Tepelná izolace je klíčovým prvkem pro zajištění dlouhé životnosti potrubí, snížení tepelných ztrát a udržení kvality vody. Snižuje tepelné ztráty až o 80 % a zabraňuje rosení potrubí studené vody. Je také doporučeným způsobem pro udržení kvality a zdravotní nezávadnosti vody ve vodovodech, a to jak studené, tak i teplé vody.
Normativní požadavky a doporučení pro izolaci potrubí
Základní normou v oboru zdravotně technických instalací je národní norma ČSN 75 5409 Vnitřní vodovody. Tato norma navazuje na ČSN EN 806-1 až 5 a ČSN EN 1717 a řeší problematiku, která není v normách řešena dostatečně. ČSN 75 5409 doporučuje tepelně izolovat všechna potrubí studené pitné vody, kromě potrubí zásobujících pouze odběrná místa požární vody a potrubí uložených v ochranných trubkách.
V problematice izolací se musíme dále řídit platnou vyhláškou č. 193/2007 Sb., která předepisuje izolovat všechna potrubí teplé vody. Tato vyhláška navazuje na zákon č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií. Protože se jedná o legislativu úspor energií, není zde problematika izolování rozvodů řešena komplexně, ale je řešena pouze část, která ovlivňuje spotřebu energie, tedy rozvody teplé vody a cirkulace.
V roce 2013 byla zavedena technická normalizační informace (TNI) CEN/TR 16355, která poskytuje informace a doporučení pro prevenci proti zvyšování koncentrace Legionell ve vnitřních vodovodech pro rozvod vody určené k lidské spotřebě v souladu se sérií norem EN 806. Tato (TNI) by měla být aplikována v souladu s národními předpisy, což je vyhláška 252/2004 Sb. Tepelné ztráty izolovaného potrubí je možné stanovit podle ČSN 75 5455.
Montáž potrubí vnitřního vodovodu podle ČSN EN 806-4
Povrchy potrubí se nesmí dotýkat stavebních konstrukcí. Vzájemná vzdálenost volně vedených potrubí a vzdálenost volně vedených potrubí od stěn, stropů a jiných konstrukcí musí být taková, aby se izolace potrubí nedotýkala souběžných potrubí a jejich izolací, stěn, stropů a jiných konstrukcí, které neslouží k upevnění potrubí. Souběžná potrubí mají být vedena ve vzájemné vzdálenosti podle TNI CEN/TR 16355.
Čtěte také: Montáž betonových žlabů Hornbach
Izolace potrubí studené vody
Potrubí studené vody se izoluje proti tepelným ziskům a zabránění kondenzace na vnějším povrchu. Potrubí studené pitné vody, kromě potrubí zásobující pouze odběrní místa požární vody a potrubí složeného v ochranné trubce, musí být tepelně izolováno. Izolují se trubky, tvarovky, případně i armatury. Nástěnné tvarovky izolovány být nemusí.
Izolace potrubí teplé vody s cirkulací a cirkulačního potrubí
Potrubí teplé vody s cirkulací a cirkulační potrubí musí být tepelně izolováno. Izolují se trubky, tvarovky, případně i armatury. Požadavky na tepelnou izolaci jsou uvedeny ve vyhlášce č. 193/2007 Sb. a TNI CEN/TR 16355. Část tepelné sítě, kterou prochází teplonosná látka o teplotě vyšší než 40° C, se vybaví tepelnou izolací. Tepelná izolace se chrání před mechanickým poškozením. Vnější povrch izolovaného potrubí se upraví tak, aby byl odolný vůči vnějšímu prostředí a slunečnímu záření.
Izolace armatur a přírub se provádí jako snímatelná.
