Heraldika je pomocná historická věda a umění, které zkoumá, hodnotí a tvoří znaky (erby) podle ustálených pravidel. Její počátky sahají do 13. století, kdy se objevily první pomalované válečnické štíty v křižáckých taženích, sloužící jako jednoduché rozlišovací prvky. Cílem heraldiky je popisovat a určovat znaky tak, aby je bylo možné přesně nakreslit i bez předchozí znalosti jejich vzhledu.
Základní prvky erbu
Základem každého erbu je štít, který je odvozen od válečnického štítu. Jakákoli jiná část erbu může chybět, ale štít ne. Na štítu je základní vyobrazení zvané figura. Ta může být věc, rostlina, živočich skutečný či bájný, člověk nebo jakýkoli jiný předmět. Vždy je zobrazována stylizovaně a plošně tak, aby pokryla co největší plochu štítu. Kromě neheraldických figur se vyskytují i figury heraldické, což jsou různá dělení štítu čarami, ať rovnými či různě zprohýbanými. Tyto figury se používají také jako podklad pod figury neheraldické, a jejich pomocí se dělí štít, pokud se umisťuje více erbů v jeden znak.
Figury i štít jsou samozřejmě vymalovány barevně. Heraldika rozlišuje: kovy (zlato a stříbro), kožešiny (hermelín, sobolina, kunina a popelčina) a barvy (černá, červená, modrá a zelená jsou původní; purpurová, oranžová, tmavorudá, hnědá, šedá a přirozená jsou přidané). Barvy plochy štítu a figury musí být co nejkontrastnější, z čehož vzešlo pravidlo, že nesmí přijít kov na kov a barva na barvu. Kožešina může být přikládána na barvu i kov.
Další součástí erbu je přilba čili helm, který se dostal do heraldiky jako zobrazení rytíře, který nese štít. Rytíři měli pro snadnější rozlišování v bitevní vřavě na přilbici umístěn tzv. klenot, což bylo jakési plastické ztvárnění erbovní figury. Přidělání klenotu k přilbě bylo kryto točenicí či korunou. Točenice je věnec spletený ze zatočených konců pokryvadel, koruna je koruna, kterou míval na přilbě král, avšak kterou si bohatší šlechtici na erbech přisvojili.
Z točenice či z pod koruny vycházela přikryvadla visící či vlající kolem štítu. Ve skutečnosti to byl plášť, který chránil brnění rytíře před slunečními paprsky. Barva přikryvadel byla stejná jako štítu, tzn. barva figury a podkladu. Kov se kladl na rub a barva na líc. Točenice měly barvy přikryvadel.
Čtěte také: Podrobný návod na stavbu plotu
Tyto základní, ne však nezbytné, součásti erbů mohou být doprovázeny ještě mnoha jinými předměty, např. řády, hodnostními odznaky, prapory, trofejemi, hesly či půdou. Podstatnými jsou štítonoši (postavy držící štít) a stany či pláště (drapérie obklopující celý erb).
Heraldický popis staveb a terénních prvků ve štítu
Při popisu staveb a terénních prvků ve štítu je nutné dodržovat přesná pravidla a terminologii, aby bylo možné erb jednoznačně zrekonstruovat. Heraldika se snaží o stylizované, nikoli naturalistické zobrazení.
Pata štítu a její modifikace
Pata štítu / pole je heroldská figura, která přímým vodorovným řezem odděluje dolní část štítu / pole od jejich ostatní plochy. Poněvadž v podstatě „vyrůstá" od dolního okraje, je přípustné, aby nebylo respektováno pravidlo o kladení tinktur. To znamená, že například v červeném štítě může být modrá pata, neboť ona není položena do barevné plochy štítu, ona ji rozděluje na dvě části obdobně, jako dělící nebo poltící linie. Jelikož je přípustné dělit / poltit štít / pole dvěma barvami či dvěma kovy, považujeme za přípustné barevnou patu v barevném štítě, respektive kovovou patu v kovovém štítě.
