Finsko, země tisíců jezer a nekonečných lesů, láká cestovatele za polární kruh na nezapomenutelná dobrodružství. Ačkoli si mnoho lidí představí Finsko jako rovnou placku bez hor, ve skutečnosti je krajina tvořena "pilkou", kdy se vlastně po rovině nejede, ale je to pila cca 500 m strmě nahoru a pak cca 500 strmě dolů, což může být poněkud unavující. Laponsko se nachází v severní Evropě a zahrnuje sever Skandinávie. Oblast se rozkládá na území čtyř států: Norska, Švédska, Finska a Ruska. Cestování do finského Laponska nabízí jedinečnou kombinaci divoké přírody, tradičních laponských zážitků a moderních aktivit.
Vodácká dobrodružství na finských řekách
Finské řeky jsou ideální pro vodácká dobrodružství. V létě jsou zde četné vodní toky, na podzim se průtoky řek v Laponsku načasují pro normální odečty. V červnu stoupaly hladiny vodních toků a klesaly rychlostí srážek, ale teď se zdá, že předpověď počasí je nízká a déšť v příštích týdnech klesá. Jezera přírodních jezer klesají a většinou se blíží své obvyklé době. Z regulovaných jezer je jezero Inarin asi 20 cm nad úrovní v červenci.
Ivalojoki - zlatonosná řeka
Ivalojoki měří 180 km a je desátou nejdelší finskou řekou a na svém toku překonává převýšení 181 m. Pramení pod horou Peltotunturi na území správní oblasti Enontekiö, teče východním směrem a nedaleko městečka Ivalo se vlévá do třetího největšího finského jezera Inari. Na horním toku řeky se nachází národní park Lemmenjoki. Nejvýznamnějším přítokem je Sotajoki. V období tání ledu se v povodí Ivalojoki objevují časté povodně. Řeka je lemována smrkovými a březovými lesy s bohatstvím hub, její peřeje mají v létě obtížnost WWII, v zimě se po zamrzlé hladině jezdí na sněžných skútrech. V sedmdesátých letech 19. století, kdy Laponsko ještě patřilo carskému Rusku, v oblasti vypukla zlatá horečka. K dalšímu, i když ne tak rozsáhlému přílivu prospektorů došlo po roce 1934 a trval až do padesátých let 20. století.
Naše pouť na Ivalojoki začínala v národním parku Lemmenjoki, kousíček od Lismy. Nastupovali jsme do potůčku Isoautsi vytékajícího z rašeliniště. Po něm jsme vpluli do Ivalojoki - asi nejznámější turisticky využívané a zlatonosné řeky. Cestou k jezeru Inari jsme si z ní na jeden den odskočili (díky našemu řidiči s autem) na Tolosjoki (pravostranný přítok Ivalojoki). Pak jsme po Ivalojoki dopluli do jezera Inari, které pro nás bylo ohromující. Nejen svými skalnatými ostrůvky porostlé jehličnany, svou průzračnou vodou, ale i velmi rychlými změnami počasí. Za jeden den jsme tady zažili parné léto, bouřku, krupobití, prudké ochlazení a neprostupnou mlhu. Nakonec se zvedl i silný vítr, který na jezeře vytvořil surfovací vlny.
Ve druhé třetině řeky jsme zastavili v Kuttuře, bývalé zlatokopecké osadě s malým skanzenem a visutým mostem. Od této chvíle se podél břehu řeky občas vyskytují klasické finské sruby a tábořiště pro turisty, vždy pěkně uklizené a vybavené dřevem. Konečně jsme se dočkali i malých peřejí, řeka se na chvíli smrskla a proud zrychlil, což byla příjemná změna proti pádlování po nekonečném oleji. Cestu lemuje stále více základů různých typů finské sauny. Poslední úsek řeky polevují komáři a začínají útočit ohromná "hovada". Do toho makáme na oleji proti větru.
Čtěte také: Nejlepší běžecké boty na silnici
Ounasjoki - mohutná řeka s peřejemi
Druhý den se Kakkalojoki vlila do bystře tekoucí větší řeky Ounasjoki. Jedná se o přívětivou mohutnou řeku občas ozdobenou peřejí s poměrně vysokými vlnami. Ze zápisů v denících uložených v autiotupách jsme pochopili, že Ounasjoki se často v letních měsících sjíždí turisticky - lidé si ovšem stěžují na mnoho kamenů a velké vlny, které je na otevřených lodích dost potrápí. Po Ounasjoki jsme se plavili několik dnů až do cíle naší cesty. Počasí se změnilo a začalo léto, a díky tomu jsme se setkali nad peřejemi s hejny muchniček - tvořily černé mraky. Jet se dalo jen s brýlemi a síťkou přes obličej.
