Hlína a vápno patří k nejstarším stavebním materiálům. Už od pradávných časů je hlína osvědčeným materiálem díky své kvalitě, odolnosti a zdravotní snášenlivosti. Nedávno byly znovuobjeveny, protože jsou obzvláště ekologické a zajišťují zdravé vnitřní klima. Hliněné a vápenné omítky jsou minerální. Obě varianty velmi dobře regulují vlhkost a jsou prodyšné. Hliněná omítka je schopna vázat škodlivé látky ze vzduchu v místnosti. Hliněné omítky upřednostňují zejména zastánci ekologického či alternativního bydlení a přírodních materiálů.
Charakteristické vlastnosti hliněných omítek
- Jsou snadno zpracovatelné a lze je použít na téměř jakýkoliv povrch.
- Stavební materiál šetřící zdroje, 100% recyklovatelný.
- Difúzní otevřenost a schopnost akumulovat teplo.
- Neutrální vůči alergiím a pohlcuje elektromagnetické záření.
- Váže škodliviny a pachy.
- Zvukově-izolační a protipožární vlastnosti.
Hliněné omítky jsou příjemné na dotek a nenapodobitelné po stránce vizuální. Hlavním přínosem je ale blahodárný vliv na zdraví. Systém je určen pro zdění a omítání hliněných (nepálených) stavebních prvků a všech dalších klasických stavebních materiálů při výstavbě a rekonstrukcích staveb. Nepálené stavební prvky se používají na vnitřní příčkové a akumulační zdivo v kombinaci s klasickým obvodovým zdivem, ale také jako vnitřní zdivo dřevostaveb a pro výstavbu pecí a kamen.
Co hliněným omítkám škodí:
- Eroze: destruktivnímu působení klimatických vlivů na povrch hliněné konstrukce i povrchy lze zabránit správným zpracováním materiálu i zabránění přístupu vody, například dostatečným přesahem střechy.
- Kondenzace vlhkosti: už při návrhu konstrukce nebo při opravách staveb je nutné docílit toho, aby vodní páry kondenzovaly mimo hliněnou konstrukci. K tomu je třeba vypočítat a stanovit tzv. kondenzační zónu tak, aby byla vně konstrukce. Výpočet by měl dělat odborný projektant.
U hlíny je nutné brát v úvahu její nižší odolnost vůči vodě. Vystavení nepálené cihel i hliněných omítek přímému vlivu vody snižuje jejich životnost. Řada těchto omítek proto není vhodná pro venkovní použití, některé však ano, jen je nutné vybrat pro fasádu ten správný typ a držet se doporučených postupů zpracování.
Příprava podkladu pro hliněnou omítku
Obecně se dá říct, že hliněnou omítku lze nanášet na všechny druhy podkladů. Je potřeba zvolit správný postup a správné složení vrstev s ohledem na zvolený výsledek. Podklad by měl být pevný, zbavený prachu, oleje a mastnoty. Podklad musí být suchý, pevný, savý, zbavený prachu, mastnot a ostatních nečistot. Musí být rovněž dostatečně vyzrálý, aby dále nepracoval a neměnil tvar. Tyto podklady nesmí na povrchu obsahovat písek nebo sůl. Hliněnou omítku můžeme nanášet na beton, sádrovláknité nebo sádrokartonové desky, cihly nebo vepřovice.
DŮLEŽITÉ: Konkrétní posouzení podkladu je možné vždy jen na místě. V případě nouze se osvědčilo vyzkoušet omítnout ca.
