Hliněné omítky se vrací do našich domovů jako moderní a rovnocenná alternativa konvenčních stavebních hmot. Přírodní stavební materiály zažívají v současnosti renesanci a těší se stále větší oblibě. V dnešní době, kdy trávíme až dvě třetiny života v interiérech domů, je kvalita a nezávadnost vnitřního prostředí prioritou. Hliněné omítky jsou atraktivní nejen pro to, jak vypadají, ale i pro pocit, který v místnosti a celém domě vyvolávají. Spojení s matkou zemí, fakt, že nejsou okoukané jako konvenční omítky a navíc jsou krásné. Každopádně hliněná omítka je velmi moderní a žádaná v domech starých, rekonstruovaných i novostavbách. Dokonce ani panelákům se nevyhýbá.
Výhody hliněných omítek
Regulace vlhkosti a optimální mikroklima
Hliněné omítky mají schopnost regulace relativní vlhkosti vzduchu. Díky difúzní otevřenosti omítka odebírá vodní páry ze vzduchu za zvýšené vzdušné vlhkosti a za nižší vzdušné vlhkosti nasáklou vlhkost se zpožděním vypouští. Hliněné omítky tak udržují optimální mikroklima v interiéru. Hliněná omítka se dá považovat za zdravější variantu, protože hlína v omítce umí pracovat se vzdušnou vlhkostí, a tím vlastně docela pěkně omezí případný vznik plísní. Hliněné omítky žádnou vlhkost v interiéru nevytváří, pouze dynamicky zvýšenou vzdušnou vlhkost nasávají a při poklesu vzdušné vlhkosti interiéru ji zpět uvolňují. Pomáhají tak udržovat klima v interiéru v rovnovážném stavu. Míra schopnosti hliněných omítek vyvažovat vzdušnou vlhkost interiéru je dána objemem hliněného materiálu, který se v daném prostoru vyskytuje. Čím více jílových minerálů obsažených v hlíně v daném prostoru máte, tím více se bude jeho schopnost regulace vzdušné vlhkosti projevovat. Znatelného projevu bude dosaženo až při aplikaci hliněné omítky v plné skladbě (nad 15 mm). Pokud budou v plné skladbě vyomítány všechny plochy prostoru, bude efekt hliněných omítek velký.
Akumulace tepla a chlazení
Hliněné omítky mají schopnost výborně akumulovat teplo, vlastně má hlína v tomto směru podobné vlastnosti jako šamotová kamna. Pokud tedy místnosti vytápíme, omítka do sebe akumuluje teplo a poté toto teplo vyzařuje. V létě pro změnu chladí. Ideální jsou tyto omítky též pro stěnové vytápění. V topné sezóně se dobře uplatňuje akumulační schopnost hlíny. Rychle nabere teplo z ohřátého vzduchu (zvláště v kombinaci se sálavým zdrojem tepla) a postupně ho pak do místnosti zase vrací. Spolu s dalšími vlastnostmi, především schopností akumulace tepla a jeho zpětným sáláním, vytváří hliněné omítky obecnou stabilitu a setrvačnost optimálního vnitřního prostředí ve všech aspektech. Osobně říkám, že vytváří tzv. "měkkost" vnitřního prostředí. Jelikož je míra těchto vlastností dána množstvím hlíny v interiéru, doporučujeme hlínu nejen v podobě omítek, ale také v podobě konstrukčních materiálů. Pak je objem hliněné hmoty opravdu velký a stabilita a "měkkost" vnitřního prostředí obrovská.
Zdravotní přínosy a estetika
Hliněné omítky jsou vhodné pro alergiky, jelikož dovedou pohlcovat škodlivé látky ze vzduchu včetně například cigaretového kouře. Lze dokonce říci, že hlína je pro své vlastnosti léčivá, tedy léčí. Hliněná omítka je příjemná na dotek a v přírodní podobě (bez přídavku barviv) je teplá na pohled. Povrchy stěn zůstávají prodyšné, mají vyšší povrchovou teplotu a jejich protialergické vlastnosti zaručují, že se Vám i Vašim dětem bude doma dobře dýchat. Hliněné omítky jsou prostě pěkné, výborně, přirozeně vypadají.
Další vlastnosti
- Potlačování záření: Hliněné omítky potlačují vysokofrekvenční záření.
- Ochrana dřevěných konstrukcí: Konzervují a chrání dřevěné konstrukce dřevostaveb.
- Zvuková izolace: Mají výborné vlastnosti zvukově izolační.
