Jak hluboko můžou klesnout žoldáci ve finanční tísni? Práce hlídače v hypermarketu ani ruka šmátrající v odpadkovém koši plném fujtajblu ještě není dno. Jak doopravdy klesnou, se jim ani v noční můře nesnilo. Až úplně dolů.
Co může být horší než skončit někde, kde se stává z mrtvých jen mazlavá hmota, pouhý materiál, prostě asfalt? Žoldáci si dlouho novou práci neužívají. Smrt, ta dychtivá milenka, po nich lačně sáhne. Jenže cestou pod kytky nic nekončí a padá se ještě hlouběji.
Na začátku se setkáváme se dvěma hlavními hrdiny, kteří pracují jako hlídači v supermarketu. Po nepříliš vydařeném zásahu se ocitají na dlažbě a vypadá to, že jsou na dně té nejsmradlavější stoky. Pak ale přichází spása. Dostávají nabídku k další akci, ale má to jediný problém. Musí obnovit komando.
Ano, ano, bývalí žoldnéři, major Kuffenbach a jeho přítel Ostranski, špičky ve svém oboru, dělají obyčejné členy ochranky, aby o tuhle mizernou práci vzápětí přišli. Hlouběji klesnout snad nemohou, ale objeví se nabídka, která se neodmítá. Jedna malá zakázka - zachránit dítě ze spáru satanistů (rutina) a Kuffenbachovi hoši jsou opět spolu, až na menší obměny - starý dobrý Lambert zemřel, ale je tu jeho syn. Zbytek týmu tvoří tvůrce teorie “Efektivní brutalita” Holofaust a tloustnoucí profesionál Kapitán Vorošilov.
Všechno vypadá v klídku, ale pak přichází podraz. A po podrazu smrt. Po smrti se můžete dostat do Nebe nebo do Pekla. Naši hrdinové nebyli zaživa žádní svatoušci. Ocitají se v Luciferově říši. Život po smrti, zasloužená muka. Lidé se v pekle stávají stavebním materiálem.
Čtěte také: Nejlepší běžecké boty na silnici
Nepřestavujte si Peklo, jaké znáte z českých pohádek. Ne, tohle je opravdu Peklo s velkým P. Lidé tu netráví věčnost v kotelní sauně. Ne, jsou proměňováni na asfalt a ten je využíván jako jediný snadno dostupný stavební materiál. Jenže Kuffenbach a jeho spolubojovníci se s touhle rolí nehodlají smířit, a tak nastává masakr, který má navždy ovlivnit historii pekla.
Rohatí démoni navíc nečekali žádný odpor, což našim hrdinům nahrává do karet. Záhy zjišťují, že mají pouhé dva dny, než se jejich duše rozpustí, zde bychom se měli zastavit a vysvětlit principy fungování podsvětí v autorově pojetí. Do pekla se dostává pouze duše člověka, která má tvar svého původního fyzického těla, navíc v jiné dimenzi disponuje úžasnými regeneračními schopnostmi, což dává démonům neskonalé možnosti v prodlužování utrpení.
Jenže bez speciálně připraveného dryáku se po dvou dnech duše rozpustí, takže je třeba její fyzické existence využít co nejvíc. Démoni jsou oproti lidem větší, silnější, smrtelní a zhruba stejně inteligentní. Kolikrát ale nemají motivaci. Analogie s koncentračními tábory je na místě, jenže naši hrdinové netuší, že je nepředstavitelné se z takového vězení dostat, proto se z něho dostanou během prvních hodin.
Cíl je jasný, dostat se z Pekla, což je zhola nemožné, tedy...pokud se nedostane k Luciferově výtahu, který otevírá pouze jeho hlas. Problém je, že po Luciferovi se slehla zem. Tedy Peklo. Naštěstí tu je několik indicií, které pomohou.
Hlavní devízou knihy je bezesporu originální a dobře promyšlené, přímo fascinující pojetí Satanovy říše, navíc okořeněné množstvím méně či více povedených hlášek a narážek. K tomu připočtěme perfektně propracované postavy, kdy duševní výlevy a změť pocitů hrdinů podávají kompletní zprávu o stavu jejich psyché. Někdy působí text jako parodie, a jindy až prvoplánově nechutně. Nicméně nedá se přehlédnout, že Štěpán Kopřiva to se slovy umí.
Čtěte také: Jak ochránit lak auta při čištění asfaltu
Popisy bojových scén a vlastně veškerých scén jsou tak dobře zpracované, že probíhají před vnitřním zrakem posluchače zpomaleně v obrazech jako komiks. Nicméně nedá se přehlédnout, že Štěpán Kopřiva to se slovy umí.
