Poté, co se nacisté dostali k moci, začalo se mimo jiné s výstavbou velkolepých budov, které měly ohromit jak samotné Němce, tak i okolní svět. Výrazně ideologicky zabarvená, nacionálně-socialistická architektura představovala mimořádně účinný instrument politické propagandy a měla dvě hlavní polohy. První představoval idylický regionalistický proud, primárně určený pro obytné stavby, druhou monumentální neoklasicismus reprezentovaný stavbami Alberta Speera či Ludwiga Troosta.
Spousta budov se kvůli spojeneckým náletům a dělostřelectvu nedožila konce války, jako např. Hitlerova rezidence Berghof, nové říšské kancléřství apod. Některé stavby však válku "přežily" a jsou k vidění dodnes.
Monumentální stavby nacistické éry
Olympiastadion Berlín
Říšský kancléř nechal stadion postavit pro olympijské hry roku 1936 jako doklad prestiže nacistického režimu. Architekt Werner Marche tento kolos navrhl pro 100 000 diváků (dnes se jich do ochozů vejde cca 74 400). Stadion byl otevřen přesně v den zahájení olympijských her 1. srpna 1936. Jeho stavba trvala pouhé dva roky.
Prora - gigantický komplex mořských lázní
Už přes 70 let stojí na německém ostrově Rujána v Baltském moři obří komplex mořských lázní Prora. Nacistický kolos nikdy nezačal sloužit svému původnímu účelu. Ohromný komplex budov se táhne přes 4,5 kilometrů podél pobřeží a jeho výstavba trvala od roku 1936 do roku 1939.
Zeppelinova tribuna a Zeppelinovo pole v Norimberku
Zeppelinova tribuna a Zeppelinovo pole (známé také jako louka) mají jméno podle slavného německého generála a stavitele vzducholodí Ferdinanda von Zeppelin (též Ferdinand Graf von Zeppelin), který žil v letech 1838 až 1917, a jenž tu přistál roku 1909 se svým vzdušným plavidlem LZ6. V letech 1935 až 1937 byla Zeppelinova louka přestavěna podle návrhu vůdcova dvorního architekta Alberta Speera jako místo pro nacistické pochody a srazy. Je to jediná dokončená stavba velkoryse plánovaného komplexu.
Čtěte také: Proč zvolit betonovou konstrukci pro váš dům?
Celý areál měl zabírat plochu o rozloze zhruba 1100 hektarů. Už v roce 1933 začínají před Luitpoldovou arénou první stavební práce. Jedinou dokončenou stavbou nakonec zůstává shromaždiště Zeppelinovo pole s 390 metrů dlouhou a 24 metrů vysokou tribunou, vystavěné v letech 1934-1937. Celkově nabízel areál místo pro 320 tisíc lidí, z toho 70 tisíc diváků. Tribuny členilo 34 věží. Více než 150 silných světlometů namířených k obloze dokázalo vytvořit proslulý "světelný dóm". Jedná se o areál, na němž se odehrál mimo jiných sjezd NSDAP z roku 1934 zachycený v propagandistickém filmu Leni Riefenstahlové Triumf vůle, dnes slouží jako památník.
Například z plánované obří sjezdové haly vybudují jenom hrubou stavbu tří ze čtyř podlaží podkovovité budovy. Po začátku války jsou peníze potřeba jinde než na ohromujících stavbách, a proto rychle docházejí. Ke stavbě areálu proto nakonec nedojde.
Orlí hnízdo (Kehlsteinhaus)
Jednalo se o horské útočiště Adolfa Hitlera a jeho nejvěrnějších spolupracovníků, které se nachází v oblasti Obersalzberg poblíž jihobavorského města Berchtesgaden. Hlavní budova Orlího hnízda (Kehlsteinhaus) se nachází na vrcholku místní hory Kehlstein v nadmořské výšce 1834 m n. m. Vstup do budovy zajišťoval (a dodnes zajišťuje) "zlatý" podzemní výtah zabudovaný do nitra hory. Orlí hnízdo nechal postavit vůdcův nejbližší spolupracovník a osobní tajemník Martin Bormann v roce 1937 jako dárek k Hitlerovým 50. narozeninám.
