Asfalt, živičnatá látka, je buď přírodního původu, nebo vzniká jako vedlejší produkt frakční destilace ropy. Jedná se o směs uhlovodíků, parafínů, olefinů, kyslíku, dusíku a síry. Pro praktické účely se asfalt dělí na asfalteny, které zodpovídají za tvrdost, a malteny, olejovité látky zajišťující plastické a lepivé vlastnosti asfaltu.
Složení a druhy asfaltu
Asfaltové směsi, používané ve stavebnictví, jsou ve skutečnosti směsí kameniva a asfaltu, do které se přidávají další látky pro zlepšení vlastností. Podle původu dělíme asfalt na přírodní a umělý. Dále ho můžeme členit podle typu užití na silniční a stavebně izolační asfalt.
Výroba a modifikace asfaltu
Ropné asfalty se nejčastěji získávají dvoufázovou destilací ropy - atmosférickou a následně vakuovou, čímž vzniká tzv. primární asfalt. Jeho vlastnosti lze dále upravovat oxidací (vzniká oxidovaný/polofoukaný asfalt) nebo extrakcí vakuového zbytku (extrahovaný asfalt). Oxidované asfalty se uplatňují hlavně v izolačních výrobcích a v menší míře v silničním stavitelství. Ředěné asfalty vznikají přidáním organických rozpouštědel, což snižuje jejich viskozitu, avšak kvůli vysokému obsahu rozpouštědel se od jejich používání upouští z důvodu nebezpečí požáru.
Přidáváním kaučuků a termoplastů vznikají modifikované asfalty s lepšími vlastnostmi, jako je vyšší bod měknutí a nižší bod lámavosti, zvýšená tažnost a vratná deformace. V praxi to znamená, že jsou odolnější vůči mrazovým trhlinám a vyjetým kolejím. Asfalty se zpracovávají z ruské parafinické ropy v síti tzv. obaloven, kterých je v České republice přes sto. Odsud jsou asfaltové směsi dopravovány přímo na staveniště, aby bylo možné asfalt nanášet ještě teplý.
Vlastnosti asfaltu
U asfaltů se sledují především reologické vlastnosti - nesmí se lámat při nízké teplotě a trvalá deformace při vyšších teplotách nebo dlouhodobém zatížení musí být malá. Důležité jsou také fyzikálně-chemické a povrchové vlastnosti, zejména přilnavost ke kamenivu. Mezi nejdůležitější sledované vlastnosti patří bod lámavosti (kdy se asfalt láme) a bod měknutí.
Čtěte také: Nejlepší běžecké boty na silnici
Hlavní uplatnění asfaltů je ve výstavbě a údržbě netuhých asfaltových vozovek. Vlastnosti asfaltů pro silniční stavitelství jsou definovány Českou technickou normou ČSN EN 12591.
Potenciál silničních lemů pro biodiverzitu
Zatímco silnice a dálnice jsou často vnímány jako negativní zásah do přírody, jejich okraje, tedy příkopy, silniční náspy a zářezy, představují úctyhodnou plochu. Jen u dálnic a silnic I. třídy v České republice, s průměrnou šířkou lemů kolem čtyř metrů a délkou asi 7700 kilometrů, se dostáváme na celkovou plochu přibližně 60 km². To odpovídá katastru krajských měst nebo menších chráněných krajinných oblastí.
Heterogenita a ekologické rysy
Okraje cest představují stanoviště podobná extenzivně obhospodařovaným mezím, úhorům, skalám, stepím nebo lesostepím, tedy biotopům, které z krajiny rychle mizí. Současně jsou to stanoviště, na která je vázáno nejvíce ohrožených druhů rostlin a živočichů. Mezi důležité ekologické rysy okrajů komunikací patří jejich heterogenita. Na svazích často vystupuje horninové podloží proměnlivého složení, od bazických po kyselé horniny. Zatravněné okraje komunikací jsou pravidelně mulčovány, nikoli však hnojeny. Svažitost vede k vymývání živin z rozkládajícího se mulče k patám svahů, čímž vzniká gradient dostupnosti živin, pH a půdní vlhkosti. Svahy a náspy v okolí cest tak mohou částečně nahrazovat zanikající přírodní stanoviště.