Shodně, ve vztahu k pravidlu o „barvě a kovu", jsou posuzovány i další heroldské figury - hlava štítu / pole, bok štítu / pole, lem štítu / pole (s výjimkou volného lemu).
Trávník
Je-li pata štítu zelená, můžeme ji samozřejmě popsat jako „zelenou patu", avšak obvykle použijeme expresivního termínu TRÁVNÍK. Pojmenování zelené paty štítu TRÁVNÍKEM má nepochybně kořeny v době, kdy se v heraldické kresbě začal prosazovat naturalismus (zejména ve znacích měst). Trávníky byly používány jako opora pro celou řadu obecných figur, například hradba s věžemi a branou nemůže levitovat v prostoru. V současné terminologii se termín TRÁVNÍK považuje za tradiční a legitimní. Je však důležité si uvědomit, že trávník jako heraldická figura může mít jakoukoliv heraldickou tinkturu, nicméně heraldický termín trávník je odvozen od trávníku přirozené barvy, a ta je vždy zelená. „Trávník" je de facto zástupné a zároveň již tradiční pojmenování pro zelenou patu štítu a má tedy vlastnosti nikoliv trávníku vnímaného jako obecná figura, ale trávníku jako terminologické obměny zelené paty.
Čtěte také: Průvodce řešením problémů palubní desky Espace III
Návrší
Pokud se použije termín NÁVRŠÍ, doporučuje se, aby tato figura byla zbarvena zeleně. Při použití jiných tinktur je preferován popis pomocí „trojího návrší" nebo „tří návrší". Sousloví „modré / červené / černé / zlaté / stříbrné návrší" představuje „contradictio in adiecto", čili zjevný rozpor mezi adjektivem a substantivem.
Návrší se definuje jako plocha vzniklá pravidelným obloukovým řezem, vyrůstající z dolních bočních krajů štítu, v některých kresebných kreacích přímo z dolního okraje štítu. Reálná velikost návrší ve štítě může být ovlivněna různými faktory, například umístěním dalších heraldických figur v jeho ploše. Může být SNÍŽENÉ nebo ZVÝŠENÉ.
V souvislosti s návrším nelze nezmínit další příbuznou figuru - NÁVRŠÍ SKALNATÉ. Pro tuto figuru se nedoporučuje používat popis „modré / červené / černé / zlaté / stříbrné skalnaté návrší", ale spíše by měla být popsána figura jakékoliv heraldické tinktury. Skála by měla mít tvary nepravidelné, které by prostřednictvím heraldické kresebné stylizace vyjádřily reálné geologické procesy. Pokud není skála zobrazena v přirozené barvě, což bývá obvyklé, je třeba respektovat nepsané pravidlo o kladení heraldických tinktur.
Poněkud významově posunutými jsou termíny VRCH /VRŠEK, HORA / HORKA / HŮRKA, KOPEC, CHLUM, PAHOREK, dokonce i PAHRBEK. I když se v heraldických popisech objevují, jejich použití je, podle některých názorů, výrazem značné libovůle. Termín NÁVRŠÍ je považován za expresivně neutrální, zatímco termín VRCH je legitimním synonymem, zejména z toho důvodu, že se vyskytuje v násobných kresebných modifikacích - DVOJVRŠÍ, TROJVRŠÍ atd.
Oprávněnost synonymity spatřujeme dále v případech, kdy pata štítu je tvořena několikanásobným návrším ve stejné horizontální úrovni. V takových případech by bylo nepatřičné napsat, že v patě štítu jsou „čtyři stejně vysoká návrší", neboť lze jednoduše popsat, že „v patě štítu jsou čtyři vrchy". Termíny HORA a KOPEC jsou navzájem zastupitelné. Termín CHLUM je expresivní a doporučuje se, aby byl osázen stromy, čili zalesněn. Ostatní termíny jako VRŠEK, HORKA, HŮRKA, PAHOREK, PAHRBEK jsou nedoporučené, protože stylizovanou heraldickou kresbou nelze vyjádřit markantní rozdíl mezi nimi.
