Při stavbě nebo rekonstrukci domu stojí stavebníci před mnoha rozhodnutími, a jedním z nich je i výběr podlahového potěru. Betonový potěr se velmi často označuje také jako cementový potěr nebo cementová či betonová mazanina.
Co je to betonový potěr?
Základní složení betonového potěru je cement, písek, štěrk, kamenivo o maximální velikosti zrna 4 mm a voda, v různých poměrech. Jedná se o vrstvu betonu, který je v podlahové konstrukci a má podkladní a vyrovnávací funkci.
Betonový potěr je to samé jako cementový potěr. Pevnost betonového potěru se zvyšuje množstvím cementu v něm obsaženém. Vytváří dokonale rovný povrch, který lze použít i v trvale vlhkém prostředí. Pochozí je již po 24 hodinách, ačkoliv je nutné přihlédnout k teplotě a vlhkosti v prostoru. Nepotřebuje žádnou výztuhu a je vhodný i pro podlahová topení.
Rozdíl mezi betonem a potěrem
Je skutečně rozdíl mezi betonem a potěrem, který se právě liší ve způsobu použití. Konstrukční beton neboli beton určený pro staticky namáhané konstrukce, má dvě rozhodující veličiny pevnosti v tlaku, krychelnou a válcovou. Beton, který se používá na podlahu, což je potěr, nenese žádnou konstrukci, a proto je u něj položen důraz na hranolovou pevnost v tlaku a pevnost v tahu za ohybu.
Cementový potěr vs. Betonová stěrka
Betonové stěrky jsou využívány především jako pohledový beton. Vzhledově je totiž díky nim možné napodobit kámen, břidlici, štuk, betonové panely nebo různé druhy omítek. Využít se dají na podlahy i stěny, např. ve sprchovém koutě. U podlah se využívá spíše pojem samonivelační stěrka. Samonivelace spočívá ve vytvoření dokonalé vodorovné hladiny.
Čtěte také: Vlastnosti a použití cementového potěru
Samonivelační stěrky se od potěrů liší hlavně materiálovým složením, aplikační tloušťkou a způsobem aplikace. Stěrky bývají běžně vylívány v mnohem tenčích vrstvách než potěry. Stěrky se pohybují v aplikační tloušťce od 5 do 30 mm, zatímco potěry mohou mít klidně až 100 mm. Samozřejmě existují i výjimky, jako např.
Lité cementové podlahy
Stejně jako lité anhydritové podlahy jsou na trhu k dostání i lité cementové podlahy, které jsou vyráběny v souladu s ČSN a splňují požadavky na betony používané pro podlahy. Jen je někdy problém se domluvit - stále hodně lidí rozlišuje betony - potěrové betony pro podlahy - slovy beton (mazanina) nebo anhydrit, což je hodně omezené rozdělení potěrových betonů.
Lité cementové podlahy jsou alternativou místo lité anhydritové podlahy, mají však několik zásadních omezení v průběhu realizace a to včetně přípravy stavby! Stručně - litý anhydrit nebo litý cement - je to jedno. V praxi se vyrábějí tři druhy, resp. třídy pevnosti v tlaku litého betonu pro podlahy. U betonů se tato pevnost označuje písmenem C (concrete - beton). Logicky pak každému musí být jasné, že pokud má materiál označení CA(anhydrit)-C20-F4 nebo CT(cement)-C20-F4 jedná se o materiál se stejnými pevnostními charakteristikami.
První zásadní rozdíl mezi litou anhydritovou podlahou a litou cementovou podlahou - pro anhydritové podlahy platí tloušťka od 30, resp. 35 mm - to jsou ale tloušťky pro nestlačitelný podklad, u těžkých plovoucích podlah se nejčastěji používá tloušťka 40-50 mm, v případě podlahového topení se přičítá konstrukční tloušťka topení. V případě cementové lité podlahy vyžadujeme tloušťku minimálně od 50 mm pro podlahy bez podlahového topení a pro podlahy s topením 45 mm + konstrukční tloušťku podlahového topení.
