím se obsahem vody v dřevě zvyšuje se i odolnost dřeva vůči zapálení. Vysvětluje se to tím, že část energie se spotřebuje na odpaření vody volné a na narušení vazeb a odpařování vody vázané a chemicky vázané. Vodní parou zředěné hořlavé plyny mají nižší koncentraci a tím horší zápalnost.
- Termodynamické veličiny: Poskytují důležitý údaj o materiálech, i když s jejich hodnotami při vzniknutém požáru je to problematické. Z termodynamických veličin dřeva je potrebné (aj z hľadiska požárnej ochrany) poznať: špecifickú tepelnú kapacitu dřeva cd, tepelnou vodivost m, teplotní vodivost a, součinitel přestupu tepla prouděním b a jiné.
- Geometrický tvar materiálu: Podstatně vplývá na možnost zapálení, rychlost a intenzitu procesu hoření. Rozměry, hlavně tloušťka, délka, průměr, hrany (jejich počet), úhly zaoblení a jiné parametry geometrického tvaru určují odolnost samotného dřevěného prvku vůči zapálení. Důležitou veličinou je geometrický tvar obecně rozměry, poměr objemu k povrchu.
Všechny tyto vlastnosti se odrazí na hodnotách reakce na oheň dřeva jako stavební hmoty. Hodnoty reakce na oheň se pohybují ve velmi široké škále od B po E, v závislosti od uvedených vlastností a retardační úpravy. Dřevo aplikované v konstrukčních prvcích dřevostaveb má většinou třídy reakce na oheň B-D.
Protipožární úprava dřeva a retardéry hoření
Nové postupy na stanovení požárně-technických vlastností, retardace a požární odolnosti dřevěných prvků konstrukcí jsou exaktnější, přesnější a ekonomičtější. Nevyžadují zkoušení, které je náročné při požadavku stanovit požární odolnost pro větší počet.
Používání anorganických solí na ochranu dřeva proti ohni bylo známo už z antických dob. Retardéry horenia sú chemické látky, které svým chemickým a fyzikálním nebo kombinovaným způsobem brání rychlému zapálení a hoření. První skupinu tvoří retardéry, které uvolňují nehořlavé plyny v tom tepelném rozsahu, kdy se tvoří i hořlavé plyny, jako produkty rozkladu dřeva. Druhou skupinu tvoří retardéry, které kumulují teplo z tepelného zdroje a takto ten zdroj „ochlazují“. Třetí skupinu tvoří intumescentní-pěnotvorné retardéry hoření. Jejich účinnost je nejvyšší, tím i aplikace nejširší. Jejich účinnost je vlastně dvojstupňová, fyzikálno-chemická. Ve první etapě působení tepla reaguje jedna složka retardéru, která z tenkého filmu vytvoří několikacentimetrovou pěnu. Tím vlastně oddaluje povrch dřeva od zdroje tepla. To je první způsob fyzikální retardace. Druhý způsob fyzikální retardace je v tom, že pěna je velmi špatný vodič tepla a způsob ohřívání dřeva se značně zpomalí. Čtvrtým typem retardérů jsou retardéry mechanického typu, jako jsou například fólie a různé obklady z nehořlavých materiálů.
Když se přípravek aplikuje v množství 300 g/m2, zlepší se tím reakce na oheň dokonce o dvě třídy. Dřevo se tak z hlediska klasifikace reakce na oheň dostane na stejnou úroveň materiálů typu barvou natřené sádrokartonové desky nebo dřevocementové izolační desky. Kromě toho je schopné odolávat působení tepla od jednotlivého hořícího předmětu za dlouhodobého podstatného zpoždění a významného omezení uvolňování tepla. Navíc při tepelném působení hořícího předmětu vykazuje velmi omezené rozšíření plamene. Zahříváním ošetřeného dřeva zároveň vzniká na povrchu zpěněná izolační vrstva, která zabraňuje přímému kontaktu plamene s povrchem dřeva, tím přednostně absorbuje teplo plamene a brání jeho přístupu k povrchu dřeva. To má za následek opět zpomalení hoření a urychlení tvorby zuhelnatělé povrchové vrstvy dřeva.
