Klenutý oblouk nad oknem nebo dveřmi je u chalup velmi zajímavým a zdobným prvkem. Lidé ho však mnohdy neumí opravit nebo ho zruší kvůli výměně oken, a to je škoda.
Historický a praktický význam kleneb
Jak už to u tradičních venkovských stavení chodí, měla různá zaklenutí stavebních otvorů v minulosti ryze praktický účel. Že byla krásná, nebylo pro původní stavitele až tak důležité, i když pěkná klenba byla podpisem zednického mistra a také znamením, že se na stavbě nešetřilo. Mnohdy však šlo jen o praktickou náhradu tehdy neznámých prefabrikovaných překladů, protože dobře udělaná klenba unesla větší zátěž než tehdy používané trámy nahrazující dnešní přeložení betonovými prefabrikáty. Zaklenutí stavebních otvorů je tradiční architektonický prvek, který do naší historie určitě patří. A to nejen do venkovské architektury, projděte si třeba malebné uličky a zámek v Českém Krumlově, kde jsou oblouky a obloučky všudypřítomné.
Typy kleneb v historických stavbách
Jedním z typických stavebních prvků, který odlišuje historický dům od současného, jsou klenby. Setkáme se s nimi u stropů, nebo jako zakončení okenních a dveřních otvorů. Základní klenbou je tzv. valená klenba, která se na vesnicích začala používat od počátku 16. století a stavěla se obvykle z lomového kamene. Ve zděných stavbách, zvláště v 18. století, se zhotovovaly cihelné valené klenby s nestyčnými nebo styčnými lunetami, které svou konstrukcí připomínají klenby křížové. Mají však nosná žebra patrná na rubu klenby. Tloušťka klenby zpravidla odpovídala šířce cihly (150 mm). V první polovině 19. století se v lidových stavbách stavěla tzv. pruská placka.
Tato klenba je klenutá nad prostorem s čtvercovým půdorysem, má tvar kulové úseče a je zděná tak, že cihly jsou kladeny kosočtverečně, takže tlak klenby směřuje k rohům místnosti. Tento způsob klenutí umožnil i další vývoj, kdy mohla být zaklenuta i rozsáhlejší místnost (zpravidla chlévy) použitím čtyř nebo šesti tzv. pruských placek (plackových kleneb nad obdélníkem) a s pilíři nebo sloupy uprostřed. Jednotlivá pole od sebe odděloval klenebný pás. Od druhé poloviny 19. století se začínají stavět ploché klenby valené, nejdříve s pásy, později již do ocelových válcovaných nosníků. Tyto klenby se využívaly až do poloviny 20. století.
Klenby jsou prostorové nosné konstrukce používané již od středověku. V dějinách stavitelství a v kulturní historii lidstva jsou mimořádným jevem, kterému se obdivujeme dodnes. „Klenba n. klenutí zove se zvláštní druh zdi, která tíží i tvarem částí, z nichž se stává, visutou se udržuje. Klenby byly známy již ve středověku; dosvědčují to mnohé reliéfy sdělané od starých Assyrů. Klenby spočívají buď na zdech nebo pilířích a pnou se přes prázdná nebo místa ke zvláštním účelům ustanovená v rozličné formě svobodně, a takto prostor svrchu úplně uzavírají; ale také se jich užívá, kde se má nějaký vespod ležící předmět odlehčit, aby tíží zdiva nad ním se nacházejícího se nerozmačkal, nebo kde se chtějí postaviti tenké příčky, které žádných základů obdržeti nemohly, též v hlubokých základech a jinde. Když jest nějaký prostor svrchem krýti, stačí k tomu třeba vzíti jen jeden kámen, je-li dostatečně dlouhý a tak pevný aneb v takové tloušťce volený,aby se pod svou vlastní tíží nezlámal. Kdyby však jeho délka nepostačovala, vezmou se dva a postaví se tak šikmo proti sobě, aby se oba nad prostorem v rovnováze udržely. Pakliže délka ani dvou kamenů nestačí, vezme se jich více a sestaví se všechny opět tak dohromady, aby svobodně se vznášejíce v rovnováze se udržely. Tyto kameny udrží se bez spojující látky v rovnováze jen tenkráte, když budou tak srovnány, aby uzavíraly dohromady křivku zv. Řetězovku. Tuto čáru musí k sobě míti každá k., aby se mohla „nésti”, a sestrojí-li se k. dle této čáry, jest take zároveň možno, aby k. byla nejtenčí a nejlehčí, jen je-li před zevnějším vlivem jinak chráněna. Sestrojení čáry ve skutečné velikosti je však spojeno s všelijakými obtížemi a proto užívá se jiných oblouků, jež s řetězovkou sice úplně nesouhlasí, ale za to tu výhodu mají, že je lze jistěji sestrojiti (viz klenbové oblouky). Chceme-li klenouti dle rozličných těchto oblouků, musíme přihlížeti k tomu, aby se při každé tloušťce klenby výše zmíněná řetězovka nacházela uvnitř k-by a každá úchylka od jejího směru doplněna byla tloušťkou kamene. Z toho vysvítá, že se k. nemůže dělati v každé libovolné tloušťce. Zdroj: Ottův slovník naučný, r. 1899, Nakladatel a vydavatel J.OTTO v Praze, Díl 14, str.