Problém je ale také v tom, že na většině podlah najdete lokální místa s nedostatečnou tloušťkou desky. Pro anhydrit to z hlediska realizace není problém, pro litou cementovou podlahu ale ano. Taková místa jsou opět náchylná na tvorbu prasklin a deformace.
Čtěte také: Vše o Cemix Cementovém Postřiku
Další zásadní rozdíl - na zpracování lité anhydritové podlahy je zpravidla 240 minut, ale na zpracování lité cementové podlahy jen polovina, tedy cca 120 minut. I když některé zdroje uvádějí víc, je vhodné dodržet hranici 120 minut. Poté může docházet k ovlivnění vlastností směsi, např. snížením konečné pevnosti - zákazník pochopitelně nepozná nic. Do doby zpracování je nutné započítat i výrobu, dopravu na stavbu a samotnou aplikaci. Pokud jsou dobré okolní podmínky, např. nízká teplota, může být čas na zpracování delší. Toto je ale nutné řešit individuálně, nejlépe s technologem výrobce, který si za vyrobený beton a případné vyjímky oproti technickému listu ručí - no i když, někdy to taky může být skutek utek a vše se nechá na realizační firmě :/.
Toto omezení zásadně omezuje akční rádius použitelnosti lité cementové podlahy - v současnosti dokážeme pokrýt 99% České republiky co se týče realizace anhydritových podlah, u těch cementových je to podstatně méně - resp. pokrytí se řeší individuálně podle požadavku na lokalitu.
Traduje se, že betonové podlahy na bázi cementu schnou rychleji než ty anhydritové - omyl . Rozdíl je v tom, že podlahy cementové mohou mít v době aplikace finální krytiny větší procento zbytkové vlhkosti než podlahy anhydritové. Co se týče ale samotného vysychání, anhydritové podlahy je možné začít vysoušet dříve po realizaci, ale i rychleji, resp. Fáze po realizaci lité cementové podlahy je pro zdárné zhotovení podlah velmi zásadní a bohužel se také při ní často chybuje - resp. proces vysoušení stavby je už v rukou investora, který často poruší doporučený postup.
Další věc je tvorba "mléka" - ta souvisí s kvalitou materiálu, resp. poměrem pojiva a plniva, způsobem realizace a tloušťkou podlah - pokud máte pod šlemem slabší vrstvu tvořenou jen z pojiva, měla by se obrousit - to už je však jiná kapitola...
Rozdíl v ceně materiálu litého anhydritu a litého cementu je minimální, pohybuje se většinou v rozdílu do 500 Kč/m3 v neprospěch lité cementové podlahy. Další rozdíl je v čerpání. Pro čerpání anhydritu stačí šnekové čerpadlo - to je levnější jak na pořízení, tak i na údržbu, pro čerpání litých cementových podlah se používá čerpadlo pístové - to je dražší jak na pořízení, tak na provoz. Čerpání lité cementové směsi je pak dražší o cca 30-40%.
Čtěte také: Komplexní průvodce potěry do dřevostaveb
V případě realizace anhydritové podlahy máme 99% jistotu, že podlaha bude v pořádku a nevzniknout tak žádné vícenáklady na opravy, u lité cementové podlahy tomu tak ale bohužel není.
Anhydritové podlahy mají ještě několik výhod, například možnost provádět velké plochy bez dilatací - až 600 m2 podlahy bez topení a 300 m2 podlahy s topením, pro cementové lité podlahy platí maximálně 40m2. Možnost realizace až do teplot 30ºC (lité cementové podlahy do 25ºC).
Cementové lité potěry jsou také náchylné na rovnost podkladu, ten musí být rovný, bez ostrých přechodů apod., jinak v takových místech hrozí tvorba trhlin. Pro anhydrit takové podmínky pochopitelně také nejsou ideální, ale pro realizaci nejsou úplně podstatné. Mohou se však projevit později, po zatížení podlah.