- Recyklovatelnost: Jsou plně recyklovatelné.
- Designová variabilita: Designovou variabilitu a vlastnosti hliněných omítek lze ještě zvýšit přidáním přírodních přísad. Hliněné omítky jsou vyráběné a prodávané v řadě odstínů.
Aplikace a typy hliněných omítek
Kam aplikovat hliněné omítky
Hliněné omítky můžeme aplikovat prakticky na jakýkoli materiál - dřevo, cihly, beton, hliněné stěny (vyzděné z hlíny), slaměné stěny, sádrokarton apod. Hliněnou omítku je možné aplikovat, dle doporučených postupů, téměř na jakýkoliv podklad, ať je to pálená cihla, nepálená cihla, ytong, beton, kámen, ale i konstrukční desky jako OSB, Fermacell, SDK. Mnoho majitelů chalup z hliněných cihel (vepřovic, kotovic) navíc čelí následkům neodborných a nedůsledných oprav z minulosti, nevhodně zvoleného materiálu pro přizdívky či dostavby, necitlivě udělaného zateplení či hydroizolace, případně nedostatku informací o tom, jaký materiál pro opravy zvolit a kde ho vzít.
Čtěte také: Výhody plastových oken
Výroba a zpracování
Hliněné omítky jsou lehce zpracovatelné. Po nanesení omítky a vyhlazení se obvykle již nepoužívá štuk ani výmalba, čímž ušetříme. Hliněná omítka v koupelně slouží jako lapač páry, nerosí se tak zrcadla. Hliněné omítky a marocký štuk jsou častým provedením v koupelnách. Hlína dokáže přirozeným způsobem regulovat vzdušnou vlhkost v interiéru a tím vytvářejí dobré mikroklima.
Dávno přitom neplatí, že byste byli odkázaní na svépomocnou výrobu hliněných cihel nebo pracné míchání hliněných omítek. Materiálů tohoto typu je na trhu dostatek, stejně jako nabídek firem či jednotlivců, kteří se rekonstrukcemi hliněných staveb zabývají a získali už mnoho zkušeností. Existují i nadšenci, kteří dodržují tradiční postupy včetně výroby vlastních cihel či omítek. Zcela důsledně a dobrovolně se vydávají touto poměrně pracnou cestou. Kromě jiného se tak dá ušetřit poměrně dost peněz a oprava starého hliněného domu se navíc promění v jedinečné objevitelské dobrodružství s originálním výsledkem. Cest k úspěšné rekonstrukci hliněných stěn a fasád je celá řada. Povrch hliněných omítek vyžaduje některé specifické postupy úprav, potřebné nářadí seženete u prodejců těchto materiálů. Pokud si chcete zaplatit řemeslníka, aby to za mě udělal z místní hlíny, tam je to na pováženou.
Hliněnou kaši (rozmíchání hrudek místní hlíny ve vodě) je mnohem rychlejší připravit ručním míchadlem s vřetenovou metlou předem v bazéně než v talířové míchačce. Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejlépe připravit v talířové míchačce smícháním hliněné kaše s pískem a slaměnou řezankou nejčastěji v objemovém poměru cca 1:1:1. Záleží však kolik jílu, prachu a písku už v sobě má samotná místní hlína. Zkušený hlinař odhadne obvykle vhodný poměr tak, že si směs po namíchání promne v rukách a cítí co tam je. Pro méně zkušené je lepší si na stěnu provést několik vzorků aspoň 70 x 70 cm v různých poměrech. Pokud vám vzorek příliš praská, přidejte písek anebo řezanku. Pokud vzorek málo lepí, nesnadno přilne na stěnu anebo je málo soudržný, přidejte jílovitou hlínu.
Nejčastěji dávám na 200l jádrové směsi asi 90l hliněné kaše, 40 lopat písku a 120l slaměné řezanky. Anebo lépe: řezanky co nejvíc, ale tak, aby směs pořád ještě dobře lepila a vody tolik, aby se se směsí dobře pracovalo. Někteří hlinaři dávají záměrně jen malé množství řezanky, aby jádrová vrstva vypraskala velkými spárami, které je možné snáze zaplnit. Z mého pohledu je jakékoli dodatečné zaplňování vypraskané omítky zbytečné.
