Barevnost fasád patří k nejdůležitějším aspektům, ovlivňujícím vzhled a estetické působení historických staveb. Lze jí potlačit nebo naopak zvýraznit plastické prvky fasád, použitý konstrukční materiál, nebo i celkové proporce stavby. Barevnost stavby neurčuje jen její fasáda s nátěrem či povrchově upraveným stavebním materiálem, ale i odstín střešní krytiny, nátěr výplní otvorů, truhlářských, kovářských a klempířských prvků a dalších detailů. V minulosti barevnost podléhala změnám v závislosti na obecném vkusu. Proměňuje se však i během dne a roku v závislosti na světelných podmínkách, zastínění stavby apod. Ovlivňuje vnímání každé historické stavby, lidovou architekturu nevyjímaje. Proto je třeba barevné úpravě objektů tradičního venkovského stavitelství věnovat velkou pozornost. Konečná úprava stavby může kvalitu provedených prací zviditelnit, nebo naopak zcela degradovat.
Sondážní průzkum barevnosti omítek
Sondážní průzkum je klíčovým prvkem při plánování údržby a renovace fasády a architektonických prvků budov. Jeho hlavním cílem je získat detailní informace o barevnosti a sledu povrchových úprav a dokumentovat tak historický vývoj vzhledu památky. Pro majitele nemovitostí jde o cenný nástroj, který jim pomáhá lépe porozumět stavu fasády a případným potřebám oprav. Architekti a projektanti využívají výsledky průzkumu k informovanému navrhování nových řešení při obnově památkových objektů. Znalost původních povrchových úprav je klíčová pro zachování historické autenticity a estetiky budovy. Při sondáži barevnosti jsou na malé ploše postupně snímány jednotlivé vrstvy povrchových úprav. Odhalené nátěry dokumentují předchozí éry vývoje budovy.
Sondážní průzkum barevnosti architektonických prvků
Nezastupitelnou roli má sondážní průzkum při určení původní barevnosti oken a dveří. Na sondách lze jednoznačně prokázat vrstvy fládrování. Sondáží lze odkrýt vrstvy zlacení a stříbření na kovových prvcích jako jsou zábradlí či kování oken a dveří. Po porovnání odstínu odkrytých vrstev se vzorníkem (RAL, NCS, Pantone…) je možné navrhnout obnovu povrchových úprav v původní barevnosti.
Laboratorní průzkum
Laboratorní metody průzkumu poskytují detailní informace o složení jednotlivých vrstev a umožňují určit jejich pořadí a stáří. Stratigrafický průzkum odebraných vzorků umožňuje lépe rozlišit jednotlivé vrstvy, zachytit stopy nečistot mezi vrstvami a podle použitých materiálů také vrstvy datovat. Stanovení granulometrie kameniva a analýza složení omítek umožňují porovnat vzorky odebrané z různých částí fasády a určit, zda jde o úpravy ze stejného období. Kombinací sondážního a stratigrafického průzkumu lze získat zásadní poznatky o historickém vývoji památek a tím i podklady k udržení jejich hodnoty a autenticity při plánovaných opravách a renovacích.
Průběh průzkumu
Ve spolupráci s restaurátory zajišťujeme komplexní průzkum historických objektů včetně sondážního průzkumu, odběru vzorků, stratigrafického průzkumu a analýzy omítek. Obvyklý postup zahrnuje:
Čtěte také: Přečtěte si více o ochraně a estetice fasád
- Posouzení rozsahu a metod průzkumu. (Vychází ze závazného stanoviska NPÚ, je-li k dispozici.)
- Vypracování cenové nabídky.
- Výběr termínu, případně objednávka pracovní plošiny.
- Sondážní průzkum na místě, fotografická dokumentace a odběr vzorků.
- Laboratorní průzkum odebraných vzorků.
- Vyhodnocení výsledků.
- Zpracování závěrečné zprávy a návrhu barevnosti fasády.
- Konzultace výsledků.
