V České republice, stejně jako jinde v Evropě, dochází k hybridizaci mezi původním druhem jelena evropského (Cervus elaphus) a jelenem sikou (C. nippon), zavlečeným z Asie. Vzniklí kříženci jsou plodní, mohou se zpětně křížit s rodičovskými druhy a ohrožovat tak jejich genetickou integritu. Potomky vícenásobného křížení lze jen obtížně identifikovat na základě morfologických znaků, zatímco genetické metody jsou sice spolehlivější, ale finančně i logisticky náročné.
Právě proto je důležité najít další způsoby, jak tyto křížence rozpoznat. Jednou z nadějných cest je bioakustická analýza, která navazuje na studii Longa a kol. z roku 1998. Tato studie ukázala jasné rozdíly ve vokalizaci jelena evropského, jelena siky a první generace jejich kříženců.
Projekt „Hlasy jelenů“ a bioakustická analýza
V rámci projektu občanské vědy „Hlasy jelenů“ se vědci z České zemědělské univerzity a Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy rozhodli otestovat bioakustickou metodu na území České republiky. Hlavním cílem projektu bylo zmapovat výskyt rodičovských druhů a jejich kříženců na základě audionahrávek jejich říjné vokalizace. Kromě samotného projektu vědci pořizovali vlastní nahrávky na profesionální nahrávací zařízení se směrovým mikrofonem za účelem zisku kvalitních audiozáznamů, použitelných k podrobnější analýze.
Celkově se podařilo nasbírat 451 nahrávek, z nichž pro podrobnou analýzu bylo vybráno 263, a to s vokalizací 162 jedinců. Do projektu se může zapojit i veřejnost. Stačí se vybavit zařízením schopným zvukového záznamu (mobilním telefonem, digitálním fotoaparátem či videokamerou) a vyrazit do lesa. Příspěvky jsou průběžně přiřazovány k jelením druhům a výsledky se zobrazují přímo na mapě.
Rozdíly ve vokalizaci jelenů
Jelen evropský se během říje ozývá troubením, velice hlubokým zvukem, zahrnujícím jak čisté, tak i vcelku neharmonické tóny. V průměru se frekvence jeleního troubení pohybuje kolem 174 Hz, s přibývajícím věkem a velikostí samce hloubka tónu ještě dále klesá.
Čtěte také: Průvodce světem omítek
Jeleni sika se v říji ozývají poměrně pestrou škálou zvuků, a i u nich se zvukové projevy s věkem, ale například i s náladou, mění. Mladší jedinci pískají a zpívají. Naproti tomu zvuk staršího samce často náhle přechází z vysokofrekvenčního pískání v hlubší a delší troubení. Nejstarší jeleni pak skoro nepískají.
Hybridní jeleni, tedy kříženci mezi jelenem evropským a jelenem sikou, v říji znějí tak nějak „napůl cesty“ mezi oběma rodičovskými druhy, což ukázal i výzkum Longa a kol. Hlas jelena sika je navíc velice monotónní ve srovnání s jelenem evropským. Pískání siky je slyšet velice daleko. Teprve když se přiblížíte, zjistíte, že to není jen pískání, ale i takové mrmlání a mektání.
Následující tabulka shrnuje základní rozdíly ve vokalizaci:
| Druh jelena | Charakteristika vokalizace v říji | Frekvence |
|---|---|---|
| Jelen evropský | Hluboké troubení, čisté i neharmonické tóny | Kolem 174 Hz (s věkem klesá) |
| Jelen sika (mladší) | Pískání a zpívání, vysokofrekvenční | Vysoká |
| Jelen sika (starší) | Náhlý přechod z pískání v hlubší a delší troubení | Různorodá |
| Hybrid | Zní „napůl cesty“ mezi oběma rodičovskými druhy | Střední mezi oběma druhy |
Jelen sika v České republice a rizika hybridizace
Jelen sika je introdukovaný druh původem z Japonska a Dálného východu, který začal být dovážen do Evropy v poslední čtvrtině 19. století. Do Evropy se dostal před více než 150 lety jako okrasa obor a původně nikdo nepředpokládal, že by se drobní sika mohli pářit s evropskými obry. Na české území došlo k zavlečení mnohem později, první jeleni sika byli vypuštěni v roce 1891 v oboře Kluk u Poděbrad. Módní vlna chovu sik pominula, ve většině obor se jich zbavili a nechali si tam jelena evropského, i když už často s geny sik. Avšak během druhé světové války (a zejména po ní) docházelo k poškozování oborních plotů, a zvěř tak pronikala do volné přírody. Co načala armáda, dokonal lid, který se chopil moci a rozebral ploty na svoje prasečí chlívky.
