Betony patří ve stavebnictví mezi nejpoužívanější a nejrozšířenější stavební materiály. Jejich historie sahá až do starověkého Říma. Směs, která se skládala z vápna, vody, písku a vulkanického popela, byla použita už při stavbě Pantheonu i Kolosea, které stojí dodnes.
Beton je umělé stavivo složené z cementu, hrubého a jemného kameniva a vody. Své vlastnosti získává hydratací cementu. Jde o proces, při kterém reaguje cement s vodou a vytváří pevnou strukturu. Tento proces je klíčový pro získání pevnosti a trvanlivosti betonu. Beton může obsahovat také přísady a příměsi, které zlepšují jeho vlastnosti, jako jsou například odolnost vůči mrazu, rychlost tvrdnutí nebo zpracovatelnost.
Evropská norma EN 206-1+A2 klasifikuje beton podle různých kritérií, mezi které patří např. pevnost v tlaku. Jednotlivé výrobky jsou pak označovány kombinací písmene C (zkratka anglického slova Concrete) a číslic. Pro názornou ukázku: Baumit Beton B 30 je označen C 25/30, číslice 25 je pevnost v tlaku (MPa) měřená na válci a 30 je hodnota pevnosti měřená na krychli.
Co je beton a co je potěr?
Mezi veřejností jsou často zaměňovány pojmy beton a potěr. Zatímco beton je určený pro staticky namáhané konstrukce, potěry tvoří spádové, vyrovnávací a roznášecí vrstvy podlah. Kromě skutečnosti, že se vlastnosti betonů a potěrů ověřují jiným způsobem, liší se hlavně oblastí použití. Zda se jedná o potěr, nebo beton, poznáte snadno na obalu výrobku, kde je uvedena u potěrů evropská norma EN 13813 a zatřídění např. CT-C30-F5. U betonů je uvedena norma EN 206-1+A2 a zatřídění např. C 25/30. A hlavně: všechny betony Baumit mají na pytli napsáno Beton, zatímco potěry Alpha nebo Solido.
V současném stavebnictví najdou bohaté uplatnění oba tyto materiály. S betony, zejména vyšších tříd pevnosti, se lze často setkat při budování náročných stavebních celků, například dopravních staveb, jako jsou mostní konstrukce, železniční tratě nebo silnice. Nároky na kvalitu materiálu pro taková díla jsou skutečně extrémní. Zvláště u moderní veřejné architektury je možné se přesvědčit, že vyspělé receptury betonů už umí řešit dříve zcela nemyslitelná přání na design i požadavky budoucí funkce.
Čtěte také: Minimální tloušťka betonové mazaniny a další
Naproti tomu betonový potěr je věc obvyklá i v běžné občanské výstavbě. Těžké podlahové konstrukce jsou standardním řešením v novostavbách rodinných domů. Potěrový beton nabízí absolutní stabilitu, pevnost i hygienickou nezávadnost. Jemný potěrový beton navíc při správném použití dokáže vyřešit i případné nedokonalosti v rovinnosti podkladu.
Rozdíl mezi potěrem a mazaninou
Stejně jako u všech stavebních materiálů je i pro výrobu betonů a betonových potěrů důležité zvolit správnou recepturu, která ovlivní budoucí parametry díla. Tato receptura je zajištěna samotnou technologií výrobce a standardizací jeho výrobních i kontrolních procesů. Uživatel, tedy stavebník nebo montážní firma, může složení směsi ovlivnit již jen množstvím záměsové vody.
Betonový potěr, někdy označovaný také za cementový potěr, a betonová mazanina je označení pro dvě směsi, které jsou svým složením stejné. Rozdíl je jen v tloušťce jejich uložení - potěr je vrstva do 50 mm, mazanina pak označuje podlahovou roznášecí vrstvu o tloušťce větší než 50 mm. Jemný betonový potěr může kromě roznášecí funkce plnit i úkol vyrovnání podkladu pod podlahovou krytinu.