Materiály a techniky nátěrů
Nátěry fasád patří k nejběžnějším způsobům povrchové úpravy zděných lidových staveb. Podkladem pro nátěry byla ve většině případů omítka - buď vápenná, nebo hliněná. V minulosti se ale natíralo i neomítané zdivo; zejména u hospodářských a podružných staveb se často setkáváme s nabílenými kamennými či cihelnými stěnami. Naši předkové měli k dispozici výhradně nátěry na bázi vápna a v přírodě dostupných pigmentů - především okrové hlinky, drcených cihel a sazí; později se používaly také nátěry s kobaltovou modří „šmolkou“ a různými barvivy na bázi oxidů kovů. Kromě v minulosti běžného bílého vápenného nátěru se proto na starších stavbách objevují i nátěry v různých odstínech žlutého okru, nátěry cihlově červené, narůžovělé, šedé, sytě či světle modré a světle zelené. Teprve rozvoj moderní stavební chemie dal vzniknout novodobým nátěrovým hmotám a pigmentům.
Ozdobné kontrasty a regionální odlišnosti
Na zděné lidové architektuře se často setkáme se dvěma variantami barevného uspořádání: s „klasickým“ a „inverzním“. Klasická barevnost zvýrazňuje barevným nátěrem plastické architektonické články fasády - nejčastěji lizény, pilastry, polosloupy, římsy a šambrány, případně další štukovou, keramickou či sádrovou ornamentiku apod. Barevné - vesměs okrově žluté nebo červené - články se uplatňují na světlém, většinou bíle natřeném podkladě. Inverzní barevnost naopak využívá kontrastu světlých, většinou bílých, architektonických článků na sytě barevném podkladě - okrovém, cihlově červeném či zeleném. Kromě architektonických prvků fasády býval na venkovských stavbách ještě zvýrazněn sokl (modře, šedě nebo růžově) a pestře se „líčily“ i jednotlivé štukové ozdoby. V některých případech byla ornamentika na průčelí jen plošně namalována. Fasády staveb bez štukové výzdoby, které v řadě regionů převládají, bývaly většinou opatřeny celoplošně jednobarevným nátěrem, někdy jen s lemem odlišné barvy okolo oken, dveří a na nárožích.
Barevnost podléhala proměně dobového vkusu i regionálním zvyklostem. V tomto směru vynikala zejména pestrá průčelí statků na Hlubockých a Soběslavsko-veselských blatech. Zde měl podle svědectví pamětníků každý výzdobný prvek svou barvu. Sytě barevné ale bývaly i stavby v jiných regionech. Na jižní Moravě a Hané, ale i v dalších oblastech, se tradičně používala šmolková modř. V etnografických pramenech se traduje, že jarní barevná výzdoba fasád byla především úkolem žen - tedy hospodyněk a mohla mít i symbolický význam. Barveny bývaly také kamenické články fasády - zejména ostění bran, portálků a oken. Odstranění nátěrů až na původní kámen je tedy chybné, přesto se s ním bohužel při opravách denně setkáváme. Výjimkami z tohoto pravidla jsou stavby z konce 19. a první třetiny 20. století, kdy se opravdu používaly kamenické prvky holé, bez povrchové úpravy.
Citlivý přístup při rekonstrukci
Při obnově nátěru venkovské stavby je vhodné zvolit některý z odstínů, které již v minulosti byly na fasádě použity. Mnohdy lze na jednom objektu nalézt až překvapivý počet různých barevných nátěrů. Pokud se dochovala návaznost barevných vrstev v klíčových místech stavby (zejména přechody mezi plochou omítky a plastickými články), lze spolehlivě rekonstruovat proměnu vnějšího vzhledu celé stavby. Ten se často během jednotlivých etap diametrálně odlišoval - na jediné stavbě lze nalézt např. stopy celoplošného bílého nátěru, následovaného několika vrstvami zelené s bílými architektonickými články, okrové a šmolkově modré s růžovými články až po mladší vrstvy monochromatických nátěrů šedookrové barvy. Při rekonstrukci barevnosti je ovšem třeba mít na paměti, že spodní bílý nátěr mohl být jen podkladem, provedeným zedníky při dokončení stavby. Starší soudržné vrstvy nátěrů by se neměly zbytečně odstraňovat - jsou nenahraditelným nositelem informace o proměně podoby stavby v průběhu času. Navíc průčelí má díky postupně nanášeným, překrývaným a opravovaným souvrstvím nátěrů (včetně poškozených partií) nenapodobitelně živý, plastický ráz, v případě lidových staveb zvláště důležitý. Zatímco požadavek na zachování a ochranu historických omítek se daří již částečně naplňovat, nátěry bývají často zbytečně seškrabávány.