Čtěte také: Práce projektanta ve Znojmě
Modifikace paty štítu pomocí obloukových řezů
Pata štítu může být zobrazena „libovolným" počtem obloukových řezů, avšak rozhodujícím kritériem by měla být výtvarná přijatelnost vytvořené heraldické figury. Pokud jsou figury vzniklé několikanásobnými řezy vyrůstající, lze je považovat za určitou „modifikaci dělení štítu pomocí obloukových řezů" a v tomto případě lze připustit, respektive tolerovat, že se mohou stýkat dva kovy nebo dvě barvy. Pokud by tyto figury byly volné, potom je nutné trvat na pravidlu o kladení tinktur.
V následujících variantách je a priori předpokládáno, že se jedná o figury, které vyrůstají z dolního okraje štítu / pole, tudíž se jedná o figury heroldské. Tuto klasifikaci lze obecně považovat za formální, avšak z hlediska pravidla o kladení tinktur zásadní, poněvadž nelze tolerovat, aby barevná / kovová figura byla vkládána do barevné / kovové plochy štítu / pole.
Základní podoby modifikací paty štítu:
- Pata štítu o třech obloukových řezech (tři vrchy vedle sebe), přičemž prostřední vrch je vyšší a postranní jsou sestupující.
- Pata štítu o čtyřech obloukových řezech, přičemž dva prostřední vrchy jsou vyšší a postranní jsou sestupující.
- Pata štítu o pěti obloukových řezech, přičemž prostřední vrch je vyšší a postranní jsou sestupující.
Odlišná vyobrazení je nutno v heraldickém popisu výslovně uvést v pořadí (heraldicky) zprava doleva.
Pokud by byly obloukové řezy v jedné rovině, doporučuje se, aby takto zobrazená pata štítu byla popsána jako OBLOUČKOVÁ.
Stavby ve štítu: Hradby, věže a brány
Většina městských znaků, v nichž jsou uplatněny hradby, věže a brány, tyto figury tzv. nelevitují, ale vyrůstají z dolního okraje štítu / pole. Přidávání trávníku pod tyto figury bylo skutečnou výtvarnou svévolí tehdejších heraldických výtvarníků a nikoli tzv. (2) SKALNATÉ NÁVRŠÍ, resp. to, co je za tuto figuru vydáváno, je ve znacích obcí Tehov, Doksy, Kosoř.
Příklady popisů stavebních figur:
- Tehov, o. (datum rozhodnutí 11.4.2008): Zobrazení jako z dolního okraje štítu vyrůstající soustava jakýchsi „bochánků" v postavení (počítáno shora) 1-2-3, což představuje šestivrší v postavení 1-2-3, nikoli „skalnaté návrší". Červená stuha nevlaje z koruny, ale zpod koruny. „Skalnaté návrší" není černé, ale modré, podle barevné stupnice REKOSu.
- Doksy, o.: V červeném štítě na zeleném trávníku dvě zelená, z vnitřní strany skalnatá návrší přirozené barvy, na každém stojí stříbrná čtyřhranná, hranou čelně otočená a v dolní polovině kvádrovaná věž s cimbuřím o třech stínkách a se dvěma černými obdélníkovými okny vedle sebe. Z pravého okna levé věže vyskakuje stříbrný jelen.
- Kosoř, o.: V červeno-zeleně polceném štítě ze stříbrného skalnatého návrší se seříznutým vrcholem vyrůstají dvě stříbrné růže se zlatými semeníky na odkloněných stoncích s trny a dvěma listy, střídavě mezi třemi liliemi na stoncích, vše zlaté.
Historický kontext a vývoj
Města se ve 13. století stala natolik silná, že měla od krále garantovanou jistou právní moc. Veškeré listiny se opatřovaly pečetěmi, na kterých byly zobrazovány motivy připomínající město a jeho okolí. Často zde byly k vidění různé části městského opevnění, místní významné přírodní útvary či dokonce stromy a rostliny charakterizující město. Tyto motivy se staly základy městských erbů.