Lité cementové podlahy mají své uplatnění, ale pro použití v rodinných domech je pořád výhodnější použít lité anhydritové podlahy, obzvláště pak u podlahového topení, kdy v případě vyskytnutí závady na lité cementové podlaze mohou jít náklady na opravu podlahy hodně vysoko. Rozhodně jsou to prostory, kde je možné předpokládat zvýšenou vzdušnou vlhkost - dlouhodobé působení vody (tím nejsou myšleny koupelny v RD a bytech, ale např. závodní kuchyně a pod.). Nicméně i tak je nutné brát na zřetel to, že litá cementová podlaha je potěrový beton a opatření proti působení vodě by se měli aplikovat i u těchto materiálů.
Anhydrit vs. Beton
Anhydritové a betonové podlahy mají celou řadu společných vlastností. V mnoha věcech se ale významně odlišují. Anhydritové podlahy se vyznačují vyšší tepelnou vodivostí. Oproti betonu přibližně o 20 %. Největším problémem u betonové podlahy je praskání. Do anhydritové podlahy také není nutné vkládat ocelové výztuže. A to ani při realizaci velkých ploch. Nevýhodou anhydritové podlahy oproti betonové je nutnost vytvoření takzvané igelitové vany. Betonová podlaha vyžaduje pouze separační fólii. Anhydritová podlaha je pochozí většinou po 24 hodinách. Anhydrit by pravděpodobně po delším stálém styku s vodou nabobtnal a mohl by časem začít plesnivět.
Pro realizaci podlah při přístavbě dalšího patra u bytového domu je ale z několika významných důvodů mnohem vhodnější anhydrit. Oproti betonu je lehký, a tudíž nedochází k většímu zatížení, než je bezpodmínečně nutné. Tento efekt je důležitý především pro statiku domu.
Normy a specifikace
Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“, která byla vydána v roce 2003. Je určena pro vlastní stavební materiály a lze v ní tedy získat informace o tom jak rozumět kódu značení potěrových materiálů, či jaké vlastnosti, respektive třídy vlastností, lze předepsat. Obsáhle se věnuje hodnocení shody, což jsou ustanovení důležitá především pro výrobce potěrových materiálů.
- CT - cementový potěr (potěr na bázi síranu vápenatého, např.
S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“. Ta obsahuje pouze definice, a to vždy v češtině, angličtině, němčině a francouzštině. Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“, o které pojednává jiný příspěvek [1]. Jsou v ní uvedeny požadavky na dnes nejčastěji používané potěry cementové a potěry na bázi síranu vápenatého (např.
Typy potěrů
Tradičním materiálem je cementový potěr. Obvykle se pokládala a pokládá zavlhlá směs, kterou je třeba na místě důkladně zhutnit. V posledních letech jsou na trhu i lité cementové potěry. Ve srovnání s anhydritovými litými potěry je jeho předností zejména odolnost proti vlhkosti, kompatibilita s dalšími cementovými materiály (např. lepidla) a možnost zajištění mrazuvzdornosti.
Druhými dnes velmi často používanými materiály jsou anhydrit a další hmoty na bázi síranu vápenatého. Tyto potěry vyžadují kratší a méně intenzivní ošetřování (pouze minimálně 2 dny ochrany před prudkým vysušením). Jejich další výhodou je prakticky zanedbatelné smršťování, což umožňuje vytvoření velkých ploch bez smršťovacích spár, a relativně malá pracnost pokládky.
Typy potěrů podle jejich umístění v konstrukci:
- Potěr spřažený s podkladem není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace svého podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva, nebo pro zlepšení vlastností povrchu podlahy a klade se v tloušťkách cca 10-30 mm.
- Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou se používá zejména pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem (např. zaolejované staré podklady, nebo podklady s nátěrem), nebo kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru (v trhlinách nesmí docházet k pohybu ve svislém směru).
- Plovoucí potěr je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku.
Zkoušení a vlastnosti
Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 „Zkušební metody potěrových materiálů - Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku“ pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40 × 40 × 160 mm, buď vyrobených do forem při pokládce potěru, nebo odebraných přímo z vrstvy potěru. Ty se pak ve zkušebním lisu zlomí a na zlomcích je možno stanovit i pevnost v tlaku. Touto metodou zjistíme přímo parametr, který je obvykle pro potěr předepsán, a zároveň o výsledku zkoušky rozhodují i partie uprostřed tloušťky a u spodního líce vrstvy potěru, kde bývají často skryté vady.