Čtěte také: Cihlová drť: praktické využití
Tradiční zedničina: Stavba nosné klenby
Jednou z možných cest, jak drobná zaklenutí a oblouky opravit nebo znovu postavit, je využití současných zdicích materiálů k tradičnímu stavebnímu postupu. Základem pro vyzdění oblouku je dřevěná šablona. Ta klenbu podepírá při zdění a udrží ji stabilní, než vyzraje malta. Zdít takto oblouk má význam při požadavku na únosnost klenby (tzn., že nevytváříte kulisu, ale skutečně nosnou klenbu) a také v případech přiznaného zdiva, tzn. zdění z cihel či z kamene, kde by měla být pěkně vyzděná a vyspárovaná klenba udělaná pokud možno dokonale.
Konstrukci šablony lze sestavit z prken či OSB desky a přesný oblouk vyřežeme po přenesení z papírové šablony pomocí kmitací přímočaré pily. Na tuto šablonu se klenutí začíná vyzdívat vždy odspodu. Jednotlivé cihly nesmějí být položeny nakřivo či v jiném směru. Zdění jednotlivých řad se musí provádět současně na obou stranách šablony. Tím zajistíme rovnoměrné zatížení šablony. Malta se nanáší na podklad a pak do ní položte cihlu tak, aby celou plochou dosedala na šablonu. Vrchol klenby se ukončuje vrcholovým klenákem, nikdy ne spárou, jinak by klenba praskala a mohla by se zřítit. Vložením vrcholového klenáku se klenba uzavírá a stává se samonosnou. Klenák je jakýkoli kónický dílec použitý k vyzdívání klenby. Může být z kamene či pálené hlíny (cihel), případně betonu. Takto se tvoří klenby nosné.
Nenosné oblouky: Estetické a moderní řešení
Dnes se oblouky a klenby často vytváří i jako nenosné, tedy jen jako estetické prvky. Nenosné oblouky lze vytvořit z lehkých tvárnic, polystyrenu i sádrokartonu.
Prefabrikované prvky a sádrokarton
V nabídce pórobetonových tvárnic lze objevit i různé zdicí prvky obloukovitého tvaru. Například Ytong (Xella) má v sortimentu tzv. obloukový segment, který je vhodný ke stavbě oblých tvarů příček, kruhových sprch či interiérových prvků obloukovitého tvaru. Je určen do nenosných příček, ale k vytvoření „falešné“ klenby (nenosné) by mohl díky svému tvaru dobře posloužit. Pracnější, ale některými stavebníky úspěšně vyzkoušená, je možnost vyříznout klenuté prvky pilou z pórobetonových bloků. Podobně lze postupovat i při použití polystyrenu a příslušné tvary lze vyřezat i ze sádrokartonových desek. To vše platí především pro vytváření nenosných oblouků v interiérech, ale s polystyrenem a tmely lze docílit zajímavých výsledků i zvenčí a například také při vytváření „falešných“ okenních šambrán.
Práce se sádrokartonem a ohebnými lištami
Pracujete-li se sádrokartonem, rozhodně využijte možností ohebných stavebních lišt (profilů), které lze tvarovat a snadno upevnit na hrany vyřezaných kleneb. Plastový profil vytvoří základ pro nanesení sádrové omítky tak, aby na hraně oblouku dobře držela a zůstala pevná a odolná. Profily se tvarují velmi snadno, k jejich upevnění na sádrokarton se používá sponkovačka a pro dělení těchto lišt na potřebnou délku postačí silnější nůžky. Profily lze samozřejmě použít i na zpevnění hran rovných stavebních otvorů pro okna i dveře. Je dobré vědět, že výrobu kleneb ze sádrokartonu nabízí „na míru“ některé specializované firmy a tato nabídka stojí za pozornost spíše při potřebě rozsáhlejšího zaklenutí, budování klenutých stropů atd.
Čtěte také: Průvodce konstrukcí a stavbou cihlové zdi
Správné opravy a rekonstrukce kleneb
Opravovat dekorativní či nenosné oblouky je méně náročné než kompletní rekonstrukce klenutých stropů. I tak je nejprve nutné zjistit rozsah poškození, což někdy nelze udělat bez osekání omítky. Pamatujte, že ke klenbě je třeba přistupovat jako k celku a že chybné úkony zejména při rozebírání mohou skončit tragicky.
Posouzení statikem a zajištění stability
Na adaptaci či opravu kleneb neexistuje jednotný recept, protože každá má jiný tvar, jiné rozpětí, jiné zatížení a také jiné příčiny poruchy. Proto musí být návrh rekonstrukce klenby podložen dokonalou analýzou jejího stavu a všech sil, které na ni působí. Ve většině případů je nutné nechat stav posoudit statikem, který navrhne odpovídající řešení sanace. Pokud je potřeba klenbu zcela nebo částečně rozebrat, neimprovizujte a vyhledejte raději pomoc statika. Možná budete muset před opravou vložit nad klenbu do zdiva nový překlad nebo vytvořit systém dočasných opor, které zabrání případnému zhroucení zdiva.
