Střecha je nejdůležitější a nejsložitější část domu, která má zásadní vliv na kvalitu celé stavby a možnosti využití vnitřního prostoru. Málokdo si uvědomuje, že je jedním z nejvíce namáhaných míst celé stavby. Nejenže nese tíhu střešní krytiny a přenáší ji do svislých nosných konstrukcí, ale plní i ochrannou funkci proti vlivům počasí a protipožární funkci.
Na počátku každého projektu musí stát promyšlené rozhodnutí, volba optimální varianty šikmé střechy pro konkrétní dům, jeho tvar a zeměpisnou polohu. Šikmá střecha musí fungovat jako celek a nelze libovolně zaměňovat její vrstvy. Neodborným zásahem můžete způsobit nepřiměřené zatížení krovů, špatnou funkci větrací mezery, kondenzaci v konstrukci a zhoršené tepelně-izolační vlastnosti nebo dokonce napadení dřevěných prvků dřevokaznými houbami.
Základní pojmy a typy šikmých střech
Šikmé střechy jsou střechy se sklonem nad 5°. Střechy se sklonem nad 45° se poté nazývají „strmé střechy“. Se šikmými střechami se u obytných domů setkáme nejčastěji. Níže uvádíme pojmy, které je dobré při výběru nové střechy znát:
- Hřeben: Tvoří horní hranu střechy. Spojuje dvě protilehlé plochy a zpravidla se přes něj odvětrává střešní plášť, tedy zejména odvádí vlhkost a v létě i přebytečné teplo.
- Nároží: Roh dvou šikmých ploch.
- Úžlabí: Boční spojení dvou šikmých ploch, při kterém vznikne vnitřní „kout“.
- Vikýř: Nadstřešní konstrukce, většinou s oknem. Funkcí je zvětšení prostoru v podstřeší, prosvětlení podkroví a efektivnější větrání prostoru pod střechou.
- Volské oko: Vychází z okenního vikýře, vyznačuje se polooválným tvarem.
- Okapní hrana: Spodní hrana střešní plochy, místo kde odkapává ze střechy dešťová voda.
Typy šikmých střech:
- Sedlová střecha: Nejběžnější typ šikmé střechy, která má dvě nakloněné plochy, jež se setkávají v hřebeni. Tento klasický tvar se skládá ze dvou šikmých střešních rovin, které jsou ohraničené okapní hranou a štíty. Tyto dvě střešní roviny jsou v horní části spojeny hřebenem. Výhodou sedlové střechy je relativně snadná montáž střešních prvků a cenová dostupnost. Jednoduchý tvar také minimalizuje riziko zatékání.
- Valbová střecha: Má čtyři nakloněné plochy, které se sbíhají v hřebeni. Využívá klasického tvaru střechy sedlové, nicméně, místo štítů jsou na obou koncích v celé šířce šikmé střešní roviny neboli valby. U valbové střechy se všechny okapy umísťují do stejné výšky. Výhodou valbové střechy je její relativně jednoduchá konstrukce a umožňuje využít prostor pod střechou.
- Polovalbová střecha: Od valbové se liší tím, že okapy u polovalb jsou výš než okapy u dvou hlavních střešních rovin.
- Pultová střecha: Má pouze jednu nakloněnou plochu. Tvoří ji jedna střešní rovina, která nemá hřeben a je ohraničena pultovou hranou, levým a pravým okrajem a okapní hranou. Pokládka je nenáročná, a díky jednoduchosti konstrukce je tento typ střechy nejméně cenově nákladný. Často se používá pro zastřešení verand, teras a přístaveb. V současnosti ale její obliba stoupá i v rámci rodinných domů. Díky nízké spotřebě tepla je populární zejména pro moderní nízkoenergetické stavby.
- Stanová střecha: Sestává ze čtyř střešních rovin sbíhajících se do středového vrcholu. Používá se tak zejména na stavby s půdorysem čtverce. Často se s ní setkáme na věžích kostelů a jiných církevních staveb, dále také při zastřešení altánů, pergol a dalších přístřešků.
- Mansardová střecha: Kombinuje dva různé sklony na každé straně střechy. Její konstrukce vychází ze střechy sedlové. Namísto dvou šikmých rovin se každá polovina mansardové střechy skládá ze dvou střešních rovin odlišného sklonu. Ve vrchní části střechy to bývá sklon 30° až 50°, ve spodní části 60° až 80°. Výhodou je maximální využití prostoru v podkroví. Tento typ střechy je však velice náročný na pokládku.