Jongunjoki - řeka v Karélii
Z Helsinek jsme to měli k řece ještě okolo 500 km na start splutí řeky Jongunjoki, která měla být hlavní náplní na naší cestě. Liják nás pronásledoval i do Nurmijärvi, kde jsme splutí Jongunjoki měli končit. Přestože to vypadalo, že se voda po vytrvalém dešti nestačí vsakovat do půdy, v samotném korytě moc vody nebylo. V Jonkeri, kde jsme měli začít, jí bylo dokonce jen tak tak. V kilometráži, kterou jsme měli k dispozici, se psalo, že řeka je maximálně WW III. Podrobně tam byla popsaná každá sebemenší peřejka, její délka i rozdíl hladin, byla tam i délka přeplouvaných jezer, ale to, že není velký rozdíl mezi rychlostí toku na jezerech a mimo peřej, v kilometráži nebylo. Vody bylo málo, peřeje byly maximálně do WW II a mezi nimi jsme si pořádně mákli. První den jsme ještě odpendlovali a jeli nalehko. Jeli jsme krásnou neobydlenou oblastí blízko ruských hranic - Karélií, kolem byly hluboké smíšené lesy plné bříz. Voda byla temná, rašelinná a slunce jí dávalo až rudou barvu, osvětlujíc písčité dno. Měli jsme štěstí, uviděli jsme losa, který před námi přeběhl přes řeku. Následující dva dny „natěžko“ byly ještě náročnější. Obklopeni bagáží jme pádlovali a pádlovali. Ještěže komáři nám na řece dali pokoj.
Kakkalojoki a Vaikkojoki - skryté perly
Po dvoudenním pádlování na jezeře jsme s ohledem na prudký východní vítr změnili původní plán (sjetí divoké Naatamojoki). Přejeli jsme na severozápad Finska k řece Kakkalojoki. Cesta k ní vedla opět po písečné cestě vedoucí náhorní plošinou s nízkým křovinatým porostem plnou rašelinišť a bažin. Říčka byla úzká, hluboká, břehy byly tvořeny mechovým zvýšeným valem zarostlým břízami. Meandrovala rašeliništi. Občasné výškové stupně vytvořily krásné vodnaté a bezpečné peřeje téměř bez kamenů. Díky dešťům byla hladina řeky nad normálem a cesta velmi příjemně ubíhala. Vzhledem k chladnému počasí (bylo kolem nuly a sněžilo), jsme uvítali možnost přenocovat v jedné z autiotup na břehu řeky.
Dostat se na řeku Vaikkojoki, kterou nám doporučili v Erästely, nebylo vůbec jednoduché. Jen najít ji na automapě protkané stovkami řek a spoustou jezer dalo dost práce, natož dojet do pustiny, kde asfalt nahradily prašné cesty. GPSka nás posílala na ještě menší a menší cesty a necesty, kde byly naštěstí dřevěné cedule, směřující na jednotlivá místa na řece. Vesnice či stavení byste tu však hledali marně. Zklamáním bylo, že řeka má zase málo vody. O co míň jí tu bylo, o to víc bylo kolem komárů. Začínali jsme pod malým jezírkem na Rakkinekoski kličkovačkou mezi šutry. Kolem nás byla zase nádherná divočina, hluboký les, na hladině se střídaly stulíky s lekníny, nikde ani živáčka. Komáři nám na řece dali konečně pokoj. Poměr jezer k peřejím byl ve prospěch peřejí.
Rybářské zážitky na řekách a jezerech
Řeky severní Skandinávie jsou považovány za nejlepší lososové vody vůbec. Icefishing neboli zimní rybaření je doslova fenomén, velmi oblíbená aktivita zejména v severním Finsku. Středoevropan jen stěží chápe odhodlání sedět celý den ve třicetistupňovém mrazu u dírky v ledu a čekat. Populární jsou i zimní rybářské závody. Nutnou součástí výbavy je vrták na led, pro chytání pouze u dírky není třeba povolenka. Icefishing je v nabídce programů některých místních cestovních kanceláří, po dokonalém promrznutí má člověk k rybářům větší úctu. Sofistikovanější způsoby jsou mobilní chatičky, které lze dotáhnout za skútrem na jezero a chytat z tepla nebo sítě natažené pod ledem, k čemuž je již třeba povolení.