Hliněné omítky na slaměné stěny
Hliněné omítky slaměných stěn tvoří přirozenou protipožární ochranu slaměných balíků, určují výsledný tvar domu, zajišťují tepelnou i vlhkostní stabilitu vnitřního prostředí a příznivé elektroiontové mikroklima. Mohou zajistit i dostatečnou (pro nízkoenergetický standard) vzduchotěsnost vnitřní obálky vytápěného prostoru anebo větrotěsnost fasády. Při kladení balíků do stěn na plocho váže hliněná omítka s konci stébel o něco lépe než při kladení balíků "na hranku", ale rozdíl není nijak podstatný. Výhodné je stavět stěnu ze slaměných balíků už od začátku co nejrovněji. Srovnávání se provádí dřevěnou palicí. Pokud se vám srovnání palicí úplně dobře nepodaří, můžete největší boule seříznout elektrickou protiběžnou pilou ocaskou. Povrch slaměných stěn je vhodné sestřihnout plotostřihem a oprášit od volných kousků stébel, aby byl podklad co nejrovnější, s co nejmenším měrným povrchem, což usnadňuje omítání.
Čtěte také: informace o betonových panelech
Na řadu přichází první vrstva - hliněná kaše (o konzistenci hodně hustého jogurtu). Tvoří přilnavostní můstek mezi slámou a dalšími vrstvami omítky. Kaši si připravíte rozmícháním jílovité hlíny s vodou pomocí elektrického ručního míchadla s vřetenovou metlou. Stejná kaše potom slouží jako základ i pro všechny další vrstvy hliněné omítky. Můžete ji rovnou připravit do dvou nádrží o rozměrech cca 0,8x1,2x0,8m vyrobených např. z prken a pevné plachty. Hliněnou kaši můžete nanést velkým plastovým hladítkem (18x40cm) na slaměné stěny. Žádné vmasírovávání či vpichování omítky do hloubky balíků, jak se často traduje, není potřebné. Kaše má dostatečnou přilnavost, aby ji stačilo v první fázi nanést hladítkem mírným tlakem a ve fázi druhé rozmazat trochu větším tlakem třemi či čtyřmi prsty ruky tak, aby se odhalili všechny nerovnosti a případné dutiny. Někdy se této vrstvě říká "vrstva odhalovací", po její aplikaci stěna nepřibyde na tloušťce, opticky se spíše zúží, resp. ukáže, kde byla měkká nesoudržná místa. Hliněná kaše je vetřena těsně pod povrch slaměných stěn a lehce povrch slaměných stébel zakrývá. Dobrá strojní omítačka se šnekovým čerpadlem a tryskou hnanou kompresorem je dobrým pomocníkem, který práci s hliněnou kaší výrazně zrychlí, nemá ale tolik smysl ji pořizovat či shánět, pokud stavíte jen jeden dům. Ruční provedení nezabere při troše šikovnosti více než jednu hodinu na každých cca 10m2 plochy omítaných stěn. Někdy se namísto omazání hliněnou kaší provádí máčení balíků do kaše předem a staví se z balíků už namočených, i tento postup jsem několikrát vyzkoušel, ale nepovažuju jej za efektivní. Balíky jsou po namočení těžké a celkově je postup mnohem pomalejší. Zdánlivou výhodou může být vyšší kvalita: balíky se ochotněji nechají ve stěně srovnat - nepruží a silné vrstvy jádrové omítky nesjíždí před uschnutím vlastní tíhou tolik dolů čili u stropu nevzniká ve fázi schnutí jádrové omítky tak velká spára. Praktický význam to ale z mého pohledu nemá. Balíky lze dobře srovnat i za sucha a spáru v jádrové vrstvě u stropu snadno dodatečně zamáznout.