Pro hodnocení vlastního potěru je třeba zkušební terč nalepit na pečlivě obroušený povrch. Podle dlouhodobých zkušeností je u betonu pevnost v prostém tahu přibližně na úrovni ½ pevnosti v tahu za ohybu. Pro podlahové potěry větších tlouštěk (cca nad 70 mm) lze využít i běžné zkušební metody pro hodnocení pevnosti v tlaku betonu.
Prakticky vždy je před pokládkou následných vrstev kontrolována vlhkost potěru. Normový postup, tzv. gravimetrická metoda, je definován v ČSN EN ISO 12570 „Tepelně vlhkostní chování stavebních materiálů a výrobků - Stanovení vlhkosti sušením při zvýšené teplotě“. Tato metoda vychází přímo z definice vlhkosti materiálu, což je poměr hmotnosti vlhkosti obsažené v materiálu a vysušeného materiálu. Zde je třeba upozornit na teplotu sušení vzorku, která je standardně 105 °C, avšak pro materiály na bázi sádry (např. anhydrit) pouze 40 °C. Při vyšších teplotách u nich totiž dochází k uvolňování značného množství tzv.
Pro pokládku následných vrstev jsou důležité parametry rovinnosti povrchu. Dle terminologie ČSN 74 4505 je jedná buď o celkovou rovinnost povrchu, což jsou odchylky skutečně provedeného povrchu od předepsané roviny, nebo o místní rovinnost povrchu, což jsou jednak odchylky od rovné úsečky reprezentované dvoumetrovou latí a jednak rozdíly ve výškové úrovni hran ve spárách. Celková rovinnost povrchu se měří geodeticky a je důležitá pro zajištění návaznosti povrchu podlahy na sousední prvky, jako prahy dveří, podlahy v sousedních místnostech apod. Naproti tomu místní rovinnost je u nášlapné vrstvy důležitá pro bezproblémový provoz na podlaze. Měří se pomocí dvoumetrové latě a posuvného měřítka.
Příklady poruch a oprav
Příčinou různé tloušťky potěru je pravděpodobně nerovnost povrchu technologické vrstvy. V cementovém potěru, který byl ponechán, byly zjištěny trhliny. Do nosné vrstvy podlahové konstrukce nelze započítat tzv. technologickou vrstvu, obsahující trubky podlahového vytápění, protože tato vrstva je velmi oslabena jak samotnými trubkami, tak i plastovými terči, vymezujícími polohu trubek.
Rovněž je třeba upozornit na dilatační spáry v místnostech s podlahovým vytápěním, které musí umožnit pohyb jednotlivých dilatačních celků, způsobený teplotní roztažností. Tyto dilatační spáry tedy musí probíhat všemi teplotně namáhanými vrstvami podlahy, tj.
U posuzované betonové mazaniny došlo k nadzdvižení rohů dilatačních celků, tzv. zkroucení desek. K tomu nejčastěji dochází když horní povrch desky vysychá rychleji, a tudíž se smrští více, než její spodní povrch. Tento jev nastává prakticky vždy, nepřijatelné míry pak dosahuje v případech kdy jsou smršťovací spáry provedeny v příliš velké vzdálenosti, případně sám beton je náchylný k velkému smršťování (například velký obsah vody nebo cementu) a současně nebyl dostatečně intenzivně, nebo dostatečně dlouho ošetřován. V daném případě bylo možné po odeznění smrštění nadzdvižené rohy a hrany přebrousit a povrch tak vyrovnat dle požadované místní rovinnosti. Dilatační spáry v betonové mazanině bylo nutno přiznat i v dlažbě, protože musí umožnit pohyb podlahy při změně teplotního režimu podlahového topení.