Tloušťka tepelné izolace
Tloušťka tepelné izolace u vnitřních rozvodů do DN 20 se volí ≥ 20 mm; u DN 20 až DN 35 se volí ≥ 30 mm; u DN 40 až DN 100 se volí ≥ DN; nad DN 100 se volí ≥ 100 mm. U vnitřních rozvodů plastových a měděných potrubí se tloušťka tepelné izolace volí podle vnějšího průměru potrubí nejbližšího vnějšímu průměru potrubí řady DN (Viz tabulky Tab. A až Tab. F).
Pro potrubí vedené ve zdi, při průchodu potrubí stropem, křížení potrubí, ve spojovacích místech, u centrálního rozdělovače a u přípojek k otopným tělesům, které nejsou delší než 8 m, se volí poloviční tloušťka tepelné izolace uvedená v ustanovení odstavce 9. Při nižších hodnotách ʎ, než je uvedeno v ustanovení odstavce 8, se minimální tloušťka tepelné izolace (de - d)/2 stanoví výpočtem tak, aby součinitel prostupu tepla vztažený na jednotku délky potrubí k byl menší nebo roven 0,35 W/m.K. Výpočet se provede podle vztahu uvedeného v příloze č.3. vyhlášky.
Čtěte také: Použití malých betonových žlabů v praxi
Tabulky Tab. A až Tab. F jsou zpracované pro tepelně izolační materiál mající součinitel tepelné vodivosti "lambda" u rozvodů menší nebo roven 0,045 W/m.K a u vnitřních rozvodů menší nebo roven 0,040 W/m.K (hodnoty "lambda" udávány pro 0° C).
Tabulka doporučených tlouštěk izolace
| Průměr potrubí (DN) | Doporučená tloušťka izolace (mm) |
|---|---|
| Do DN 20 | ≥ 20 |
| DN 20 až DN 35 | ≥ 30 |
| DN 40 až DN 100 | ≥ DN |
| Nad DN 100 | ≥ 100 |
Zásady při montáži izolace potrubí
Každá izolační trubka TUBEX je opatřena částečným řezem v podélném směru. Řezy vždy spojte pomocí lepidla. Při lepení spojů lepidlem dbejte, aby pracovní teplota byla pokud možno vyšší než +10°C. Zaručíte tím dobré vlastnosti spoje. Pro lepení používejte kaučuková lepidla na bázi polychloroprenu.
Izolační trubky TUBEX-AL (dodává SPUR a.s.), potažené zesílenou hliníkovou fólií, ji mají v podélném směru přerušenou a opatřenou na jednom z okrajů samolepicím přesahem. Pro izolaci potrubních kolen a T-kusů využijte přípravky montážní sady, kterou dodává SPUR a.s. Potřebný oblouk vytvoříte pomocí přípravku pro provádění řezů, několika výřezy na vnitřní straně ohybu v místech, která si předem označíte šablonou. Otvory pro T-kusy zhotovíte pomocí kruhových nerezových nožů.
Provádíte-li izolaci potrubí, které je uloženo v zemi, chraňte izolační trubku před hlodavci a poškozením. Obecně platí zásada, že tloušťku izolace je vhodné volit v přímé závislosti na rozdílu teplot média a okolí. Přímé potrubí zaizolujte těsně ke tvarovce. Přiložte izolační trubku s otvorem pro ventil, jejíž vnitřní průměr bude shodný s vnějším průměrem provedené izolace. Pásku je možné použít na izolace potrubí, ale s výhodou se dá použít pro izolaci tvarovek a hlavně armatur.
Časté chyby při izolování potrubí
Při volbě izolace se špatnými vlastnostmi dochází k tomu, že izolace nemá požadované vlastnosti a trvanlivost už v počátečních hodnotách, např. používání plstěných pásů, které jsou napadány škůdci nebo používání izolací bez uzavřené buňkové struktury ve vlhkém prostředí nebo na studenou vodu. Neizolování tvarovek a armatur má negativní důsledky. Volba izolace s tenkou stěnou pro tvarovky a armatury je taktéž nedostatečná.
