Podlahy jsou specifickou konstrukcí s různými požadavky uživatelů na vzhled, tloušťku a účel použití. Příspěvek popisuje nejpoužívanější podlahové potěry, příslušné normové předpisy a zkušební postupy pro ověření rozhodujících parametrů. Dále uvádí příklady poruch, jejich příčiny a možnosti opravy.
Normy a Definice
Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“, která byla vydána v roce 2003. Je určena pro vlastní stavební materiály a lze v ní tedy získat informace o tom jak rozumět kódu značení potěrových materiálů, či jaké vlastnosti, respektive třídy vlastností, lze předepsat. Obsáhle se věnuje hodnocení shody, což jsou ustanovení důležitá především pro výrobce potěrových materiálů.
S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“. Ta obsahuje pouze definice, a to vždy v češtině, angličtině, němčině a francouzštině. Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“, o které pojednává jiný příspěvek [1]. Jsou v ní uvedeny požadavky na dnes nejčastěji používané potěry cementové a potěry na bázi síranu vápenatého (např.
Typy Potěrů a Mazanin
Tradičním materiálem je cementový potěr. Obvykle se pokládala a pokládá zavlhlá směs, kterou je třeba na místě důkladně zhutnit. V posledních letech jsou na trhu i lité cementové potěry. Ve srovnání s anhydritovými litými potěry je jeho předností zejména odolnost proti vlhkosti, kompatibilita s dalšími cementovými materiály (např. lepidla) a možnost zajištění mrazuvzdornosti.
Druhými dnes velmi často používanými materiály jsou anhydrit a další hmoty na bázi síranu vápenatého. Tyto potěry vyžadují kratší a méně intenzivní ošetřování (pouze minimálně 2 dny ochrany před prudkým vysušením). Jejich další výhodou je prakticky zanedbatelné smršťování, což umožňuje vytvoření velkých ploch bez smršťovacích spár, a relativně malá pracnost pokládky.
Čtěte také: Vše, co potřebujete vědět o cementovém potěru a betonu
Betonová mazanina se používá při výstavbě podlah. Jedná se o vrstvu v konstrukci podlahy, která má zpravidla funkci podkladní, vyrovnávací a roznášecí. Betonová mazanina je vlastně vrstva betonu o tl.
Cementový (betonový) potěr je vrstva betonu v podlahové konstrukci o síle do 50 mm. Stejně jako betonová mazanina má funkci podkladní, vyrovnávací a roznášecí. Betonový potěr tvoří základní kámen tzv. těžkých plovoucích podlah (plovoucí potěr), které se běžně používají v obytných budovách.
Rozdíl mezi potěrem a mazaninou: Betonový potěr, někdy označovaný také za cementový potěr, a betonová mazanina je označení pro dvě směsi, které jsou svým složením stejné. Rozdíl je jen v tloušťce jejich uložení - potěr je vrstva do 50 mm, mazanina pak označuje podlahovou roznášecí vrstvu o tloušťce větší než 50 mm. Jemný betonový potěr může kromě roznášecí funkce plnit i úkol vyrovnání podkladu pod podlahovou krytinu.
V posledních letech se i v ČR začínají pokládat asfaltové potěry, o kterých pojednává např. [2]. Jejich hlavní předností je dle mého názoru možnost urychlení výstavby, kdy vyzrání potěru je otázkou jejich vychladnutí. Výjimečně, zejména u starších domů, se lze setkat také s potěry hořečnatými (xylolit) nebo, ve speciálních podmínkách, s potěry na bázi syntetických pryskyřic. Pro úplnost je třeba dodat, že funkci potěru může úspěšně plnit také tzv. montovaná, nebo prefabrikovaná, vrstva složená ze vzájemně spojených desek.
Umístění Potěrů v Konstrukci
Typy potěrů podle jejich umístění v konstrukci ukazuje obrázek 1. Potěr spřažený s podkladem není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace svého podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva, nebo pro zlepšení vlastností povrchu podlahy a klade se v tloušťkách cca 10-30 mm. Typologicky lze do této kategorie zařadit i stěrky kladené v tloušťkách výrazně menších. Tyto potěry jsou velmi náročné na provedení, zejména na dosažení požadované soudržnosti s podkladem a ochranu proti ztrátě vlhkosti.