Příčiny poškození kleneb
Větší trhliny nebo vypadlé cihly a kameny z klenby může mít na svědomí sednutí jedné nebo obou podpůrných zdí, popřípadě velký náraz na rub klenby např. zříceným komínem. Problémy může způsobit i zatékající dešťová voda (vymytí malty) nebo tající sníh, který promáčí klenbu a ve spojení s mrazem ji potrhá. Dlouhotrvající zatékání dešťové vody, havárie vodovodu či kanalizace nebo posun půdy mohou mít za následek pokles opěrných zdí. To bývá často provázeno i vychýlením této zdi od svislice, což se projeví na stavu klenby.
Oprava trhlin a výměna poškozených prvků
Nejsou-li trhliny příliš rozevřené, jsou stabilní a klenba je jinak v pořádku, postačí, když ji na rubu očistíme a z poškozených spár odstraníme starou maltu. Trhlinky a vyčištěné spáry navlhčíme a zalijeme jemnou řídkou cementovou maltou (popř. trhliny zalijeme cementovým mlékem). Jakmile odstraníme příčiny rozestouplé klenby, můžeme přistoupit k opravě nebo výměně porušených či vypadlých cihel nebo kamenů (klenáků) v klenbě. Poškozenou cihlu vyjmeme z klenby a spáry očistíme od zbylé malty. Sousední cihly navlhčíme, vložíme novou cihlu a dřevěnými klínky ji utáhneme k sousedním cihlám. Vytékání malty ze spár zabráníme přiložením prkénka, které podepřeme sloupkem a ke klenbě přitáhneme klínkem (mezi prkénkem a sloupkem). Pak spáry zalijeme cementovou maltou. Až malta zatvrdne, klínky odstraníme a díry po nich zalijeme řídkou cementovou maltou. Pokud je nutné během rekonstrukce takovou klenbu rozebrat, nezapomeňte, že cihly je třeba odebírat postupně ve všech klenebních polích.
Zesílení kleneb
Z hlediska rekonstrukce můžeme rozdělit klenby na ty, které nevykazují žádné poruchy, ale je nutné je kvůli novému využití budovy zesílit (zvětšit jejich únosnost), a na ty, které jsou nějakým způsobem porušené a je třeba je rekonstruovat při zachování nezměněné funkce. Pokud očekáváte, že nové využití budovy s sebou ponese zvýšené požadavky na zátěž klenby, je nutné provést tzv. posílení klenby. Jestliže je mezi rubem stávající klenby a podlahou budoucí místnosti dostatek místa, je možné zvýšit únosnost klenby nadbetonováním. Tak vytvoříme nový klenbový rošt, který působí jako další klenba. V opačném případě je možno klenbu posílit poněkud složitější stavební operací, která spočívá ve vytvoření železobetonové skořepinové klenby s obrubníky s vrchními žebry. Tento zásah se neobejde bez projektu se statickým výpočtem a vyžaduje pomoc odborníků.
Čtěte také: Jak postavit cihlovou zeď v zahradě?
Nejprve je nutné stávající klenbu zajistit pomocnou konstrukcí šikmých opěr nebo rozpěr, pak se z rubu klenby odstraní násyp nebo podlaha a rub klenby očistíme (vyškrábeme maltu ze spár do hloubky 10 mm). Pak do rubu klenby i nadezdívek vyvrtáme otvory pro zakotvení třmínků skořepiny i trnů stěnových obrubníků. Výztuž skořepiny se zhotoví podle statického návrhu a tvoří ji svařovaná nebo vázaná síť, která se k původní klenbě přichytí úchytkami kotvenými do vyvrtaných otvorů. Výztuž skořepiny musí být kotvena i do stěnových obrubníků a ty zase do cihelných nadezdívek, podobně jako výztuž příčných žeber. Nejdříve řidším a mastnějším betonem vytvoří spojení s původní klenbou a pak se hustší a hrubozrnnější směsí skořepina dokončí.
| Typ klenby | Charakteristika | Období užití (přibližně) | Materiál |
|---|---|---|---|
| Valená klenba | Základní, podélná, jednoduchý oblouk. | Od počátku 16. století | Lomový kámen, cihly |
| Cihelná valená klenba s lunetami | Připomíná křížovou klenbu, má nosná žebra. Tloušťka odpovídala šířce cihly. | 18. století | Cihly |
| Pruská placka | Klenutá nad čtvercovým půdorysem, tvar kulové úseče, cihly kladeny kosočtverečně. | První polovina 19. století | Cihly |
| Ploché valené klenby s pásy | Později do ocelových válcovaných nosníků. | Od druhé poloviny 19. století do poloviny 20. století | Cihly, ocelové nosníky |