Čtěte také: Součinitel tepelné vodivosti hliněné omítky
Specifické podklady a jejich skladba:
| Podklad | Příprava / Skladba omítky |
|---|---|
| Nepálená cihla | Stěnu z nepálených cihel navlhčit vodou (nejlépe rozprašovačem), poté hrubá hliněná omítka s výztuhou + jemná hliněná omítka. Spáry silné 8 mm, vložení zpevňovací armatury (juta nebo perlinka). |
| Keramický pálený střep (Porotherm) | Jílový nátěr (špric) + hrubá hliněná omítka + jemný hliněný štuk. |
| Plynosilikátové tvárnice (Ytong, Porfix) | Jílový nátěr (špric) + hrubá hliněná omítka + jemný hliněný štuk. Doporučuje se stěny před omítáním potáhnout stavebním lepidlem s perlinkou. Pokud jsou stěny z Ytongu postavené min. 3 měsíce, výrobce garantuje vyzrání tvárnic a jejich rozměrovou stálost, čímž se může omítat přímo na stěny. |
| Vápenopískové cihly, litý beton nebo betonové tvárnice | Cementový špric + hrubá hliněná omítka + jemná hliněná omítka. Na tyto materiály je vzhledem k jejich hladkosti vhodnější použít cementový špric, který necháme zatvrdnout. |
| Sádrokarton | Jílový nátěr + jemná hliněná omítka. Výrobce sádrokartonu nedoporučuje omítání hrubou hliněnou omítkou z obav dlouhodobého působení vlhkosti. Proto se omítá pouze tenkou vrstvou jemného hliněného štuku. Aby spoje nepraskaly, je nutné plochy před vlastním omítáním zpevnit obyčejným stavebním lepidlem s perlinkou a zahladit rovným zednickým hladítkem. |
| OSB, dřevo, ekopanel a vše na bázi dřeva | Štukatérský rákos + jílový nátěr na stěny (špric na stropy) + hrubá hliněná omítka s řezankou + perlinka (jutová tkanina) + jemná hliněná omítka. Nosný drát rákosových stébel musí být pozinkovaný, nejlépe nerezový, a tloušťky min. 0,8 mm (raději 1 mm na strop a šikminy). Rákos přichytáváme sponkami minimálně 18 mm dlouhými ve vzdálenosti maximálně 20 cm od středu postupně ke konci. |
| Hliněné panely | Povrch navlhčit, nanést jemnou hliněnou omítku, do které se celoplošně zapracuje perlinka (juta). Po vyschnutí se aplikuje požadovaný jemný hliněný štuk. |
| Původní malba | V každém případě neomítat na malbu, je potřeba povrch min. oškrábat až na původní jemnou omítku, aby se otevřely póry. Povrch ometeme, nejlépe vysajeme, případně opláchneme-navlhčíme vodou, aplikujeme přilnavostní nátěr a můžeme omítat. |
Jakékoli savé podklady kromě hliněných stěn je nutné natřít zmíněným přilnavostním nátěrem, případně hliněným špricem. Savé podklady před nanesením lehce navlhčete. Před aplikací omítky nesmí na povrchu stát žádná voda. Při vlhčení stěny před hrubováním nešetřit vodou.
Příprava a míchání hliněné omítky
Součástí hliněné omítky je hlavně písek, hlína a jíl. Pro vyztužení se používají také rostlinná vlákna, jako je sláma nebo konopí. Omítky jsou připravovány s vodou. Míchání směsi: Spojovaný zdicí materiál musí být pevný, bez prachu, zbaven mastnoty a jiných nečistot a nesmí být zmrzlý. Suchá směs se vsype do předepsaného množství vody a důkladně se rozmíchá v bubnové míchačce nebo jiným typem míchače (nejlépe rychloběžným míchadlem) na homogenní hladkou hmotu. Hlína totiž vyžaduje osvojení některých specifických dovedností.
Postup míchání hliněné směsi:
- Do kbelíku nalijte vodu.
- Nasypejte hliněnou stěrku za chodu míchadla a pečlivě promíchejte.
- Nechte stěrkovou hmotu cca 20 minut bobtnat.