Konektivita a šíření druhů
Cesty protkávají krajinu ve všech směrech a díky liniovému charakteru mohou svahy silnic být významné pro šíření druhů, zejména v uniformní, intenzivně obhospodařované krajině. Konektivita popisuje míru zapojení fragmentu daného stanoviště vůči ploškám stejného stanoviště v okolí. Vychází z rozlohy stanovišť, jejich vzájemných vzdáleností a schopnosti druhů se v takovém prostředí šířit. Malé a vzdálené plošky vykazují nižší míru konektivity než plochy rozlehlejší anebo vzájemně blízké.
Švédská studie například ukazuje, že zhruba 40 % všech polopřirozených travních stanovišť je napojeno na silniční okraje, které hrají stěžejní roli v šíření semen rostlin a bezobratlých, zejména v zemědělsky intenzivně obhospodařovaných oblastech.
Čtěte také: Jak ochránit lak auta při čištění asfaltu
Příklady biodiverzity
Vhodně udržované okraje cest již dnes představují cenné biotopy pro různé druhy bezobratlých. Orientační monitoring denních motýlů podél okrajů vybraných dálnic a silnic I. třídy zdokumentoval více než 60 druhů denních motýlů (téměř polovinu aktuálně se u nás vyskytujících druhů), včetně druhů jako pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena), žluťásek jižní (Colias alfacariensis), modrásek bahenní (Maculinea nausithous), modrásek kozincový (Glaucopsyche alexis), m. jetelový (Polyommatus bellargus), m. vičencový (P. thersites) a soumračník skořicový (Spialia sertorius).
Zásahy a údržba pro podporu biodiverzity
I když okraje cest mohou být oázou biodiverzity, současný stav úprav silničních svahů je často řešen ryze technicky, a proto jsou pro volně žijící druhy jen málo významné. Technické rekultivace zahrnují vysvahování terénu, navezení zeminy a ozelenění výsevem jetelotravní směsi (většinou té nejlevnější). Zahradnické firmy dosazují i nepůvodní keře a stromy, čímž biologický potenciál míst znehodnotí. Pro živočichy není příznivé ani opakované plošné mulčování vegetace v průběhu sezony.
Biologická transformace
Je potřeba alespoň na vybraných místech rezignovat na tradiční technický způsob zakládání zelených svahů podél komunikací. Tyto vybrané úseky mohou být dálnice a silnice procházející zvláště chráněnými územími nebo v jejich blízkosti, a také místa, kde je okraj dálnic dostatečně široký pro podporu biologické rozmanitosti.
Vegetaci je třeba založit tak, aby byly ve větší míře zastoupeny původní druhy kvetoucích bylin (např. rody štírovník, vičenec, úročník) na úkor rychle rostoucích produkčních travin. Okraje našich dálnic jsou zatravněny vysoce produkčními, druhově chudými jetelotravními směsmi. Díky silné mezidruhové konkurenci travin nelze do zapojené vegetace rovnou vysít další druhy kvetoucích bylin. Není ekonomicky ani bezpečnostně reálné plošně strhnout již zapojené travní porosty a založit nové s vyšším podílem cílových bylin.
Zajímavou alternativu nabízí biologická transformace zapojených travních porostů prostřednictvím poloparazitických bylin, jako je kokrhel.
Čtěte také: Asfaltové práce
Kokrhel - poloparazitická bylina
V Česku se vyskytují čtyři druhy kokrhelů (kokrhel menší, k. větší, k. luštinec a k. sličný), které patří mezi poloparazitické rostliny čeledi zárazovitých (Orobanchaceae). Jsou to jednoletky bez semenné banky a pro svůj vývoj potřebují hostitelskou rostlinu, především různé druhy trav.