Čtěte také: Žlaby D400 s litinovou mříží pro náročné aplikace
Špatné koncepční řešení potrubí, např. umístění potrubí studené a teplé vody včetně cirkulace do jednoho žlabu v bezprostřední blízkosti bez dostatečného prostoru pro izolace, vede k problémům. Chyby se projevují v různé míře v závislosti na typu a vlastnostech izolace, na materiálu tvarovek a armatur a tloušťce jejich stěn.
Izolace žlabů u střech
Plechové zaatikové a mezistřešní žlaby jsou poměrně často zdrojem zatékání u plochých, ale také u šikmých střech. Starší průmyslové budovy, výrobní a skladové haly mají většinou ploché střechy pokryté povlakovými hydroizolacemi z asfaltových pásů a žlaby mají z plechu různého druhu a tvaru. Zaatikové nebo mezistřešní žlaby v mnoha případech bohužel nemají dostatečný spád.
V případě přívalových dešťů se takové žlaby zaplní vodou a především spoje plechů v nich jsou opakovaně namáhány tlakovou vodou. K problematickým místům v oblasti žlabů patří také ukončení asfaltových pásů na oplechování, kde jsou hydroizolace nataveny na plech. V těchto detailech dochází mezi hydroizolacemi a oplechováním v důsledku jejich rozdílné teplotní roztažnosti k poměrně velkým dilatačním pohybům.
Nerovnosti konstrukcí, zatížení plechů ve žlabech vodou, nesprávné vyspádování žlabů spolu s nekvalitním provedením oplechování nebo izolací jsou některé z dalších obvyklých příčin jejich zatékání. Problémy se zatékáním se vyskytují v oblasti žlabů například i u šedových střech nebo střech ve tvaru oblouku. U plechových žlabů se někdy bohužel vyskytují i boční odvodňovací prvky, které při deštích brání plynulému odtoku dešťové vody ze střechy.
Normativní požadavky na spád žlabů
Minimální spád žlabů u budov, které byly postaveny před novelizací normy ČSN 73 1901 Navrhování střech, tj. před lednem 1999, byl stanoven spolu s požadavky ČSN 73 3610 Stavební práce přidružené klempířské pro podokapní a nástřešní žlaby 0,5 % a pro mezistřešní a zaatikové žlaby 1 %. Mezistřešní a zaatikové žlaby se nyní doporučuje provádět z povlakových krytin. Na spád povlakových krytin se ovšem podle ČSN 73 1901 vztahuje tento požadavek: sklon povlakových hydroizolací má být nejméně 1° (1,75 %) k odvodňovacím prvkům, a to včetně úžlabí.
Ohledně žlabů a úžlabí je v ČSN 73 3610 z března 2008 čl. 13.9 uvedeno: „Mezistřešní a zaatikové žlaby se nedoporučuje řešit klempířskou konstrukcí.“ V normě ČSN 73 1901 Navrhování střech jsou ve více článcích uvedeny požadavky na minimální spád sklonové (spádové) vrstvy, parozábrany, podkladní vrstvy i povlakové vrstvy. Při provádění spádování střechy je třeba zohlednit např. i průhyby nosné konstrukce střechy.
Sanace a úpravy žlabů
Prostor původních plechových žlabů se při opravě střech zaplní tepelnou izolací, z tepelné izolace se dále v odpovídajícím tvaru vybudují klíny a řádně vyspádovaná oblast se pokryje povlakovými hydroizolacemi. Při úpravách žlabů a montáži izolací je z hlediska postupu prací určitý rozdíl při provádění opravy střechy v alternativě se zateplením a bez zateplení.