Jistě jste už slyšeli oba výrazy - betonová mazanina i betonový (cementový) potěr. Jaký je mezi nimi rozdíl? Jedná se prakticky o to samé. Základem betonové mazaniny i betonového potěru je stejný materiál, rozdíl je v tloušťce, ve které se beton ukládá. Betonová mazanina se používá při výstavbě podlah. Jedná se o vrstvu v konstrukci podlahy, která má zpravidla funkci podkladní, vyrovnávací a roznášecí. Betonová mazanina je vlastně vrstva betonu o tl. Cementový (betonový) potěr je vrstva betonu v podlahové konstrukci o síle do 50 mm. Stejně jako betonová mazanina má funkci podkladní, vyrovnávací a roznášecí. Betonový potěr tvoří základní kámen tzv. těžkých plovoucích podlah (plovoucí potěr), které se běžně používají v obytných budovách. Těžká plovoucí podlaha je tvořena kročejovou izolací z minerální vaty, na které je zhotovena betonová mazanina či betonový potěr. Cementový potěr však může být pevně spřažený s podkladem (jako vyrovnávací finální vrstva podlahy) či může být od podkladu oddělen separační vrstvou, nejčastěji hydroizolací s ochrannou geotextílií. Zda využít v podlaze betonovou mazaninu či cementový potěr rozhoduje projektant, který tloušťku betonové vrstvy navrhne v závislosti na zatížení podlahy. Roli také hraje výškové vyrovnání. V každé místnosti může být použita jiná skladba (jiná tloušťka izolace, jiná povrchová úprava) a právě díky betonové mazanině, resp.
Betonová mazanina je podlahovina vytvořená z vrstvy betonové směsi o tl. 50 až 100 mm (pro obytné a občanské budovy) a 100 až 350 mm (pro průmyslové budovy - podle požadavku provozního zatížení). Betonová mazanina může být jednovrstvá nebo dvouvrstvá, opatřená potěrem, který zvyšuje kvalitu podlahy.
Čtěte také: Betonová podlaha: detaily a postup
Ideální vrstva betonové podlahy je 5 - 6 cm. Samozřejmě, rozdílné vrstvy betonové podlahy zhotovit lze. Při použití naší technologie výroby betonové podlahy, tedy se strojním hlazením, to není nutné. Avšak při betonování prostor, kde bude podlaha více zatížena, sítě doporučujeme.
Betonové podlahy se vyznačují vysokou rovinností (splňujeme normu 2 mm na volně položené dvoumetrové lati). Betonové podlahy jsou velmi vhodné i do dřevostaveb a dalších tzv. Podlahy jsou poměrně specifickou konstrukcí, na které mají uživatelé velmi odlišné požadavky, ať je to ve vztahu ke vzhledu, tloušťce nebo účelu použití. Podlahy v tloušťce nad 80 mm je již možné realizovat za pomocí betonových směsí.
Normy a Specifikace
Důležitá norma pro podlahové potěry je ČSN EN 13813 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Potěrové materiály - Vlastnosti a požadavky“, která byla vydána v roce 2003. Je určena pro vlastní stavební materiály a lze v ní tedy získat informace o tom jak rozumět kódu značení potěrových materiálů, či jaké vlastnosti, respektive třídy vlastností, lze předepsat. Obsáhle se věnuje hodnocení shody, což jsou ustanovení důležitá především pro výrobce potěrových materiálů.
S předchozí normou souvisí ČSN EN 13318 „Potěrové materiály a podlahové potěry - Definice“. Ta obsahuje pouze definice, a to vždy v češtině, angličtině, němčině a francouzštině. Požadavky na vlastní konstrukce, tedy vrstvy potěrů zabudovaných do podlahy, uvádí například nová ČSN 74 4505 „Podlahy - Společná ustanovení“, o které pojednává jiný příspěvek [1]. Jsou v ní uvedeny požadavky na dnes nejčastěji používané potěry cementové a potěry na bázi síranu vápenatého (např.
Tradičním materiálem je cementový potěr. Obvykle se pokládala a pokládá zavlhlá směs, kterou je třeba na místě důkladně zhutnit. V posledních letech jsou na trhu i lité cementové potěry. Ve srovnání s anhydritovými litými potěry je jeho předností zejména odolnost proti vlhkosti, kompatibilita s dalšími cementovými materiály (např. lepidla) a možnost zajištění mrazuvzdornosti.