Jádrová vrstva
Jádrová vrstva nejlépe přilne ještě k vlhkému špricu, není příliš výhodné dělat zde technologickou přestávku. I když i k suchému špricu přilne omítka dobře, nahazování na vlhký jde přeci jen o něco rychleji. Jádrovou vrstvu hliněné omítky je nejsnažší provést hned po aplikaci první "odhalovací" vrstvy (přilnavostního můstku) dříve než uschne. Výkonná strojní omítačka vhodná k provádění jádrových omítek se slaměnou řezankou z místní hlíny existuje, pokud vím, v Evropě jen jako jeden prototyp. Běžné strojní omítačky, kterými lze dobře nanášet hliněné omítky z pytlovaných směsí, není možné pro omítky z místní hlíny se slaměnou řezankou použít. Když pominu možnost strojního omítání, pak je nejrychlejší naházet jádrovou omítku rukama, poměrně zblízka a ne příliš velkým švihem, aby se zbytečně neodrážela a nepadala na zem. Tloušťka jádrové vrstvy může být 1 - 8 cm dle rovinnosti podkladu a požadované míry vyrovnání. Slaměné domy jsou z hlediska tepelné stability blíže zděným stavbám než lehkým dřevostavbám. Sláma má sama o sobě poměrně velkou tepelnou kapacitu danou mj. i skupenskými změnami vody (voda-pára) v jejích kapilárách. Trendem jsou omítky spíše slabší, v součtu všech vrstev cca 3 cm, protože se tím šetří pracnost a z hlediska akumulace tepla se to nijak zásadně neprojeví. Ani v mrazech, po přerušení vytápění, teplota ve slaměném domě neklesá o víc než 2 °C za 24 hodin, pokud je aspoň relativně těsný. Jádrovou vrstvu je vhodné nahazovat rovnoměrně, aby následné roztažení a vyrovnání hladítkem bylo co nejméně pracné. Používám běžné plastové hladítko 18 x 40 cm, jehož 40 cm dlouhou hranou vytvářím kvazirovinu - od oka a z ruky. Větší rovinnosti je možné dosáhnout pomocí stahovací lati, s hliníkovou se pracuje lépe než s dřevěnou. Je také dobře možné provést jádrovou vrstvu mnohem rovněji v celé ploše stěny - do omítníků, je to ale asi dvakrát pracnější než kvazirovina od oka.
Finální vrstva
K finální vrstvě hliněné omítky se přistupuje až po úplném vyschnutí omítky jádrové, čili zde je technologická pauza nutná, jinak se objemové změny dané vysycháním sčítají a dochází tak k trhlinám. Pokud si chce člověk udělat finální omítku z místa, tak mu nemůže vadit, že bude tmavá, hnědá. Pokud si nechce ztmavit interiér a chce omítku světlou, tak už to sám nedokáže. Velká část lidí si dělá hrubé omítky a ty finální si koupí. Hliněné omítky HLINĚNÝ DŮM jsou složeny z pečlivě vybraných jílů a praných křemičitých písků. Jedním z častých mýtů je, že hliněné omítky jsou k dostání jen v hnědé nebo šedé barvě. I zde Vás může hliněná omítka mile překvapit. Světlé hliněné omítky skvěle ladí k dřevěným prvkům v místnosti.
Venkovní hliněné omítky
Při provádění venkovních hliněných omítek hydrofobizovaných kravincem přidávám kravinec v poměru cca 1:1 do hliněné kaše. Kaši s kravincem pak při provádění venkovních omítek používám jako základ pro všechny vrstvy: špric, jádrovou i finální. Pokud kravinec nemá smrdět, je zapotřebí uchovat jej v suchu anebo ve stínu. Je-li více dní rozmočený ve vodě a je na sluníčku, tak může začít zapáchat značně.
Srovnání vlastností hliněných a vápenných omítek
Hliněné omítky byly porovnávány s vápennými štuky z hlediska reakce na změnu vzdušné vlhkosti vnitřního prostředí. Měření probíhalo v místnosti, kde byla část omítnuta vápennocementovou jádrovou omítkou s vápeným štukem a zbytek ploch byl vyomítán hliněnou jádrovou omítkou Hlinatura Aspera S s finální hliněnou omítkou Hinatura Rustica s vysokým obsahem jílových minerálů. Oba druhy omítek byly vyomítány na porobetonovém zdivu v plných skladbách v tl. (18+-2) mm.
Čtěte také: Jak na dokonalý povrch hliněné omítky
Měření probíhalo tak, že v místnosti s vyzrálými a vyschlými omítkami byla na deseti různých místech na každé stěně změřena neinvazivní metodou citlivým přístrojem (rozlišení 0,1%) relativní vlhkost omítek. Poté byla do interiéru místnosti nastříkána vodní mlha (hadicí s extra jemným mlhovým rozprašovačem napojenou na vodovodní řad, plným tlakem po dobu 1 minuty) tak, že nebyly mlženy povrchy stěn, ale vzduch uprostřed místnosti. Po 10 minutách po zvlhčení vzduchu bylo provedeno měření vlhkosti omítek s prostřídáním pořadí materiálů, stěn a pozic. Po dobu měření byla místnost uzavřena, teplota v místnosti se po celou dobu pohybovala v rozmezí 17 - 20 °C. Pro odstranění náhodných chyb byl celý proces měření prováděn opakovaně čtyřikrát. Po každém měření za zvýšené vlhkosti byl celý prostor včetně omítek řádně vysušen (celý pokus byl prováděn v letním období po dobu 2 týdnů). Z naměřených hodnot byly stanoveny jejich aritmetické průměry.