Výběr technologie a vzorkování
Před vlastní realizací je nutné včas posoudit dostatečně velký vzorek (případně více vzorků) nátěru přímo na fasádě, nejlépe na ploše asi jeden metr čtverečný. Plánování jen podle katalogu či vzorníku barev se nevyplácí, výsledek potom zpravidla neodpovídá původní představě. V předstihu ale lze na zákresu do plánu či fotografie vyzkoušet různé varianty barevného řešení v nárysu průčelí (tak můžeme vyhodnotit působení klasické či inverzní barevnosti, zvýraznění či potlačení plastické výzdoby atd.). Pro opravu omítek formou vysprávky směla být použita omítka ve stejné kvalitě, zrnitosti a struktuře, jako jsou stávající původní omítky.
Čtěte také: Historické stavební materiály a jejich význam
Na trhu dnes o náš zájem soutěží nepřeberné množství výrobců fasádních nátěrů. Pro běžného stavebníka je velmi obtížné se v této nabídce zorientovat. Základními technickými požadavky by měla být prodyšnost, schopnost vytvořit skutečně přirozený barevný odstín, stálobarevnost v čase, částečná transparentnost a v neposlední řadě také snadná odstranitelnost po dožití. Je rovněž velmi důležité, aby nátěr časem degradoval sprašováním a nikoliv odloupáváním v krustách či odprýskáváním. Charakteru starších venkovských staveb samozřejmě nejlépe odpovídají tradiční nátěry čistě vápenné, nanášené štětkou (nikoliv válečkem!) na zavadlou vlhkou omítku. Vápenné nátěry nezakrývají rukodělné zpracování omítky a reagují na rozdíly podkladu jemnou nerovnoměrností barevného odstínu. Fasáda tím získá žádoucí svěží a živý vzhled. V některých případech lze využít i průmyslově vyráběné modifikované vápenné nátěry, i když jejich problémem bývalá někdy až příliš stejnoměrný vzhled. Ostatní typy nátěrů při opravách venkovských stavení většinou nelze doporučit z technického i estetického hlediska. Jejich nevýhodou je především vysoká krycí schopnost, která ve výsledku promění fasádu v dokonale homogenní, ale „slepou“ barevnou plochu, navíc v nepřirozených barvách. Barevné stupnice většiny druhů fasádních nátěrů sice obsahují množství různých odstínů, často v nich ale chybí právě tóny, charakteristické pro tradiční vápenné nátěry. Výsledkem jsou pak stavby, zářící do okolí nepřirozenými pastelovými barvami.
Příklad rekonstrukce Rohlovského mlýna
Objekt Rohlovského (Nového) mlýna, nacházející se v národní přírodní památce v Prokopském údolí, prošel zdařilou rekonstrukcí. Zchátralou stavbu spolu s dalšími vedlejšími hospodářskými budovami se podařilo zrekonstruovat na osobitý domov, který respektuje původní klasicistní architekturu a pokorně využívá tradiční přírodní materiály. Tato přestavba získala nejvyšší ocenění v kategorii Historický objekt soutěže Fasáda roku.