Semena kokrhelu klíčí na jaře a jeho kořínky se spojí s kořeny trav, kde vytvoří přísavky (haustoria). Následně vrostou do kořenových cévních svazků hostitele. Po úspěšném přisátí kokrhel otevírá průduchy a zvyšuje odpar z povrchu svých listů, čímž zajišťuje přesměrování transpiračního proudu z kořene hostitele do svých cévních svazků. Vysává z hostitelské rostliny vodu s rozpuštěnou minerální výživou a oslabuje ji. Z ekologického hlediska významně snižuje konkurenci travin, rozvolní zapojený travní porost a obnaží menší volné plošky půdy, které mohou kolonizovat jiné, konkurenčně méně zdatné byliny. Nebo je možno do porostu připraveného kokrhelem cíleně vysít požadované druhy bylin.
Biologická transformace trávníků na méně produkční, zato druhově rozmanitější vegetaci s sebou nese menší potřebu pravidelné údržby sečí, což má i ekonomický efekt.
Údržba asfaltových střech
I když se článek primárně zaměřuje na biodiverzitu, je důležité zmínit i technickou stránku asfaltu, zejména jeho údržbu na střechách, která je nezbytná pro jejich spolehlivou funkci a dlouhou životnost.
Problémy plochých střech a jejich oprava
Ploché střechy nejvíce trpí pod nánosy sněhu a mrazy, což podstatně zkracuje životnost asfaltových pásů. Při velkém množství sněhu je nutné sníh ze střechy odklidit. Vzniklé praskliny či otvory se často obtížně hledají, protože i malá trhlina může být v úplně jiném místě, než se objeví mokrá skvrna na stropě.
Dříve se na betonovou plochu střechy natřel penetrační nátěr, nechal se zaschnout a natáhl se první pás, který se nahřál hořákem a přilnul k podkladu. Postupovalo se až ke třetí vrstvě s přesahem alespoň 10 cm. Vnitřní vrstvy materiálu byly často nevhodné (papírová lepenka, hadry), což vedlo k častým vadám. Dnes se používají pružnější asfaltové směsi s vložkami ze sklorohoží, sklotkaniny, kovových fólií, syntetických vláken nebo strojní hadrové lepenky.
Při lokální opravě svařováním je nutné najít netěsnost. Jinak je třeba na celou plochu přivařit jednu vrstvu pásů. Roztavená spodní plocha utěsní i neviditelné otvory, ale nesmí pod povrchem zůstat voda, která by vytvořila boule, jež by později praskly. Pro opravu je potřeba hořák a bomba s propan-butanem. Asfaltové pásy se naměří, zaříznou a položí. Při nahřívání se asfalt na horní vrstvě natavuje a spodní pění, čímž se oba pásy spojí. Práce musí probíhat rychle, aby nedošlo k prohoření spodní nosné vložky. Na spojích se asfalt rozmaže špachtlí do ztracena.
Alternativní metody oprav
Další možností oprav je použití tekuté lepenky, samotné nebo se skelnou tkaninou. V tomto případě je vhodné natřít celou plochu střechy, nejen poškozené místo. Před aplikací nátěru je nutné vyspravit povrch stávající vodotěsné izolace - zaplnit trhlinu, nahřát hořákem a rozetřít asfalt špachtlí, proříznout a opravit puchýře. Na menší opravy se používá asfaltový tmel k zalepení nevelkých prasklin, vymazání spojů nebo podlepení uvolněných asfaltových šindelů, bez nutnosti rozehřívání asfaltových pásů.
Pravidelná údržba
Bezúdržbová střecha neexistuje, včetně těch z asfaltových pásů nebo šindelů. I ty je třeba v pravidelných intervalech udržovat, kontrolovat a čistit. Prvním krokem k minimalizaci budoucí údržby je kvalitní výrobek - certifikovaný asfaltový pás s nosnou vložkou z nenasákavých materiálů (například netkaná skelná textilie) nebo kvalitní kanadský šindel. Díky pravidelným prohlídkám a údržbě lze poruchám střechy včas předejít.
Střechu kontrolujte pravidelně na jaře i na podzim. Zimní počasí prověří střechu a může ukázat počínající závady. Podzimní kontrola umožní střechu na zimu připravit a v případě odhalených závad minimalizovat škody a realizovat opravy v příhodnějších klimatických podmínkách.