Obranné betonové konstrukce
Flakové věže
Flakové věže byly obrovské nadzemní betonové komplexy vybudované v nacistickém Německu a Rakousku během 2. světové války jako platformy pro protiletadlové zbraně na ochranu velkých měst před spojeneckými nálety. Celkem se podobných staveb ve Třetí říši nacházelo osm.
Atlantikwall - obrana evropského pobřeží
„Válka bude vyhrána nebo prohrána na plážích. Máme jen jednu šanci zastavit nepřítele, a to když je ve vodě a snaží se dostat na břeh,“ takto mluvil o obraně evropského pobřeží polní maršál Erwin Rommel. Nacistické vedení se tedy rozhodlo postavit soustavu opevnění táhnoucí se téměř po celém pobřeží západní Evropy.
Čtěte také: Betonová podlaha: detaily a postup
Stavba takzvané „pevnosti Evropa“ probíhala mezi roky 1942 a 1945. Na okupovaném západním pobřeží Francie, Nizozemska, Belgie, Norska a Dánska vyrostla řada více než 1500 betonových pevností a velké množství protitankových a protipěchotních překážek. Na stavbě se podíleli nejen němečtí vojáci, ale i místní dobrovolníci, kteří za práci dostávali plat. Nemalou mírou zde ale byli za otrockých podmínek nasazeni i váleční zajatci a vězni.
Řada opevnění se táhla v délce téměř 2700 km. Nejsilnější část opevnění, Němci souhrnně nazývaná „Atlantikwall“, se soustředila kolem přístavů na severu Francie. Hitler je považoval za nejpravděpodobnější cíl spojeneckých vojsk. Invaze však nakonec proběhla jižněji, než nacistické vedení předpokládalo. V den D sice zahynulo na plážích Normandie obrovské množství spojeneckých vojáků, ale protože zde byla německá obrana slabší než na severu, atlantická zeď byla nakonec prolomena.
Nedokončené projekty: Dálnice a Krymský most
Už v roce 1935 vznikají v Československu projekty na vybudování dálnice, jenže všechny plány na spojení východu země se západem zmaří 29. září 1938 podpis Mnichovské dohody. Dohoda o postavení jasně říká, že Protektorát Čechy a Morava je povinen dát všechny pozemky třetí říši úplně zdarma. Poprvé se na stavbě kopne do země 11. dubna 1939. Úsek přetínající naše území má být dlouhý 320 kilometrů. Němečtí stavitelé si s dopravní tepnou chtějí poradit rychle, výstavba dálnice má trvat pouhý rok a půl. Velká část dálničních konstrukcí se betonuje a dodávky cementu začínají váznout už během října 1940. Všechno se zpožďuje. Na území Moravy zůstává 83 rozestavěných kilometrů dopravní tepny.
Plán spojit ruskou pevninu s poloostrovem Krym vzniká už na počátku 20. století. Konkrétní obrysy mu dá však teprve Hitler, když Němci po útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 obsadí část Ukrajiny, Kavkazu a Krym. Speer proto předkládá vůdci svůj návrh výstavby mostu pro železniční a silniční dopravu. Ten s ním souhlasí. Stavět se začíná v březnu 1943. „Musí stát do šesti měsíců!“ přikazuje Hitler a nechává na Krym poslat moderní stavební stroje z říše. „Už tehdy bylo jasné, že most nikdy nebude dokončený,“ zapisuje si do poznámek Speer, ale přesto se do stavby pouští. Brzy se ale ukazuje, že mu chybí pracovní síly. Sovětská armáda vytrvale útočí a Němcům nezbude než ustoupit.