Provádíme-li opravu střechy bez zateplení, pak je možné nejdříve zaplnit žlaby tepelnou izolací, vybudovat klíny z tepelné izolace a dále postupně provádět montáž hydroizolací od vpustí až k nejvyšším místům na střeše. Jestliže provádíme opravu klasické jednoplášťové střechy se zateplením, obvykle je potřeba nejprve provést skladbu střechy s hydroizolacemi v ploše střechy, a to před provedením, resp. dokončením příslušných úprav u žlabů. Při opravě střechy je potřeba zohlednit rozměry střechy a reálné možnosti pracovníků izolatérů provést skladbu střešního pláště na určité části plochy střechy tzv. na jeden záběr, aby skladba (tepelná izolace) byla při opravě střechy zajištěna proti zatečení.
Plechový zaatikový žlab je vhodné nejdříve zaplnit tepelnou izolací z minerálních vláken o konstantní tloušťce se spádem k místům budoucích vpustí. Na vyrovnanou plochu střechy je vhodné volně položit parozábranu (asfaltový SBS modifikovaný pás o tloušťce 4 mm, s nosnou vložkou z hliníkové fólie a ze skleněné zesílené rohože). Parozábrana by měla být v přesazích kotvená skrz původní plechovou krytinu až do podkladní vrstvy betonu a v přesazích by měla být řádně natavena. Na povrch parozábrany je vhodné nalepit desky pěnového polystyrenu o tloušťce 120 mm.
V oblasti nad původním zaatikovým žlabem je vhodné vybudovat klín z pěnového polystyrenu, který vytvoří podél atiky dvě úžlabí. Podél atik je vhodné provést klíny s příčným spádem 10 %. Na klín z tepelné izolace je vhodné z plochy střechy nalepit samolepicí modifikovaný asfaltový pás. Nyní je již možné dát si klíny z pěnového polystyrenu vyrobit s různým spádem na míru a na střeše je „jen“ správně přiříznout do příslušného tvaru.
Pro vyrovnání drobných nerovností u přechodů ploch, pro vybudování rozvodí na části střechy nebo pro vybudování náběhů u detailů lze použít například vyrovnávací asfaltovou drť Villaplan. Asfaltová drť se poměrně snadno aplikuje na podklad, na tepelné izolace i na asfaltové hydroizolace. Při zpracování asfaltové vyrovnávací drtě nejsou potřeba žádná lepidla. Asfaltová drť se vysype z pytle na místo, na plochu, na které potřebujeme upravit spád, vyrovnat nerovnosti apod. Pokud vyrovnáváme nebo upravujeme větší plochu střechy, doporučuje se drť postupně nasypávat mezi vodítka. Vyrovnávací drť se hutní, a proto se při tloušťce vrstvy, kterou vyrovnáváme, tj. cca do 4 cm, nasype vyrovnávací drť přibližně do výšky o 1/3 vyšší, než je požadovaná tloušťka zhutněné vrstvy. Zhutnění vyrovnávací drtě se provádí ručně mírným tlakem ocelovým pěchem. Po zhutnění vyrovnávací drti je možné na zhutněné ploše okamžitě pokračovat v práci, tedy prakticky ihned natavovat asfaltové hydroizolační pásy.
Vyrovnávací asfaltová drť má ve srovnání s asfaltovými pásy i poměrně dobré tepelnětechnické vlastnosti. Součinitel tepelné vodivosti zhutněné asfaltové drti je 0,07 W/(m.K).
Foukané a stříkané izolace do střech
V současné době díky vysokým cenám energií se stále více firem zabývá tepelným izolováním objektů. A není tomu jinak ani u zateplování šikmých střech či zateplování stropů podkroví pod studeným půdním prostorem (střešní dutinou). Tam lze využít mnoho různých typů tepelných izolací a jedněmi z nich jsou i foukané a stříkané izolace. Tj. různé najemno rozvolněné vaty (přírodní, sklovláknité, čedičové aj.), foukaná celulóza či rozvolněný polystyren apod.