Vrstvení šikmé střechy a její funkce
Každá vrstva střechy má svoji specifickou funkci. Projděme si hlavní funkce vrstev typické šikmé střechy směrem od exteriéru po interiér:
Hlavní hydroizolační vrstva (krytina)
U hlavní hydroizolační vrstvy (krytiny) je nutné dbát na povolený sklon střechy a zatížení nosných konstrukcí. Volba střešní krytiny patří mezi nejdůležitější rozhodnutí při stavbě nebo rekonstrukci domu. Moderní střecha dnes už není jen funkčním prvkem chránícím před deštěm či sněhem - je součástí architektury, energetické účinnosti a dlouhodobé investice. Návrh střešní krytiny podléhá do kompetencí projektanta, který musí zohlednit celou řadu faktorů jako je sklon střechy, velikost střechy, návaznost na prostupující konstrukce (např. komín).
Čtěte také: Montáž betonových žlabů Hornbach
Zimy jsou pro střechu skutečnou zátěžovou zkouškou a často odhalí chyby, které zbytečně prodražují provoz domu. Zimní ráno, lehký mráz a střecha rodinného domu pokrytá jinovatkou. Na první pohled běžná situace, která ale při bližším pohledu dokáže odhalit překvapivě mnoho informací o tom, co se děje pod střešní krytinou.
Pojistná hydroizolační vrstva
Pojistná hydroizolační vrstva je taktéž navrhována pro konkrétní sklon střechy, a podle požadovaného difuzního odporu. Pozor se musí dát na přesahy, předepsané podle sklonu.
Tepelně-izolační vrstva
Tepelně-izolační vrstvu, nejčastěji skelnou vatu, ale používají se i jiné, dnes již běžně nestačí dávat pouze mezi krokve, proto se využívají i pevné izolace (např. PIR) a nadkrokevní systémy. Izolace šikmých střech je klíčová pro zajištění energetické účinnosti a komfortu v budově. Foukaná izolace, poskytovaná firmou Poctivá Izolace, je ideálním řešením pro izolaci šikmých střech stávajících i nových. U skladeb s paropropustnou krytinou (např. tašky) je výhodné vložit izolaci na celou výšku krokví a dle navržené celkové tloušťky zbývající izolaci vložit pod nebo nad krokve do roštů. Pokud bude instalační mezera zaplněna izolací, dodržet zásadu poměru tlouštěk izolace nad a pod parobrzdou 4,5 až 5 : 1 (např. 20 cm nad parobrzdou, 4-5 cm pod parobrzdou).
Parozábrana
Parozábrana by měla být umístěna co nejblíže interiéru, ale tak, aby nemohla být poškozena (například montáží elektroinstalace).
Provětrávání a vzduchotěsnost
Díky použití kvalitních membrán obvykle není třeba odvětrávat prostor mezi izolací a difuzní fólií (relativní vlhkost vnitřního vzduchu <50%), vše ověří výpočet. V případě horších vlhkostních podmínek a rizika zabudování vlhkosti je možné vytvořit provětrávanou skladbu zateplení mezi tepelnou izolací a difuzní fólií. U skladeb s parotěsnou krytinou (asfaltové šindele, plech apod. uložené na bednění) se navrhuje odvětrávání mezi krytinou (resp. bedněním) a difuzní fólií. Dle vlhkostních podmínek, typu difuzní fólie, složitosti tvaru střechy, počtu prostupů, oken a vikýřů zvážit, zda je nutné skladbu zateplení navíc provětrávat mezi izolací a difuzní fólií. Velikost větrané mezery se odvíjí od sklonu střechy a vzdálenosti hřebene a okapu. Návrh doplnit o detailní řešení kritických míst z hlediska vzduchotěsnosti a provětrávání: napojení parobrzdy na prostupující konstrukce (štítové a komínové zdivo), instalační prostupy u oken, tepelná izolace po obvodu střešních oken, vikýřů, štítů.
Čtěte také: Použití malých betonových žlabů v praxi
Typy střešních plášťů:
- Jednoplášťové: Mezi vnitřním a vnějším prostorem je jedna nebo více vrstev, ale bez větrané vzduchové mezery. V šikmých střechách se používá spíše výjimečně.
- Víceplášťové: S větranou mezerou, většinou dvouplášťové. Spodní vrstva většinou plní tepelně izolační funkci, naopak svrchní vrstva plní funkci ochrannou a hydroizolační. Existují i tříplášťové a víceplášťové (méně často využívané s více vzduchovými mezerami).
