Základní rozdělení střech je na jednoplášťové a víceplášťové.
Dvouplášťová střecha zajišťuje všechny funkce dvěma střešními plášti (horní plášť a dolní plášť nebo také vnější plášť a vnitřní plášť), mezi nimiž je účinně větraná vzduchová vrstva.
Víceplášťové střechy mají mezi jednotlivými plášti s izolačními vrstvami vzduchovou mezeru (označuje se také jako vzduchová vrstva), obvykle větranou, jejímž účelem je odvést ze střechy vlhkost pronikající difuzí z interiéru do skladby střechy.
S dvouplášťovými střechami se hlavně setkáváme u šikmých a strmých střech.
Dalšími používanými typy střech jsou střechy inverzní (nebo také s opačným pořadím vrstev) a střechy kompaktní.
Čtěte také: OSB desky na plochou střechu: Tloušťka
Příklad dvouplášťové ploché střechy popsané výše. Vzduchová mezera musí umožnit odvětrání vlhkosti.
Účinně větraná vzduchová vrstva zajišťuje především odvod případné vlhkosti ze střešního pláště. Současně ale i částečně brání přehřívání prostorů pod střechu během letních měsíců.
Dvouplášťové nebo víceplášťové střechy mají ve skladbě vzduchovou vrstvu, obvykle větranou, která odvádí vodní páru pronikající difuzí z interiéru do vnějšího prostředí.
Oproti jednoplášťovým střechám jsou náročnější na provádění.
Při splnění důležitých podmínek v ní nedochází ke kondenzaci vodní páry.
Čtěte také: Výběr krytiny pro plochou střechu
Podmínkou je mimo jiné dokonale vzduchotěsný spodní plášť, nenulový tepelný odpor horního pláště a dostatečná míra větrání střechy.
Tyto skladby střech se hodí nad vlhké prostory, do horských oblastí a také samozřejmě na bytovou výstavbu a občanskou vybavenost.
Aby tedy mohla tato konstrukce fungovat, musí mít střecha nasávací a odváděcí otvory proudicího vzduchu.
Častou chybou je, že otvory navržené podle požadavku normy jsou kryty mřížkami omezujícími nasávání vzduchu z 50 i více procent.
Výška větrané mezery je rovněž velmi důležitá.
Čtěte také: Realizace ploché střechy s asfaltem
Čím nižší sklon, tím vyšší mezera je potřebná, aby vzduch proudil.
Není bez zajímavosti, že větraná mezera snižuje účinnost tepelné izolace (dochází k jakémusi "vytahování tepla" z izolace).
Jako tepelné izolace se pro dvouplášťové střechy užívá minerální vlny, která je schopna dobře předávat vlhkost do mezery.
Z hlediska míry větrání platilo v ČSN o navrhování střech, že plocha přiváděcích větracích otvorů má být min. 1/100 plochy střechy, plocha odváděcích otvorů ještě o 10 % větší.
Plocha otvorů má být ještě větší při nadměrných délkách vzduchových vrstev.
Pro bezvadné fungování střechy by horní plášť měl mít alespoň minimální tepelný odpor, který odpovídá např. dřevěnému bednění nebo silikátové konstrukci.
Neodpovídá např. pouhému trapézovému plechu.
Požadavek na dokonale těsný spodní plášť má zabránit nekontrolovanému proudění vzduchu a vodní páry do vzduchové vrstvy vlivem netěsností.
Množství vodní páry v mezeře je pak násobně větší a dimenze větrání střechy nemusí stačit na její odvedení.
V případě dvouplášťové střechy musí být doplňková hydroizolační vrstva, která je v kontaktu s tepelně izolační vrstvou, z difuzně otevřeného materiálu, tj.
V praktickém životě se můžeme zejména u starších objektů někdy setkat i s původními nevětranými dvouplášťovými plochými střechami.
Konstrukce těchto střech může mít různý charakter, takže je velmi obtížné stanovit zásady pro jejich rekonstrukci.
V těchto starších objektech bylo velmi často užíváno lokální vytápění (kamny), které je dnes postupně nahrazováno ústředním vytápěním a původní dřevěná okna se dnes postupně vyměňují za nová, relativně těsná okna.
Přirozená výměna vzduchu, která v těchto budovách v minulosti zajišťovala i snižování jeho vlhkosti, zpravidla dobře fungovala díky infi ltraci vzduchu původními relativně netěsnými okny a díky komínovému efektu připojených lokálních topidel.