Čtěte také: Jak ochránit lak auta při čištění asfaltu
Cestování po finských asfaltových silnicích
Velmi intenzivním zážitkem je také samotná jízda po finských silnicích. Přesně ve chvíli kdy se vám začnou klížit víčka, nebo když se podíváte někam jinam než před sebe, tak je tam sob. Zastavili jsme jen tak tak a potom velmi rádi dodržovali místní omezenou rychlost. Tohle je smějící se sob. Dodnes nechápu jak se zjevil přímo před autem.
Sobí armáda a dopravní rizika
Soby při toulkami severem potkáte určitě, jak v lesích, tak na silnicích a počítat je pravděpodobně budete minimálně na desítky. Většinou jsou zvědaví, ale při přiblížení utečou, pohladit se nechají jen zcela ochočení spíš někde v ohradě. Občas nám zvědavě courají i mezi stany, ale nic nezničí ani neseberou. Běžně je možné nalézt sobí a s větší mírou štěstí i losí paroží - shozy, vývoz je možný bez omezení. Sob je jedinou jelenovitou zvěří u níž mají paroží i samice. V Norsku a Švédsku soby vlastní výhradně Sámové, ve Finsku tato legislativní podmínka neplatí. Když už chceme fakt hodně nadávat, najednou se objeví stádečko sobíků. Nosí své skloněné hlavy obtěžkané mohutným parožím až na písčité pláže, kde trochu profukuje, což je jediný lék na komáry. Padají z nich chuchvalce srsti a odpočívají v úmorném vedru. Kdopak se toulá po silnici a brání hladkému průběhu dopravy? Sobi jsou zvířata, která tahají sáně se Santa Klausem. Soby jsme se pravidelně setkávali při přejezdech na severu Finska.
Jízda na sněžných skútrech
Kdo by se nechtěl prohánět nekonečnými pláněmi na sněžném skútru? Skútr je v Laponsku stejně důležitým dopravním prostředkem jako auto. Mnoho míst je díky skútrům snáze přístupných v zimě než v létě (proto se většina chat zásobuje, zejména palivem na jaře na celý rok). Značených skútrových cest jsou tisíce kilometrů, značené jsou obdobně jako silnice. Půjčení skútru není levná záležitost, ale možné je téměř všude.
Důležité informace k jízdě na skútru:
- Riziko vážného zranění na ujetý kilometr je řádově vyšší než autem!
- Stejně jako za volantem platí nulová tolerance konzumace alkoholu.
- Ve Finsku, skútrařské a motorkářské velmoci, je nejvíce kilometrů značených tras. V podstatě kde to není zakázáno, jsou skútry dovoleny.
- Zákaz se týká všech národních parků.
- Skútrové cesty jsou značené červenými kříži připomínajícími železniční přejezd, často doplněnými reflexními prvky.
- Pokud jsou kříže natřené na modro (týká se Finska), tak je cesta určena výhradně lyžařům a skútry zde mají zákaz.
- Ve Finsku stačí řidičské oprávnění skupiny B.
- Pojištění za způsobenou škodu má téměř vždy dost vysokou spoluúčast a nelze sjednat plné krytí, přičemž nehody kdy dojde ke škodě jsou časté, obvyklá spoluúčast je kolem 500 euro.
- Chatičky v divočině určené turistům smí řidiči skútrů navštívit pouze během dne (zastavit se zde na svačinu), ale je zakázáno je využívat k přespávání!
Na co si dát především pozor pokud pojedete sami:
Čtěte také: Asfaltové práce
- Jízda přes vodní plochy - jezera, řeky a přehrady, riziko proboření a utonutí! Značené cesty jsou vedeny místy, kde se dlouhodobě ví, že led bývá nejsilnější.
- Pokud nejste zkušení, nejezděte sami, zejména do odlehlejších míst, pokud už musíte, vezměte si s sebou lyže nebo sněžnice.
- Zapadnutí do hlubokého sněhu.
- Jízda přes asfalt, křížení silnic, skútr ustřeluje.
- Vždy počítejte s tím, že se po skútrovce můžou pohybovat i lyžaři.
- Nechtěné plné promáčknutí plynu (při leknutí, zazmatkování).
- Obtížná místa, např. výrazný terénní zlom jsou často označena dvěma kříži nad sebou.
- Přejezd sobích ohrad (v mapách značeny černou čárou překříženou dvěma krátkými černými čárečkami pod úhlem asi 45 st).