Na Asfaltu je ostatně vidět, že Kopřiva využívá značně vizuální způsob psaní. Čtete a máte pocit, že vám před očima běží barevný film (vesměs v odstínech krvavě rudé). Na rozdíl od Zabíjení se však více soustředil na dějovou linku a ve čtenáři vyvolal pocit souznění s hrdiny a touhu číst dál a dovědět se, jak to dopadne.
Ano, jako když čtete scénář k nejkrvavějšímu opusu všech dob. Filmové prostřihy, které umožňují vědět (i vidět), co se děje na více místech současně, mohou být trochu náročnější na pozornost, ale jakmile se jednou začtete, jste v tom až po uši. Štěpán však nepřišel o nic, co bylo na Zabíjení čtenářsky vděčné. Nechybí plastické popisy soubojů a způsobů vytváření bolesti. Text na každé stránce doprovází cynické hlášky, odkazy na kultovní filmové záležitosti i satirické hlášky na autory SF.
Efektivní akce, hlášky a popkulturní odkazy. Díky tomu všemu si čtenář knihu maximálně užije. Vše je okořeněno Kopřivovým typicky cynickým smyslem pro humor. Román je napsán v duchu české akční školy, za jejíž duchovní otce můžeme považovat Jiřího W. Procházku a Jiřího Kulhánka.
Ano, přesto jsem měl pocit, že Kopřiva vlil do žánru spousty čerstvé krve (moře krve). Jak jsme napsali na začátku, zapomeňte na Kulhánka. Kopřiva je akčnější, zábavnější a hlavně zůstává svůj, nikoho nekopíruje, maximálně se inspiruje. A u Asfaltu se to projevilo maximálně. Od prvního okamžiku, kdy začnete číst, se nemůžete odtrhnout. A nevšimnete si, že román je napsán v přítomném čase.
Čtěte také: Asfaltové práce
Mě se zase vybavili staré pulpové filmy, jako jsou Evil dead Sama Raimiho (zapomeňte na síťomila) či již zmiňovaných Tucet špinavců Roberta Aldricha. Vůbec filmem je Asfalt hodně prolezlý, dalo by se říct, že jeden hrdina z knihy - Lukas, je Kopřivovo alterego. Už kvůli jeho lásce k filmu. Což je vášeň, kterou Lukas s Kopřivou sdílí.
Mezi silnou stránku knihy patří děj. Žádné zásahy ve stylu deus ex machina, ale dokonale promyšlený příběh, který směřuje ke svému konci. A když děj knihy v Pekle trvá dva dny, tak opravdu trvá dva dny. Tím jsem si mile připomněl výbuch bomby ve Vetřelcích Jamese Camerona.
Román Asfalt se nám očividně zalíbil a mezi vlakovým čtivem patří k brutální špičce.
Pokud se alespoň občas motáte kolem komiksů, filmů a věcí s nimi spřízněných, jistě pro vás jméno Štěpána Kopřivy není žádnou neznámou. Ty, co od něj četli „Zabíjení“, tedy první nekomixovou knihu nakladatelství Crew s psychopatickým masovým vrahem v hlavní kladné roli, pak nemůže zaskočit ani novinka „Asfalt“.
Vysloužilci z Kuffenbachova komanda jsou hozeni do pekla, ovšem žádná idylka s ječící Dorotou Máchalovou je tam nečeká. Janek s hodností vraníka/vlka/bez ocasu by hořce zaplakal, kam se jeho začouzená jeskynní domovina za těch pár desítek let dohrabala. Továrny, koncentráky, industrializace do každé rodiny. Lidé si odpykávají svoje hříchy pěkně materiálně, většina jde s kůží rovnou na buben, ale i tahle vize moderního inferna má své přeběhlíky, patolízaly, zrádce, kulomety, raketomety, granátomety, světlomety, mety, krev, více krve, překrveno. A smrt.
Zatímco lidská žoužel regeneruje, starého bracha démona s ustřelenou palicí už jen tak k neživotu neproberete. Naštěstí pro Kuffenbacha a spol., kteří tak mají na šestiset stránkách možnost vykydlit, co se dá. A že na to jdou pěkně poctivě, z gruntu a s říznou hláškou na rtu, kniha jede stoprocentní akcí o zlom čertí roh. Kopřiva se navíc nedrží jen jednoho hrdiny, každou chvíli mění úhel pohledu, a tak akce vlastně ani nemůže skončit dříve, než na poslední stránce.
Ke čtení tedy rozhodně doporučím, ale nebude to pro každého, na to je potřeba upozornit. Jestli si andílky, démony a jejich hrátky představujete tradičnějším způsobem a Bůh pro vás není jen módní štvanec, ruce pryč. Nebo do knihkupectví se svěcenou vodou a kropit a kropit.
tags: #asfalt #Stepan #Kopriva #recenze