Brutalismus: Odkaz surového betonu
„Šedá, hrubá a nevlídná vůči lidem - takzvaná brutalistní architektura nemá dobrou pověst. To se však právě mění. Brutalistní stavby, které charakterizuje surový beton, mají po celém světě nahnutý osud. Řadě z nich hrozí zbourání a mnoho z nich značně chátrá. Dnes je termín zmiňován v souvislosti se stavbami, kterým hrozí zánik, nebo už byly dávno poslány k zemi.“
Čtěte také: Betonová dlažba na zahradě
Termín brutalismus nevznikl ze slova „brutální“, jak by se možná mohlo zdát, ale z francouzského ‚beton brut‘, tedy výrazu pro surový beton. Tento architektonický styl se poprvé objevil v 50. letech 20. století. Bývá spojen s architektem Le Corbusierem, který navrhl například Cite Radieuse v Marseille na konci 40. let.
Brutalistní stavby vznikaly od 50. let nejprve ve Velké Británii jako reakce na stále stejná skleněná průčelí a hladké rastrové fasády poválečné architektury. Obliba brutalismu začala klesat v 70. letech, kdy byl styl kritizován za příliš hrubý vzhled a architektonickou strohost. Brutalistní stavby byly také širokou veřejností haněny pro ignoraci historických hodnot okolní zástavby. Brutalismus se také stal nechvalným synonymem pro sociálně progresivní bydlení. Běžně se začal objevovat v evropských komunistických státech od Sovětského svazu až po Jugoslávii či Československo. Nešlo ale jen o typicky komunistické stavby. Historické kořeny brutalismu sahají až k poválečnému období. Brutalismus lze najít nejen ve státech bývalého Sovětského svazu, ale i v Africe, Jižní Americe a USA.
Charakteristické rysy brutalismu
- Brutalistní budovy se vyznačují masivním, monolitickým a blokovým vzhledem často geometrického stylu, a především rozsáhlým využitím litého betonu.
- Častým charakteristickým prvkem jsou masivní rozšiřující se betonové pilíře, na nichž budova stojí.
- Za brutalismu se však objevily i jiné surové materiály, jako například keramika a boletické panely.
- Brutalismus tedy účelně ponechává stavební materiály v surovém stavu, přičemž velké plochy stěn kontrastují se zasklenou konstrukcí nebo malými okny.
- Stavby ve tvaru kvádru mají obvykle svisle členitou fasádu. V detailu se většinou objevují různé technicistní prvky.
Kde se brutalismus uplatnil
Brutalismus se běžně používal při stavbě obchodních domů, univerzit a dalších škol, parkovišť i rekreačních objektů. Brutalismus zažíval svůj vrchol hlavně v letech 1954-1970. Stavby v tomto stylu jsou na rozdíl od funkcionalismu vždy výrazně tvůrčím počinem. Ve stylu brutalismu je postaveno nápadně mnoho církevních staveb.
Svébytnou odrůdu brutalismu poté vytvořil britský architekt James Stirling, který bohatě využíval cihly ve spojení s prosklenými ocelovými konstrukcemi.
Brutalismus v České republice a ve světě
V Česku můžeme narazit na mnoho brutalistních staveb. Lze jmenovat například populární obchodní dům Prior v Olomouci, halu Hlavního nádraží v Praze, budovu Nové scény Národního divadla v Praze, Kotvu v Praze, pražský hotel InterContinental nebo rozsáhlý komplex Thermal v Karlových Varech. Mezi typické české představitele patří rozhodně architekt Karel Bubeníček, Věra Machoninová či Karel Pragr. Ke stavbám, které se v hodnoceních veřejnosti opakovaně objevují jako ty nejošklivější u nás, patří například obchodní dům Kotva, jenž vznikl mezi lety 1970 a 1975 podle návrhu českých architektů Věry Machoninové a Vladimíra Machonina.