Odvodnění šikmé střechy: Střešní žlaby a svody
Skoro na každé stavbě zastřešené šikmou střechou je součástí střechy i její odvodnění pomocí střešních žlabů s odpadní troubou. Odvodňovací systém je nesporně velice důležitá součást střech obecně. Aby střecha odolala větru, dešti, sněhu, ale i zubu času, musí fungovat jako komplexní systém - podobně jako orchestr, kde každá část hraje svou roli v přesném souladu s ostatními. Jakmile jedna vrstva selže, projeví se to na celé konstrukci. Aby voda rychle pryč a přitom neškodila fasádě a nemáčela lidi, o to se starají okapové žlaby. Okapový systém je nedílným doplňkem střech, a to funkčním i estetickým. Bez něj není střecha úplná.
Typy střešních žlabů:
Střešní žlaby ve vztahu k okapní hraně mohou být zavěšené pod okapní hranou (podokapní žlaby) nebo mohou být uloženy nad okapní hranou (nástřešní žlaby). Nástřešní žlaby většinou bývají na střechách bytových domů v městské zástavbě, zatímco zavěšené žlaby jsou obvyklým řešením odvodnění šikmých střech na rodinných domech. Mnohem větší výběr je v jejich materiálech, které se liší jak pořizovací cenou, tak svou životností.
- Podokapní žlaby: Nejběžnější jsou podokapní žlaby, umístěné pod hranou střechy v hácích kotvených ke krokvím. Jsou na trhu v provedení půlkulatém nebo hranatém.
- Nástřešní žlaby: V minulosti byly časté také nástřešní žlaby, kterými je ukončená krytina přímo na střeše.
- Nadřímsové žlaby: Na provádění složitější, vyžadují stavební úpravu římsy, na které jsou uložené. Používají se jen tam, kde by jiné řešení vadilo architektuře stavby.
- Zaatikové žlaby: Jsou skryté za vyzdívkou atiky.
Součásti odvodňovacího systému:
Základem jsou vodorovné žlaby, ke kterým patří ještě čela žlabů, kotlíky (pro řemeslně zhotovené prvky) nebo žlabové odtoky (pro průmyslový prefabrikát) a kolena pro napojení svislé svodové roury. Zapomenout nesmíme ani na žlabové dilatace, kterými se řeší tepelná roztažnost materiálu. Součástí moderních odvodňovacích systémů jsou žlaby, veškeré doplňky a také odpadní potrubí. Vše je ze stejného materiálu a často i se stejným profilem (oblým nebo hranatým). U hranatých rour musí mít menší strana velikost minimálně stejnou jako je průměr odpovídající kruhové roury.
Dimenzování odvodňovacího systému:
Dimenze odvodňovacího systému závisí na velikosti odvodňované střešní plochy, tj. plochy kolmého průmětu střešní plochy do půdorysu. Podle ní se stanoví průměr odpadních trub a průměr, resp. rozvinutá šířka střešních žlabů. Velikost prefabrikovaných střešních žlabů se většinou označuje jejich průměrem na rozdíl od žlabů řemeslně vyráběných, které se označují rozvinutou šířkou plechu (RŠ) pro jejich zhotovení. Konkrétním návrhem dimenze odvodňovacích žlabů a následných svodů se dle plochy, typu povrchu střechy a intenzity deště v dané lokalitě zabývá ČSN EN 12056-3.
Obecně platí, že na 1 m² odvodňované plochy střechy připadá 0,8 až 1,0 cm² průřezu žlabu. Vliv má do jisté míry i použitý typ krytiny, protože třeba z falcovaného plechu voda odtéká rychleji a žlab se rychleji naplní.
Čtěte také: Žlaby D400 s litinovou mříží pro náročné aplikace
Spád žlabů:
Dalším důležitým parametrem odvodňovacího systému je spád žlabů. Pro řemeslně zhotovené žlaby je normou ČSN 73 3610 stanoven spád min. 0,5 %, tj. min. 5 mm na 1 m délky žlabu. Pro žlaby odvodňovacího systému z plastu postačí jen 0,3 %. Žlab musí být uložený ve spádu směrem k odtoku. Při obvyklé vzdálenost krokví 80 až 90 cm lze považovat osazení háků na krokvích za dostatečné. Větší vzdálenost krokví již však nedává dostatečný počet háků, žlaby jsou pak přetížené a deformují se.
Umístění žlabů a svodů:
Podokapní žlaby musíte umístit tak, aby je ve vodorovném směru krytina přesahovala, maximálně ale 2/3 profilu. Výškové osazení pod hranou střechy volte tak, aby i za větru voda skapávala do žlabu a nebyla zaháněná na fasádu. U žlabu je nutné zajistit, aby ani při 100% naplnění voda nepřetekla do střešní skladby. Proto je vnitřní hrana (u stěny) vždy výše než hrana venkovní. U půlkruhových podokapních žlabů o 10 mm, u podokapních hranatých a nadřímsových o 20 mm.