Někdy se můžeme setkat s tím, že se z různých důvodů navrhne a investičně náročnou rekonstrukcí z původní jednoplášťové ploché střechy následně vytvoří větraná (někdy dokonce i nevětraná) dvouplášťová střecha.
Nutným předpokladem k tomu, aby byla tato rekonstrukce úspěšná a dlouhodobě spolehlivá, je i zde naprosto profesionální návrh a pečlivá realizace.
Zdánlivě se jedná o zcela jednoduchou záležitost: nad stávající jednoplášťovou plochou střechou se provede například nová nosná konstrukce horního pláště s dřevěným bedněním a s novou vodotěsnou izolací.
K úvaze o rekonstrukci stávající jednoplášťové ploché střechy na větranou dvouplášťovou střechu totiž vždy vedou poruchy původní střechy.
Z výše uvedených důvodů by měla být vždy provedena větraná dvouplášťová střecha.
Je nutné si uvědomit, že povrch stávající jednoplášťové ploché střechy tvoří vodotěsná izolace (zpravidla původní souvrství asfaltových lepenek s nátěry asfaltem za horka spolu se souvrstvím asfaltových natavitelných pásů) v tloušťce řádově až několika centimetrů, obvykle s různě velkým množstvím zateklé nebo zkondenzované vody.
Toto hydroizolační souvrství má obvykle velmi vysoký difuzní odpor.
V zásadách pro návrh nové větrané dvouplášťové střechy bylo uvedeno, že tepelná izolace položená na dolním plášti dvouplášťové střechy nesmí být zakryta vodotěsnou izolací s velkým difuzním odporem.
Z tohoto pohledu se proto zdá být vhodným řešením u přeměny původní jednoplášťové střechy na střechu dvouplášťovou perforace stávající vodotěsné izolace (nebo její úplné odstranění) - perforací stávající hydroizolace by se výrazně podpořilo vysychání zateklé vody nebo naakumulované vlhkosti ze souvrství původního střešního pláště do větrané vzduchové vrstvy nové dvouplášťové střechy.
pokud ve stávajícím souvrství střešního pláště není položena parozábrana, může zateklá nebo zkondenzovaná voda i při provlhlém souvrství střešního pláště po jeho doteplení postupně vysychat do interiéru.
pokud ve stávajícím souvrství střešního pláště je položena parozábrana, zdá se být lepším řešením perforovat původní hydroizolaci s podmínkou doteplení střechy vhodnou dodatečnou tepelnou izolací.
Zateklá nebo zkondenzovaná voda ve stávajícím střešním plášti však může při svém úniku do větrané vzduchové vrstvy (dočasně) znehodnotit novou tepelnou izolaci.
V případě, že bychom se rozhodli neperforovat původní hydroizolaci, zůstane zateklá nebo zkondenzovaná vlhkost dlouhodobě zabudovaná ve stávajícím souvrství střešního pláště a bude pozvolna vysychat jen difuzí skrz původní parozábranu a původní vodotěsnou izolaci.
Pokud se stávající hydroizolace perforuje, je třeba zohlednit tuto úpravu i v tepelně technických výpočtech.
Většinou se pro perforovanou hydroizolaci používá ekvivalentní difuzní tloušťka sd = max. 0,27 m.
Tato hodnota je dle profesora Mrlíka (Mrlík, F.: Difuzní konstanty některých stavebních látek a konstrukcí.
Provedením nového horního pláště dvouplášťové střechy však bude zcela odstraněn pozitivní vliv slunečního záření na vysychání střešního pláště, protože stávající povrch původní jednoplášťové ploché střechy bude zakryt tímto novým horním pláštěm.
Tento nedostatek však může být při správném návrhu větrané dvouplášťové střechy vyvážen například perforováním či odstraněním stávající vodotěsné izolace a odvětrávanou vzduchovou vrstvou.
Téměř vždy je nutné doplnit tepelnou izolaci stávajícího střešního pláště (tj.
Výška větrané vzduchové vrstvy by neměla být menší než 250 mm.
Zpravidla bude nutné tepelně doizolovat původní atiku, která bude tvořit obvodovou stěnu vzduchové vrstvy nově vytvořené dvouplášťové střechy.
Pokud bude sondami zjištěna vyšší vlhkost ve stávajícím souvrství střešního pláště (což je při závadách původní střechy téměř pravidlem), nemělo by však tvořit horní plášť nově vytvořené dvouplášťové střechy dřevěné bednění.
tags: #dvouplášťová #plochá #střecha #konstrukce