Při místním šetření bylo zjištěno, že podlahové konstrukce v učebnách vykazují závažné závady související zejména s tuhostí nosné podlahové vrstvy tvořené anhydritovou deskou. Bylo zjištěno, že tloušťka této desky v rozích místností je velmi malá (cca 16-25 mm, oproti cca 45-50 mm uprostřed místností) a v mnoha případech již došlo k odlomení rohových oblastí či k jejich celkové destrukci. Příčinou této závady je pravděpodobně špatná rovinnost povrchu nosné stropní desky, kdy oblasti v rozích vystoupily nad požadovanou úroveň. Po položení vrstvy tepelné a kročejové izolace byla pak podlaha zarovnána do požadované úrovně na úkor tloušťky anhydritové desky. Nedostatečná tloušťka nosné anhydritové desky byla zjištěna rovněž v oblastech okolo truhlíků pro topná tělesa.
Závady nalezené v rozích místností a v okolí truhlíků pro topná tělesa lze hodnotit jako velmi závažné, protože ukazují, že nosná vrstva podlahy v těchto oblastech není schopna dlouhodobě plnit svou funkci. V místech s nedostatečnou ohybovou tuhostí nosné vrstvy podlahy nelze vyloučit vznik poruch nášlapné vrstvy, tj. vznik trhlin v nášlapné vrstvě, případně oddělování dřevěných pásků v důsledku vzniku trhlin v nosné anhydritové vrstvě. Toto nebezpečí hrozí v rozích místností a v oblastech okolo truhlíků pro topná tělesa. Před pokládáním nášlapné vrstvy bylo třeba obnovit tuhost nosné podlahové desky. Ve všech oblastech je třeba dodržet projektem předepsanou tloušťku anhydritové desky. Oprava byla provedena vybouráním anhydritové desky v oblastech s nedostatečnou tloušťkou, odstraněním části kročejové a tepelné izolace a novým dolitím anhydritové desky. Pracovní spáry byly vyztuženy pomocí ocelových prutů vložených do vyfrézovaných drážek. Spáry a drážky byly zality epoxidovou pryskyřicí.
Poruchy, či vady, podlah jsou často zarážející svou relativní jednoduchostí, kdy vztah mezi příčinou a následkem je zřejmý. Přesto se i s takovými problémy můžeme na stavbách setkat v relativně velké míře a opakovaně. Dodatečné zjišťování příčin a řešení oprav pak stojí velké úsilí a zbytečně vynaložené prostředky.
Podlahy jsou poměrně specifickou konstrukcí, na které mají uživatelé velmi odlišné požadavky, ať je to ve vztahu ke vzhledu, tloušťce nebo účelu použití. Podlahy v tloušťce nad 80 mm je již možné realizovat za pomocí betonových směsí. Cementový je litý cementový potěr pro podlahové konstrukce tloušťky 45 až 80 mm. Je vhodný pod všechny typy podlahových krytin.
Betonové směsi
Betony s vysokou tekutostí umožňují velmi rychlé provádění s výbornou rovinatostí povrchu. Je možné je využít k provádění podkladních podlahových vrstev v tloušťce od 80 mm. Způsob pokládky je obdobný jako u litých směsí CEMLEVEL. Betonová směs určená k realizaci interiérových betonových podlah, tzv. průmyslových, jejichž povrch je upravován do finálního stavu hlazením. Směs umožňuje použití zušlechťujících vysokopevnostních vsypů DURAMO k vytvoření mimořádně odolného povrchu.
Anhydrit vs. Beton - srovnání
Dvě nejčastější volby jsou anhydritová a betonová podlaha. Anhydritové (sádrové) podlahy se vyrábějí ze síranu vápenatého, vody, písku a přísad zajišťujících dobré tokové vlastnosti. Nevhodné do trvale vlhkých prostor (např. Beton je tradiční volba - pevný, dostupný a léty prověřený materiál. Je vhodný i do vlhkých nebo velmi zatěžovaných prostor. Cena by neměla být jediným kritériem. Anhydritové podlahy mají výhodu v přesnosti, efektivitě a komfortu, který oceníte při každodenním užívání.
| Vlastnost | Anhydrit | Beton |
|---|---|---|
| Tepelná vodivost | Vyšší (o 20 %) | Nižší |
| Praskání | Méně náchylný | Náchylnější |
| Výztuž | Není nutná | Doporučena |
| Vlhkost | Citlivý | Odolný |
| Váha | Lehčí | Těžší |
tags: #cementový #potěr #vs #beton #vlastnosti