Fasáda objektu byla zateplena systémem ETICS s užitím unikátního postupu aplikace finální tenkovrstvé stěrky, díky čemuž si budova zachovala svůj historický ráz i přes aplikaci vnějšího zateplení. Zateplovací systém je převážně tvořen polystyrenem a u části původního kamenného zdiva byla použita minerální vata. Díky 12-ti centimetrovému zateplení se podařilo dosáhnout v budově opravdového tepelného komfortu. Vnější tepelná izolace v kombinaci s akumulací masivního smíšeného zdiva umožnila dosáhnout optimální teploty vnitřního povrchu stěn a udržet příjemnou tepelnou pohodu v domě po celý rok. Dům je vytápěn spalováním obilného odpadu, a harmonicky tak propojuje tradice s moderními, ekologicky šetrnými metodami vytápění.
Výraz a struktura komplexu si zachovává svůj historický ráz převážně díky zvoleným materiálům a barevnosti fasády, která respektuje původní podobu stavení. Původní klasicistní fasáda byla tvořena podokapními a plošnými římsami. Výrazné nerovnosti vnějšího pláště domu a nepravidelnost profilu říms představovaly velmi náročný proces vyrovnávání. Záměrem celého revitalizačního procesu bylo vytvoření co nejvěrnější iluze původní dobové fasády. Nepravidelnosti profilu říms byly respektovány a pro každý metr délky římsy byla zaměřena šablona. Dle každé šablony poté společnost Novopol vyřezala římsy z EPS na míru. Velmi zajímavé je i originální provedení soklů domu, které připomíná masivní obklad z kamene. Ve skutečnosti se jedná o provětrávaný obklad z prefabrikovaných panelů vyrobených na míru z pohledového betonu.
Majitel si přál, aby i povrchová úprava domu byla stylově co nejvěrohodnější, a východisko viděl v napodobenině štukové omítky. Ovšem aby imitace štuku byla věrohodná, musela být omítka mnohem jemnější než nabízené zateplovací omítky. To spočívalo ve zkombinování dvou systémů fasádní stěrky do jednoho systému, který ačkoliv není certifikovaný, opticky velice přesně odpovídá struktuře historické štukové omítky. Kombinace několika hrubostí omítek znamenala, že bylo nutné v jednom kroku natáhnout silikonovou omítku zrnitosti 1 mm Baumit Fine Top a poté do ní před jejím ztuhnutím zatřít silikonovou vyhlazovací omítku s hrubostí pouhých 0,5 mm Baumit Fill Top. Příběh Rohlovského mlýnu by mohl sloužit jako inspirace pro řadu obdobných rekonstrukcí. Přestože objekt není památkově chráněn, je výsledná podoba rekonstrukce maximálně citlivá.
Čtěte také: Jak na sanaci omítek soklů
Slovníček pojmů
- ATIKA: Zeď přesahující nad římsou a kryjící střechu. Přeneseně též nástavec nad bránou apod.
- ČABRAKA: Plastický ornament ve tvaru půlobloučku se střapcem, zpravidla na pilastru nebo v podřímsí, připomínající tvarem čabraku z koňského postroje.
- ČUČEK: Dekorativní prvek v podobě koule, šišky či či vázy, ukončující štít nebo atiku.
- KARTUŠ: Dekorativní prvek fasády (obvykle štukový) rámující znak, nápis, dataci, symbol apod.
- PASPARTA: Ploché omítkové rámování okenního nebo dveřního otvoru obvyklé u pozdně středověkých úprav průčelí.
- VLYS: Vodorovný dekorativní štukový (méně často též malovaný) pás s různorodou ornamentální výzdobou.
- VOLUTA (též závitnice): Dekorativní prvek (obvykle štukový) stáčený do tvaru spirály.
Literatura
- Hošek, J., Losos, L.: Historické omítky - průzkum, sanace, typologie. Praha 2007.
- MACEK Petr: Barevnost fasád. Průzkum, dokumentace, vyhodnocení a obnova exteriéru historických staveb. Vydal Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, Praha 2010. 111 stran. ISBN 978-80-87104-48-4.
- Operativní průzkum a dokumentace historických staveb. Odborné a metodické publikace. Praha: NPÚ, 2005 ISBN 80-86516-18-0.
tags: #historické #klasicistní #fasády #barevnost #informace