1. července 1416 udělil král Václav IV. první městský erb městu Slavkovu, čímž položil základy české městské heraldice. Soudí se, že městské znaky se vyvinuly z městských pečetí. Zpočátku byly znaky měst a obcí prosté, ve druhé polovině 15. století došlo k vytváření honosnějších znaků v souvislosti s udělováním výsad. Městská heraldika nedosáhla nikdy bohatosti šlechtické heraldiky, neboť městský znak se omezuje zpravidla jen na štít a znakové znamení. Někdy se ovšem přece jen vyskytují koruny, zejména však hradební koruny.
V českém státě existovala instituce tzv. erbovníků, což byli měšťané, kteří dostali od panovníka právo erbu. Nedostali však k tomu žádné tituly, výsady a úlevy, kromě možnosti erbem se prokazovat. Erbovníci si erby sami navrhovali a dávali je ke schválení heroldii. Věc to byla nákladná, proto si to mohli dovolit nemnozí.
Doporučení pro tvorbu nových obecních znaků
Nové znaky obcí by měly být navrženy podle stejných heraldických pravidel, jako byly po staletí vytvářeny znaky šlechticů, měst či znaky církevní. Tvůrce ani spolutvůrce nového znaku by tedy neměl vytvářet nová pravidla, ale opravdu pouze nový znak. Není-li vůle vytvořit znak v intencích tradičních pravidel, je na zváženou, zda by nebylo rozumnější namísto znaku vytvořit pro obec logo či emblém, pro jejichž tvorbu jsou pravidla podstatně liberálnější.
Dodržení heraldických pravidel při tvorbě znaku však není pouze výrazem úcty k tradicím, ale má i své dobré praktické důvody. Znaky vytvořené podle heraldických zásad jsou kontrastní, jednoduché a přehledné. Nový znak obce by měl být co nejjednodušší. Heraldicky nejčistší je nový znak s jedinou figurou.
Je důležité si uvědomit, že znak je možno v budoucnu u příležitosti různých významných událostí polepšit (přidáním dalšího pole; další figury; srdečního štítku apod.) a u znaku, který už jako „polepšený" vznikl, potom může pro skutečné polepšení chybět prostor. Vlastník znaku (obec, město či v monarchiích i šlechtic) není při používání erbu limitován výtvarným stylem prvního tvůrce, ale může znak nechat nakreslit jakýmkoliv výtvarníkem znalým heraldických pravidel a tak jej používat. Závazný je pouze popis, neboli blason.
Tabulka: Heraldické tinktury a jejich značení šrafováním
Pokud není možné erb vymalovat barevně, používají se k jejich označení šrafy, které jednotlivé tinktury zastupují. Šrafování (šrafura) bylo zavedeno již v XVI. století, ale podle jednotného vzoru se užívá až od XVII. století, na základě doporučení jezuity Silvestra Petry Sancty.
| Tinktura | Barva | Šrafování |
|---|---|---|
| Zlato (Or) | Žlutá | Tečky |
| Stříbro (Argent) | Bílá | Prázdná plocha |
| Červená (Gules) | Červená | Svislé čáry |
| Modrá (Azure) | Modrá | Vodorovné čáry |
| Zelená (Vert) | Zelená | Šikmé čáry zprava shora doleva dolů |
| Černá (Sable) | Černá | Vodorovné a svislé čáry (mřížka) |
| Purpurová (Purpure) | Purpurová | Šikmé čáry zleva shora doprava dolů |
| Hermelín | Bílá s černými tečkami (hranostaj) | Prázdná plocha s černými tečkami se třemi hroty |
| Sobolina | Černá s bílými tečkami | Mřížka s bílými tečkami se třemi hroty |
Toto rozdělení a pravidla jsou klíčová pro správné blasonování a interpretaci heraldických znaků, zejména při popisu stavebních figur a terénních prvků, které často zdobí znaky měst a obcí.
tags: #heraldicky #popis #staveb #ve #stitu