Zalitý jíl vodou po změknutí rozmícháme, nejlépe ručním míchadlem, do jogurtové konzistence bez hrudek. Pokud hmota obsahuje větší pevné částice, jest nutno ji přelít přes síto. Nejčastěji dávám na 200l jádrové směsi asi 90l hliněné kaše, 40 lopat písku a 120l slaměné řezanky. Anebo lépe: řezanky co nejvíc, ale tak, aby směs pořád ještě dobře lepila a vody tolik, aby se se směsí dobře pracovalo. Někteří hlinaři dávají záměrně jen malé množství řezanky, aby jádrová vrstva vypraskala velkými spárami, které je možné snáze zaplnit.
Jak zjistit správný poměr pojiva a plniva?
Vymícháme vzorky v objemovém množství jíl:písek 1:1, 1:2, 1:3 a 1:4. Toto rozmezí by mělo v převážné většině stačit. Písek použijeme do velikosti max 4 mm, ideální frakce 0,5 - 4 mm. Podle potřeby přidáme vodu a zednickou lžící omítneme plochu cca 60x60cm od každého materiálu. Srovnáme hoblem, aby tloušťka hliněné hrubé omítky byla 15-20 mm. Necháme vyschnout a ideální vzorek by měl být ten, jehož praskliny, na které když zatlačíme, se neulomí a neodpadnou. Vzorky aplikujeme na pevný podklad, nejlépe ten, na který se bude omítat. Řezanku ideálně připravíme za pomocí travní sekačky, kterou jezdíme po slámě tak dlouho, až jste spokojeni s její délkou. Je doporučovaná délka do 5 cm. Při delších vláknech se projeví horší zpracovatelnost hmoty.
Aplikace hliněné omítky
Při omítání nepálených cihel je doporučením vložení zpevňovací armatury (juta nebo perlinka) jako ukončení hrubé hliněné omítky. Hlína má velkou výhodou v pomalém vysychání omítky. U hliněné omítky lze dobu zpracování prodloužit přidáním vody. Zpracování při teplotě vzduchu a zdiva minimálně 5 °C. Pro aplikaci omítky v zimním období musí být vnitřní prostory temperovány na teplotu min. 15 °C (současně je nutné zajistit dokonalé odvětrání vlhkosti).
Čtěte také: Hliněné omítky Picas: Ideální řešení pro zdravý interiér
Doporučujeme konzultaci při projektování (novostavba) a u rekonstrukcí před zahájením prací, tedy ještě než začnete sundávat původní omítku a plánovat postup rekonstrukce (může se třeba stát, že vám dokážeme ukážeme ušetřit práci a peníze).
Nářadí:
- Nádoba na maltu
- Štětka nebo váleček
- Zednická lžíce
- Stahovací h-lať
- Rozprašovač nebo hadice s vodou
- Nerezové nebo plastové hladítko
- Filcové nebo pěnové hladítko
- Bubnová míchačka nebo elektrické míchadlo
- Kalfas aspoň 120l
- Zalamovací nůž
- Houby na filcování (nejlépe mořská houba, jemná houba a obyčejná kuchyňská)
- Zárožák (zahnutá štětka s držátkem)
- Lešení
Postup omítání:
- Základní vrstva (přilnavostní nátěr nebo špric):
- Základní vrstvu hliněné omítky tvoří jílový přilnavostní nátěr v tloušťce do 1 mm (prodává se hotový ke zředění vodou) nebo hliněný nástřik (špric) ve vrstvě do 3 mm.
- Jílový nátěr zředíme tak, aby hmota ulpívala na čisté rukojeti zednické lžíce. Nátěr nanášíme štětkou nebo válečkem.
- Hliněný špric připravíme tak, že smícháme jíl s pískem v poměru 1:2 nebo 1:3 a naředíme vodou do konzistence, kterou je možné špricovat zeď zednickou lžící, případně ruční omítačkou (čertem). Špric se před dalším omítáním nechává na rozdíl od jílového přilnavostního nátěru zcela zaschnout.
- Jádrová vrstva nejlépe přilne ještě k vlhkému špricu, není příliš výhodné dělat zde technologickou přestávku. I když i k suchému špricu přilne omítka dobře, nahazování na vlhký jde přeci jen o něco rychleji.