Čtěte také: Betonová dlažba na zahradě
Druhými dnes velmi často používanými materiály jsou anhydrit a další hmoty na bázi síranu vápenatého. Tyto potěry vyžadují kratší a méně intenzivní ošetřování (pouze minimálně 2 dny ochrany před prudkým vysušením). Jejich další výhodou je prakticky zanedbatelné smršťování, což umožňuje vytvoření velkých ploch bez smršťovacích spár, a relativně malá pracnost pokládky.
Typy potěrů
Typy potěrů podle jejich umístění v konstrukci ukazuje obrázek 1. Potěr spřažený s podkladem není samonosnou konstrukcí a kopíruje všechny deformace svého podkladu. Používá se zejména jako vyrovnávací vrstva, nebo pro zlepšení vlastností povrchu podlahy a klade se v tloušťkách cca 10-30 mm. Typologicky lze do této kategorie zařadit i stěrky kladené v tloušťkách výrazně menších. Tyto potěry jsou velmi náročné na provedení, zejména na dosažení požadované soudržnosti s podkladem a ochranu proti ztrátě vlhkosti.
Potěr oddělený od podkladu separační vrstvou se používá zejména pokud nelze zajistit soudržnost s podkladem (např. zaolejované staré podklady, nebo podklady s nátěrem), nebo kde chceme vyloučit promítnutí trhlin z podkladu do potěru (v trhlinách nesmí docházet k pohybu ve svislém směru). Tento potěr je ve svislém směru podpírán podkladem a ve vodorovném směru se může deformovat nezávisle na podkladu.
Plovoucí potěr je nejčastějším typem v bytových a občanských stavbách, kvůli nutnosti izolovat prostory v různých podlažích proti přenosu kročejového hluku. Tento potěr působí zcela nezávisle na podkladu podlahy, a to jak ve vodorovném tak i ve svislém směru. Jeho únosnost závisí nejen na tloušťce a mechanických vlastnostech vlastního potěru, ale velmi výrazně také na stlačitelnosti zvukové či tepelné izolace pod potěrem.
Hodnocení Mechanických Vlastností
Pro plovoucí potěry je rozhodujícím parametrem popisujícím mechanické vlastnosti pevnost v tahu za ohybu. Tu lze zkoušet podle ČSN EN 13892-2 „Zkušební metody potěrových materiálů - Část 2: Stanovení pevnosti v tahu za ohybu a pevnosti v tlaku“ pouze na zkušebních tělesech, obvykle trámečcích 40 × 40 × 160 mm, buď vyrobených do forem při pokládce potěru, nebo odebraných přímo z vrstvy potěru. Ty se pak ve zkušebním lisu zlomí a na zlomcích je možno stanovit i pevnost v tlaku. Touto metodou zjistíme přímo parametr, který je obvykle pro potěr předepsán, a zároveň o výsledku zkoušky rozhodují i partie uprostřed tloušťky a u spodního líce vrstvy potěru, kde bývají často skryté vady.
Alternativní použitelnou metodou je stanovení pevnosti v tahu povrchových vrstev. Při této zkoušce se na povrch hodnocené vrstvy přilepí odtrhový terč (kruhový o průměru 50 mm, nebo čtvercový o hraně 50 mm), potěr se okolo terče nařízne a pomocí speciálního přístroje se terč odtrhne. Jedná se o pevnost v prostém tahu, o jejíž velikosti rozhodují zejména vlastnosti povrchu vrstvy potěru. Pro hodnocení vlastního potěru je třeba zkušební terč nalepit na pečlivě obroušený povrch. Podle dlouhodobých zkušeností je u betonu pevnost v prostém tahu přibližně na úrovni ½ pevnosti v tahu za ohybu. Zkoušku lze využít i pro kontrolu předúpravy povrchu, zda povrch umožňuje dostatečné ukotvení následných vrstev.
Pro podlahové potěry větších tlouštěk (cca nad 70 mm) lze využít i běžné zkušební metody pro hodnocení pevnosti v tlaku betonu. Prakticky vždy je před pokládkou následných vrstev kontrolována vlhkost potěru.