Život za polárním kruhem
Každé dítě ví, že Santa má soby a bydlí na polárním kruhu. Možná proto, že ve Finsku je velké město téměř přímo na polárním kruhu, zabydlel se Santa právě tady, v Rovaniemi. Santa pro svůj business totiž potřebuje hotely a letiště. Před pár desetiletími milá Santova vesnička u Rovaniemi se postupem proměnila téměř v Disneyland z velké části orientovaný na Asiaty. Jako suvenýr vám od Santy může přijít vánoční pozdrav nebo fotka, kterou vám u východu budou vnucovat za lidových asi 40 euro.
Velké informační středisko je rovněž na přejezdu polárního kruhu v Norsku na silnici E6. I odtud si můžete odvézt certifikát o překročení polárního kruhu. Ve Švédsku na silnici E10, tedy té nejhlavnější, se přejezd polárního kruhu omezuje na informační tabuli, sem komerce naštěstí ještě neprosadila.
Polární ZOO Ranua a pozorování divokých zvířat
Severovýchodně od Oulu, v Ranua se nachází polární ZOO, tedy ZOO zaměřená výhradně na faunu polárních oblastí a mají zde snad všechny zástupce od medvědů včetně ledních přes desítky druhů sněžných sov, rosomáky, rysy, vlky, polární lišky (fjällräven) a samozřejmě i živočichy běžnější jako jsou sobi, losi a další. Dozvíte se zde rovněž, že jediným hadem, který žije až za polárním kruhem, je zmije obecná. Šance spatřit tyto živočichy ve volné přírodě není díky jejich přirozené plachosti velká. Skandinávští medvědi nejsou zkažení popelnicemi, takže ačkoli jich v lese možná bude dost a budou o vás vědět, vy o nich nikoli a není třeba se nijak obávat. Snad jen pokud bych šla sama v hodně odlehlých lesnatých oblastech, dala bych na noc jídlo mimo stan. Ve východním Finsku, Kuusamo je možné se zúčastnit organizované výpravy pozorování medvědů ve volné přírodě. Mnohem pravděpodobněji a drzeji vám ale do stanu vleze liška a to ta naše, zrzavá a rozkouše nebo odnese co jí zrovna zaujme a dokonce jí ani možná nebude vadit, že jí při tom pozorujete (opakovaná zkušenost). Opatrnosti je třeba při setkání s losem, zejména v období říje (srpen - říjen) můžou být samci agresivní bez zjevného důvodu (los je pochopitelně býložravec), největším rizikem jsou však pochopitelně v silniční dopravě. Los evropský je největším volně žijícím živočichem na evropském kontinentu, nejvíce se vyskytují v bažinatých oblastech a setkání jsou nejčastější za šera. Na toulkách přírodou lze velmi často narazit na tetřevovitého ptáka podobného větší křepelce, v létě popelavé barvy, v zimě zcela bílého včetně opeřených nohou, není dobrým letcem, česky bělokur. Bělokur i los jsou loveni, naproti tomu sobi mají své vlastníky. Šance spatření rosomáka ve volné přírodě jsou naprosto mizivé, polární lišky vzácné, oba živočichové jsou přísně chráněni.
Ubytování v Laponsku
Spali jsme pod stany, párkrát jsme využili pohostinnost autiotup (otevřených srubů) nebo laav (přístřešků). Samozřejmě jsme se pohybovali v krajině bez elektřiny a občas i bez signálu. Ubytování na finských srubech je výrazně levnější (počty návštěvníků rostou, bez předplacené rezervace a klíče je nutný stan a počítat se spaním v něm).
Tabulka sjetých řek a ujetých kilometrů v Laponsku
K mému článku přikládám tabulku sjetých řek, ujetých kilometrů - jak autem, tak na řekách.
| Řeka | Délka splutí (km) | Typ plavidla | Doprava k řece (km) |
|---|---|---|---|
| Ivalojoki | 180 | Kajak | 150 (auto) |
| Tolosjoki | 20 | Kajak | - |
| Kakkalojoki | 40 | Kajak | 70 (auto) |
| Ounasjoki | 150 | Kajak | - |
| Jongunjoki | 80 | Debl kanoe | 500 (auto) |
| Leiksanjoki | 10 | Debl kanoe | - |
| Vaikkojoki | 30 | Debl kanoe | - |
| Celkem na řekách | 390 | ||
| Celkem autem (přibližně) | 3000 |
Poznámka: Údaje o dopravě k řece jsou orientační a zahrnují přesuny z místa ubytování či z hlavních silnic k nástupním bodům na řeky.