Čtěte také: Proč zvolit betonový potěr s vlákny?
Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou se používá zejména pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem (např. zaolejované staré podklady, nebo podklady s nátěrem), nebo kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru (v trhlinách nesmí docházet k pohybu ve svislém směru). Tento potěr je ve svislém směru podpírán podkladem a ve vodorovném směru se může deformovat nezávisle na podkladu.
Plovoucí potěr je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Tento potěr působí zcela nezávisle na podkladu podlahy, a to jak ve vodorovném tak i ve svislém směru. Jeho únosnost závisí nejen na tloušťce a mechanických vlastnostech vlastního potěru, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem.
Zkušební Metody a Parametry
Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 „Zkušební metody potěrových materiálů - Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku“ pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40 × 40 × 160 mm, buď vyrobených do forem při pokládce potěru, nebo odebraných přímo z vrstvy potěru. Ty se pak ve zkušebním lisu zlomí a na zlomcích je možno stanovit i pevnost v tlaku.
Alternativní použitelnou metodou je stanovení pevnosti v tahu povrchových vrstev. Při této zkoušce se na povrch hodnocené vrstvy přilepí odtrhový terč (kruhový o průměru 50 mm, nebo čtvercový o hraně 50 mm), potěr se okolo terče nařízne a pomocí speciálního přístroje se terč odtrhne. Jedná se o pevnost v prostém tahu, o jejíž velikosti rozhodují zejména vlastnosti povrchu vrstvy potěru. Pro hodnocení vlastního potěru je třeba zkušební terč nalepit na pečlivě obroušený povrch. Podle dlouhodobých zkušeností je u betonu pevnost v prostém tahu přibližně na úrovni ½ pevnosti v tahu za ohybu.
Prakticky vždy je před pokládkou následných vrstev kontrolována vlhkost potěru. Normový postup, tzv. gravimetrická metoda, je definován v ČSN EN ISO 12570 „Tepelně vlhkostní chování stavebních materiálů a výrobků - Stanovení vlhkosti sušením při zvýšené teplotě“. Tato metoda vychází přímo z definice vlhkosti materiálu, což je poměr hmotnosti vlhkosti obsažené v materiálu a vysušeného materiálu. Zde je třeba upozornit na teplotu sušení vzorku, která je standardně 105 °C, avšak pro materiály na bázi sádry (např. anhydrit) pouze 40 °C.
Čtěte také: Podlahové topení a betonový potěr
V podlahářské praxi se dobře osvědčila i tzv. metoda CM. Při této metodě se v uzavřené nádobě, obsahující vzorek zkoušeného materiálu, rozbije kapsle s karbidem vápníku. Jeho reakcí s vodou vzniká acetylen, jehož tlak ve zkušební nádobě se měří.
Pro pokládku následných vrstev jsou důležité parametry rovinnosti povrchu. Dle terminologie ČSN 74 4505 je jedná buď o celkovou rovinnost povrchu, což jsou odchylky skutečně provedeného povrchu od předepsané roviny, nebo o místní rovinnost povrchu, což jsou jednak odchylky od rovné úsečky reprezentované dvoumetrovou latí a jednak rozdíly ve výškové úrovni hran ve spárách. Celková rovinnost povrchu se měří geodeticky a je důležitá pro zajištění návaznosti povrchu podlahy na sousední prvky, jako prahy dveří, podlahy v sousedních místnostech apod. Naproti tomu místní rovinnost je u nášlapné vrstvy důležitá pro bezproblémový provoz na podlaze. Měří se pomocí dvoumetrové latě a posuvného měřítka.
Příklady Poruch a Oprav
Podlahová konstrukce v přízemí domu je tvořena od spodního líce podkladním betonem, hydroizolací, tepelnou izolací z polystyrénových desek, tzv. technologickou vrstvou podlahového vytápění a cementovým potěrem. Technologická vrstva je tvořena cementovým potěrem tloušťky cca 20 mm, ve které jsou vedeny plastové trubky podlahového vytápění. Vrchní cementový potěr je vyztužený KARI sítí. V cementovém potěru, který byl ponechán, byly zjištěny trhliny.