Pro pokládku následných vrstev jsou důležité parametry rovinnosti povrchu. Dle terminologie ČSN 74 4505 je jedná buď o celkovou rovinnost povrchu, což jsou odchylky skutečně provedeného povrchu od předepsané roviny, nebo o místní rovinnost povrchu, což jsou jednak odchylky od rovné úsečky reprezentované dvoumetrovou latí a jednak rozdíly ve výškové úrovni hran ve spárách. Celková rovinnost povrchu se měří geodeticky a je důležitá pro zajištění návaznosti povrchu podlahy na sousední prvky, jako prahy dveří, podlahy v sousedních místnostech apod. Naproti tomu místní rovinnost je u nášlapné vrstvy důležitá pro bezproblémový provoz na podlaze. Měří se pomocí dvoumetrové latě a posuvného měřítka.
Příklady Poruch
Podlahová konstrukce v přízemí domu je tvořena od spodního líce podkladním betonem, hydroizolací, tepelnou izolací z polystyrénových desek, tzv. technologickou vrstvou podlahového vytápění a cementovým potěrem. Technologická vrstva je tvořena cementovým potěrem tloušťky cca 20 mm, ve které jsou vedeny plastové trubky podlahového vytápění. Vrchní cementový potěr je vyztužený KARI sítí. Na části půdorysu, v části budoucí kuchyně a části budoucího obývacího pokoje, byl cementový potěr před provedením místního šetření odstraněn a byla odhalena tzv. technologická vrstva podlahového vytápění. Po obvodě vybourané oblasti bylo zjištěno, že cementový potěr byl proveden v tloušťce cca 20 až 50 mm. Příčinou různé tloušťky potěru je pravděpodobně nerovnost povrchu technologické vrstvy. V cementovém potěru, který byl ponechán, byly zjištěny trhliny. Při bližším ohledání čel podlahových desek v místě dilatačních spár, z jejichž jedné strany byl cementový potěr odstraněn, bylo zjištěno, že vrstva cementového potěru hlouběji pod povrchem je velmi mezerovitá.
U posuzované betonové mazaniny došlo k nadzdvižení rohů dilatačních celků, tzv. zkroucení desek. K tomu nejčastěji dochází když horní povrch desky vysychá rychleji, a tudíž se smrští více, než její spodní povrch. Tento jev nastává prakticky vždy, nepřijatelné míry pak dosahuje v případech kdy jsou smršťovací spáry provedeny v příliš velké vzdálenosti, případně sám beton je náchylný k velkému smršťování (například velký obsah vody nebo cementu) a současně nebyl dostatečně intenzivně, nebo dostatečně dlouho ošetřován.
Standardy konstrukcí
Obsahem standardu pro mazaniny a potěry je všeobecně: osazení a vyjmutí výškových vodících latí, osazení a vyjmutí prken nebo jiných vložek pro projektované dilatační spáry, vyrovnání a udusání podkladního násypu, provedení dlažeb ve sklonu do 15°od vodorovné roviny, provedení mazanin a potěrů ve sklonu od vodorovné roviny podle čl. 3712a, vlhčení mazanin a potěrů proti popraskání, zajištění hotových dlažeb a mazanin proti poškození před zatvrdnutím např. dočasnou zábranou vstupu ze zkřížených prken do dveřních otvorů.
Povolená výšková nerovnost povrchů u potěrů a mazanin hlazených ocelovým hladítkem anebo u potěrů prováděných samonivelačním litím (soubor cen 632 45) je ± 1 mm/ 2 m, u potěrů a mazanin hlazených dřevěným hladítkem a u dlažeb je ± 2 mm/2 m.
Mazaninou se rozumí plošná konstrukce krycí, podlahová nebo podkladní nebo vyrovnávací (např. pod prefa desky základů) nebo oddělující (např. pod vodorovnou izolaci) nebo ochranná (např. na urovnané dno výkopu pod výztuž základů) nebo plovoucí pod potěry, pod vlýsky do asfaltu, pod podlahy, popř. pro podlévání provizorně podklínovaných patek usazených strojů a technologických zařízení o tl. přes 50 do 240 mm, umístěná na jiné konstrukci i na zpevněném násypu nebo na podloží (terénu), uvnitř i vně jako součást objektu.
tags: #betonová #mazanina #vlastnosti #a #tloušťka