- Jádrová vrstva (hrubá hliněná omítka):
- Na základní vrstvu se nanáší hrubá hliněná omítka o tloušťce 15 až 22 mm, nebo případně hrubá hliněná omítka s příměsí řezanky.
- Hrubou hliněnou omítku nahazujeme zednickou lžící na ještě ne zcela zaschlý přilnavostní nátěr.
- Pro dosažení roviny použijeme omítníky a zarovnáme omítku stahovací latí. Můžeme však rovněž vyrovnávat omítku bez použití omítníků pouze dřevěným hladítkem.
- Hliněnou jádrovou omítku je nejsnažší provést hned po aplikaci první "odhalovací" vrstvy (přilnavostního můstku) dříve než uschne. Tloušťka jádrové vrstvy může být 1 - 8 cm dle rovinnosti podkladu a požadované míry vyrovnání.
- Jádrovou vrstvu je vhodné nahazovat rovnoměrně, aby následné roztažení a vyrovnání hladítkem bylo co nejméně pracné.
- Na hrubou omítku na rákosové rohoži, dřevěném roštu či jakémkoli dalším rizikovém podkladu je dobré natáhnout jutovou tkaninu nebo perlinku. Zamezíme tím případným problémům s praskáním jemné finální omítky. Dělá se to tak, že do zavadající omítky hned po stažení latí nebo dřevěným hladítkem (vyhrubování) natáhneme jutovou tkaninu nebo perlinku a celou plochu takto vyarmované vrstvy omítky uhladíme plastovým hladítkem.
- Příliš rychlé vysychání omítky někdy způsobuje vznik trhlin. Je tedy nutné nanášet omítku na dobře provlhčený podklad a zajistit pozvolné vysychání. Natahujete-li v zimě, je nutné topit a současně větrat.
- Finální vrstva (jemná hliněná omítka):
- Jemné hliněné štuky se nanášejí až po úplném vyschnutí hrubého podkladu. Ten před nanášením jemné omítky navlhčíme vodou a hladítkem (doporučuje se plastové z novoduru) na něj natahujeme jemnou hliněnou omítku v tloušťce do 3 mm dle použitého druhu.
- Finální úprava se dělá ocelovým nebo plstěným hladítkem.
- Pro výsledný vzhled omítky je důležitý čas zpracování, použitá technika a použité nářadí. Tak můžete u stejného materiálu dosáhnout různých efektů drsný, hladký nebo velmi hladký povrch omítky. Lehce můžete vytvořit i strukturovaný povrch nebo ornamenty (např. nahazováním zednickou lžící).
- Finální hliněnou omítku lze ponechat bez dodatečné povrchové úpravy. V případě požadavku na povrchovou úpravu se tato provádí až po dokonalém vyschnutí jemné omítky s minimální technologickou přestávkou pět dnů.
Barevná škála a dekorativní úpravy
Vzhledem k přirozené barvě hliněné omítky je barevné spektrum omezené. Obrovskou výhodou finálních hliněných omítek je jejich přírodní barevná škála. Přirozená barva hliněné omítky se pohybuje v odstínech hnědé. Přejeme-li si světlejší odstíny, lze jich dosáhnout přidáním hlubinných kaolinických jílů nebo přidáním přírodních pigmentů. Pigmentace hliněných omítek se provádí buď při výrobě nebo dobarvením hotové směsi přímo na stavbě. S přírodně bílou práškovou vápennou omítkou lze dosáhnout jakéhokoli barevného odstínu.
Pokud si přejeme mít zajímavou dekorativní vrstvu, můžeme uvažovat o přidání organické složky - plevy, levandule, kopretiny, pazdeří a podobně. Další možností, jak se dá obohatit finální štuková vrstva je přidání anorganické složky - rozdrcené skleněné kuličky, perleťové vsypy, barevná sklíčka a kamínky.