Sika je považován za jeden z nejnebezpečnějších invazních druhů, především proto, že se kříží s jelenem evropským. Navíc se dokáže adaptovat na velice proměnlivé prostředí a dokáže tak úspěšně ekologicky konkurovat místním druhům, nejen jelenovi evropskému. Je to skromné zvíře, má vynikající reprodukční schopnosti a je velice rezistentní vůči parazitům. Má úžasné adaptační schopnosti a dokáže úspěšně přežívat na daleko chudší krmivové základně, než například jelen evropský. Díky tomu si sika vystačí i s borůvčím a velmi rád okusuje větvičky jehličnatých či listnatých sazenic lesních dřevin.
Čtěte také: Kvalitní produkty z Farmy Novák
Profesor Luděk Bartoš, odborník na chov jelenů, dlouhodobě upozorňuje na rizika spojená s hybridizací jelenů. „Čelíme plíživé katastrofě, která spočívá v tom, že křížením dvou druhů ty původní vymizí,“ upozorňuje Luděk Bartoš.
Rozpoznávání kříženců
Kříženci se dají relativně snadno poznat jen v první generaci. Ale jakmile se začne zpětně křížit s kterýmkoliv z obou výchozích druhů, může být velmi těžké ho vůbec rozeznat. Čím více generací od prvního překřížení, tím hůře. Ani genetické metody ho jednoduše nerozliší. Dříve se například ve Velké Británii revidovalo po deseti letech čtvrtinu vlastních publikovaných výsledků, protože za těch deset let podstatně rozvinuli citlivost metodiky zjišťování křížení. Díky tomu pak dokázali snáze rozeznat křížence i po několika generacích. Tím to stále ještě nekončí a na dalším rozšíření možností se dále pracuje. Lze proto říct, že ani genetické metody nejsou zatím úplně zárukou přesnosti odhadu křížení.
Přesto existují určité morfologické znaky, které mohou napovědět:
Hybridi vypadající spíše jako jelen evropský
- Skvrnitost: Nejtypičtějším hybridním znakem je skvrnitost, velmi často se objevující podél hřbetu.
- Obřitek: Horní úroveň světlého zbarvení obřitku většinou nepřesahuje úroveň báze kelky a je ve srovnání se standardem jelena lesního snížená. K tomu se může přidružovat víceméně výrazné tmavší ohraničení obřitku. Kelka bývá prodloužená, někdy s náznakem tmavého dorzálního pruhu.
- Hlezenní žláza: Typickým znakem je také bíle zbarvená hlezenní žláza (pod patním kloubem na vnější straně zadního běhu). Čistý jelen lesní ji má odlišenou od ostatního pokryvu těla jednak strukturou srsti, jednak mnohdy i zbarvením, ale zbarvení není nikdy bílé. Je-li u evropsky vyhlížejícího kusu přítomna bílá hlezenní žláza, o hybridním původu není pochyb.
- Paroží: Paroží hybridů mívá menší počet výsad než je v dané populaci jelena lesního obvyklé. Očník bývá nasazen v ostrém úhlu k hlavní lodyze tak, jak vídáváme u siků.
Hybridi vypadající spíše jako sika
Když se naopak podíváme na hybrida, který vypadá jako sika, je rozeznávání známek křížení mnohem těžší, a bez použití laboratorního vyšetření v drtivé většině případů skoro nemožné. Hybridi totiž vypadají velmi podobně jako sikové, zejména pokud již nejde o F1, ale Fn generaci. O hybridním původu svědčí většinou jen jejich větší velikost. Uvažovaným znakem je skvrnitost v zimní srsti. Pro siky japonské je typické tmavohnědé až černé zbarvení v zimním období. Oproti tomu hybridi bývají i v zimě skvrnití, a to zejména podél hřbetní linie.
Za poměrně spolehlivý znak hybridizace se proto v evropských podmínkách považuje paroží, které má více než osm výsad, pokud to není způsobeno mechanickým poraněním paroží v době jeho růstu. Pokud má sika na paroží dokonce korunu, je téměř jisté, že jde o hybrida.
Čtěte také: Jelen sika na Vysočině
Metrické metody
Když selže rozeznávání hybridů podle vnějších znaků a nejsou k dispozici postupy moderní genetiky, nastane problém. Zbývá tedy vrátit se případně k postupům dnes již zastaralým, jako jsou metrické metody (měření tělesných nebo lebečních rozměrů). Jako příklad lze uvést postup, který se osvědčil koncem 70. let. Tehdy se proměřilo 16 lebečních rozměrů u téměř 200 lebek obou druhů a aplikovala se kanonická diskriminační analýza. Ta pomohla najít co největší oddělení skupin údajů ze všech 16 lebečních rozměrů najednou a určit, které ze znaků přispívají k tomuto odlišení nejvyšší mírou. Údaje od jedinců uvnitř elipsy odpovídají standardu druhu, údaje mezi oběma elipsami spadají mezi hybridy. Její nevýhodou je, že se musí posuzovat trofej v rámci celé populace, z níž je nutné proměřit co největší množství kusů. Vychází z toho, že se matematicky hledají hodnoty, které vybočují z normálu obou druhů, a proto zachytí pouze hybridy F1 typu nebo jim podobné.
tags: #hlas #hybrida #siky #charakteristika