Na základě zjištění, získaných při místním šetření lze konstatovat, že cementový potěr odpovídá betonu pevnostní třídy cca C8/10, či ještě nižší, což je cca o dvě třídy horší než obvykle požadovaná pevnostní třída. V rámci opravy bude třeba odstranit stávající cementový potěr a nahradit jej novým. Tato vrstva by měla být vyztužena pomocí KARI sítě cca uprostřed tloušťky.
U posuzované betonové mazaniny došlo k nadzdvižení rohů dilatačních celků, tzv. zkroucení desek. K tomu nejčastěji dochází když horní povrch desky vysychá rychleji, a tudíž se smrští více, než její spodní povrch. V daném případě bylo možné po odeznění smrštění nadzdvižené rohy a hrany přebrousit a povrch tak vyrovnat dle požadované místní rovinnosti.
Při místním šetření bylo zjištěno, že podlahové konstrukce v učebnách vykazují závažné závady související zejména s tuhostí nosné podlahové vrstvy tvořené anhydritovou deskou. Bylo zjištěno, že tloušťka této desky v rozích místností je velmi malá (cca 16-25 mm, oproti cca 45-50 mm uprostřed místností) a v mnoha případech již došlo k odlomení rohových oblastí či k jejich celkové destrukci. Před pokládáním nášlapné vrstvy bylo třeba obnovit tuhost nosné podlahové desky. Ve všech oblastech je třeba dodržet projektem předepsanou tloušťku anhydritové desky. Oprava byla provedena vybouráním anhydritové desky v oblastech s nedostatečnou tloušťkou, odstraněním části kročejové a tepelné izolace a novým dolitím anhydritové desky.
Cementový Potěr vs. Anhydritová Podlaha
Anhydritové a betonové podlahy mají celou řadu společných vlastností. V mnoha věcech se ale významně odlišují. Anhydritové podlahy se vyznačují vyšší tepelnou vodivostí oproti betonu přibližně o 20 %. Největším problémem u betonové podlahy je praskání. Do anhydritové podlahy také není nutné vkládat ocelové výztuže, a to ani při realizaci velkých ploch. Nevýhodou anhydritové podlahy oproti betonové je nutnost vytvoření takzvané igelitové vany. Betonová podlaha vyžaduje pouze separační fólii. Anhydritová podlaha je pochozí většinou po 24 hodinách. Anhydrit by pravděpodobně po delším stálém styku s vodou nabobtnal a mohl by časem začít plesnivět.
Baumit Betony a Potěry
Společnost Baumit nabízí betonové směsi v pytlované i volně loženém provedení. Pytlované betony jsou dostupné již od 25 kg, což umožňuje snadný odběr i v menším množství. Díky kompaktnímu balení je možné je snadno dopravit i na obtížně přístupná místa. Skladovatelnost betonů je 12 měsíců. Tradiční betonové směsi, mezi které patří Baumit Beton B 20 a Baumit Beton B 30, jsou k dispozici jako pytlované i volně ložené, včetně pronájmu strojního zařízení pro zpracování větších technologických celků. Výrobky Baumit Beton B 20 a Baumit Beton B 30 jsou určeny nejen pro klasické betonáže, ale jsou deklarovány také pro zhotovení potěrových podlahových ploch v interiéru.
Ať už se jedná o rekonstrukci nebo o novostavbu a bez ohledu na podklad, s potěry Baumit pracujete rychle, spolehlivě a hospodárně. Všechny potěry Baumit jsou navíc vhodné pro podlahové vytápění. Baumit Alpha 2000 a 3000 jsou samonivelační potěry na bázi síranu vápenatého pro strojové zpracování, určené pro podlahy se zvýšenými nároky a pro větší výměry. Cementové potěry Baumit Solido lze použit na všechny běžné minerální podklady v interiéru a exteriéru, jako kontaktní, oddělený i plovoucí potěr.
Tabulka vlastností cementového potěru a betonové mazaniny
| Vlastnost | Cementový potěr | Betonová mazanina |
|---|---|---|
| Tloušťka | Do 50 mm | Nad 50 mm |
| Funkce | Podkladní, vyrovnávací, roznášecí | Podkladní, vyrovnávací, roznášecí |
| Použití | Těžké plovoucí podlahy, vyrovnávací vrstvy | Podklad pod podlahové krytiny |
tags: #cementovy #poter #betonova #mazanina #vlastnosti