Finální úprava povrchu (filcování nebo hlazení)
Nejpodstatnějším rozdílem mezi finální a hrubou hliněnou omítkou je zrnitost písku. Pro finální omítku je ideální velikost zrna písku do 2mm. Další, co nám může velmi ovlivnit vzhled finální vrstvy, je způsob závěrečné úpravy povrchu. Mluvíme o filcování a nebo o hlazení.
Filcovaný povrch
Filcovaný povrch je nejběžnější povrchová úprava hliněné omítky. K jejímu provedení používáme různé typy molitanových hub. Jejich tvrdost a hrubost si volíme podle druhu omítky a zkušeností realizátora. Filcování provádíme nejčastěji dvakrát za mokra a jednou za sucha. Filcování za sucha je důležitý krok. Výrazně omezí sprašování finální hliněné omítky. Filcovaný povrch bývá na omak hrubý a dá se snadno provádět s jakýmkoli druhem hliněných omítek.
Čtěte také: vlastnosti a aplikace hliněné omítky
Při filcování svrchní vrstvy plstěným hladítkem se dostávají na povrch zrnka písku a vytváří strukturální povrch. Pak ovšem dochází k trvalému uvolňování kamínků, a proto se filcovaný povrch fixuje nátěrem. Kolem oken na jejich rámy doporučuji použít ukončovací okenní profil (APU lišty). Tyto APU lišty eliminují otřesy okna, čímž nedochází k prasklinkám mezi rámem okna a hliněnou omítkou.
Hlazený povrch
Hlazený povrch je složitější disciplína, časově i fyzicky náročnější. Pokud ji chcete dělat profesionálně, potřebujete různé druhy hladítek - plastové, japonské, benátské aj. Při zahlazování omítky se na povrch dostává jíl, který utváří pevnou a hladkou plochu. Zahlazenou plochu proto není nutné dále upravovat. Hlazený povrch bude příjemný na omak a nebude sprašovat. Kvůli své náročnosti (dražší materiál i práce) tento finální povrch není tak častý jako filcovaný.
První vrstva jemné hliněné omítky se nanese pomocí dřevěného nebo plastového hladítka. Tuto vrstvu uděláme co nejslabší a vyčkáme na její zavadnutí. Do omítky vtlačíme palec a pokud omítka neulpí na palci a přitom bude stále vlhká a tvárná, naneseme nerezovým hladítkem druhou vrstvu omítky tak, aby se vytvořil hladký povrch bez děr. První hlazení provádíme ve chvíli, kdy je omítka zavadlá. Pro hlazení použijeme měkké ocelové hladítko, které položíme na hlazený povrch tak, aby se ho dotýkalo alespoň čtvrtinou své plochy.
Finální leštění se dělá pomocí speciálních plastových hladítek. Plocha musí být zavadlá tak, aby se omítka nelepila na víčko a přitom zůstala ještě tvárná. Ve čtvrtkruhových či krouživých pohybech přeleštěte celou plochu.
Časté chyby a tipy pro úspěšnou aplikaci
Příliš hustá směs znamená horší zpracovatelnost a větší spotřebu. Příliš řídká směs má horší zpracovatelnost a větší odpad. Špatně rozfilcovaný detail kolem pantů oken a dveřní části může ovlivnit konečný vzhled. Po uschnutí finální omítky je důležité provést filcování na sucho nebo omést povrch, aby se odstranily přebytečné zrníčka písku a zamezilo se sprašování.
Při natírání stěn omítnutých hliněnou omítkou se ujistěte, že je zachována struktura otevřených pórů stěny hliněného stavebního materiálu. Nejčastěji používanými nátěry jsou hliněné barvy, vápenné kaseinové barvy a minerální barvy.
Co dělat, když ušpiníte hliněnou omítku?
Pokud je znečištění jen lehké, doporučujeme si zvyknout. Vše se časem okouká. Pokud je znečištění větší, postupujte stejně jako při opravě hliněných omítek - buď lokálně, do ztracena nebo celou zeď.
tags: #jak #nanášet #hliněnou #nátěrovou #omítku #postup