Odpadní trouby se nahoře napojují na kotlík žlabu. Aby voda odtékala opravdu rychle a nezahlcovala žlab, udělejte svod maximálně rovný, bez odskoků a kolen. K připevnění na fasádu vám poslouží objímky z pásoviny, které instalujte ve vzdálenosti max. 3 metry (u průměru svodu nad 100 mm do 2 metrů). Spodní část dešťových svodů chraňte před náhodným nebo úmyslným poškozením. Pro vytvoření přechodu mezi plechovou rourou a kanalizací se hodí ochranné roury z nějakého pevnějšího materiálu (litiny, oceli, popř. PVC), které by měly sahat do výšky 1,5 metru nad terénem. Ochranná roura by měla mít čistící otvor, který vám pomůže s pravidelným čistěním svodu.
Dilatace žlabů:
Norma stanovuje s ohledem na teplotní dilatace maximální délky žlabů. Žlab z hliníku může tvořit 13 m dlouhý dilatační celek a žlaby z mědi, titanzinku a pozinkovaného plechu mohou být dlouhé až 15 m. Maximální jednolitá délka podokapního žlabu je 15 metrů, v případě hliníku a titanzinku jen 12 metrů. U nástřešních žlabů musíte dilatovat po 9 metrech (hliník a titanzinek po 6 metrech). Při větších délkách okapních hran se provádí tzv. rozvodí, což je nejvyšší místo dvou samostatných a oddělených žlabů. Při větší délce žlabu ho musíte rozdělit na dilatační úseky, abyste zabránili deformacím od délkové roztažnosti. Tradičními způsoby bylo přerušení žlabu v místě rozvodí (nejvyšší místo) nebo ve žlabovém kotlíku u odtoku (nejnižší místo). Dnes jsou součástí odvodňovacích systémů speciální prvky - spojky žlabů.
Spojování prvků žlabu:
Napojení prvků žlabu musí být vždy vodotěsné a mimo dilataci i pevné. Způsoby, jak toho dosáhnout, se liší podle materiálu žlabu. Žlaby z pozinku a mědi se spojují nýty nebo pájením, titanzinek jen pájením.
Protisněhová ochrana a údržba
Protisněhová ochrana:
I když poslední zimy chudé na sněhové srážky nenapáchaly škody na střechách, nelze z toho vyvozovat, že se jedná o trvalý trend, a tudíž je protisněhová ochrana zbytečná. Každý rozumný hospodář se má na zimu připravit a to platí i o protisněhovém zabezpečení šikmé střechy. Nejde o to, že snad na horách by měla být vzdálenost žlabových háků menší, neboť ani háky vzdálené od sebe půl metru nepřežijí sesuv zmrzlého sněhu. Pamatujte, že u malého průřezu svodového potrubí hrozí ucpání, případně zmrznutí. Tomu můžete předejít instalací topných kabelů.
Údržba odvodňovacího systému:
Cílem by měl být záměr „pustit z hlavy péči o střechu“. Je samozřejmé, že splnění tohoto cíle má své podmínky: odborně položená krytina včetně veškerých doplňků a napojení na navazující konstrukce a samozřejmě i včetně odvodňovacího systému. Čistění žlabů, zejména jsou-li nablízku vzrostlé porosty, je důležitá podmínka jejich správné a spolehlivé funkce. Je to však práce, jejíž namáhavost a i nebezpečnost geometricky rostou s výškou žlabů nad terénem, jeho svažitostí, pevností apod. Přitom potřeba čistění žlabů může nastat i vícekrát za rok. Četnost závisí nejen na blízkosti vzrostlých porostů, ale i na druhu dřevin. Nejvíce zanášejí žlaby březové porosty, které dokážou zaplnit žlaby větvemi, o něž se zachytí i napadané listí a žlab je bez odtoku. Z vlastní zkušenosti lze montáž sítě proti listí každému jen doporučit.
Tabulka životnosti okapových žlabů dle materiálu
| Materiál | Životnost (za normálních klimatických podmínek) |
|---|---|
| Plast (PVC) | Až 30 let |
| Pozinkovaný plech | Cca 20 let |
| Titanzinek | Cca 50 let |
| Měď | Cca 80 let |
| Hliník | Cca 40 let |
Zdroj: Doc. Ing. Václav Kupilík, CSc.
tags: #zlab #sikme #strechy #informace