I když bylo měření prováděno "v terénu", nikoliv vědecky v laboratoři, má jasnou výpovědní hodnotu. Už v počátečním "suchém" stavu má hliněná omítka zřetelně vyšší relativní vlhkost než vápenná, a to přibližně trojnásobně. Obrovský rozdíl pak nastává v nárůstu relativní vlhkosti omítek vlivem nárůstu vzdušné vlhkosti v krátkém časovém intervalu. Na vápenných omítkách se zvýšená vlhkost téměř neprojevuje, zatímco u hliněných omítek velmi dynamicky stoupá o desítky procent. Po každém zevrubném změření zvlhčených omítek před následným větráním a sušením byly orientačně vlhkosti omítek změřeny na jednom místě na každé stěně ještě jednou, a to hodinu po zvlhčení.
Tabulka: Srovnání relativní vlhkosti omítek
| Typ omítky | Počáteční relativní vlhkost (přibližně) | Nárůst relativní vlhkosti po zvlhčení vzduchu (přibližně) |
|---|---|---|
| Hliněná omítka | 3x vyšší než vápenná | Desítky procent |
| Vápenná omítka | Nízká | Téměř žádný |
Specifika hliněných omítek při rekonstrukcích
Problémy s barevnou nejednotností
Při rekonstrukcích starých domů se může občas objevit problém s barevnou nejednotností hliněného povrchu. Barevné fleky na hliněné omítce nemusí znamenat chybu samotného materiálu. Pravděpodobnou příčinou je rozdílná vlhkost v jednotlivých částech zdiva. Kámen, cihla a malta mají odlišnou schopnost přijímat, držet a předávat vlhkost. Obecně platí, že čím je vrstva hliněné omítky tenčí, tím výrazněji se mohou rozdíly v podkladu projevit. Staré kamenné nebo smíšené zdivo se často nechová jako jednotný podklad. To znamená, že hliněná omítka může v různých částech stěny vysychat jinak. Tam, kde je podklad vlhčí nebo chladnější, se může povrch jevit tmavší. Důležitou roli hraje také roční období. Jedním z možných vysvětlení je vznik rosného bodu na povrchu kamene. V letních měsících bývá kamenná stěna chladnější než okolní vzduch. U starých staveb bývá situace často složitější. Při práci se starým kamenným nebo smíšeným zdivem je dobré počítat s tím, že podklad nemusí být homogenní. Barevné fleky na hliněných omítkách se nejčastěji objevují u starých domů s kamenným nebo smíšeným zdivem. Čím tenčí je vrstva hliněné omítky, tím výrazněji se mohou rozdíly v podkladu projevit.
Použití a výběr materiálu při rekonstrukci
Můj názor, ke kterému jsem za těch 17 let došel v otázce výroba hlíny na pozemku versus její pořízení od výrobce, je ten, že hlína z toho daného pozemku tam pocitově patří, má energii toho místa. Pokud jsem v situaci, kdy si celý dům stavím svépomocí, protože nemám tolik peněz, ale mám čas, tak proč to neudělat? Pokud ale mám hodně peněz, a tím pádem taky málo času, tak je otázka, zda to má smysl. Z jiného úhlu pohledu, v jakém množství se mi vyplatí se tím zabývat? To je případ od případu. Pokud je to jen jedna stěna, je otázka, jestli mám dostatek času to studovat, sbírat zkušenosti, jak to vymíchat, tam je asi lepší si to koupit. Pokud je to na celý dům a nemám tolik peněz, tam se nabízí si to udělat sám.
Pokud mi nevadí dávat do omítky nějaké příměsi, přírodní lepidla, škroby třeba na tapety, když omítka nedrží, ale je otázka, co z toho vzejde. Ano, je to možné, ale musí se jí trochu pomoci. Světový trend v omítkách se rozděluje do dvou směrů. Jeden je nebudeme do omítek nic dávat, protože jsme výrobci a měli bychom to dokázat vyrobit čisté. Protože ve chvíli, kdy tam něco přidáme, už to není hliněná omítka. Pocit z toho je takový, když se podíváte na holé dřevo, nebo na nalakované. Je to dřevo, ale upravené. Upravená omítka už nemusí tak působit na interiér. Druhý postoj výrobců je musíme to dostat k co nejvíce lidem, tedy aby omítka měla vlastnosti jako třeba vápenná, dáme nějaké přírodní příměsi, o nic tedy nejde. Takže jsou 2 směry, kterými se lze dát. Jediný problém, který vidím u těch domácích omítek, je ten, že lidé se je snaží udělat co nejjílovější. Já jsem kdysi dávno s Alešem Dorazilem do knihy Slaměné domy od Honzy Martona napsal část o hliněných omítkách z místních zdrojů. Stále se prodává, dá se objednat. Je tam podrobně popsané, jak dojít ke správné směsi.