Také ve světě je brutalismus stejně kontroverzní jako u nás. O záchranu budov se bojuje například v Birminghamu, městu brutalistních ikon. Britské město před časem přišlo o Ústřední knihovnu z roku 1974, jež vzhledem připomínala obrácený zikkurat. Mezi další ikonické stavby tohoto stylu patří kupříkladu londýnské bytové domy, jejichž součástí je i Trellick Tower, Geiselova knihovna v San Diegu nebo megalomanská stavba Genex Tower v Bělehradě, jež do jisté míry působila také jako akt politické propagandy. Zapomenout nemůžeme ani na sídliště Habitat 67 v Montrealu, strojní fakultu univerzity v Leicesteru nebo Královské divadlo v Londýně.
Ochrana a znovuobjevení brutalismu
Za záchranu ikon brutalismu se nebojuje jen u nás, ale také ve světě. Na záchranu ohrožených budov a ke zdokumentování robustní svéráznosti této architektury založilo Německé muzeum architektury, nadace Wüstenrot a Uncube-Magazin iniciativu #SOSBrutalism, která vytipovává potenciálně ohrožené brutalistní stavby po celém světě a snaží se na ně poukázat a dosáhnout přehodnocení úvah místních úřadů či developerů a zabránit demolici budov. Podobnou činnost vykonává i český projekt A489, který si klade za cíl mapovat a upozorňovat na kvalitní československou architekturu let 1948-1989, jež často trpí jen kvůli nálepce „socialistická“.
V pražském Veletržním paláci navíc můžete do konce listopadu tohoto roku navštívit výstavu s názvem NEBOURAT! aneb Podoby brutalismu v Praze, která krok za krokem odkrývá, v čem spočívají prostorové, kompoziční nebo konstrukční hodnoty této architektury. Těšit se můžete na 250 originálních noblesních plánů, fotografií a modelů, z nichž mnohé jsou vystaveny poprvé.
„Kvalita brutalistní architektury, její drastičnost a přímost je právě znovu objevována.“ A to nejen v sociálních médiích, ve fotografických publikacích nebo na architektonických kongresech. Také stále více vlastníků a uživatelů brutalistních staveb údajně dokáže ocenit hodnotu drsnosti a vzdorovitosti. Toto nové hodnocení je součástí „vlny znovuobjevování“, která je pro historii stavění a architektury typická.
S návratem brutalismu je úzce spjat nový pohled na jeho nejdůležitější stavební materiál. Zatímco v 60. letech symbolizoval beton ještě utopii a průlom, v dnešní době je většinou spojován se sociálními problémy na předměstských sídlištích. „Nepříznivá image betonu se mění,“ je přesvědčen Oliver Elser. Koneckonců tento stavební materiál nemůže za urbanistické ani politické chyby.
| Název stavby / Projektu | Místo | Období výstavby | Účel | Poznámky |
|---|---|---|---|---|
| Olympiastadion Berlín | Berlín, Německo | 1934-1936 | Olympijské hry 1936 | Navržen pro 100 000 diváků |
| Prora | Rujána, Německo | 1936-1939 | Komplex mořských lázní | Nikdy nesloužil původnímu účelu, délka 4,5 km |
| Zeppelinova tribuna a pole | Norimberk, Německo | 1934-1937 | Nacistické pochody a srazy | Jediná dokončená stavba z plánovaného komplexu |
| Orlí hnízdo (Kehlsteinhaus) | Berchtesgaden, Německo | 1937 | Horské útočiště Adolfa Hitlera | Dárek k Hitlerovým 50. narozeninám |
| Flakové věže | Německo a Rakousko | Během 2. světové války | Platformy pro protiletadlové zbraně | Celkem osm obrovských nadzemních komplexů |
| Atlantikwall | Západní Evropa | 1942-1945 | Obranná linie proti invazi | Více než 1500 betonových pevností, délka 2700 km |
| Německá dálnice přes Protektorát Čechy a Morava | Čechy a Morava | 1939-1940 (přerušeno) | Dopravní tepna | 83 km rozestavěných úseků |
| Krymský most | Krym | 1943 (nedokončeno) | Most pro železniční a silniční dopravu | Plán na spojení pevniny s Krymem |
tags: #nacistické #betonové #konstrukce #historie