Kromě výběru retardérů je velmi důležitá i aplikace a správné ohodnocení podmínek, ve kterých retardovaný dřevěný prvek bude vystaven. Správný výběr retardéru, jeho kvalitní aplikace a odborné ohodnocení podmínek, ve kterých bude retardovaný materiál vystaven, dává záruku kvalitní retardace. Způsob aplikace nám určuje druh samotného retardéru, například intumescentní retardéry je možné aplikovat jen nátěrem. Retardéry první skupiny, které jsou na bázi vodorozpustných roztoků anorganických solí můžeme aplikovat nátěrem, máčením nebo impregnací.
Kromě retardační úpravy rostlého dřeva je potrebné věnovat pozornost i materiálům na bázi dřeva - hlavně velkoplošným, které mají poměrně velké zastoupení u dřevostaveb. Nejjednodušší úprava - nátěr, aplikace retardéru na povrch materiálu. Kvalitní intumescentní nátěr nám může zaručit dobrou retardační úpravu, ale v mnohých případech nám nemůže zaručit dlouhodobý úspěch této úpravy. Proto se častěji obracíme k komplexnějšímu řešení tohoto problému a to je retardační úprava celého velkoplošného materiálu v hmotě. Při této úpravě narážíme na jeden problém, většina retardérů vplývá na fyzikální a mechanické vlastnosti velkoplošného materiálu. Toto tvrzení platí pro všechny velkoplošné materiály.
Požárně-technické vlastnosti dřevotřískových a překližkových desek
Požárně-technické vlastnosti dřevotřískových desek jsou charakterizovány hlavně vstupujícími materiály, t. j. použitá dřevina, použité lepidlo, případně jiné přísady. Kromě základní skladby u dřevotřískových desek požárně-technické vlastnosti ovlivňuje technologie výroby. Plošně lisované dřevotřískové desky mají lepší požárně-technické vlastnosti než dřevotřískové desky výtlačně lisované. Dalším limitujícím kritériem požárně-technických vlastností dřevotřískových desek je jejich hustota. Zde je možné s určitou malou nepřesností tvrdiť, že existuje přímo úměrná závislost mezi hustotou a požárně-technickými vlastnostmi. Dřevotřískové desky s vyšší hustotou vykazují pozitivnější požárně-technické vlastnosti.
Prvním způsobem retardační úpravy dřevotřískových desek je impregnace triesek retardérem hoření. Tento postup vykazuje poměrně dobrou kvalitu retardace, ale je ekonomicky velmi náročný. Jako ekonomicky výhodný a účinný způsob retardace DTD se jeví přidání práškového retardéru do hmoty desky v určitém procentuálním poměru. S retardérem se pak aplikuje lepidlo.
Překližky jsou z požárně-technického hlediska úplně jiným velkoplošným materiálem než dřevotřískové desky. I přesto, že základním stavebním prvkem je dýha, která je poměrně kompaktnější dřevo, než je tříska při dřevotřískové desce. Na základě uvedeného zůstává více zachován charakter dřeviny, než u dřevotřískových desek. Kromě druhu dřeva požárně-technické vlastnosti ovlivňuje lepidlo a kvalita technologie lepení. Retardace hoření překližek je možná následujícími způsoby:
- Velmi účinný, ale ekonomicky náročný způsob je impregnace dýh retardérem hoření. Vyžaduje další technologii - impregnaci už vysušených a vytříděných dýh, které po impregnaci musíme sušit.
- Další způsob je úprava lepidla, kterým se lepí dýhy v překližce. Samozřejmě vyžaduje to „spolupracující“ chemikálie (lepidlo a retardér), aby navzájem nereagovaly a nesnižovala se ani funkce lepidla ani funkce retardéru.
- Kombinace obou postupů (impregnace dýh a úprava lepidla) vytváří překližovaný materiál velmi vysoké kvality po všech stránkách, technických i požárních.