Na asfaltovou střechu nevstupujeme při teplotách nad 25 °C, pokud to není bezpodmínečně nutné. Při vyšších teplotách může i vlivem chůze dojít k protlačení pásu, vzniku prohlubní nebo zatlačení ochranného posypu do pásu.
Co kontrolovat při údržbě:
- Vizuální kontrola povrchu střechy: Alespoň dvakrát ročně zkontrolujte povrch střechy. Neměl by být porušen, znečištěn a zejména by se na něm neměla vyskytovat žádná náletová zeleň.
- Odstranění nečistot a usazenin: V některých specifických místech (např. kouty) může docházet k hromadění usazenin, které bývají ideálním prostorem ke klíčení zavátých semen rostlin. Kořeny rostlin začnou krytinu postupně rozrušovat. Pozor na použití tlakové vody - dbejte na správný směr ostřiku (vždy ve směru stékání vody) a citlivě nastavený tlak (především na spojích a prostupech). Větší nečistoty ze střechy nejprve ručně odstraňte.
- Kontrola vtoků: 100% průchodnost vtoků a svodů je klíčová, aby nedocházelo k hromadění vody na střeše.
- Kontrola hydroizolace: Zaměřte se na její celistvost, neporušené povrchy, spoje a lemy.
- Kontrola nátěrů a omítek: Vizuální kontrola pomůže odhalit případné závady, změny barevnosti či skvrny.
- Kontrola spojů a spár: Spojení a spáry by měly být celistvé, nepopraskané a jinak neporušené. Tmel by měl být stále pružný a přiléhající bez trhlin.
- Kontrola plechování: Zkontrolujte těsné spoje i dostatečné připevnění.
- Kontrola nadstřešních konstrukcí: Zkontrolujte, zda voda nemůže proniknout do střešního souvrství a zda je nadstřešní prvek v dobrém technickém stavu.
Drobné opravy asfaltových střech
U střech z asfaltových pásů je nejspolehlivějším způsobem opravy natavení nové vrstvy asfaltové lepenky. Dojde k přilnutí nové vrstvy na starou a k zatečení asfaltu do neviditelných spár a prasklin. V případech, kdy není možné na pás spolehlivě položit novou vrstvu, přistupte k odstranění starého asfaltového pásu. Při lokálních i rozsáhlejších opravách pokládáním nové vrstvy asfaltových pásů zhodnoťte, zda střešní konstrukce snese zatížení další vrstvou. Původní vrstva krytiny by měla být „oživena“ penetračním nátěrem. Je klíčové, aby pod žádnou z vrstev asfaltové lepenky nezůstala uvězněná voda, která by časem vytvořila výdutě (boule), vedoucí k dalším opravám.
Oprava střešního šindele se obejde bez natavování i bez opravných nátěrů. Poškozený šindel se odstraní, vytáhnou hřebíky a nahradí se novým.
Plešatění asfaltových střech
V minulosti u některých výrobků docházelo ke ztrácení minerálního posypu - „plešatění“. Renomovaným výrobcům se tento defekt neděje, neboť posyp je v průběhu výroby do asfaltové hmoty dostatečně zaválcován. Investor by měl u asfaltových pásů s posypem věnovat pozornost jejich původu a kvalitě.
Údržba pomocí ochranných nátěrů
Ochranné nátěry a opravné hmoty jsou pouze nouzovým řešením. Asfalt je tmavá plastická až tuhá podíl z ropy koloidního charakteru. Obsahuje asfaltény, ropné pryskyřice a nejtěžší ropné olejové podíly.
Závěrem je důležité si uvědomit, že i když dálnice a veškerá s nimi spojená infrastruktura mají významný dopad na životní prostředí, byla by chyba na ně pohlížet výhradně negativně. Asfaltové náspy cest mohou být posledním útočištěm stepních a lesostepních druhů (bezobratlých i rostlin) a komunikace mohou představovat funkční biokoridory, kudy se druhy šíří, a tak snižují riziko vymírání izolovaných populací. Vhodné ozelenění svahů, ať už při jejich zakládání, nebo formou biologické transformace, má nesporný potenciál pro podporu biodiverzity, čehož by byla škoda nevyužít.
tags: #asfalt #boule #rostliny #informace