Péče o hliněné stavby
Tradiční hliněné domy, ale i novostavby z hlíny vyvolávají v lidech rozporuplné pocity. Jejich příznivci na ně nedají dopustit a poukazují na skvělé vlastnosti hlíny, podporující přirozené klima v domě i zdravé bydlení pro alergiky či ideální podmínky pro pobyt v domě za vzrůstajících průměrných teplot. Hlíny jako stavebního materiálu se však mnoho lidí obává, zvláště po zkušenostech s malou odolností těchto staveb vůči záplavové vodě, ale i běžné srážkové vlhkosti ve chvílích, kdy do takové stavby začne zatékat a opravy se neprovedou včas. Péče o takový dům je náročná, ale stojí za to. Příklad využití hliněných omítek v interiéru zrekonstruovaného starého domu. Nemusíte kopat hlínu. Různé typy nepálených cihel dnes běžně najdete v sortimentu stavebnin.
Na co si dát pozor
Jakákoli oprava hliněných zdí vyžaduje cit a trpělivost, na rychlá řešení v podobě nejrůznějších vychytávek moderní stavební chemie (PUR pěny, tmely, lepidlo) raději nespoléhejte. Vyhněte se betonu a čemukoli s převažující cementovou složkou. Mohli byste narušit schopnost hlíny přirozeně a citlivě vyrovnávat klima, a uzavřít tak ve stěnách vlhkost. Nepodceňujte možnost recyklace starých hliněných cihel, mohou sloužit dál. Při opravách, dozdívkách i omítání používejte, pokud je to možné, přírodní materiály, ať už hotové hliněné cihly, či malty (vyrábí např. Heluz), nebo vybírejte ze sortimentu omítek, které nabízí např. firma Hliněný dům. Při rozsáhlejší rekonstrukci se vyplatí obrátit na zkušené odborníky, kteří se podíleli na řadě oceněných rekonstrukcí hliněných staveb včetně památkově chráněných objektů. Pro kombinaci s hlínou využívejte především jiné přírodní materiály (cihly, dřevo). Případné dozdívky výtluků je možné zacelit s pomocí střepů ze staré pálené krytiny. Nechcete-li použít přímo hliněné omítky, volte alespoň omítky vápenné, dostatečně prodyšné, aby umožnily stěnám dýchat. Na fasády lze použít i tradiční vápenný nátěr a smířit se s nutností jeho poměrně časté obnovy, není to zase tak složité a není to drahé. Vyhněte se příliš intenzivnímu vysoušení (např. fukary) a nepoužívejte ani sanační omítky, pro hliněné stěny nejsou vhodné, protože uzavírají vlhkost. Zbavte dům všech možných zdrojů zatékání a pronikání vlhkosti, ale zároveň nepropadejte panice. Hliněné stěny jsou velmi odolné, a to i vůči srážkové vodě, o čemž svědčí například letité a nijak výrazně ošetřené vnější stěny stodol na moravském Slovácku. Jakmile však pronikající voda hliněné stěny naruší, je potřeba neprodleně zasáhnout.
Máte-li možnost, zbavte hliněný dům všech „nešvarů“ z minulosti, ať už je to cementová malta ve spárách mezi vepřovicemi, cementové omítky, keramické obklady na lepidle, nebo různé necitlivě provedené přizdívky či asfaltové izolační nátěry v místech, kde hliněná stěna v minulosti vlhla. Po odstranění těchto stavebních zásahů možná zjistíte, že rozsah škod je příliš velký na dílčí opravy a je namístě přizvat odborníky minimálně kvůli konzultacím a doporučením.
Co se dá koupit?
- Nepálené hliněné cihly
- Hliněné vnitřní i vnější omítky
- Pigmentované (probarvené) omítkové směsi
- Hliněná zdicí i omítková malta
tags: #informace #o #hliněných #omítkách #v #domě