Požárně-technické vlastnosti dřevovláknitých desek lze jednoznačně zařadit mezi nejhorší ze všech velkoplošných materiálů. Těžko se v nich zohledňuje charakter dřeviny, limitujícím je velikost dřevného prvku, z kterého se materiál vyrábí t. j. dřevné vlákno. Hustota DVD ovlivňuje některé požárně-technické vlastnosti, avšak ne do takové míry, aby byl odlišný například D.
Dřevěné izolace a jejich místo ve stavebnictví
V průběhu posledních 5 let se opět zvyšuje podíl izolačních materiálů z přírodních surovin, protože se zjišťuje, že syntetické produkty z dřívějších let zcela nesplňují požadavky současného stavu poznání. Izolační látky z přírodních vláken mají řadu příznivých vlastností, projevujících se zejména v oblasti difuzních vlastností, tepelné a vlhkostní akumulace. V posledních letech se jako tepelněizolační materiály začínají využívat i organické odpady, které vznikají při primárním i sekundárním zpracování přírodních látek, což má také velký význam z pohledu ekologického.
Hlavními argumenty pro (znovu)využívání přírodních materiálů jsou:
- omezené možnosti pro čerpání přírodních surovin
- znovuvyužívání materiálů v přírodním koloběhu
- výhodné tepelnětechnické vlastnosti přírodních materiálů
Objem poptávky s přírodními a ekologickými materiály na trhu zaujímá toho času nepatrný podíl na objemu poptávky všech izolačních materiálů. U přírodních materiálů a výrobků z nich nejsou k dispozici dlouhodobé zkušenosti s jejich užíváním i aplikací. Řada nově vyvíjených materiálů musí být testována ze stavebně-fyzikálního hlediska i z hlediska hygienického. Většina přírodních produktů má zvýšenou vlhkostní citlivost, tento vliv je nutné zredukovat systémem účinné úpravy.
Přehled nejdůležitějších surovin pro výrobu přírodních vláknitých izolací
- Dřevěná vlákna: Izolační materiály ze dřeva jsou velmi rozdílné, spektrum využívání zasahuje od dřevěných pilin z výroby řeziva až po dřevní štěpky. Vláknina vzniká mokrým procesem a upravuje se formováním do desek. Nezbytný je přídavek pojiva pro zpevnění struktury, případně dosažení zvýšené hydrofobní odolnosti a snížení hořlavosti. Obvyklá objemová hmotnost desek činí ρ є[190; 250]kg/m³.
- Dřevěná vlna: Jde o nejstarší způsob zpracování dřevité suroviny. Jako pojiva se používá portlandského cementu, magnezitu nebo vodního skla. Lisovaná hmota v deskách má širokou použitelnost ve stavebním průmyslu. Obvyklá objemová hmotnost desek činí ρ є[350; 480]kg/m³. Lisované dutinové tvarovky lze kombinovat s jinými tepelnými izolacemi.
Začíná se užívat také ostatních rostlinných vláknitých surovin, zejména slámy, rákosu, lnu a konopí. Odpadní dřevní hmota vzniká při zpracování dřeva, charakter částic dřevitého odpadu dřevozpracujícího průmyslu je závislý na způsobu jejich produkce. Provozní předpis ukládá zpracovatelům dřeva v provozovnách odvádět z výroby odpadní produkty. Praktická realizace spočívá ve využití dřevní odpadní suroviny jako směsi pilin a hoblin kmenů jehličnatých stromů vznikající při hrubém opracování řeziva.
Mineralizace dřevitých částic
Chemickým procesem mineralizace se modifikují tyto nepříznivé vlastnosti dřevité hmoty:
- malá odolnost dřeva proti chemickým a biologickým účinkům;
- malá protipožární odolnost;
- nedostatečná prostorová stabilita materiálových vrstev partikulárních částic;
- nevhodné sorpční vlastnosti, velká nasákavost;
- nízká objemová hmotnost.