Při zateplení šikmé střechy vzniká naprosto zásadní požadavek - pod podstřešní membránou (tzv. doplňková hydroizolační vrstva, dále jen DHV) musí být na krokvích použité tuhé bednění. Navíc to musí být bednění vysoce paropropustné, tzn. zhotovené z prken (s mezerami 5 až 10 mm) nebo z vysoce difúzních dřevovláknitých desek. Požadavek naprosto jednoznačně vyplývá z „Pravidel pro navrhování a provádění střech“, jež mnozí odborníci i výrobci střešních materiálů pokládají za závazný dokument. Taky platná norma ČSN 73 1901-2 „Navrhování střech“ ve věci návrhu DHV odkazuje na požadavek na bednění, uvedený v „Pravidlech“.
Pokud není pod podstřešní membránou (DHV) zhotovené bednění, pak při aplikaci stříkaných nebo foukaných izolací hrozí vysoké riziko „vydutí“ podstřešní membrány směrem nahoru. Často může být fólie izolantem vytlačená tak, že znehodnotí funkci ventilační mezery ve skladbě střechy. U stříkaných PUR pěn je vydutí důsledkem expandace pěny, která se při aplikaci rozpíná oběma směry. U foukaných izolací je to trochu jinak. Důsledkem vydutí DHV jsou pak nejen ztráta životnosti střešní skladby, ale i ztráta záruk na fakticky všechny vrstvy skladby konstrukce, včetně střešní krytiny.
Jestliže na střeše bude krytina s vysokým difúzním odporem (plechy, bitumenové šindele, plastové šablony, krytiny podložené nízkodifuzní podložkou či nízkodifuzním bedněním apod.), pak dalším negativním důsledkem bude vznik nepřípustného množství kondenzátu, který nebude mít (při porušení větrací mezery vzdutou DHV) jak uniknout. Vlhkost ve střešní konstrukci způsobí nejen obrovské navýšení tepelné vodivosti konstrukce, která tím ztratí značnou část svých izolačních schopností (velké úniky tepla), ale zapříčiní i vznik plísně a hniloby. Celkově tedy dojde k ohrožení živostnosti nosné konstrukce střechy.
Podstřešní membrána (DHV), která je aplikovaná v zateplené střeše pod taškovou krytinou nebo pod krytinou z maloformátových vláknocementových šablon (včetně jejich imitací z jiných materiálů), by měla mít třídu těsnosti DHV 5 nebo přísnější. To znamená, že by měla být položená buď na bednění, nebo ve styku s tvarově a rozměrově stálou tepelnou izolací. Oba zmiňované typy izolací ovlivňují i provádění parotěsnicí vrstvy, která se na ně aplikuje ze strany interiéru.
Parotěsnicí vrstva a montáž foukaných/stříkaných izolací
Rozhodně není vhodné vytvářet stříkané PUR pěny způsobem, kdy se pěnou vystříká celá připravená konstrukce, a to včetně nosného roštu jakéhokoliv podhledu (sádrokarton, dřevěný obklad apod.). Důsledkem takové instalace je nejen drastické snížení vzduchotěsnosti parozábrany (jen 2 % z původních parametrů), ale taky vytvořený problém, jak v takové vrstvě vést instalace (např. kabely). Do takové konstrukce rovněž nelze bez poškození skladby instalovat zabudované prvky (zásuvky, vypínače, bodová svítidla apod.).
Řešením je, stejně jako u běžných vkládaných tepelných izolací, vytvořit prvotní rošt, který ponese celistvě (spojitě) pro celé podlaží tepelný izolant i parotěsnou vrstvu (fólie nebo OSB deska). Teprve pak k této vrstvě zespoda napojit příčky. Až nyní lze pod parotěsnicí vrstvou v jednotlivých místnostech vytvořit rošt přímo pro podhled. V něm pak je možné bez problémů vést instalace (kabely, rozvody rekuperace apod.). Do takto konstruovaného podhledu lze taky zabudovat zásuvky, vypínače nebo bodová svítidla (ovšem s příslušným nehořlavým překrytím), aniž by došlo k poškození účinnosti parotěsnicí a vzduchotěsnicí vrstvy.