Pro účely tvorby tepelněizolačních násypů z dřevitých partikulárních látek je cílem získat povrchově zušlechtěné částice mineralizací. Mineralizace dřevitých vláken se provádí silikátovými mineralizátory. Míšení dřevité suroviny a mineralizační látky s vodou se provádí v bubnovém mísiči. Vytvořením tenkého povrchového filmu ze silikátového materiálu s kalcitickými složkami se neutralizují přítomné organické komponenty dřeva. Sypkým zušlechtěným materiálem lze vyplnit konstrukční dutiny v objektu libovolného tvaru a uspořádání. Dostatečným předpokladem pro aplikaci je přístupnost pro transportní plastovou trubici, protože sypký materiál je dopravován vzdušným proudem. Vhodným tvarem částic tepelněizolačního materiálu se po vyplnění prostoru vytváří prostorové uspořádání s omezenou mírou „sesedání“ i vysokého sloupce materiálu.
Ukládáním materiálu do konstrukce zafoukáváním se vytvoří orientovaná struktura uspořádání částic (dle typu konstrukce), která je nejvýhodnější z pohledu tepelněizolačního (dosažení nejvyšší hodnoty součinitele tepelné vodivosti) a z pohledu prostorové stability uložené masy zásypu.
V současné době lze na trhu tepelných izolací volit z řady různorodých materiálů, včetně staviv na bázi rostlinných vláken. Ne všechny materiály však splňují nezbytná ekologická kritéria. Přídavkem vybraných solí (například boritými sloučeninami) jsou modifikovány některé nepříznivé vlastnosti materiálu (u celulózy například hořlavost nebo odolnost proti hnilobě).
Tepelněakumulační vlastnosti izolačních materiálů
Význam tepelné akumulace stavebních materiálů a jejich projevů při nestacionárním šíření tepla ve stavebních objektech nebyl po dlouhou dobu dostatečně doceňován. Požadavek zvyšovat tepelněizolační schopnosti stavebních děl vede k používání lehkých materiálových vrstev. Přitom nebývá dostatečně zohledněna jejich menší tepelněakumulační schopnost.
V procesu nestacionárního šíření tepla obvodovým pláštěm budovy i celým objektem se dosahuje příznivějších poměrů vnitřní tepelné pohody, použije-li se materiálů s nízkou tepelnou vodivostí a se schopností akumulovat teplo. Směrná veličina, která vyjadřuje rychlost, s jakou je materiál schopen vyrovnávat teplotní změny, je součinitel teplotní vodivosti a. Tato veličina charakterizuje rychlost prostupu teplotní vlny stavební konstrukcí. Lehké stavební materiály s nízkou objemovou hmotností, stejně jako objemově těžké materiály, vedou k vyšším hodnotám a. Nízkých hodnot součinitele a nabývají dřevo a výrobky z něj. Dřevo je přírodní materiál s nejnižší hodnotou a. Současně porovnání s ostatními materiály použitelnými pro stěnové konstrukce ukazuje, že dřevo má optimální tepelnětechnické vlastnosti.
Modelováním prostupu nestacionární teplotní vlny o definované teplotní amplitudě s denní periodicitou 24 hod. stěnou, jejíž tepelněizolační vrstva byla tvořena širokou škálou prakticky používaných termoizolantů, se ukázalo, že tepelný izolant na bázi zušlechtěných dřevěných partikulárních odpadů má dobu fázového zpoždění teplotní vlny nejdelší. Tento jev je důsledkem příznivé tepelněakumulační schopnosti dřevitých částic. Rozdílná tepelněakumulační schopnost se projevuje nejen zvýšenou hodnotou teplotního útlumu stavební konstrukce a prodlouženou dobou fázového zpoždění teplotní vlny, ale i zmenšenou amplitudou teplotních výkyvů na vnitřním povrchu stěny. I když se v tomto případě jedná o typický letní účinek na stěnu, analogický vliv se projeví i v zimním období při vychládání stavební konstrukce. Energetickou úsporu lze v tomto případě prokázat zejména větší celkovou tepelnou stabilitou objektu i časovým posuvem nezbytnosti čerpání energie na udržení vnitřního mikroklimatu ve zmíněném procesu vychládání objektu do energeticky příznivějšího časového období.
tags: #izolace #na #bazi #dreva #trida #reakce