Další požadavek vzniká u foukaných izolací. Z jejich spodní strany musí být použitá tuhá vrstva, jinak není možné foukaný izolant do šikminy dostatečně nahutnit. Není tedy možné foukat izolaci do šikminy, která má zespoda instalovanou pouze běžnou fólii parozábrany. Mezi parozábranou a foukanou izolací musí být vybudovaná tuhá vrstva, např. z OSB desky. Situaci lze řešit i vytvořením hustého podpůrného roštu pod nainstalovanou parozábranou (např. z latí 40×60 mm ve vzdálenosti 30 cm). Musí být ovšem hotový ještě před foukáním izolace.
Je možné vytvořit rošt na parozábraně bez toho, že by ztratila svou funkčnost z důvodu proděravění. Stačí k tomu podtěsnit latě roštu, což je finančně nenáročné řešení. U latí se používá například kousek pásky JUTADACH TPK SUPER, která se nalepí na parozábranu v místě budoucí latě. Na všechny uvedené souvislosti s parozábranou pamatují „Pravidla“ a závazné požadavky jsou samozřejmě taky v normě ČSN 73 0540 „Tepelná ochrana budov“ v části 2 - Požadavky.
Jak foukané, tak i stříkané izolace jsou v šikmých střechách sice použitelné, ale mají své specifické požadavky na konstrukci (týká se jak šikminy střechy, tak i lehkého stropu podkroví). Proto, než začnete cokoliv zateplovat, obraťte se na autorizovaného projektanta či na stavební dozor. Realizační firma totiž není od toho, aby v konstrukci po stránce tepelné techniky něco doporučovala nebo dokonce navrhovala. Má jen správně zhotovit konstrukci podle relevantního technického podkladu (např. výkresové dokumentace, zpracované autorizovaným stavebním odborníkem).
Systémy žlabů pro roztavené slitiny
Systémy žlabů a žlabových kanálů slouží k přepravování roztavených slitin z jednoho místa na druhé účinkem tíhové síly. Tyto systémy zpravidla zahrnují žárovzdornou vyzdívku, která je ve styku s horkým vnitřním prostředím, záložní izolaci, nosnou ocelovou konstrukci, hradítka a další vysokoteplotní zařízení, jako jsou například termočlánky a plochá těsnění. Nejčastěji se používají k přepravě kovu z tavicí pece do udržovací pece, z udržovací pece do odlévací stanice nebo k odvádění kovu do odplyňovacích a filtračních systémů zařazených ve výrobní lince.
Účinné systémy licích žlabů pomáhají udržovat teplotu roztaveného kovu a zabraňují tvorbě a hromadění oxidů. Typické použití žlabů ve slévárnách spočívá v přepravě kovů z tavicích pecí do udržovacích pecí. Tvar a rozměry systémů zahrnujících žlaby se mohou lišit, obvykle však tyto systémy zahrnují žárovzdornou vyzdívku, která je ve styku s horkým vnitřním prostředím, a izolační dílce, které jsou upevněné uvnitř kovového pláště.
Společnost Pyrotek spolupracuje se svými zákazníky při určování optimálních konstrukčních uspořádání a materiálů pro jejich systémy licích žlabů. Systém vyhřívaných licích žlabů, který získal řadu ocenění, je navržen tak, aby udržoval potřebnou teplotu roztaveného kovu při přenášení slitin, přičemž jeho konstrukce vychází z poznatku, že vedené teplo je účinněji využitelné než vyzařované teplo. Tento systém tak umožňuje udržování rovnoměrné teploty roztaveného kovu, omezování obsahu oxidů a snižování nákladů na energii. Společnost Pyrotek může poskytnout řadu různých řešení souvisejících s technickou přípravou a výrobou a umožňujících navrhování a realizaci nejrozmanitějších systémů licích žlabů.
tags: #zlab #v #tepelne #izolaci #informace